Napsal a vyfotografoval Jan Langer a děti ze slumů Afrika, Keňa, Nairobi… Co se vynoří v mysli běžného Evropana pod těmito pojmy? Někomu možná exotika, safari, tradice a obřady kmenového života, nespoutaná příroda… Takovým romantikem ale může být snad jen turista, který se rozhodne utratit své peníze za nevšední zážitky, pro něž se většinou do Afriky jezdí, a keňská vláda dělá vše pro to, aby tuto iluzi nic nenarušovalo. Západní Nairobi s přepychovými hotely a centrum metropole s cestovními kancelářemi a sídly mezinárodních obchodních organizací jsou už prosty běžných výjevů z minulých let – žebrajících dětí ulice, které policie systematicky uklízí do bezpečí dětských věznic. Těm soudnějším z nás se ale možná vybaví i hlad, AIDS, chudoba. Ano, zkušenost místních představuje především každodenní boj. A zaostříme-li na hlavní město a běžný život osmdesáti procent jeho obyvatel, zjistíme, že se naše asociace můžeme zredukovat na základní existenční premisu – přežití. Slova mého průvodce slumem mi dodnes znějí v uších: „Wellcome in ghetto! – Vítejte v ghettu!“
Po dvou měsících trávených v hlavním městě Keni jako dobrovolník české organizace INEX-sda, snažící se naplnit smysl projektu nevládní organizace MYSA (Mathare Youth Sport Association), mohu jen potvrdit tolik zlidovělou frázi – Life is a struggle – Život je těžký. V Nairobi je od místních uslyšíte často. Po čase, když vás tohle město vtáhne do svého rytmu prašných ulic věčně plných davu a pouličních prodavačů nabízejících cokoliv kdykoliv, pochopíte. Po čase, kdy vás lidé pozvou do svých domovů a životů, děti do svých problémů. Po čase, který strávíte ve slumech a chudinských čtvrtích v blízkém kontaktu s jejich obyvateli, po čase, kdy ztratíte roli pozorovatele a návštěvníka a místo jako Mathare se stane vaším působištěm, po čase, kdy si představíte, že byste tady museli žít. Slum Mathare Mathare. Spolu s Kiberou jeden z největších afrických slumů, táhnoucí se údolím řeky Mathare na východním předměstí Nairobi. Druhý den po příletu, sotva jsem se stačil aklimatizovat v tropickém podnebí věčně zvířeného prachu africké megapole, mě provedli místy největší bídy a obeznámili s novým pracovním prostředím. Na několika stovkách čtverečních metrů žije několik set tisíc obyvatel v extrémních podmínkách. Volné, nekontrolovatelně se šířící skládky odpadu jsou průvodním, typickým a nepřehlédnutelným jevem. Tvoří jakousi podkladovou vrstvu, na jejímž základě stojí chatrné chýše sbité z dřevěné konstrukce, vlnitého plechu a igelitu. Druhou variantou jsou chatrče splácané z hlíny, latí a kamenů. Když přijde období dešťů, obydlí z hlíny splaví voda a ta z plechu nezřídka zasažena bleskem. Vnitřní prostory o rozměrech jen několika čtverečních metrů obývají početné rodiny. Tak jako u nás označujeme velikost bytu způsobem 3+1 nebo 4+1, přičemž sociální zařízení je automaticky zahrnuto, ve slumech se s nadsázkou mluví vždy o 3 v 1 (kuchyň, obývací pokoj a ložnice). Koupelny neexistují, lidé se myjí v těsných uličkách nad splašky odpadků v lavorech, které odpoledne použili na praní prádla. Záchody sdílí několik stovek lidí a tvoří je většinou polootevřený zděný koutek nebo chatrná budka na neutrálním území, ve které je vyhloubena černá díra mnohdy velká tak, že by do ní spadlo dítě. To se také děje. Proto chodí děti většinou za svou potřebou jinam – mezi odpadky. Odpad je všudypřítomný a lze jej cítit se zavřenýma očima. Epidemie a nákazy tak visí ve vzduchu. Svou návštěvou jsem vzbudil nevídaný rozruch, neboť běloch je v těchto končinách pro místní obyvatele kuriózní exotikou a v jejich představách a situaci také zlatým prasátkem. Můj zářící obličej neušel pozornosti dětí. Houfně se na mě věšely s pokřikem Mzungu, mzungu, how are you? a neúnavně mě doprovázely všude, kam jsem se hnul. Zájem starších se projevoval mnohem pragmatičtěji a frázi Give me, give me – Dej mi, dej mi jsem po dobu svého pobytu slyšel nesčetněkrát a nebylo jednoduché vysvětlovat, že jsem nepřijel rozdávat peníze. A proč jsem vlastně přijel? Jedním z cílů projektu bylo v rámci spolupráce s místní nevládní organizací MYSA vést skupinku dětí, které měly půjčenými jednoduchými kompaktními fotoaparáty dokumentovat prostředí slumu, ve kterém se narodily a žijí.
