VÍKENDOVÍ BEZDOMOVCI

Víš, že tady v Praze jsou lidi, kteří mají byty a spí na nádraží? řekl mi jeden známý, který je už devět let v plném důchodu s játry, ale přesto si každý den nějaké to pivko neodpustí. „A proč by to dělali?“ „Pronajímají je.“ „Víkendoví bezdomovci? O tom pochybuji. Kdo je z Prahy, může spát u známého… A navíc venku je teplo a dá se spát i pod širákem. Přes Třešňovku k Hrdlořezům, tam všude se dá spát. Navíc je tam opuštěná maringotka.“ „Fakt ti nekecám. Pronajímají to, přes den popíjí a tak nemají čas něco hledat. Noc prospí na lavičce a ráno v šest si mohou dát v kiosku lahváče.“
Vypravil jsem se na libeňské nádraží a zeptal jsem se na víkendového bezdomovce příslušníků ozbrojené ostrahy. „Asi je to pravda,“ řekl. A kdyby jenom to. Byl tady jeden, který prodal garsonku za třicet tisíc, ožral se tady a ještě týž večer mu prachy ukradli.“ Jméno okradeného jsem neznal, ale podrobně ho popsal. Začal jsem po něm pídit. Za tři dny jsem ho našel v jedné vyhlášené libeňské hospodě. Přisedl jsem si a bez obalu jsem se ho na to zeptal. „Policajt?“ „Ne, novinář,“ odpověděl jsem. „Dám si velkého ruma,“ řekl muž. „Dobře, dáme si rum,“ řekl jsem. Při druhé rundě se muž rozpovídal. „Musel jsem tu garsonku střelit,“ řekl. „Jinak by mě vylili.“ „Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Dlužil jsem dvanáct tisíc na nájemném. Kupec ten dluh zaplatil a ještě vysázel třicet talířů na dřevo.“ „Prý vás o ty prachy okradli,“ řekl jsem. „Jo, protože jsem vůl,“ řekl muž. „Třicet tisíc jsem snad v životě neviděl. Vožral jsem se jako prase a usnul na lavičce. Perfektně mě vyšacovali. Nenechali mi ani doklady.“ „Ale jak jste si to představoval, bez bytu…“ Muž mávl rukou, napil se rumu, zapil to pivem a řekl: „Prosím vás, to by nebyl problém. Přespávat jsem mohl u nějak ého známého a kdyby to nevyšlo, venku už bylo teplo. Měl jsem třicet papírů, z práce mne nemusela bolet hlava. Nehledě na to, že se přes léto na různých stavbách dá jako brigádník dobře uživit. Chlapi vydělávají kolem pěti stovek denně.“ „Ale jak jste si to představoval s bytem?“ zeptal jsem se. „Z toho jsem si vrásky nedělal,“ řekl muž. „Je mi pětatřicet, takže mám ještě šanci. Chytl bych nějakou buchtu s kvartýrem. Třeba na Proseku je každá druhá rozvedená. Tedy tady by žádné problémy nebyly.“ „Ale co budete dělat teď? Prachy pryč, byt v čudu…!“ „Nějak to dopadne,“ řekl muž. „Na brigádách si vydělám a tutově zavadím o nějakou ženskou.“ Poručil jsem mu ještě panáka a opustil hospodu. Asi za týden jsem narazil ještě na zajímavější případ. Dotyčný muž byl ochoten se rozpovídat jen tehdy, když neuvedu jeho jméno ani zaměstnání. Kvůli bezpečnosti. Budeme mu říkat Jirka. Jirkovi je pětačtyřicet. Je svobodný. Po rodičích má docela slušný byt 2+1. Vždy žil dva až čtyři roky s nějakou ženou. Teď je sám. Podnik ho poslal pracovat mimo Prahu, domů jezdil jednou za týden, někdy za čtrnáct dnů. Říkal mi, že jeho poslední žena si do jeho bytu vodila chlapy. Tak se rozešli. Jednou si k němu ve vinárně přisedl muž kolem padesátky. Jeho společnicí byla asi třicetiletá žena. Muž poručil kvalitní pití a když byl Jirka z alkoholu naměkko, spustil: „Prý máte přes týden volný byt.