Život studentský nesestává jen z pouhého učení a respektování různých direktivních nařízení. Nejinak tomu bylo ve starém německém univerzitním městě Göttingenu v osmnáctém století. Bohémští studenti tehdy vedli tak bujarý život, že univerzita vybudovala vlastní vězeňské cely pro ty, kteří nejvíce porušovali zásady slušného života. V celách proseděl plných osmnáct dní i budoucí říšský kancléř Otto von Bismarck.
„SALVE! – Buď zdráv!“ vítal hříšníky nápis vytesaný v hrubé dlažbě strohé studentské kobky už od roku 1734, kdy byla göttingenská univerzita založena. Jak je možné, že měla univerzita vězení? Je to jednoduché: získala díky královským privilegiím vlastní soudní pravomoci nad svými studenty. První všeobecný statut školy určoval studentům poměrně jasné mantinely společensky únosného chování. Zapovězeny byly především jakékoli souboje beze zbraně i se zbraní. Zákony naopak doporučovaly „býti cudným a střízlivým“, jinak šup s tebou za „karzer“, jak se vězení mezi studenty přezdívalo. Při prohřešku proti pořádku vyslovil rektor důtku a nařídil většinou jednodenní vězení v „karzeru“. Pokud však student tropil větší neplechu, mohli ho univerzitní soudci poslat až na tři dny „do chládku“ nebo odsoudit k menší peněžité kauci. Při těžkých deliktech následoval tvrdší trest. Vězení až na dva týdny, nezapočítání semestru, případně následné podmíněné vypovězení a vyloučení ze školy. Po roce 1835 byly kobky v obzvlášť veliké oblibě a univerzita jich zaplnila obdivuhodných dvanáct. Paleta provinění byla předlouhá. Hazardní hry, urážky, pijáctví, lenivost, rušení nočního klidu, držení nebezpečných psů. Také za rychlou jízdu ve městě nebo koupání mimo plovárnu se mohli dostat studenti do „karzeru“. Na konci devatenáctého století už byly tresty liberálnější. Věznění studenti si mohli nechat přinést vlastní stravu, zatopit v kamnech a někdy univerzitní pedel přehlédl požívání tabáku a mírné pití alkoholu. Být alespoň krátce uvězněn se nakonec stalo poněkud prestižní záležitostí a patřilo k dobrému tónu mezi studenty. Interiér cel byl vybaven strohým stolem, židlí, lůžkem, kamny a přenosným záchodem. Věznění si krátili čas a s oblibou zvěčňovali svá jména a důvody uvěznění na stěny. K tomu přibývaly obrazy a jejich siluety, básně, proklamace i posměšné a hanebné texty. Proto si dnes můžeme udělat obrázek o odvrácené straně a radovánkách studentského života.
V únoru 1933 bylo vězení definitivně uzavřeno. Naposledy posloužilo k ukrytí kanadského studenta zaskočeného válkou, kterého by jinak čekal internační tábor.
V univerzitní tradici město Göttingen pokračuje, starobylé tresty ale definitivně skončily. Dnešní studenti mají jiné zvyky. Líbají po promoci sochu Husopasky stojící na kašně göttingenského náměstí – to aby měli v životě štěstí. Jedna studentská rarita však ve městě dosud existuje. Radní dali studentům k dispozici místnost pod zvonicí kostelní věže. Mohou tam bydlet úplně zadarmo, mají však jedinou povinnost – provést turisty kostelní věží. A turisté? Musí zaplatit lahví pitné vody, kterou donesou po nekonečných strmých schodech nahoru do věže.
