Stovky kilometrů nad našimi hlavami krouží již třináct let obrovský kovový komplex družicových modulů – MIR. Pamatuje studenou válku, na plné obrátky probíhající klání o vesmírná prvenství mezi Sověty a Američany. Když byl první díl stanice Mir, hlavní a obyvatelný modul, vypuštěn na oběžnou dráhu, byl svět pod ním úplně jiný než dnes.
OD SALJUTU K MIRU
Myšlenka na první obyvatelnou stanici na oběžné dráze Země se zrodila poměrně nedávno, v dobách, kdy bylo jasné, že Američané dosáhnou Měsíce a předběhnou tak Sověty v boji o pokrok ve vesmíru. Sověti proto na oplátku a také na důkaz toho, že jsou kosmickou mocností, začínají orientovat vesmírný vývoj na dlouhodobý pobyt kosmonautů na oběžné dráze Země. První z takových úspěšných pokusů se uskutečňuje v roce 1971 pod názvem Saljut 1. Jako další generace kosmických stanic přichází o patnáct let později myšlenka a pak i čin pod názvem Mir. V roce 1986 je vypuštěn na oběžnou dráhu Země první z modulů, základ celé stanice. Od té doby je tato stanice obývána kosmonauty nepřetržitě.
Mir není žádný obrovský kosmický dům či obdoba stanic ze seriálu Star Trek. Jedná se o komplex různých modulů, stavebních dílů, je to vlastně puzzle. Postupem času se k jednotlivým koncům připojují další části, určené pro různé vědecké experimenty. Když první kosmonauti L. Kizim a V. Solovjov navštěvují Mir, mají na něm jen tak tak místo k přebývání a prostor pro základní existenci. Jejich pobyt je spíš testovací a mnohé vymoženosti a především vědecké přístroje jsou otázkou až následujících let.
VESMÍRNÉ POSELSTVÍ
Jak se k Miru připojují další moduly, celý komplex se nakonec oproti předpokladům rozroste z původních 21 až na 250 kubíků! To vše stále v plné připravenosti i funkčnosti. To vše s kosmonauty na palubě, to vše dlouho jen za asistence ruských raket Sojuz-TM a Progress. Časem se ale okolnosti mění. Končí studená válka a situaci zjednodušuje nedostatek financí. Rusko a USA se spojují v úsilí dobývat vesmír.
A Zemi stále obíhá dosud svěží Mir. Stanice, u které byla předpokládána životnost sedm let, přesluhuje a nedostatek peněz se projevuje i v provozu. Spojené státy se rády zapojují do projektu kosmické stanice Mir – hodlají zde trénovat na nastávající misi kosmické stanice Alfa a následně mezinárodní kosmické stanice ISS. Všechny pobyty jejich astronautů a astronautek jsou placené a ruská vláda není výdaji tolik zatěžována. Rok po zapojení Američanů do projektu se Rusové odvažují přidat další modul. Díky malému přídavku lze k tomuto modulu na oběžné dráze ve spojení se stanicí přijmout raketoplán. Rok 1995 tak znamená významný předěl v projektu. Materiál je možné dopravovat již nejen ruskými raketami, ale i americkými raketoplány. Dolů k Zemi je tím vysláno poselství, které jasně říká, že spolupráce donedávna ještě soupeřících mocností je realitou a je myšlena vážně.
ZAČÁTEK KONCE
Rok 1995 však pro Mir neznamená konec změn. O rok později se Mir rozrůstá o další modul a dosahuje tak své maximální velikosti – 250 m3 přístrojů, modulů, umělého vzduchu i kosmonautů. To vše čtyři stovky kilometrů nad našimi hlavami. Stále létá a pracuje. Až do této doby je to velice úspěšná mise. Překročila plán existence o několik let a rozšířila kapacity téměř dvojnásobně. Ze stařičké spolehlivé stanice se ale zanedlouho vyklube vcelku nebezpečný společník kosmonautů na oběžné dráze. Přichází období, kdy je Mir doslova stezkou odvahy a bobříkem zručnosti dohromady. Stařičká stanice se počátkem roku 1997 začíná systematicky rozpadat.
