Napsal Michal Dvořák, vyfotografoval Michael Fokt, ilustroval Dalibor Nesnídal
Mnoho dní a nocí strávilo na cestě poselstvo knížete Svatopluka. Teď ale konečně projelo branami Levého Hradce a k nohám Bořivojovým složilo vzácný dar z Moravy – velký sud vína. Kníže kdysi o víně slyšel, a tak si pohár třpytivé tekutiny s pronikavou vůní dlouze prohlížel. Pak se napil a zajiskřily mu oči… Tehdy se v Levém Hradci slavilo narození knížecího syna Spytihněva. Ale pro jeho matku Ludmilu zůstávaly dary od sousedních vladyků nepovšimnuty. Až na jeden – byla naprosto okouzlena právě soudkem z Moravy a jeho obsahem. Nejen že jí zachutnal, ale poté, co trochu vína obětovala bohyni Krosyně, tak prý přišel dlouho a toužebně očekávaný déšť. Ludmila poznala zázračné vlastnosti vína a kázala révu vysázet ve svém rodném kraji u Nedomic na Mělnicku. Na zdejších svazích se prý později zaučoval i Ludmilin vnuk Václav, který se práce ve vinohradě neštítil a pro svou lásku k révě v pevné i tekuté podobě se stal patronem vinařů. Mnichovi motyka, vojákovi číš V Čechách sice ještě před Slovany pili víno Keltové, ale ti byli vyhnáni germánskými pivaři, a tak byl Svatoplukův tekutý dar nevídanou novinkou a vzácností. Mohl si ho dovolit, protože ve Velkomoravské říši se víno pěstovalo už řadu let. Ovšem úplně první vinice na Moravě nevysadil nikdo jiný než Římané – bylo to ke konci třetího století na pálavských svazích. Císař Marcus Aurelius Probus chtěl utužit disciplínu vojáků tím, že jim ohnul na vinicích hřbety, ovšem jak to tak bývá, účinek byl opačný. Vojáci brali nohy na ramena a nakonec svého císaře stejně zabili. Nicméně pár vinic na Moravě již vysazeno bylo, a tak se Slované po svém příchodu mohli směle učit nové vášni a také nové řeholi. Rozvoj vinařství v raném středověku měla pod palcem církev. Představa malého tlustého mnicha, kterému stékají po bradě na režnou sutanu proudy vína, je příliš lákavá, než abychom ji mohli opustit. První vinice vyrůstaly kolem cisterciáckých klášterů, mniši kutali první velké sklepy a jak se šířilo křesťanství, tak vzrůstala i obliba Kristovy krve. Brzy své vinice zakládala i města a díky nim velmi bohatla. Některá léta byly výnosy z vinic tak vysoké, že by se víno v tuzemsku nevypilo, a tak se vyváželo do ciziny.
Otec vinné slasti Opravdovou vinařskou horečku ale rozpoutal až Karel IV. V mládí poznával francouzská, italská a tyrolská vína, kterým se tuzemská nemohla rovnat. A proto po svém návratu do Čech nechal přivézt z Francie a Rakouska ušlechtilé burgundské a jiné odrůdy, které pak přikázal pěstovat všude tam, kde k tomu budou příhodné podmínky. V roce 1358 vydal nařízení o zakládání vinic, ve kterém stojí: „Chtěje z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s pomocí Boží, zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji: Zakládat vinice na všech horách obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle kolem Prahy. Každý, kdo takovéto hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní od vydání tohoto privilegia.“ Zřídil úřad perkmistra, správce viničních hor, který měl dbát na to, aby na místech vhodných pro víno nepěstoval sedlák třeba oves. Krále napodobovali ostatní feudálové i měšťané, horenských (viničních) úřadů přibývalo a vinice rostly pomalu na každé mezi, kam svítilo slunce. V té době se naštěstí ve velkém stěhovala do měst venkovská chudina, která se tak stávala vítanou levnou pracovní silou. Aby mohli měšťané prolévat plné džbery hrdlem, musela se chasa na vinicích pořádně otáčet. Pracovalo se od slunce východu do západu. Sotva se objevilo na obzoru, už svolávali troubením dělníky k dalšímu dni lopoty za mizerný peníz. Hned ráno správce hor viničních a majitelé vinohradů vyhlásili výši denního platu, která byla závazná pro všechny vinaře v okolí, a tím se vlastně zablokoval trh práce. To proto, aby si vinaři mezi sebou nepřetahovali dělníky. Přesto se to stávalo, protože dělníci občas utíkali k vinaři, který nabízel práci v lidštějších podmínkách, třeba bez karabáče. Pokud se ale zběhnutí prokázalo, byli vinař i dělník potrestáni vysokou pokutou a šatlavou.
