Když jsme začali objíždět české a moravské vesnice, které se mohou pyšnit titulem Vesnice roku, zdálo se předem tak trochu vymezené, o čem ty příběhy budou. O úspěchu, a tím pádem i o hrdosti. O době, ve které žijeme. A o principech, které v ní vedou k úspěchu. Kupodivu se ukázalo, že ve všech oceněných vesnicích platí obdobné jednoduché a obecné zásady. A že jsou úplně jiné než ve městech. Mít úspěch na vesnici znamená vydat se tak trochu proti duchu doby.
 Telnice – vzorová obec, na které neobjevíte žádnou chybu. |
ÚDERNÍCI Z TELNICE
Na první pohled úplně obyčejná, nijak malebná vesnice. Opravené domy, čisté ulice. Opravený kostel, ale hřiště na házenou je velebnější. A jako specialita orlovna – jakási obdoba sokolovny. Okolní krajina je rovina jako na talíři, a je tu dokonce rozvodna – svištění drátů vysokého napětí. Vietnamské stánky na návsi. Takže nic z atributů, které si obvykle pod pěknou vesnicí představujeme. Ani rybník s hastrmanem, ani kopečky, kam chodí pasáčci krav, ani rozsochaté lípy s pantáty pokuřujícími pěnovku. Krajina bez stínu. Spíš jako nějaká městská čtvrť – ostatně do Brna to je slabá čtvrthodinka autem. Ale krátká návštěva na obecním úřadě potvrdí, jak může první pohled klamat. Povídali jsme si s Františkem Vykouřilem, členem obecního zastupitelstva, o tom, jak se realizovaly investiční akce svépomocí, jak lidé sami kopali plynové přípojky a stavěli vinárny a sportovní haly, a všechno to vypadalo jako nezáživná účetnická a úřednická práce. Až do té chvíle, než jsem zjistil, že tento starší pán s elegantním držením těla byl reprezentant Československa v házené.
Soutěž Vesnice roku vznikla v roce 1995. Telnice se přihlásila hned napoprvé a vyhrála. Není divu, když s programem obnovy vesnice, ze kterého soutěž vychází, přišli v Telnici dřív než ve vládě na ministerstvu pro místní rozvoj. „Házená u nás mívala 7-10 družstev, z toho bylo 5 mládežnických,“ vzpomíná kanonýr Vykouřil. „Tady se dával novorozeněti do kolébky házenkářský míč. Odehrálo se tu přes 200 mezistátních utkání. Vesnice má sportovního ducha, sport sjednotil obec a dal lidi dohromady bez ohledu na politické a náboženské smýšlení. A to byl základ úspěchu.“ V roce 1967 se tu hrálo finále národní házené celého Československa a o rok později měli v Telnici jako první u nás tartanový povrch. „Bylo to v západoněmecké licenci a celá práce obvykle trvala dva až tři dny,“ vzpomíná zástupce starosty. „Tady se ráno začalo a ve čtyři odpoledne už bylo hřiště nalajnované a hrála se házená. Jako u Bati – přišlo devadesát brigádníků od šesti do devadesáti let.“ Z telnické házené vyrůstali reprezentanti, dokonce zasloužilý mistr sportu a mistr světa. Podstatnou část městského zastupitelstva tvořili a tvoří sportovci. A ve sportu se rodili funkcionáři – myšleno v tom nejlepším smyslu slova, pořádali mezinárodní turnaje, uměli motivovat a nadchnout. Taková je Telnice. Závody, společenské akce, konference politických stran. „Poslanci chodijó do fitcentra získávat sílu, aby prosazovali zákony,“ směje se místostarosta a říká: „Ministerstvo hospodářství nás přihlásilo do evropské soutěže o nejlepší vesnici. Tam jsme byli vyhodnoceni mezi 25 obcemi z celé Evropy na osmém místě.“ Zatímco v jiných obcích se potýkají s úbytkem obyvatelstva, tady už si dlouhou dobu udržují stálý počet 1200 obyvatel – prostě proto, že obec nemá víc pozemků, na kterých by se dalo stavět. A co se týče ekologie – byla tu skládka, jež se zavezla ornicí a vysadil se na ní lesopark.
