TEXT A FOTO: Milan Fanta
Kryžių kalnas, tak se nazývá v litevštině Hora křížů, dnes jistě jedno z nejnavštěvovanějších míst v Litvě. Každý den k němu míří davy turistů, kteří chtějí umístit svůj kříž do lesa dalších.
Na Horu křížů upozorňuje již cedule u hlavní silnice. Auta a autobusy jsou naváděny na velké parkoviště vybudované nedaleko hory. Už tam celá taškařice začíná. Z vozidel se valí zástupy lidí. U parkoviště nechybí potřebný servis, společný všem kulturně komerčním místům – záchody, občerstvení, suvenýry a kříže malé, velké, dřevěné, plastové, kovové… prostě nač si vzpomenete. Tomu samozřejmě odpovídá i cena. Poutníci ve velkém okupují stánky a jako by zapomněli, kvůli čemu sem většina z nich přijela. Napříč davy se prodírám na cestu vedoucí na vrchol. Cesta plná turistů mne zbavuje dojmu ze síly tohoto místa tolik spojeného s historií. V druhé polovině 20. století se stalo symbolem svobody a odporu místních obyvatel proti sovětské okupaci. Tehdy bylo přísně zakázáno kříže na horu umisťovat, a dokonce došlo na srovnání křížů se zemí buldozery. Navzdory hrozbám však místní obyvatelé kříže znovu a znovu vztyčovali. Následovně, v době politického uvolnění kolem roku 1985, Sovětský svaz svůj úmysl na devastaci místa opustil.
Kříže a lidé
Opouštím cestu přeplněnou turisty a jdu po trávě okolo hory, abych si dokázal vychutnat atmosféru onoho místa a nikoliv brát horu jako disneyland, kde mne vysadí autobus a já si koupím lístek ve formě komerčně vyráběného kříže, ten umístím na horu s pocitem, že mám splněno, a hurá domů. Procházím po úpatí, sleduji kříže a přemýšlím, kdo, kdy a v jaké životní situaci je sem umístil. Začíná mi docházet kouzlo místa. Kříže, ne ty co prodávají opodál ve stánku, ale ty, co sem donesli poutníci, kteří si je zjevně mnohdy vyrobili sami, nesou poselství. Pečlivě prohlížím ty, co jsou zjevně neprofesionálně vyrobené. Jako by místo každého z nich přede mnou stála osoba, jež ho sem umístila. V tichém větru vanoucím kolem mne procházím nenápadnými stezkami, které se jako žilky v živém organismu proplétají shlukem křížů. Čím výše stoupám, tím se jejich hustota zvyšuje. A jsem na vrcholu. Snad se tomu ani nedá říkat vrchol, neboť tento pahorek má jen několik metrů převýšení. Po centrální cestě protínající toto místo již opět začínají proudit zástupy lidí tísnící se na úzké stezce, kde se nemůžou skoro ani zastavit, a dav je tlačí dál. Zcela nahoře je socha Panny Marie, u které se poutníci zastavují. Na druhém pomyslném vrcholku je socha Krista – tu sem věnoval papež Jan Pavel II. při své návštěvě v roce 1993.
Všude, kam oko pohlédne, taková záplava křížů, že skrze ně není vidět na zem. Úmysl každého poutníka vynést ten svůj křížek co nejvýše je zřetelný, ale je to opravdu to nejdůležitější? Není to jen další symbol stále se rozrůstající globalizace a konzumní společnosti? Má opravdu tu samou hodnotu, když sem poutník umístí kříž, který vyrobil doma, ať už je jakýkoliv, v porovnání se symbolem křesťanské víry, který si za 50 lei (asi 400 Kč, pozn. red.) koupil dvě stě metrů od hory v krámku? Při porovnání pomyslného poutníka, jenž zanechal na místě kříž vlastní výroby a s ním i kus sebe, s tisícem stejných, které tam leží stejně jako balíky mléka v supermarketu, mi toto místo připadá spíše jako pouťová než poutní záležitost. Já, jako člověk, který se nepřiklání k žádné víře, si říkám, proč na taková místa lidé vlastně míří? Jen proto, aby si řekli „byl jsem tam, položil jsem to tam“?! Více a více mne frustruje pomyšlení na to, že bych se dobrovolně takovéto pouti účastnil. Když tu náhle mě z mého vnitřního filozofického přemýšlení něco vytrhne. Co se děje? Z rušného Václaváku se náhle stalo klidné místo.
Hledající muž
Na vršku mezi kříži jsem najednou sám. Všechno ztichne. „Cink, cinkcink, cink, cink, cicink…,“ vítr rozhoupává růžence, na kterých visí kovové křížky a ty o sebe jemně cinkají, jako by zlehounka hrálo milion trianglů. Do větrného klidu se z dáli náhle začal ozývat šumivý hlas rádia. Říkám si, že asi nějaký nezdvořilý puberťák s empétrojkou si vyšel na výlet. Ale čím více se hlas rádia blíží, poznávám, že je vše jinak. Kříže vrhají krátké stíny. Je poledne. Na ztichlý vrcholek hory bez davů poutníků přichází muž. Muž zjevně zoufalý. Muž hledající svou cestu. Na hlavě do obličeje naražený klobouk tak, aby co nejvíce zakryl jeho ztrápenou tvář. V levé ruce drží staré rádio, na kterém vysílá křesťanská stanice. Pravou rukou se opírá o kříže podél cesty. Pomalu vystupuje k samotnému vrcholku hory. Na něho se dívá s otevřenou náručí socha Marie. Muž klečí. Po kolenou postupuje pomalu k vrcholu. S pokorou. Do ticha jen šumivé chrčení rádia, cinkání křížků a jemný vánek. Muž v rukou netřímá žádný z křížů zakoupených pod horou v pouťovém stánku. Stále stoupá výše. Přišel sem pro odpuštění? Přišel sem pro radu? Přišel sem pro pomoc? Je tu jen on a jeho víra, stále stoupající po kolenou vzhůru. Tento zážitek mi konečně zdůraznil sílu a kouzlo tohoto místa. Není to disneyland, pro opravdové poutníky je to skutečné duchovní místo. Pro muže v klobouku určitě.