Pro pár hroznů šibenice Vinice byla jedním z nejstřeženějších území každého města, jednak proto, že přinášela desátky pokladně městské i královské, ale také proto, že ve středověku by se bez vína špatně žilo. Na vinohradech platily ty nejpřísnější zákony a nikoliv bezdůvodně, protože k pracím se nechávaly najímat různé existence. Bylo například zakázáno klít a láteřit nebo zpívat oplzlé písničky, aby dělníci a dělnice nepřicházeli do pokušení. Aby se zabránilo hádkám, tak se na vinicích nesmělo pít víno. Jen pivo. I po pivu se ale dokáže strhnout pěkná mela – pokud se dělníci pohádali nebo pobili, byli vyhnáni a hrozil jim soud. Pokud se pohádali dva sousední vinaři mezi sebou, platili tučnou pokutu. Když se poprali, hrozila jim šibenice. Za hřích rovný vraždě se ale tehdy považovala zlodějna. Ta se trestala na mnoha místech různě. Pokud přistihli zloděje při krádeži hroznů například v Lounech, tak záleželo na tom, zda měl své vlastní vinice. Pakliže ano, propadly městu, pakliže ne, propadl hrdlem. Pražské vinice byly chráněny nařízením Karla IV. z roku 1358: „Vinicím nesmí nikdo škoditi, ať urozený nebo neurozený. Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo réví, pěšky nebo na koni, či děláním cesty přes vinici, propadne pravou rukou, nevyplatí-li ji 20 kopami českých grošů perkmistrovi. Kdo byl polapen v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne perkmistrovi. Byl-li zloděj při škodách na vinici zabit, pak ten, kdo zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má.“ V Čejkovicích na Hodonínsku se zase smrtí trestala i snaha přetáhnout pěň z jednoho vinohradu pod zemí do druhého. Člověk se špatnými úmysly aby se vinohradu raději vyhnul, protože čejkovické horenské právo trestalo krutě: „Kdyby zlý člověk, když vinohrady pučí, jakýmkoliv způsobem vypuklé oči srážel, tomu buď pravé oko vyloupnuto a pravá ruka uťata, pak na hrdle ztrestán bude.“ I přes hrozby ztráty hrdla, končetin či jiných částí těla ale ke krádežím stále docházelo. Bodyguard vinic Před ptáky i nenechavci chránil vinohrady takzvaný hotař. Ptactvo a jinou zvěř, která si chtěla na hroznech pochutnat, odháněl píšťalou nebo malým rohem. Nenechavce z řad lidí častoval ranami bičem nebo sukovicí. Ovšem i hotař podléhal přísnému horenskému právu. Pokud zrovna nehonil zloděje, nesměl vstoupit do vinic dále než na tři řádky, jinak by mu pravá noha uťata byla a levé oko vyloupnuto. Zapovězena mu byla i úroda, hotař směl sebrat jen hrozny spadlé na zem. Pokud takových nebylo, mohl jednou denně udeřit holí do révy a co spadlo, bylo jeho. Pokud by sám s hrozny obchodoval či jinak nakládal, byl by popraven. Stejně jako ten, kdo by hlídače k nekalému jednání naváděl. Za odměnu si však hotař kromě mzdy mohl vzít každou sobotu dokonce celé tři hrozny vína. Ty však musel nést celou vesnicí viditelně v dlaních a ukázat je perkmistrovi. Kdyby tak neučinil a hrozny by u něj perkmistr nalezl, byl by pověšen. Brzy se ale ukázalo, že zákonem musí být ošetřeny nejen vinice, ale i samotné pití. Už za knížete Břetislava byl vydán zákon, který kázal ožralství postihovat: „Pitelé, jestli v krčmách nalezeni budou, do vězení ať jsou vzati a dotud nejsou propuštěni, dokud by jeden každý do knížecí pokladnice tři sta peněz nesložil.“ Čím více vína se pak pěstovalo, tím více se pilo. Vrchnost ale brzy poznala, že poddaný po propité noci nepracuje ani za jednoho, natož za dva, a tak bylo zavedeno rychtářské zvonění, po kterém už šenkýř nesměl nalévat. Jinde, například v Novém Strašecí, pijatiku ukončoval v každém šenku osobně biřic vyzváněním. Nebylo ale výjimkou, že opilci vyhodili ven do bláta nejen biřice, ale i samotného rychtáře, který mu přispěchal na pomoc.