 Olešnice – pár měsíců poté, co v roce 1999 obdržela titul vesnice roku, postoupila do vyšší kategorie. Nyní je to již město. |
OLEŠNICKÉ POVĚSTI
„Určitě jste si všimli, že obrázek krajiny je vám důvěrně znám. Vždyť tato krajina je krajem vašeho domova. Poznáváte ji při cestě do školy, při svých prázdninových toulkách, na vycházkách s rodiči…“ Takhle začíná učebnice prvouky pro 3. ročník základní školy v Olešnici. Napsal ji PaedDr. Zdeněk Peša, starosta obce. A není to jeho jediná knížka o Olešnici, obci, která se pyšní titulem Vesnice roku 1999. Přijeli jsme sem na Hornosvrateckou vrchovinu na pomezí Čech a Moravy z Telnice a měli jsme zpoždění – proto jsme charizmatického starostu nezastihli. „Tak s vámi budu mluvit já,“ říkala paní, která se nás ujala. „A to bude drahý!“ Další ze společných znaků úspěšných vesnic – i když těch očekávaných – sousedská bodrost. Překvapilo nás, jak je ta obec veliká – vlastně už to bylo město, ale k tomu se ještě dostaneme. Opět tu byly všechny funkční hmotné atributy ocenění – kostel, čistička odpadních vod, osobnost, která dokázala strhnout lidi k nadšení. A navíc ještě všechny možné prospekty propagující obec. Starosta nejenom že napsal prvouku pro základní školy, ale i místní pověsti. Konečně jsem narazil na téma, které jsem tušil: vztah k místu, hledání kořenů. A hledání kořenů, to je zase obnovování starých příběhů, výroba jakési lokální historie. A tak tu jsou příběhy. Kterak zrádná děvečka vyzradila vesnici švédským vojskům a pak si sama zadrhla kolem krku smyčku, ani po smrti nenalezla klidu, místa smrtelná obchází a naříká nad zkázou, již způsobila. Jak soused Fiala přisedl do kočáru k samotnému císaři, aby mu vykládal o robotě na panském. Jak překupník Čápek vykopal na Hradisku u Olešnice pod břízou poklad a jeho syn skrze něj stal se tulákem… A tak by se dalo pokračovat o divoženkách a světluškách a nešťastných láskách, ale vraťme se do roku 1999, kdy obec Olešnice obdržela titul „Vesnice roku ČR“. Vždyť zde kromě sebraných pověstí natočili o Olešnici i videokazetu, a dokonce cédéčko. Jedno je jisté, že dalším z neodmyslitelných atributů úspěšných obcí je lokální patriotismus. Základem však zřejmě je, že se lidé sami přičiní. A že má starosta dost nápadů a dovede je realizovat. V prosinci roku 1999, pár měsíců poté, co Olešnice titul nejlepší vesnice obdržela, dorostla do vyšší kategorie – stala se městem.