SPORY O OSUD MIRU
Kupodivu není na vině jen zastaralost řídicích systémů, ale v mnohém také vzrůstající složitost stanice. Přidáním nových modulů se několikanásobně ztížilo monitorování, a tak jsou poruchy a výpadky stále častější. V roce 1997 obtíže vrcholí kolizí s nákladní lodí Progress, která byla místo do dokovacího prostoru navedena na jeden z výzkumných modulů. Mir se přesto podařilo ustálit a udržet při životě až do nynějška. Dnes se řídící pracovníci tohoto projektu dělí na dvě skupiny. Jedna se všemožně snaží obstarat finance ze soukromých zdrojů pro další provozování, druhá míří za cílem zcela jiným – ukončení experimentu. Zbavit se stanice by znamenalo ulehčení ruskému kosmickému výzkumu, který má ve světě již zcela jiné závazky. Rusko je totiž jedním z hlavních partnerů projektu mezinárodní kosmické stanice ISS a v něm má značná zpoždění a nedostatky, které v mnohém způsobuje právě Mir, koule na noze ruské kosmonautiky.
75 TISÍC OBLETŮ
V každém případě se život Miru na oběžné dráze chýlí ke konci. Je otázkou jen několika málo měsíců, než se rozhodne o budoucnosti Miru. Možná, že když čtete tento článek, má Mir již namířeno do zemské atmosféry a řítí se vstříc Tichému oceánu. Ruští vědci a oficiální místa stále přicházejí s novými sponzory, doslova po dolarech se sbírá na další provoz. Jen na dolarech totiž teď záleží, zda a jak bude vypadat nejbližší budoucnost Miru. Až do nynějška (poloviny března) však chybí hlavní sponzor, a tak je existence Miru na delší dobu prozatím nemožná. Američané si mnou ruce, doufajíce, že Rusko tak najde více prostředků na financování mezinárodní stanice ISS. Není však divu, že se Rusové Miru vzdát nechtějí, vždyť stanice Mir pro ně dosud znamenala být kosmickou velmocí. Ruská strana chce udržet Mir funkční do osídlení ISS prvními kosmonauty, na druhou stranu však nemá dost prostředků Mir financovat, natož se podílet podle plánu na ISS. Ať tak či onak, po více než 75 tisících obletech Miru kolem Země má již tato stanice své odslouženo…
MIR POD LUPOU
Jádrem celé stanice je modul příznačně nazvaný MIR. Je to komplex sdružující obytné prostory, operační středisko i hygienická zařízení. Obytná zóna je rozdělena na “kuchyň”, místnost pro každého kosmonauta a hygienické zařízení, které obsahuje sprchu, záchod i zdroj vody v podobě jakéhosi umyvadla. Zajímavé jsou místnosti kosmonautů. Protože v podmínkách mikrogravitace je obtížné se orientovat, vyřešili technici problém prostě. Každá samostatná obytná místnost má výrazně odlišenu podlahu, stěny i strop. Stěny jsou malované, na podlaze je koberec a na stropě fluorescentní barva pro pocit nasměrování k nebi. Každý pokoj má také své okénko s pohledem z lodi.
Operační prostory jsou řídicím jádrem celé stanice. Posádka zde monitoruje chod nejen tohoto modulu, ale má přístup i ke kontrole dalších částí komplexu. Taktéž pilotování, řízení a navigace jsou umístěny v tomto jediném modulu. Celý modul má délku 13 metrů a šířku až 4 metry, váží přibližně 21 tun. Vypuštěn byl 19. února 1986. Kapacita je od čtyř do šesti kosmonautů.
KVANT-1
Na záď Miru byl v dubnu 1987 připojen další modul. Veškeré jeho vědecké vybavení bylo zaměřeno na astrofyzikální vědní oblast. Jeho úkolem bylo provádět výzkum aktivních galaxií, kvasarů a neutronových hvězd měřením a zaznamenáváním jejich elektromagnetických spekter a emisí rentgenového záření. Jeho rozměry jsou 6 x 4 metry, váží 11 tun.