Sklenka neuškodí, bečku nevypiješ Jak se ale mohl prostý lid vzdát opojného alkoholu, když stejně, ne-li více, se pilo i na těch nejvyšších místech včetně dvora. Každý, kdo si to mohl dovolit, se řídil pravidlem, že muž má být aspoň dvakrát v měsíci opilý. Ale i to bylo málo, a tak měšťané zakládali pijácké spolky, jejichž náplní bylo připíjet si kdykoliv, na cokoliv a pokud možno co nejvíce. Připíjení se stávalo svébytnou a nebezpečnou společenskou hrou. Kdo by do krčmy vkročil a odmítl by si připít, mohl být také zbit jako Turek, a proto přípitek následoval přípitek. Mnohdy se soutěžilo o největšího pijana a kdo dokázal přepít pět nebo šest lidí, tak tomu nejen pijácká obec vzdávala čest a slávu jako rytířovi. Bratři z mokré čtvrti rádi říkali, že svou pijáckou vášeň podědili po Germánech. Je pravdou, že naši západní sousedé byli opilstvím proslulí po celé Evropě a nejeden ožralec se propil ke skvělé kariéře. Josef Staněk v knize Víno není vinno píše například o Vítu z Bassenheimu, který v roce 1551 při oslavě nového velmistra německého řádu vypil třikrát více než ostatní a za tento heroický výkon byl jmenován zámeckým hejtmanem. Dokážeme si představit, že žízniví Češi byli takovými zkazkami okouzleni a snažili se Němce v hrdinských činech napodobovat. A jak píše kronikář Doubravius: „Bojím se, že již učedlníci převýšili v tom umění své mistry.“ Někteří Němci se ovšem nadměrnému pití bránili a zakládali spolky zdrženlivosti, které svým členům zakazovaly vypít denně více než čtrnáct pohárů piva. Víno ovšem zákazu nepodléhalo a pít se mohlo neomezeně. Pro vínamilovné Čechy a Moravany však tato pravidla, na středověk téměř abstinenční, ztrácela smysl. Mravokárci varovali před metlou lidstva, seč jim síly stačily, ale životní úroveň měšťanů byla na konci středověku poměrně vysoká a lidé upíjeli života plnými doušky. Úředníci a soudci ve dne kázali o škodlivosti alkoholu a trestali jeho nemírnou konzumaci, večer pak sami sedali k hodokvasu. Úsměvné byly snahy zabránit škodám na majetku – než se totiž pustili konšelé nebo úředníci do pijatiky, tak ze síní odklidili vše, co by mohlo přijít k úhoně, tedy vzácné stříbrné poháry, drahé píšťaly, věže či jiné zdobené číše a někdy i samotný nábytek, byl-li kvalitní a drahý. Výměnou nanosili předměty, u kterých nevadilo, že se prohodí třeba oknem nebo přerazí o záda souseda. Zlaté časy… Čechy a Morava zkrátka vínem přetékaly, a to vínem velmi dobrým. Jeho kvalita decimovala i rakouské vinaře, kteří v roce 1539 vznesli požadavek na Ferdinanda I., aby zakázal dovoz moravských vín do rakouských zemí. V průběhu šestnáctého století pak produkce tuzemských vín dosahovala vrcholu. Odhaduje se, že v té době bylo na Moravě dvacet tisíc hektarů vinic a v Čechách asi tři a půl tisíce hektarů. To už ovšem bylo i na domácí žíznivý trh příliš a rentabilita vinic se snižovala. …netrvají věčně V Evropě se pomalu schylovalo k válce, která se pak protáhla až na třicet let. Čeští a moravští vinaři se mohli naposledy pokochat pohledem na své sluncem, potem a krví zalité vinohrady. Stovky vinařských rodin utekly před cizími vojsky a už se nikdy nevrátily. Mnoho bývalých vinic nám dnes připomínají jen místní jména, například v pražských městech bylo před třicetiletou válkou sedm set hektarů vinic. Po válce na nich byly vysazovány většinou jen ovocné stromy, protože byl naprostý nedostatek odborníků na víno, ale i kvalitních a poctivých dělníků.