 Sloup – i přes nápor turistů, kteří míří do zdejších jeskyní, zachovává si obec příjemný vesnický kolorit. |
SLOUP U BLANSKA
Do téhle obce se fotograf Pavel Horník vyloženě těšil. Podezřívám ho, že celý nápad s vesnicemi roku vymyslel proto, aby se mohl ještě jednou podívat do míst, kde získával své první horolezecké zkušenosti. Však jsme si tu skálu s bílým křížkem na vrcholku prohlédli v zapadajícím slunci a já si vyslechl jeho historky o tom, jak zde horolezci celé léto přespávali v boudě u fotbalového stadionu anebo jak se na vrcholku té skály pořádaly mejdany. Starosta ing. Josef Mikulášek později takovou radost neprojevoval. Zpoždění, které jsme měli už v Olešnici, ještě narostlo – však také po cestě sněžilo – a on jako čerstvý vítěz soutěže za rok 2000 neměl s novináři nejlepší zkušenosti. Přivítal nás slivovicí – důkazem, že jsme přece jen kus od Brna a vinařská jižní Morava se pomalu mění na Vysočinu. Oznámil, že už jsme asi dvacátí pátí novináři, kteří za ním letos přijeli. Když jsme řekli, že objíždíme vesnice, jež od roku 1995 tento titul dostaly, trochu se uklidnil. To prý jsme první. Pořád se trochu bál, že to bude zase o tom, že „starosta zpívá ve sboru a farář hraje fotbal“, nebo jak že to o něm už někde napsali. A vyprávěl. Poprvé nevypočítával realizované akce, ale prostě vyprávěl, jak kdysi hráli hokej venku na opravdovém ledě přímo pod nasvícenou skálou a jak sem jezdila i Kometa Brno. Sport na vesnici má mnohem blíž původnímu olympijskému. A nakonec starosta Mikulášek vyvracel takové ty obecně rozšířené omyly o sobě: „Všichni mají dojem, že Sloup má aspoň dva nebo tři tisíce lidí. Přitom je jich tu mnohem míň – nemáme ani tisícovku. Také si myslí, co máme peněz z cestovního ruchu – jsou tu přece jeskyně osídlené už kdysi neandertálci. To taky není pravda. Jeskyně má stát a nechce nám dát ani korunu. Turisté, kteří jezdí do jeskyní, sice utratí peníze v místních hospodách, ale z toho radnice skoro žádné příjmy nemá. Já už jsem si uhnal jeden infarkt a ostatní taky říkají, že to je marný boj, takže už to asi zůstane tak, že o jeskyně se bude starat stát.“ Nakonec největší rozdíl mezi městem a vesnicí se zdá být v tom, že město je megapolis, kde podnikaví lidé musejí být draví vůči sobě, zatímco vesnice je obec a její úspěch je založen na tom, jak lidé dokáží držet pohromadě.
 Vratěnín – opravené fasády měly přímo léčivý účinek. |
VRATĚNÍN – ZNAMENÍ NÁVRATU
Vypadá to tady jako v pohádce. To je první dojem, který člověk z takovéhle vesnice musí mít. Když po té – na mapě skoro neviditelné – cestě přijedete, připadáte si jako v jiném světě. Barevně sladěné fasády jsou jako kulisa k pohádce od Zdeňka Trošky. Vratěnín získal ten zmiňovaný titul od ministerstva pro místní rozvoj v roce 1996, ale na všech fasádách by mohl být nápis ČERSTVĚ NATŘENO. Každý ze starších domů má cosi jako vlastní duši, která ve své době vyvěrala přímo z harmonického života prostých venkovanů. A teď jako by tu duši brněnský architekt zpracoval pro každý dům zvlášť. „První opravené domky měly přímo léčivý účinek, a kdo měl peníze, pustil se do nové fasády,“ vysvětluje starosta Martin Kincl. Ti, co peníze neměli, dostali od obce příspěvek na fasádu. A nezůstalo jen u toho: rybníček „kachňák“ na návsi se po vyčištění může rovnat zámeckému jezírku. Pod vedením schopného architekta se lidé naučí sami myslet v jeho dimenzích, říká propagační materiál obce Vratěnín. Když místní obyvatelé sami navrhli a postavili dřevěnou lávku přes rybníček, byla to pro architekta Krumla ta nejlepší vizitka. Tady musí být ale silný genius loci, říkám si. A je založený na tom, že tady lidé žijí po celá staletí.