Po seznámení a krátké instruktáži děti přinesly první snímky. Několikrát týdně jsme pak spolu seděli a diskutovali nad obrázky a pocity z nich. Od mého původního plánu, totiž jít fotografovat jednou za týden společně vždy k někomu z nich, mě děti odrazovaly. Jednoduše nikdo nechtěl nést odpovědnost za případné nepříjemnosti. Po třech týdnech jsem zorganizoval fotbalový turnaj (pro místní velkolepou událost se zaručenou návštěvností), kterého se zúčastnilo množství dětských týmů a stovky diváků. Byla to příležitost, jak se k lidem více přiblížit a zároveň ukázat, na čem pracujeme. První výsledky prací svých svěřenců jsem představil na malé výstavce, což se setkalo se značným zájmem. Turnaj trval celou neděli a vyvrcholil vyhlášením vítězů a předáním cen, které poskytl Českomoravský fotbalový svaz. Zdálo se, že se všichni dobře bavili, i když den předtím jsem byl varován, že by mohly přijít komplikace s ozbrojenými gangy, které by mohly přijít vymáhat peníze s tím, že jsou majiteli hřiště. Po turnaji se komunikační a kulturní barikáda poněkud prolomila. Dokud však nepřijmete stávající podmínky za své vlastní existenční zázemí, těžko se můžete vcítit do každodenních problémů, ale i radostí místních obyvatel a odložit pohled Evropana. Jak se žije v Mathare? Někdy jsem měl pocit, že celé Mathare se houpe na plovoucím základě tlejících odpadků, jejichž úklid je čas od času náplní dobrovolníků z MYSA a spočívá ve shrabování odpadu na jedno místo, kde se pak houfně pálí. To, co Mathare vyprodukuje, se však z velké části ukládá ve vrstvách břehů říčky Mathare. Vodovodní rozvody jsou vymožeností několika prominentů, kteří se dovedli napojit na zdroje pochybné kvality, zbytek využívá vodu z řeky nebo ji za drahý peníz kupuje. Elektřina se povětšinou krade pirátským připojením na dráty, které putují nad Mathare a jsou určeny jiným uživatelům. Vzhledem k zoufalé hygieně se slumem šíří nemoci jako žloutenka, cholera a tyfus. Léčba je pro místní nedostupná. Ve svém důsledku jsou pak tyto nemoci smrtelné pro většinu nakažených. Častým jevem je malárie. AIDS je velmi rozšířený. Obyvatelé tady sice vědí o příčině, šíření i prevenci této choroby o něco více než na venkově, počty nově nakažených to ale nijak nesnižuje. Velkou roli v tom hraje večerní nuda. Běžně se zabíjí sexem. Pokud se odehrává za zdmi (tedy spíš plechy) domu se souhlasem obou partnerů, je ještě všechno celkem v pořádku. Horší je to po setmění přímo na ulici. Děvčata od svých deseti či dvanácti let vědí, co je znásilnění, a dávají si na to veliký pozor. Ještě tu totiž panuje pověra, že sex s pannou je lékem proti AIDS. Častým problémem jsou krádeže a vůbec vysoká kriminalita včetně hrdelních zločinů. Zčásti za to může zakořeněný tribalismus (přehnané kmenové cítění), zčásti neúnosná ekonomická situace. Policie do útrob slumu nevkročí, funguje tu jen jednoduchá forma spravedlnosti – oko za oko, zub za zub. Míru provinění posuzují ti, kteří cítí největší touhu potrestat. Spory mezi členy různých kmenů, včetně těch, které se nesnášejí a dlouhou dobu byly ve válečném konfliktu a teď žijí ve stísněném prostoru vedle sebe, vedou ke sporům a vyřizování účtů. Často končí a začíná smrtí na jedné straně a pomstou na druhé. Ekonomické páky nutí mnohé krást: je třeba nejen uživit spoustu dětí, které si na sebe mnohdy podobným způsobem musejí vydělat, ale také zaplatit nájem za těch pár bahnitých čtverečních metrů. Chatrče si totiž nemohou přistěhovalci postavit kdekoliv. Pozemky většinou vlastní landlordové, kteří je pronajímají za nekřesťanský peníz. Denně přicházejí do Nairobi za vidinou rychlého zbohatnutí stovky nových přistěhovalců. Centrum města tvoří pár mrakodrapů, na některých místech si můžete připadat jako ve standardní metropoli, ale už o kousíček dál začíná hustá skrumáž chatrčí, přilepených k bohatým čtvrtím v naději na vysvobozující zaměstnání. Většinu nairobských zbohatlíků tvoří vrstva prominentů, jejich potomků a spolupracovníků, kteří byli ve správný čas na správném místě – když se přerozděloval majetek. Poprvé při osidlování Nairobi na počátku století, podruhé po vzniku nezávislosti v