Válka zasadila tuzemskému vinařství ránu, ze které se vzpamatovávalo stovky let. Vinohrady, klenoty naší země, se stávaly předmětem bezhlavé devastace. „Zničte vinice!“ křičeli velitelé na vojáky, už tak zdivočelé rabováním a zabíjením. A pivaři Sasové plenili litoměřické, mělnické a jiné svahy a ničili lisy s vervou sobě vlastní. Třicetiletá válka pohřbila většinu českých a moravských vinic a sochy Otce vlasti a vína po celé zemi klopily oči…Plné číše i královské truhlice
V obchodu s alkoholem se odjakživa točily nesmírné částky, a tak bylo i ve středověku potřeba tok peněz kontrolovat a hlavně danit, danit a danit. Výše perkrechtu, tedy zemního poplatku pro vrchnost, byla jedno vědro vína (56,6 litru) z každé vinice. Karel IV. ale vytvořil pro domácí produkci více než příhodné podmínky. V období od sv. Havla (16. října) do sv. Jiří (24. dubna) zakázal dovoz vín zahraničních a nové vinice osvobodil na dvanáct let od daní. I tak ale do královské kasy plynuly ohromné zisky, nejprve samozřejmě v naturáliích. Dlužno podotknout, že zákaz se netýkal dovozu drahých vín pro šlechtické dvory a také dovozu do Budějovic, Hradce Králové, Písku a Německého Brodu, kde byl vína stálý nedostatek.Vinařská emancipace žen
Konzumace vína se s různými zákazy, příkazy a omezeními pojila už v době antické. Víno se pilo výhradně ředěné vodou. Menší poměr než jedna k jedné byl považován za nechutný a kdo pil víno neředěné, byl barbar a ožrala. Zatímco v Řecku směly pít celé rodiny včetně dětí, tak v Římě si vína mohli dopřát jen starší muži. Mladým bylo zapovězeno a ženy byly za pití božského nektaru dokonce bity. Podle římského práva nebylo vraždou, zabil-li muž svou ženu poté, co ji přistihl při pití vína. Z této doby se údajně zachoval i zvyk líbání manželek po příchodu domů – muž tak zjišťoval, zda si jeho žena potají nedopřávala vína. Ovšem vůně, chuť a účinky lahodného moku byly silnější a zanedlouho si ženy svá pijácká práva vydobyly. ——————————
Jako na slunném jihu
Na hřebenech Pálavy dokáže slunce pálit tak, že si připadáte jako na slunném jihu Evropy. Žádný div, že se tu všude rozprostírají vinice. Archeologové doložili, že první tu založili už Římané (objevený tábor u Hradiska je z 3. století našeho letopočtu). Vinařství tu pak kvetlo i za Velkomoravské říše, jak potvrzují věrohodné archeologické nálezy z přelomu prvního a druhého tisíciletí. Skutečný rozkvět zdejší oblasti potom přišel po roce 1249, kdy se Mikulovsko spolu s Valtickem stalo součástí panství Lichtenštejnů. Dnes populární sauvignon ale zřejmě přivezli s sebou novokřtěnci, kteří do kraje přišli v 16. století. Získali v Mikulově azyl a zavedli řadu tehdy moderních postupů v pěstování vinné révy.
Mikulovsko se dnes považuje za pravý domov pradávné odrůdy ryzlinku vlašského, kterému zdejší vápenité jíly, písky i mohutné sprašové návěje dodávají neopakovatelnou chuť. Na pálavských vinicích se pěstoval s veltlínským zeleným odedávna a nejspíše navzdory svému jménu vůbec nepochází z Vlach. Navíc není geneticky ani historicky příbuzný s ryzlinkem rýnským. Na Pálavě se ale také daří chardonnay, rulandskému bílému i rulandskému šedému. A kdo ochutnal třeba červené svatovavřinecké, rulandské modré a zdejší frankovku, je mu jasné, proč jsou vína z této oblasti vyhledávaná doma i v zahraničí. V poslední době se zde také začaly úspěšně vysazovat francouzské odrůdy, jako je merlot, cabernet sauvignon nebo nově vyšlechtěné tuzemské odrůdy pálava, aurelius a modrý neronet.
Kdo sem zavítá, neměl by si nechat ujít výjimečnou příležitost navštívit ve sklepeních valtického zámku Salon vín České republiky. Jde o expozici nejvyšší soutěže v Česku a vína, která získají chráněnou známku Salonu, vybírá přísným systémem odborná komise podle regulí mezinárodního výboru pro vinařství a vinohradnictví složená z hodnotitelů, kteří vlastní mezinárodní degustátorské zkoušky. Vína lze v salonu ochutnat i koupit. Salon je otevřen celý rok (mimo února, kdy se expozice mění za nový ročník) v úterý a čtvrtek od 9.30 do 17 hodin. V pátek a sobotu od 10.30 do 18 hodin.
zdroj: www.vinazmoravy.cz,
www.vinazcech.cz, www.salonvin.cz
