Dej mi. Dej mi ještě jedno kuřátko – popískávaly vydry a neúnavně loudily. A rybičku nebo kousek masíčka tam nemáš? Ne? Tak mi vlez na záda, jdu se vykoupat – naposledy pískly a zmizely pod hladinou.
Půlhodinové představení skončilo, zůstali jsme stát nad zdánlivě prázdným výběhem a dál jsme se usmívali. Ostatně, při vzpomínce na vydry v holandském vydřím parku Aqualutra nedaleko Leeuwardenu se usmívám i teď, když píšu tyhle řádky. Komu z nás by se alespoň jednou nedostala do ruky krásná knížka vzpomínek Jiřího Andresky Vydra ze Zlaté stoky nebo kdo neviděl její filmovou podobu? Obě značnou měrou přispěly k tomu, že vydry jsou v našich představách hravými, neskonale zvědavými a veselými tvory. O tom, jaké tyto malé šelmy z čeledi lasicovitých doopravdy jsou, nám vyprávěl ředitel Aquaparku pan de Jongh. Setkání s ním je podbarveno i jinými vzpomínkami – Česko zná dobře, několikrát navštívil naši chovnou stanici vyder v Pavlově u Ledče nad Sázavou a v jeho malé specializované zoologické zahradě jsou i vydří velvyslanci z Česka.
V NIZOZEMSKU
Je zima, a proto od výběhů odcházíme raději do jeho kanceláře. Ještě pod dojmem vydří roztomilosti se nejdříve ze všeho ptám, je-li možné vydry chovat doma. “Je, ale řekl bych, že je to trápení pro obě strany. Vydra je šelma a do bytu nepatří.” Pak se pan ředitel podívá na ledničku a vzpomíná: “Jednou jsem doma odchovával odrostlé vydří mládě. Nic před ním neobstálo. Otevíralo si skříně a nejčastějším cílem jeho výzkumných výprav byla lednička. Ani speciální zámky neobstály. Všechno se muselo ochutnat – od krabice s mlékem až po kabely elektrického vedení. Byt byl totálně zdevastovaný, po vydře musela nastoupit parta řemeslníků. A navíc to pro ni bylo nebezpečné, uměla si dokonale přeplácat žaludek.”
 Sameček vydry říční v holandském vydřím parku Aqualutra nedaleko Leeuwardenu. |
Holandský vydří specialista je báječně k nezastavení a pokračuje: “Osm měsíců jsem zkoumal vydry na Shetlandských ostrovech. Žijí jak ve sladké, tak i ve slané vodě. Loví v moři, ale pak chtějí koupel, při níž by si mohli vyprat ze srsti sůl. Noru měli postavenou tak, že vedle ní byl přírodní bazének, kam stékala dešťová voda, a vydra se po návratu z lovu mohla vždycky vykoupat.”
Pomalu nestačím psát: “Naprosto nejkrásnějším obdobím pro chovatele je krátká doba při vyvádění mláďat. Je to ovšem okamžik dost vzácný, vydra není králík a rozmnožuje se poměrně obtížně. Jednou za dva roky mají vydry 2 – 3 mladé. Přes dva měsíce je drží v doupěti a pak je matka musí navyknout na vodu, které se vydří mláďata strašně bojí.” (Vzhledem k tomu, že mluvíme anglicky, nechám si tuto větu ještě jednou zopakovat, rozuměla jsem dobře? Vydra se bojí vody?) “Matka je za kůži na hřbetě odnese k vodě a hodí je do ní. Mláďata piští, jako by jim šlo o život, a honem se drápou na břeh. Desetkrát až třináctkrát letí nemilosrdně do vody, až konečně pochopí, že správná vydra musí umět pořádně plavat.”
Vydří téměř-monolog přerušuje telefon, pan ředitel se omlouvá a předává mě svému kolegovi. Přichází na řadu trocha čísel a faktů: “Poslední volně žijící nizozemskou vydru přejelo v roce 1988 auto. Ovšem už o tři roky dříve vznikla organizace na záchranu vyder. Náš park, který je součástí velkého rekreačního areálu, byl založen v roce 1992 a o dva roky později byl otevřen pro veřejnost. Dnes máme 18 vyder a už jsme odchovali 186 mláďat. Budou-li k tomu vhodné podmínky, příští rok je vysadíme do volné přírody. Vydra je velice náročná na čistotu vody a přírody vůbec. Pokud v některém státě žijí volně vydry, může být vláda spokojená s čistotou životního prostředí – vydry jsou pro ni dokonalým indikátorem.” (Doufejme, že nikdo z české vlády si tato slova nepřečte, mohli by totiž usnout na vavřínech, v současné době žije v Česku volně 700 – 800 vyder.)
