Je velmi nepravděpodobné, že byste v Kjótu nezažili exotickou atmosféru některého z místních festivalů. V létě to platí dvojnásob, protože větší či menší festivaly tu jsou na denním pořádku. V Kjótu je na dva tisíce buddhistických a šintoistických svatyní a téměř každá takováto svatyně pořádá alespoň jednou do roka, často však i vícekrát, nějaký festival. Zhlédnout všechny kjótské festivaly je proto otázka několika let “tvrdé práce”…
NEJ…starší
Rada menších festivalů v Kjótu a potažmo v celém Japonsku probíhá již od úplného začátku roku. Hatsu-mairi – návštěvy šintoistických svatyní v prvních třech dnech nového roku, Set-subun – příchod jara, Hina Matsuri – festival malých holčiček. Prvním “velkým” je ale až květnový Aoi Matsuri. Tento festival má NEJ přívlastků hned několik. V Japonsku je považován za NEJslavnostnější a NEJvelebnější. Jeho historické kořeny sahají až do šestého století našeho letopočtu, a je proto považován za jeden z nejstarších festivalů na světě. Aoi Matsuri je první ze tří hlavních festivalů, které se konají v Kjótu. Název pochází od listů stromu aoi (topolovka). Tyto listy údajně mají sílu chránit před blesky, zemětřesením, a dokonce prý zajišťují snadný porod. Nenajdete jediného účastníka festivalu, který by neměl oděv zdobený větvičkou aoi. Ročně se takovýchto ratolestí na výzdobu festivalu spotřebuje asi 4000. K mému překvapení mi nikdo z Japonců nebyl schopen říci důvod nebo historii této velkolepé akce. Nicméně po zběžném pátrání v literatuře se člověk dozví, že v době vlády císaře Kimmei trpěli lidé v důsledku velkých přírodních katastrof. Zejména Kamogawa, řeka protékající Kjótem, každoročně působila záplavy a několikrát zničila veškerou úrodu. Císař, znepokojen strádáním svého lidu, podstoupil řadu náboženských praktik, aby zjistil, že bohové šintoistické svatyně Kamigamo jinja jsou rozzlobeni na lidský nevděk a bezbožnost, a proto na obyvatele Kjóta sesílají tyto pohromy. Císař tedy vyslal do svatyně Šimogamo svého posla s průvodem, aby dal bohům slib věrnosti a prováděl slavnostní náboženské rituály. A skutečně, bouře se uklidnily, a lidé se těšili z bohaté úrody. Od té doby se zvyk předával z generace na generaci až do heianského období (794-1197), kdy tyto slavnosti získaly současnou pompéznost a barevnost.
Hlavní součástí festivalu je dlouhý průvod několika set heiansky nazdobených účastníků, který každým rokem vyrazí na cestu 15. května. Festival ale ve skutečnosti začíná už 3. května ve svatyni Šimogamo lukostřelbou. Samurajové našeho století oblečení v krásných kostýmech se řítí na koních po asi půlkilometrové dráze a v plné rychlosti za mohutného křiku nabíjejí luk a střílí do dřevěných terčů o rozměrech asi 40 x 40 cm. Po cestě mají celkem tři. V dávných časech platilo pravidlo, že kdo minul jeden z terčů, byl povinen spáchat harakiri. Při mé první návštěvě by to z asi 10 jezdců přežil jediný, rok nato už si svých životů vážili mnohem více. Festival pokračuje 5. května slavností kamo – kurabe – uma ve svatyni Kamigamo jinja. Jsou to v podstatě závody na koních mezi dvěma týmy oděnými v heianských kostýmech používaných v bugaku (tanec císařského dvora). Traduje se, že pokud celou soutěž vyhraje červený tým, kjótský obchod s textilem bude vzkvétat, pokud černý tým, budou obzvláště dobré žně.
