Vnímání okolního světa není jen výsadou živých organismů. Stejně různorodé obrazy okolí si vytvářejí i nesčetné stroje a přístroje. Některé se díky nim samostatně orientují, jiné nám pak ukazují věci, které sami vidět nemůžeme. Díky dalším vynálezům si zobrazujeme svět tak, jak ho vidět chceme. Vidí i přístroje
Napsal a vyfotografoval Michael Fokt V dnešní době po světě pobíhají miliony dvouhlavých lidí. Zdá se vám to nemožné? Stačí si zavěsit na krk digitální fotoaparát, a připojíte se k nim také. Na rozdíl od klasického filmového přístroje obsahuje digitál i „zrakové nervy“ a „mozek“, který zpracovává získané informace a skládá z nich obraz. Alespoň po zrakové stránce se tak zcela vyrovná lidské hlavě. Objektiv fotoaparátu pracuje stejně jako naše čočka v oku. Jeden rozdíl tu však je: lidská čočka ostří tak, že mění svůj tvar, zatímco čočka objektivu se při zaostřování pohybuje vpřed či vzad. Ostří proto podobně jako oko ryb. Clona reguluje množství světla pronikajícího do aparátu navlas stejně jako naše duhovka. Skrz ni putuje světlo na „sítnici“ přístroje, kde se konečně setkává s vynálezem moderní doby. Tím je snímač citlivý na světlo. První snímač sice vznikl už koncem šedesátých let, do sériově vyráběných a cenově dostupných fotoaparátů se však dostal až na přelomu tisíciletí. Stejně jako sítnice lidského oka je i snímač složený z buněk citlivých na světlo. My máme v sítnici tři typy čípků citlivých na paprsky různé vlnové délky a tedy i barvy. Buňkami se třemi barevnými filtry – červeným, modrým a zeleným – je vybaven i snímač digitálu. Zaznamenáváním intenzity světla ve všech třech základních oblastech spektra a porovnáváním získaných hodnot pak elektronický mozek – procesor – skládá obraz.
Buňky na snímači jsou při porovnávání seskupené do čtveřic. Každá čtveřice odpovídá jednomu pixelu (bodu) vznikajícího obrazu. Porovnávání však postupuje po jednotlivých řádcích a sloupcích, takže se každá z buněk dostane do procesu zpracování čtyřikrát, a obraz tím získává na kvalitě.Přijít věci na kloub Klouby patří mezi nejnamáhanější orgány v těle lidí i zvířat. Pracují jako živé kladky a jeřáby. Musejí tedy vydržet veškerá pnutí a síly, které při pohybu vznikají. Není proto divu, že v nich občas něco povolí či praskne. Na rozdíl od jeřábu však nemůžeme rozebrat kloub na jednotlivé díly, prohlédnout si je ze všech stran, vyměnit ten vadný a vše opět smontovat. Operace kloubů přitom patří mezi choulostivé zákroky a chirurgové dlouho toužili nahlédnout dovnitř.
Díky pokroku moderní techniky dnes používají speciální artroskopické kamery s optikou, která má průměr leckdy menší než dva milimetry. Do tenké ocelové trubičky se musí vejít nejen soustava čoček, ale i optická vlákna, která miniaturnímu oku svítí na cestu. Optika sestupuje do kloubu další trubičkou s mírně větším průměrem, kterou na postižené místo už zavedl operatér. Tou také proudí do kloubu tekutina, která roztahuje jeho dutiny a umožňuje kameře nerušený rozhled. Ta pak převádí obraz na monitor. Obdobně jako kameru může operatér spustit druhou trubičkou na místo i celý arzenál miniaturních nástrojů včetně skalpelů, kleštiček, háčků či malé brusky. Spraví tak zraněný kloub, aniž ho musí otvírat.Delfín v krabičce S trochou nadsázky můžeme říct, že dnes má mnoho lékařů v ordinacích elektronické delfíny, nebo alespoň jeden jejich důležitý smysl – ultrazvukovou echolokaci. Díky ní „vidí“ kytovci i lékaři dovnitř do předmětů. Delfín má při pátrání k dispozici zvukovou čočku, kterou vysílá zvukový paprsek určitým směrem. Lékař používá ke stejnému účelu vyšetřovací sondu. Může si dokonce vybrat z několika typů. Plochá sonda poskytuje nejméně zkreslený obraz, nevidí však do velké hloubky. Bodová sonda obraz zkresluje, ale dostane se téměř všude. Zaoblená sonda částečně spojuje výhody obou předchozích a používá se při vyšetřeních nejčastěji. Pro lidské oko neslyšitelný ultrazvuk neprochází všemi tkáněmi našeho těla stejně. Tekutiny jako voda propustí téměř všechny ultrazvukové vlny, tuk a svaly jich část odrazí zpět do sondy. Od kostí se odrazí asi polovina vyslaných vln a téměř veškerý ultrazvuk odrazí vzduchová dutina. Proto nemohou lékaři sonograficky vyšetřovat plíce a delfíni ve vodě snadno nacházejí ryby, když vnímají ultrazvuk odražený od jejich plynových měchýřů. Vyšetřovací sonda dokáže z povahy zachycených ozvěn stanovit povahu tkání těla, jejich tvar i hloubku i polohu. Získaný dvourozměrný obraz pak vysílá do monitoru. Někdy dokonce podle zvýšeného či sníženého tónu ozvěny pozná, kolik krve protéká zkoumanými cévami a kterým směrem životodárná tekutina proudí. Rentgen v přímém přenosu Moderní rentgenové přístroje již nemusejí nutně zabírat celou místnost. Mohou být poměrně pohyblivé a lékaři je někdy používají ke sledování operací v přímém přenosu. Takový rentgen nezaznamenává obraz na film, ale na snímač podobný obrácené televizní obrazovce. Rentgenová lampa vysílá záření, které prochází tělem pacienta a dopadá na citlivou vrstvu snímače. Uvolňuje z ní elektrony, které dopadají na elektrodu. Protože lidské i zvířecí tkáně rentgenové paprsky částečně pohlcují, pozná snímač podle množství elektronů, na co se přístroj „dívá“. Nejmodernější přístroje dokonce používají k zaznamenání obrazu digitální čip mamutích rozměrů. Takový drobeček je velký asi jako rozevřený sešit. Rentgeny obou typů umějí pořizovat nejen statické obrázky, ale i pohyblivý záznam. Operatér proto například během zákroku na monitoru vidí, kam přesně do kosti zavádí hřeb. Mobilní rentgen má podobu velké podkovy na podvozku a lékaři mu přezdívají c-rameno. Při práci s ním však musejí nosit olověné vesty, protože vyzařuje stejně nebezpečné záření jako klasické „velké“ rentgeny.
