Nebožtík se smaží na bambusové hranici, hrobníci pečlivě usměrňují plameny a prohrabávají ohořelé kosti. „Pufff,“ ozval se dutý zvuk a starému muži konečně žárem praskla lebka. Obláček zvířeného popela zatančil nad hranicí a duše zemřelého se vznesla k nebi. Mezi pozůstalými zaševelil lehký smích. Vajan se konečně zbavil své tělesné schránky a začíná nový život. Tak končí pozemské bytí na Bali.
ODCHOD DO VESELEJŠÍ BUDOUCNOSTI
Pohřební ceremonie na ostrově Bali není smutkem ani utrpením. Duši oproštěnou od těla, které ji během pozemského života svazuje, čeká po smrti a spálení mnohem veselejší budoucnost. Zpopelnění tělesné schránky je velice důležitá, ale hodně nákladná záležitost. Proto někteří nebožtíci čekají pár let v zemi, než pozůstalí naspoří nutnou částku. Až poté mohou kremaci uskutečnit. Není to suma ledajaká, vždyť pohřbu se účastní nejširší příbuzenstvo, spousta známých a vítaní jsou i cizinci, kteří údajně napomáhají hladkému průběhu pohřbu. Nedostatek financí řeší někdy Balijci hromadným pohřbem. Při ceremonii vyhrává kapela, hosté hojně debužírují a uskutečňují složité pohřební rituály.
V domě čtyřiaosmdesátiletého nebožtíka Vajana, u města Denpasar, začíná obřad. Starý Vajan je týden mrtev. Pocházel ze třetí dynastie – to znamená poměrně chudé rodiny. Přesto se v atriu domku sešla nejméně stovka lidí. Nebožtík leží na vyvýšeném místě. Gamelan – orchestr složený z činelů a velkých xylofonů – hraje jednotvárnou melodii. Během hry pozůstalí nebožtíka omývají, balí do bílého sukna a ukládají do rakve. Mezitím na ulici připravují pomocníci několik metrů vysokou konstrukci nosítek. Monstrózní máry zahaluje žlutá, zlatá a bílá látka. Na silnici před Vajanovým domem se chystá pohřební průvod. Krásná mladá žena na bambusových nosítkách symbolizuje duši mrtvého. Když funebráci vynášejí rakev z domu, třikrát se s nebožtíkem otočí nad hlavami nejbližších pozůstalých. Až poté může být vyzdvižen na vrchol mistrovsky nazdobených nosítek. Desítky mužů zvedají konstrukci s nebožtíkem a průvod se dává do pohybu. Za silného lomozu, hudby, kvílení a smíchu vyráží předvoj složený z nosičů obřadních rekvizit, spojených pruhem bílé látky. Na konci dvě stě metrů dlouhého průvodu se na třípatrových nosítkách nese Vajan. Troubení mopedů a chaos provází poslední nebožtíkovu cestu a připomíná velkou oslavu. Před nosítky přebíhají muži s dlouhými bidly a nadzvedávají elektrické dráty vedoucí přes ulici, aby jim konstrukce s nebožtíkem nevzplála předčasně. Na každé křižovatce je nutné se třikrát otočit v protisměru hodinových ručiček – je to symbol hledání cesty.
 Poslední modlitby, poslední dary do rakve, poslední pohledy příbuzných, a hrobaři mohou pod vajanem zažehnout plynové hořáky. |
POSVAČIT NAD NEBOŽTÍKEM
Balijské pohřební ceremonie jsou veřejné. V turistických hotelích visí pozvánky, a pokud je hodně zájemců, „pořadatelé“ zajistí i odvoz. Není divu. Jako snad vše na ostrově Bali, i pohřeb znamená příliv turistických peněz do kapsy místních.
Snaha o křesťansky truchlivou pohřební masku mě za pár minut definitivně opouští. Balijské pozůstalé slečny během obřadu laškovně mrkají do mého objektivu a starší se spokojeně usmívají, že pohřeb probíhá, jak se sluší a patří. Pálení mrtvoly je poměrně časově náročné. Přírodní paliva sice nahradily benzinové hořáky, ale pořád je to několikahodinová záležitost, během níž notně vyhládne. Dostávám škatulku s dobrotami, a abych nepropásl oddělení duše od těla, debužíruji nad hranicí. Není na tom nic divného. Při bohatších ceremoniích rožní Balijci maso přímo na hřbitově a jedí jako na posvícení. Pohřebáci přemísťují plynový hořák a prohrabují zbytky silných kostí. Největší starost je o nebožtíkovu lebku – musí prasknout, aby duše odešla z těla. „Pufff“ – a je to. Hřbitovem prolétne lehký smích a letmým pohledem doprovodí pozůstalí duši k nebi. Zbytek kostí rozdrtí pohřebáci pohrabáčem. Pod kovovým roštem na vlnitém plechu nyní leží jen zpopelněné úlomky Vajanovy tělesné schránky. Gamelan omílá jednotvárnou uspávací melodii. Po šesti hodinách zpopelňování začíná další část ceremonie.
 Po pohřbu je nádherná bambusová konstrukce, zdobená drahými látkami a dřevořezbou, nemilosrdně spálena jako vše, co nebožtíkovi sloužilo na jeho poslední pozemské pouti. |
URNA Z KOKOSU
Zbylé části Vajanova těla promývají funebráci vodou a příbuzní vybírají úlomky kostí. Největší zájem je o kovové ozdoby. Nad hromádkou lidských ostatků je velká tlačenice a boj o nejlepší kousky. Pozůstalí nadšeně štěbetají, vykřikují, co našli, a ukládají vše do bílého sukna. Mezitím starší ženy nazdobily stolici květy a připravily volný prostor uprostřed. Tam složí z kousků Vajanových kostí symbolickou figurku člověka. Nakonec vsypou ostatky do kokosového ořechu a zabalí do bílé látky. Do plátna zapichují stovky květin, ozdoby i bankovky. Kokosová urna se mění v nádhernou ikebanu – symbol krásy a hojnosti. Ostatky za doprovodu složitých modliteb vynášejí vzhůru na slavnostní máry, kde před několika hodinami ležela rakev. Po odeznění modliteb urnu vyjmou a odcházejí s ní v průvodu k moři. Popel patří vodě. Vajanovo tělo se houpe na vlnách mezi květy a bankovkami. Odplouvá a mizí v pěně vln z našeho světa.
Poslední efektní částí pohřbu je spálení honosných nosítek. Pompézní látku zachvacují oranžové plameny a pohřebáci celou konstrukci bez sentimentu kácejí na hřbitovní smetiště. Obřad končí, neúnavný orchestr gamelan balí fidlátka a pozůstalí se loučí. „To jsme nevěděli, že máte o ceremoniál takový zájem,“ říkají mně, poslednímu cizinci na pohřbu, obdivně nebožtíkovi blízcí…
Pravda je, že na křesťanském pohřbu by málokdo vydržel osm hodin. Na Bali ano. Tak je to na ostrově se vším. Je prodchnut smíchem a pohodou. Vše je v rukou démonů, bohů a duchů, kteří se musejí neustále uplácet vůněmi, květinami a dobrotami. Vše má pevný řád a pro každou příležitost jsou připraveny svátky a oslavy. Bali je neobyčejnou relaxací pro zdevastovanou evropskou duši, včetně takové věci, jakou je zdánlivě smutný pohřební obřad.