Festival vrcholí 15. května průvodem, který se volným tempem vydává od císařského paláce směrem do Šimogamo a následně Kamigamo svatyně. V průvodu je několik set lidí oblečených do několikavrstvých kostýmů, jaké nosila šlechta v heianské éře. Nejvrchnější vrstvy se pyšní japonským brokátem – nishiki – vyšívaným zlatem a stříbrem. Můžete zde vidět několik maibito – válečníků, kteří byli v dávných dobách školeni jak k boji, tak k tanci (to nakonec předvádějí u obou navštívených svatyní), beiju – sedm bojovníků hrajících na historické nástroje jako třeba koto (japonská harfa) nebo sho (dechový nástroj vzdáleně připomínající Panovu flétnu). Uvidíte tu císařského posla – chokushi – i císařskou dceru Saio Dai. Historie princezny Saio se datuje do 8. století, kdy se císař rozhodl učinit z jedné ze svých dcer svatou pannu, která se na celý život obětuje bohu. Tyto princezny se od té doby nazývaly Saio Dai. Po velmi přísné přípravě se staly nejvyššími kněžími ve svatyni. Řád přetrvával po 400 let až do 13. století. Saio, oblečená do juni hitoe – dvanáctivrstvé róby vážící kolem 15 kilogramů, zakončuje průvod. Sedí na královských nosítkách, která v minulosti neslo na ramenou asi 10 mužů. Dnes už mají raději na pomoc kolečka. K největším atrakcím průvodu pravděpodobně patří obrovské deštníky – hanagata – zdobené pestrobarevnými květinami, a bezesporu gosho – guruma, povoz tažený volem, který býval hlavním dopravním prostředkem japonské aristokracie. V obou z jmenovaných chrámů se pak konají slavnostní obřady, tance a rituály, při nichž jsou větvičky aoi věnovány bohům.
NEJ…větší
Přibližně za dva měsíce po Aoi Matsuri pořádá Yasaka jinja další z velkých festivalů, vlastně ten největší – Gion Matsuri. Tento festival je v Kjótu snad vůbec nejpopulárnější a patří mezi tři největší festivaly celého Japonska (vedle tokijského Kondo Matsuri a Tenjin Matsuri v Ósace). V roce 869 byla celá země zasažena mořem. Proto císař opět vyslal posla (zřejmě poučen úspěchem svého předchůdce Kimmei) do svatyně Yasaka, aby se zde modlil za okamžitý konec této pohromy. Hlavní kněz z Yasaky uspořádal procesí posvěcených lodí, nesených na ramenou mladých mužů. V druhé polovině 15. století pak místní boháči vyzdobili tyto koráby spoustou cenností importovaných z celého světa. Proto je Gion Matsuri považován za festival všech lidí, a nejenom privilegovaných skupin. Gion Matsuri je každoroční festival šintoistické svatyně Yasaka (dříve se jmenovala Gion). Festival v podstatě začíná 1. července a větší či menší oslavy trvají po celý měsíc. Festival vrcholí na přelomu měsíce, 16. července lidé otevírají dveře svých příbytků a v tradici nazývané byobu matsuri ukazují návštěvníkům festivalu jejich domácí poklady, především pak cenné skládací zástěny. Zlatým a doslova fanaticky očekávaným hřebem festivalu je však yamahoko – junko 17. července, kdy do ulic Kjóta vyrazí průvod asi 30 korábů (yama-hoko). Každý koráb je zdoben množstvím vyšívaných látek a výzdoba je pro každý koráb charakteristická a s lety se nemění. Čínský brokát, bruselský gobelín z 15. století anebo třeba soška známého sochaře Unkei z 13. století… V podstatě nekončící řada nefalšovaných historických pokladů. Koráby také rozeznáte podle velikosti. Menší se nazývají yama (asi půldruhé tuny, dříve