„Kdepak,“ vyvrací mi mou teorii starosta. „Tato obec byla po válce vysídlena, vlastně byla odsouzena k zániku. Dokonce tu byla i stavební uzávěra.“ Vratěnín má docela smutnou historii. Leží přímo u státní hranice s Rakouskem, takže 8. října 1938 sem napochodovala německá vojska, a české rodiny se stěhovaly do vnitrozemí. Po skončení války se sice Češi vrátili, ale obec, která ležela vlastně pod „železnou oponou“, byla více méně odsouzena k pomalému zániku – po celých dlouhých čtyřicet let. Ten silný pocit sounáležitosti a patřičnosti vznikl tedy během několika desetiletí. Přitom tu ale je o co se v historii opřít. Vratěnín leží na významné cestě mezi Rakousy a Moravou, později Vídní a Prahou. Díky tomu také byla ve Vratěníně hlavní pošta – místo, kde se přepřahaly poštovní dostavníky. Historická budova poštovní stanice po znovuotevření hranic zažila jako první zmrtvýchvstání. V horním patře je současně kulturní dům s divadelním sálem a radnice, spodní patro se proměnilo na restauraci. Takovéhle kumulování funkcí je v obci, která má okolo 300 obyvatel, nezbytností. Vždyť i starosta si ke své funkci přibral údržbářské práce ve prospěch obce.
 Svatý Jan nad Malší – přátelská atmosféra, ze které se odvíjí vše ostatní. |
SVATÝ JAN NAD MALŠÍ
Že fenomén fyzicky pracujícího starosty není náhoda, se znovu potvrdilo o několik hodin později v další z oceněných obcí. Svatý Jan nad Malší je obcí roku 1997 a její starosta Josef Jan se kolem nás jenom mihnul – v montérkách, pospíchal totiž na rekonstrukci místní hospody. V jeho kanceláři jsem na řediteli školy a zástupci starosty Antonínu Michalovi vyzvídal, co tu mají výjimečného a jak to dokázali: „Záleží hodně na tom, kdo se po té totalitce dostal na důležité posty. A také jde o to, na co starosta se svým týmem mohou navazovat z let minulých,“ říkal ředitel školy, která má pěkný název: škola obnovy venkova.
Co se týče úředních parametrů pro volbu „Vesnice roku“, je to několik stránek formátu A4. Patří tam kulturní a společenský život v obci, zachovávání tradic, rozvoj obce hospodářský a ekonomický. Dopravní obslužnost obce, infrastruktura, péče o životní prostředí atd. Nás víc zajímala atmosféra, protože se zdálo, že z ní jaksi vychází všechno ostatní. Vyšli jsme na obchůzku – a jestli jsem si v některé z oceněných vesnic připadal kouzelně, tak právě tady. Svatý Jan leží na kopci a všemi uličkami mezi starými domy se nabízí zajímavý průhled na krajinu. Kostel sv. Jana Nepomuckého je velkolepá stavba, která by slušela každému městu. A navíc žije po svém. Ředitel odemkl jakási vrata – a za nimi staré rudě červené hasičské auto s chromovanými blatníky, koženou sedačkou a startováním na kliku. A tou klikou ho se spikleneckým úsměvem nastartoval. Nasáli jsme vůni benzinu a informaci, že hasičský sbor měl loni stoleté výročí od založení. Je také spolupořadatelem závodů autoveteránů „S kopce do kopce“.