A U NÁS
V Česku se sčítání vyder provádí odečítáním stop na čerstvém sněhu v době, kdy zamrznou rybníky, protože vydry jsou tak nuceny běhat víc po souši. Několik lidí projde během jednoho dne vytipované kvadranty 10 x 10 km a výsledek se pro danou oblast zprůměruje. Nejvíc vyder žije dnes na Třeboňsku, kde si mohou nalovit nejvíc ryb, pak na Šumavě, v Beskydech a na Vysočině. Česká vydří populace na tom byla nejhůř v 70. letech, v 90. letech se stav vyder zvýšil tak, že sice zůstaly chráněným silně ohroženým druhem, ale jsou již mimo nebezpečí vyhynutí.
Krása a roztomilost je však nezachrání, když si svým neobyčejným apetitem a loveckou šikovností z rybníkářů dělají zaryté nepřátele. V Nizozemsku mají situaci lepší – komerční sladkovodní rybářství není tak intenzivní jako u nás, chovné rybníky jsou umělé a na ochranu před případným vydřím útokem je snadné obehnat je plotem. V Česku rybníky vrostly do krajiny a jejich zabezpečení před těmito elegantními šelmami není možné.
Když dospělá vydra navštíví násadový rybník s malými kapry, přecpe se k prasknutí a někdy ve zmatku zabije víc, než sní. Naneštěstí pro vydry bylo během posledních pěti let mnoho rybníků zprivatizováno, jejich majitelé začali vydry pronásledovat a v některých oblastech se jejich výskyt dokonce snížil.
Zákon O náhradě škod způsobených zvláště chráněnými druhy živočichů sice již vstoupil v České republice v platnost, ale vydra nežije na jednom místě jako např. ondatra, ihned po vyvedení mláďat se začíná potulovat krajinou, má několik úkrytů a žádný rybník před ní není bezpečný. Pavlovská Stanice ochrany fauny monitorovala pomocí miniaturní vysílačky vandr českého vydřího samečka. Během tří měsíců přešel z okresu Nová Bystřice do okresu Jindřichův Hradec, urazil vzdušnou čarou 90 km a při tom prozkoumal na 60 rybníků! Majiteli rybníka se pak ztráty způsobené vydrou dokazují těžko, zvlášť když jeho rajonem vydra jen prošla.
O apetitu vydry říční (Lutra lutra), která žije u nás i v Nizozemsku, jsme se přesvědčili během krmení v parku. Osmikilový sameček spořádal k obědu deset čerstvě vylíhlých kuřat včetně peří a žluče. V půl jedenácté už snídal a v půl čtvrté dostane rybu – celkem kilo žrádla (v přepočtu na člověka vychází, že průměrně velký chlap s vydřím apetitem by posnídal dvoukilový chleba s kilem másla, k obědu by měl dvě grilovaná kuřata a na večeři tříkilového kapra s kilem brambor).
Ve volné přírodě vydry ožívají v noci a ve dne spí. Pokud se mládě od malička krmí ve dne, svůj režim změní a přizpůsobí se člověku. Pro zoologické zahrady jsou proto atraktivní jen uměle odchované vydry, které jsou ochotny předvádět se, hrát si, panáčkovat, žebrat a přitom navíc neodolatelně popískávat nebo spokojeně vrnět. V parku Aqualutra je takto vychován párek říčních vyder a dvě rodinky vydry malé, které pocházejí z Thajska. Pavlovská stanice má vyder 11, dvě z nich obstarávají public relations: komunikují ve dne s fotografy, jsou ochotny se nechat pohladit od návštěvníků a dělají vše, co si člověk od vydry může přát.
Přestože by takto vychované vydry bezpochyby patřily k magnetům zoologických zahrad, je jich v českých ZOO zahradách překvapivě málo: párek vyder říčních chová Ohrada v Hluboké nad Vltavou a nedávno získala jedno mládě chomutovská ZOO. Pražská ZOO má párek vydry severoamerické, Ústí nad Labem a Jihlava představují asijskou vydru malou. To je vše. Vydrám se život v našich ZOO nezamlouvá a do rozmnožování se příliš nehrnou.
I když budou mít od lidí dostatek lásky a lichotek, čistou vodu i kvanta ryb a kuřat, chtějí něco víc. Chtějí to, co jsme my lidé vzali a zničili nejen vydrám – svůj životní prostor, svou svobodu a volnost, svou možnost putovat tam, kam je jejich vydří srdce táhne. A nemyslím, že by jejich přání byla pro nás lidi až tak příliš odtažitá a nepochopitelná.