nošený na ramenou, dnes na kolečkách), ty větší, kterých je v průvodu osm a váží 5-12 tun, se nazývají hoko. Hoko se pohybují na kolech o průměru tři metry a táhne je několik desítek siláků. Každá loď má své jméno a každá má své typické zdobení. Na většině lodí “se veze” několik muzikantů, tanečníků s vějíři a dalších umělců, kteří svými kousky baví přihlížející. Typická hudba festivalů v rytmu “kon-kon-ciki-cin-kon-ciki-cin” vás doprovází na každém kroku. Výzdoba a osazení korábů nejsou úplně bezmyšlenkovité, nýbrž často v sobě zahrnují výjevy z japonských a čínských pohádek, pověstí, historie i poezie. Třeba o kaprovi, který chtěl vyplavat vodopád Ryumon, aby se stal drakem. O chudákovi Kakkyo, který chtěl pohřbít svého syna zaživa, aby mohl jeho jídlo dávat ženě (při hrabání v hlíně naštěstí našel poklad a vše dobře dopadlo). O válečníkovi Hoshovi, jenž ukradl z císařské zahrady větvičku sakury, aby obšťastnil svou vyvolenou, a hrozil mu za to trest smrti (zde jsem se závěru nedopátral). O nebeské holčičce Kiku-jido, která podle čínské pověsti vypila nektar z chryzantémy a stala se věčně mladou… Kromě okázalé krásy má výzdoba lodí také zvláštní poslání. Přitahuje totiž duchy rozsévající nemoci, kterých se lze následně zbavit očištěním obyčejnou vodou. Aby se osádky korábu nehádaly, o jejich pořadí v průvodu rozhoduje los za dohledu primátora Kjóta. Podle statistik přitahuje Gion Matsuri do ulic Kjóta každoročně tisíce návštěvníků z bližšího i vzdáleného okolí. Z vlastní zkušenosti bych se tento údaj nebál o řád až o dva zvýšit. Projet městem v období Gion Matsuri autem, ale i na kole, je téměř nadlidský výkon. Ulice města jsou doslova napěchovány diváky. Také to, že se celý průvod odehrává v železobetonové zástavbě downtownu, kde i ta nejimpozantnější, největší a nejnazdobenější loď ztrácí svoji majestátnost, festivalu na kráse nepřidává. Rozptýlení z unavující krásy nazdobených povozů vám, možná paradoxně, mohou přinést jindy nenáviděné křižovatky. Zde se totiž musí tyto obrovské kolosy bez jakékoliv možnosti manipulace s podvozkem otočit o devadesát stupňů. Řeší se to tak, že se pod přední kola naskládají podélně nařezané bambusové tyče a desítky mužů zaháknutých do silných lan za mohutného povzbuzování diváků posunují přední část povozu kousek po kousku v požadovaném směru. Tyto trhavé pohyby musejí být obzvláště zábavné pro posádku na střeše korábu hoko. Nicméně přistavené sanitky jsou v plné pohotovosti, což vloni jeden z akrobatů po nechtěném seskoku zcela jistě ocenil.
NEJ…barevnější
Posledním z velkých festivalů, ale zdaleka ne posledním v Kjótu, je Jidai Matsuri, pořádaný svatyní Heian jinja. Máme-li přidělit tomuto festivalu nějaký superlativ – pak asi nejbarevnější. Od roku 1895, rok co rok, vychází do ulic Kjóta nekonečný průvod více než 2000 účastníků oděných do pestrobarevných kostýmů, reprezentujících japonskou historii a kulturu v období let 794 až 1868. V této době bylo totiž Kjóto hlavním, císařským, městem Japonska. V roce 1895 slavilo Kjóto tisícísté výročí založení hlavního města – v té době nazývaného Heian-Kyo (město pokoje). Na památku této události byla postavena svatyně Heian jinja, přesná kopie administrativní budovy císařského paláce z roku 794, ovšem v poněkud redukovaném měřítku.