KVANT-2
Modul Kvant-2 měl několik různých úkolů. Přístroje na jeho palubě byly předurčeny jednak k práci na poli biotechnologickém, ale stejně tak obsahoval vybavení k fotografování a pozorování zemského povrchu. Konstrukce modulu Kvant-2 navíc umožňuje přístup do kosmického prostoru, a proto byl další výzkum v tomto modulu nasměrován na adaptaci elektronických přístrojů a některých materiálů na volný kosmický prostor.
Kvant-2 má rozměry 12 x 4,3 metru a váží 19,5 tuny. K Miru byl připojen v prosinci 1989.
KRISTAL
Červen 1990 znamenal pro Mir další přívažek, pro veřejnost asi nejzajímavější. Rozrostlo se jednak vybavení pro pozorování Země, ale především byl výzkum v tomto modulu zaměřen na biologické experimenty a dále drobnou elektroniku a polovodiče. Kristal tedy obsahoval jednak skleník s rostlinami pěstovanými při nulové gravitaci a drobnou biologickou laboratoř, a také zde kosmonauti vyráběli polovodiče a další HI-TECH materiály. Význam výzkumu byl značný, neboť právě prostředí mikrogravitace umožňuje vyrábět materiály nesmírně čisté a mnohem méně deformované.
Rozměry Kristalu jsou srovnatelné s modulem Kvant-2.
SPEKTR
V roce 1992 byla ke stanici Mir přidána nová sada pohonných jednotek. Motorový paket “SOFORA” umožnil úsporu paliva při manévrech a dorovnávání výšky na oběžné dráze. Následovala další pomlka a po ní, v červnu 1995, byl připojen k Miru další modul. Jeho monitorovací přístroje se zaměřily tentokrát výhradně na Zemi a název modulu odpovídal jeho vybavení. Belgický spektrometr měl za úkol sledovat přítomnost a množství atmosférických plynů, jako je ozón, oxid uhličitý, freon či oxidy síry. Mimo jiné také nesl vybavení k připojení amerických raketoplánů. Celková hmotnost přesahuje 23 tun.
PRIRODA
Poslední modul, který byl k Miru připojen na jaře roku 1996, se ve svém výzkumu zaměřil také na Zemi. Bohaté vybavení několika druhy radarů a spektrometrů, digitálních stereokamer s vysokým rozlišením a infračervených skenerů umožnilo posádce provádět měření interakcí oceánů a atmosféry i sledování Země v rozličných vlnových délkách.
PROGRESS A SOJUZ-TM
Tito věční společníci Miru na dráze kolem Země byli až do roku 1995 jediným kontaktem se Zemí. Svou společnost pak ještě nabídly několikrát americké raketoplány. Progress je nákladní loď a na palubu dopravuje pouze materiál a vybavení. Její kapacita je 2,5 tuny. Kosmonauti jsou dopravováni na palubu lodí Sojuz-TM, která dokáže ubytovat tři kosmonauty na jeden let. Oba stroje jsou na oběžnou dráhu vynášeny nosnou raketou Sojuz. Raketoplány následně nenahradily tyto stroje, pouze je doplnily. V rámci svých možností dopravovaly na Mir jednak posádku a jednak vybavení.
Nyní je i osud Progressu a Sojuzu, stejně jako všech dalších článků Miru, nejistý. Závisí na dostatku finančních prostředků a také na tom, zda Ruská federace upřednostní stařičký Mir před mezinárodní kosmickou stanicí ISS.