“ „To mám, proč se ptáte?“ zeptal se Jirka. „Vyděláváte si v práci přes sedm tisíc?“ otázal se muž. „Někdy,“ odpověděl Jirka. „Mohli bychom vám nabídnout pět set marek měsíčně.“ Přes to, že měl Jirka už trochu v hlavě, bleskově si přepočítal sumu na koruny. Pak se zeptal: „Za co?“ „Za to, že pronajmete po dobu své nepřítomnosti byt naší agentuře. Do konce tohoto roku. Pro naše přespolní zákazníky. Domů byste jezdil jednou za tři neděle. Tam máte kde spát. Do konce roku vám to hodí pěknou sumu.“ „Možná by to šlo,“ řekl Jirka. „V tom případě bychom potřebovali byt vidět,“ řekl muž. „Když se dohodneme, dám vám pět set marek hned.“ Byt se muži i ženě líbil. Jirka nakonec souhlasil. Měl týden před výplatou. Domluvili se, kdy Jirka přijede a že klíč bude mít ve schránce. Jednou však přijel neohlášen. Dveře mu otevřela neznámá žena. Domů se však nedostal. Dověděl se, že „agentura“ se vší pravděpodobností pronajímá jeho byt prostitutkám a jejich zákazníkům. Chvíli se dobýval do svého bytu, ale pak to vzdal. Šel na pivo. Večer, když šel z hospody, mu zastoupili cestu tři udělaní chlapi. Jeden z nich řekl: „Chlapečku, teď se ti ještě nic nestane. Porušil jsi dohodu. Jestli se to ještě jednou stane, přijdeš k úrazu. K moc těžkému úrazu.“ Muž ho po těchto slovech praštil pěstí do zad. Jirka klesl na kolena. Nad ním se ozvalo: „Pamatuj si to chlapečku! Ještě jednou porušíš dohodu a místo mařen budeš mít smůlu, velkou smůlu.“
Jirka teď jezdí do Prahy jednou za měsíc. Vyfasuje peníze a začíná mít strach. Jestli se vůbec příští rok do svého bytu dostane. U Jirkova bytu jsem prodlel dvě noci. První noc ve dvě po půlnoci přijel taxík a vystoupila žena s mužem. Okna v Jirkově bytu se rozsvítila. Druhou noc přijel taxík až ve tři po půlnoci. Vystoupila jiná žena a jiný muž. Okna v Jirkově bytě se zase rozsvítila. Objel jsem si všechna větší nádraží v Praze. Ptal jsem se osožáků a policistů, zda při kontrolách nenarazili na lidi, kteří mají trvalý pobyt v Praze. Na Wilsonovo nádraží chodí k ránu hlavně kněžky lásky z Perlovky. Jestliže policie při kontrole narazí na někoho, kdo má trvalé bydliště v Praze, tak je obyčejně opilý. Těžko by kdo dokazoval, že byt pronajal. Je ale jisté, že v Praze vznikla nová sociální kategorie: lidé, kteří pronajímají cizincům celý byt na sobotu a ned ěli. Na víkend odjedou na chatu a pokud ji nemají, pod stan. Byty nepronajímají vždy na černo. Narazil jsem na rodiny, které takto pronajímají celý byt legálně, přes nějakou cestovku, takže z toho příjmu mají zaplaceny i daně. Většinou se ale přece jen pronajímá načerno. A tak v našem hlavním městě každou sobotu a neděli máme Pražany, kteří jsou v těchto dnech dobrovolnými bezdomovci. Hlavně že roste valutové konto v bance.