Procesí, rozdělené podle historických období do přibližně 17 skupin, vyrazí s přesností japonských Shinkansenů ve 12.00 od císařského paláce směrem k Heian jinja. Čtyřkilometrový průvod, přičemž první aktéři již dorážejí do cíle, zatímco řada dalších se teprve vydává na cestu, připomíná videoučebnici dějepisu. Procesí je odstartováno mladíky, oděnými do kostýmů královské armády, spolu s patrioty z období Medži (hnutí za znovuoživení císařské moci). Další část průvodu znázorňuje období Edo (1600-1868 ). Šogun Tokugawa přijíždí na koni z Tokia poctít návštěvou kjótského císaře. V průvodu můžete rozpoznat mimo jiné Yoshino Tayu, vysoce postavenou kurtizánu ze 17. století, známou pro její krásu a vtip, tanečnici Izumo-no-Okuni, lorda Kusunoki, hrdinu 14. století, kterak triumfálně vchází do Kjóta, madam Fujiwara Tameie, básnířku z 13. století, na její cestě do Kamakury, krásnou a odvážnou Tomoe Gozen, bojovnici a konkubínu generála Mashimoto… Průvod je zakončen procesím bojovníků v samurajských kostýmech a dvorní šlechtou z období Enryaku (782-805). Většina celebrit je doprovázena muži ve slamácích, nesoucími obrovské koše nebo truhly, dříve s cestovní výbavou jejich pánů (dnes zjevně prázdné).
FESTIVAL HIMÁLAJSKÉHO TYPU
Pokud nemáte rádi ten pocit, kdy vám po zádech stéká pot spolupřihlížejícího (úmorná vedra a vlhka v Kjótu stejně jako obrovský počet návštěvníků zmíněných velkofestivalů k tomu přispívají), nezoufejte, jsou tu desítky dalších příležitostí. Třeba buddhistický Uesaku matsuri na hoře Kurama. Tento festival, jediný himálajského typu v Japonsku, se odehrává z dosahu většiny turistů, a navíc za květnové úplňkové noci, kdy teploty i vlhkost přece jen poněkud opadnou. Komplex buddhistických templů na hoře Kurama je schován v hlubokých lesích mezi kopci asi 12 kilometrů za Kjótem. Tento “minifestiválek” nemá téměř nic společného s předešlými velkoakcemi. Odehrává se rovněž pod širým nebem, ale přihlíží mu pouze pár desítek lidí, vesměs domorodců, kteří přišli oslavit buddhistického boha Bišamonten. Všude hoří ohně, stařena na vyvýšeném prostranství provádí náboženské rituály, znějí typické buddhistické zpěvy, rytmy bubnů se shodují s tepem vašeho srdce a skoro všichni přítomní mají v rukou zapálené svíčky. Ve vzduchu cítíte zvláštní energii a nemůžete se ubránit určitému vzrušení. Pokud máte štěstí a jasnou oblohu, měsíc v úplňku jenom dokreslí tento nezapomenutelný zážitek.
NEPROPAGOVANÉ FESTIVÁLKY
Často se také stane, že festival ani nevyhledáváte, ale při nedělní odpolední procházce na nějaký ten “nepropagovaný” narazíte. V jednom bezejmenném templíku na kraji města, kam jsem původně přišel fotografovat expozici malých sošek, mě přivítal pokřik téměř nahých mužů u sudů plných vody. Po psychické přípravě se nakonec odhodlali a pomocí věder si obsah sudů vylévali na hlavy a holá těla. To, že bylo studené únorové odpoledne, jim zjevně nevadilo. Jindy mě na křižovatce dvou velkých ulic zastavil dav lidí přihlížející skupince rovněž poskrovnu oblečených chlapů. V podstatě na sobě měli jenom pradávné spodní prádlo zvané fundoshi, které zakrývá, někdy zcela nedostatečně, jen to nejnutnější. Na ramenou měli naložené omikoshi a bez ohledu na signály semaforu hopsali sem a tam, aby pobavili své kami a zastavili veškerou dopravu.
Jste-li zjevný neasiat a měříte-li metr devadesát, budete na takovýchto malých festiválcích, navštěvovaných pouze domorodci, k nepřehlédnutí. A to vám dává šanci zaregistrovat na vlastní kůži to, co na velkých akcích buď zcela chybí, anebo to jako cizinec pouze tušíte – charakteristický prvek těchto oslav – přátelskou mysl, pohostinnost a dobrosrdečnost Japonců. Stáváte se terčem fotografů, tu vám někdo přinese omochi (rýžový koláč), tu někdo dolije již několikátou skleničku osake (rýžová pálenka), a přestože nemluvíte japonsky a oni nemluví anglicky, zjišťujete, že si stále s někým povídáte.