SLOVENSKÝ KOSMONAUT NA MIRU
Dne 28. února 1999 ve 2 hod. 45 min. světového času bezpečně dosedly přistávací aparatury lodi Sojuz-TM28 na pozici 50 stupňů 46 minut 40 sekund severní šířky a 67 stupňů 23 minut 26 sekund východní délky ve vzdálenosti přibližně 100 km jižně od města Kijma v Kazachstánu. V přistávacím modulu byl velitel 26. expedice k Miru Rus Padalka a Slovák Ivan Bella. Oba se po přistání cítili v pořádku. Padalka měl pulz 80 a Bella 90 tepů za minutu…
Adaptace Ivana Belly proběhla překvapivě dobře. Velice rychle si zvykl na beztížný stav a nezlobily jej příliš ani bolesti hlavy. Jeho bezchybná znalost ruštiny a nadšení při provádění experimentů obdivovala celá posádka. Ve spolupráci s vědci na Zemi koordinoval pokusy s křepelčími vejci, která s sebou přivezl ze Slovenska v inkubátoru. Stáří těchto vajec bylo takové, aby se mláďata vylíhla právě během jeho pobytu na Miru. Až na pár kusů se podařilo Bellovi přemístit vejce do palubního inkubátoru, který tu zbyl po Solovjovově pokusu z počátku devadesátých let. Vejce byla rozdělena do dvou inkubátorů – jednoho statického a druhého rotačního (pro vytvoření umělé gravitace). Křepelkám vylíhnutým v inkubátoru statickém se dařilo dobře a rychle začaly přijímat potravu, křepelky z centrifugového inkubátoru nesnášely dobře změny osvětlení ani vystavení nízkým teplotám. Pokus s křepelkami, stejně tak jako všechny ostatní, mají své opodstatnění. Výzkum vlivu stavu beztíže s různými přídavnými změnami nejen napomáhá biologickému výzkumu, ale křepelky se dají také zcela vážně využít při meziplanetárních letech jako zdroj obživy kosmonautů. Velké množství proteinu a vysoká produkce křepelčích vajec činí z těchto vajec stravu vhodnou pro kosmonauty. Výsledky experimentů Ivana Belly se mohou tedy využít při některé budoucí výpravě k Marsu, nebo i dále. Bylo by ale nelogické vracet vylíhlou drůbež zpět na Zemi, když mohli kosmonauti v rámci pokusu výsledky experimentu výhodně zkonzumovat…
Program Štefánik v sobě zahrnoval ještě množství dalších pokusů, které Bella na Miru provedl. Dne 24. února zkontroloval spolu s velitelem Padalkou komunikaci a vybavení pro blížící se návrat na Zemi. Čtyři dny nato přistáli oba v pořádku v Kazachstánu. Program Štefánik, jak tuto misi Slováci nazvali, tak skončil a k radosti Slovenska proběhl celý bez problémů.
MEZINÁRODNÍ KOSMICKÁ STANICE ISS
Projekt mezinárodní kosmické stanice (International Space Station – ISS) je výsledkem spolupráce 19 zemí světa. ISS bude největší vesmírnou stanicí na světě a na oběžnou dráhu bude dopravena celkem 40 starty, ať už raketoplánů, nebo ruských raket Proton. V celkem šesti laboratořích bude možno provádět výzkum na velmi vysoké úrovni a lze zde očekávat nové objevy v oblastech biologie, léků, kosmických i průmyslových materiálů.
Jen nedlouho po přelomu následujícího století tak bude uvedena do provozu nejsledovanější víceúčelová laboratoř světa. ISS bude mít se svou rozlohou jednoho hektaru (100 x 100 m) více než pětinásobnou velikost oproti ruské stanici Mir. Bude obíhat nad našimi hlavami po takové dráze, že svým kosmickým okem pokryje 85 % zemského povrchu a 95 % populace. Nesrovnatelně jasnější bude tato stanice oproti jiným družicím, jež můžeme na obloze pozorovat. Přípravy na stanici ISS jsou v plném proudu. Zatím vše probíhá bez známek většího zájmu sdělovacích prostředků. Start prvního dílu se ale již rychle blíží. Úkoly byly rozděleny a každá ze zúčastněných zemí se činí. Zaostává jen Ruská federace pro svou náročnost v programu stanice Mir. Přesto by se zprovoznění nemělo příliš odchýlit od plánovaného data – roku 2004.