A pak jsme se vydali do místa, na které je ředitel právem pyšný – do místní školy. Je to totiž budova, která je vlastně i tím impozantním kostelem. Procházeli jsme podlaží až do toho nejvyššího, kde je z okna vidět kostelní věž. „Je to propojené, takže když dřív šel farář do školy učit náboženství, nemusel si ani přezouvat pantofle,“ říká ředitel Michal. „Jeden z členů komise, která vybírala vesnici roku v evropském měřítku, byl architekt. Zdá se, že vesnice vůbec leží architektům na srdci víc než komu jinému. Když tohle viděl, kladl mi na srdce: Nedopusťte, aby to někdo zničil.“
 Pohled na křížovou horu, vzpínající se nad obcí Jiřetín pod Jedlovou, je fascinující. |
JIŘETÍN POD JEDLOVOU
Mnohé z toho, čím je Jiřetín pod Jedlovou specifický, lze objevit pod jeho původním názvem St. Georgenthal. Tohle původně městečko v Lužických horách mělo ještě v roce 1930 okolo 2000 obyvatel – z převážné většiny německých starousedlíků. V současné době zde žije okolo šesti stovek Čechů. Nejenom že se snaží zachraňovat vzhledem k počtu obyvatel jakoby předimenzované množství budov, ale plánují i projekty nové. Starosta Josef Zoser má sportovního ducha – další, jak se zdá, neodmyslitelný prvek úspěšné vesnice. Stojí tu fotbalové hřiště, kde chlapi vyrazili k prvnímu jarnímu tréninku. Další, tréninkové hřiště je ve výstavbě. Ale jsou tu i kurty na volejbal, tenis, basket, hřiště na minigolf a bazén, který vznikl kdysi svépomocí a v zimě se mění na ledovou plochu. Je tu i jakýsi dětský zábavní park. „Vznikl ze soukromé ZOO, která tady kdysi byla,“ ukazuje nám starosta kamenné stavby voliéry, hradeb a hrádku, kterému dostavěli střechu.
„Tady už vidím divadlo v přírodě,“ rozmachuje se po prázdném kusu svažitého terénu. „Perníkovou chaloupku a zříceninu hradu už máme,“ ukazuje vizionářsky na stavby. Vracíme se do obce. Mnohé ze starých chalup i moderních sportovních zařízení využívají chalupáři, samozřejmě. Do nejbližšího města Varnsdorfu je to odsud osm kilometrů. Obecně lze říci, že jsme v obci, kterou vyhledávají lidé, kteří touží po relaxaci v přírodě. Cyklostezky v okolí a malebná krajina – další rys, který vesnici předurčuje k úspěchu. Zvlášť když ta přírodní krása je podchycena na desítkách pohlednic, na kalendářích a v knihách. Některé z fotografií pořídil sám starosta. Dokonce za ně získal fotografické ceny. Ale to jsme pořád ještě nevyjmenovali vše z toho, co je skutečně v Jiřetíně zvláštní a vyhlášené. První pohled na Křížovou horu vypínající se strmě vzhůru se všemi sochami a zděnými zastaveními, které vyrůstají jakoby ze „zelené louky“, je fascinující. Počátky náboženské úcty projevované na Křížové hoře jsou sice zahaleny tajemstvím, ovšem jisté je, že jedenáct zděných výklenkových rokokových zastavení křížové cesty s příslušnými scénami dal postavit zdejší farář v roce 1759. A jisté také je, že až do současné doby hrají v životě Jiřetína významnou roli řádové sestry. Ty zde již v éře hlubokého ateismu zřídily domov důchodců pro přestárlé sestry. V současné době provozují penzion. A aby té náboženské atmosféry nebylo málo, nedaleko odsud, v trampské osadě Ranch 7D, překládal v osmdesátých letech řeholník a člen dominikánského řádu František Fišer do moderní češtiny Starý zákon.JEDE SE DÁL
I právě uplynulý rok 2001 má svého vítěze v soutěži, jejíž největší smysl je patrně v ocenění lidí pracujících tak trochu „za větrem“, stranou od palcových titulků novin a televizních reportáží. A ještě jeden nezanedbatelný důsledek soutěž Vesnice roku má – lidé žijící ve velkých městech mají šanci si všimnout, že nějaký „venkov“ v Čechách je, žije a rozvíjí se.
Loňský vítěz, Kameničky v okrese Chrudim, byl vybrán z 217 obcí. Ačkoli ocenění je spíše symbolické – 2 koruny na obyvatele, které mají obci uhradit výdaje spojené se soutěží – lidé z Kameniček se mohou zhluboka napít z číše zdravého lokálního patriotismu. Nejdůležitější ovšem zůstává fakt, že tam, kde žijí, se jim žije dobře.