Pokud se vám v životě poštěstí prožít alespoň několik dnů v japonském Kjótu…, budiž vám tento článek tím nejstručnějším návodem, jak co nejlépe nasát historickou, kulturní a lidskou atmosféru této perly měst.
VESELÉ I SMUTNĚJŠÍ FESTIVALY
Slovo matsuri – festival – je odvozeno od matsu, které znamená “čekat” nebo “pozvat”, v širším významu rovněž něco jako “být poddajný, ústupný”. V tomto směru v sobě tedy slovo matsuri skrývá pozvání, očekávání a úctu k čemusi nadlidskému. Může to být země, voda nebo slunce, které dávají sílu růst rostlinám, může to být bouře, zemětřesení nebo další pohromy, které jsou zcela mimo lidskou moc. Původně byly festivaly v Japonsku pořádány k vyjádření úcty bohům a k vzájemnému porozumění mezi bohy a smrtelníky. I dnešní festivaly, ačkoli by nezasvěcenému návštěvníkovi mohly na první pohled připomínat spíše karneval, jsou větší či menší mírou spojeny s náboženstvím. Přibližně je tedy lze rozdělit podle dvou hlavních náboženských směrů v Japonsku na šintoistické a buddhistické. Šintoistické festivaly jsou pořádány některou z nespočetného množství šintoistických svatyní – v japonštině nazývaných jinja, v angličtině shrine (čti šrajn) – a jsou plné barev, hedvábných kostýmů, květin, hudby císařského dvora zvané gagaku a tance bugaku. Japonci je milují pro jejich přátelskou a veselou atmosféru. Objektem úcty a bohoslužeb šintoistických festivalů jsou kami – božstva sídlící ve shrinech. Obvyklou součástí tohoto druhu festivalu jsou takzvané omikoshi. Jsou to v podstatě miniaturizované přenosné šintoistické svatyně, nebo, chcete-li, posvěcená nosítka s kami uvnitř, nesená v průvodu na ramenou několika farníků. Posláním omikoshi v těchto průvodech, které se proplétají často jen v blízkosti pořádajících svatyň, je rozsévat sílu boha a paralyzovat všechny démony v sousedství. Pokud byste očekávali decentní a zasmušilý průvod, budete překvapeni. Nosiči za synchronizovaného pokřiku “Washo! Washo!” skáčí sem a tam a houpou nosítky do všech stran, aby rozezvonili i tu poslední rolničku a zvoneček zdobící omikoshi a tím pobavili boha – kami. Říká se, že pohyb omikoshi je zcela mimo kontrolu těch, co jej nesou na ramenou, ale je řízen vůlí kami.
Protipólem šintoistických “veselic” jsou buddhistické festivaly, odehrávající se v buddhistických chrámech – japonsky tera, anglicky temple. Mají často poněkud ponurou atmosféru, nezřídka začínají až po setmění, aby daly vyniknout tajuplnému svitu všudypřítomných kamenných a dřevěných lampiček, luceren a samozřejmě ohňů. Oproti šintoistickým festivalům mají nespornou výhodu – až na několik málo výjimek nepatří k turisticky nejvyhledávanějším, a náhodný návštěvník tudíž může prožít nevšední zážitek v komorním prostředí. Často se jedná o náboženské rituály takzvaných yamabushi, esoterických buddhistických mnichů, žijících především v některém z mnoha horských templů pod horou Hiei na severovýchodě Kjóta.
V dávné japonské historii byly festivaly každoročně pořádány převážně proto, aby se lidé modlili nebo děkovali za úrodu, zdraví, ale třeba také za zbavení se odporného hmyzu v létě. V průběhu let však vznikaly nové a nové festivaly, které ztratily svůj původní náboženský význam a které jsou dnes obdivovány miliony návštěvníků po celém Japonsku pro to, co v minulosti bylo pouze jakýmsi přídavkem a neobsahuje pravou, duchovní podstatu festivalu.