roce 1963. Poslanec coby celé Mathare Korupce je v Nairobi velkým problémem praktiky všech mocných, od politiků po policisty. Je veřejným tajemstvím, přestože oficiální program pro boj s korupcí halasně propaguje každá nová vláda. Zjevným důkazem trpkého výsměchu tomuto paradoxu jsou například nepředstavitelné platy keňských poslanců. Mluví se až o sto tisících eur měsíčně! Kromě toho samozřejmě zdarma spoustu výhod, k dispozici vůz s řidičem a imunitu… Ostatně jako všude. Všude však nežije přes polovina obyvatel metropole (v Nairobi okolo tří milionů) pod hranicí chudoby. Jeden plat by nasytil celý Mathare slum. K zamyšlení je i rovná daň pro všechny, která je stanovena na 45 procent. To je hodně nejen samo o sobě, ale ještě více vzhledem k tomu, co za tyto peníze občanům stát nabízí: infrastrukturu v zoufalém stavu, placenou, tudíž spíše nedostupnou zdravotní péči i léky, žádnou sociální péči či podporu v nezaměstnanosti. V tomto směru jsou aktivnější než stát církevní organizace. K dobru vládě se musí nechat zavedení bezplatného základního vzdělání, které v Keni funguje asi třetím rokem, což se všeobecně setkalo s velkým ohlasem. Před tímto ustanovením bylo pro mnohé opravdu velmi zatěžko posílat děti do drahé školy, když je tolik potřebovali doma. Jiný příklad zkorumpovanosti státních orgánů jsem měl možnost nejednou vidět na vlastní oči při policejních kontrolách způsobilosti provozu nairobských matatu (osobní dodávky). Zajišťují šíleným způsobem přepravu nepřepravitelného množství osob a pravdou je, že k tomu příliš způsobilé nejsou. Zřejmé je to již na pohled, natož když se v nich stlačeni množstvím spolucestujících řítíte mezi výmoly a zlověstné drnčení všech těch plechů a motoru přehlušuje hip-hop. Po zastavení hlídkou však výběrčí přepravného odevzdaně vystoupí, většinou spíše vypadne z vozu, a jde s policistou vyjednávat stranou výši „pokuty“. Když spolu začnou chodit kolem auta, je to znamení i pro řidiče, že by měl také vystoupit a něco přihodit, jinak si vystoupí všichni a auto policista zabaví. Nikoho nezajímáme „Nerozhodli jsme se být chudí. My i naši rodiče jsme se tak narodili. Naše rodiny zůstávají chudé z nedbalosti a korupce v naší vládě. Ani zahraniční pomoc příliš nezajímá život ve slumu, protože je tu podle nich situace příliš nepřehledná a nebezpečná. Pracují raději ve venkovských oblastech, kde je jejich pomoc lépe vidět,“ říkají lidé z Mathare. „Nikdo se o nás nezajímá, na veřejné služby nemáme nárok, přestože platíme daně. Za naši vodu platíme víc než bohatí, kteří ji čerpají ze svých kohoutků. Mnoho nemocí je působeno znečištěnou vodou. Když prší, stéká přes odpadky do našich domů a mnoho dětí onemocní a umírá.“ Ačkoli mají místní mnoho důvodů ke skepsi a zoufalství, nemohou si je dovolit a svůj každodenní boj vzdát. Zemřeli by. Je až neuvěřitelné, jak úzkostlivě perou matky svým dětem prádlo, přestože po pár krocích splaškovitým bahnem se zdá práce zbytečná. Děti jsou od útlého věku nuceny se postarat nejen samy o sebe, ale často i o své mladší sourozence. Z pohledu Evropana by se zdálo, že se v bezútěšném prostředí není možné z čehokoli radovat. Lidé se tady však zamilovávají jako kdekoli jinde, umějí se smát a hrát si s dětmi, vyprávějí si příběhy a zpívají v kostele (rozuměj v chatrči kněze), jen jsou jednou nohou v hrobě a druhou v louži existenčního minima. Naučili se s tím žít a přizpůsobili tomu své chování. Rodina drží pohromadě a kmenoví příslušníci tvoří malé komunity. V případě náhlého úmrtí jsou ostatní připraveni pomoci, pokud jim to jejich vlastní situace dovoluje. Život ve slumu je pro mnohé přirozeným důsledkem globálního vývoje, kvůli kterému už v současné Africe zbývá nepatrně prostoru pro život na vesnici. Opět jeden z bludných kruhů – kvůli vysoké porodnosti a neustálému přírůstku není schopna země pojmout na stejném prostoru více a více lidí. Půda se zároveň stává soukromým majetkem a obchodním artiklem, už se nedá volně stěhovat za zdroji vody, pastvinami a úrodnou zemí. Způsob života se pomalu mění ze soběstačného zemědělsko-pasteveckého na závislý kapitalistický. Lidé míří do měst za prací a kvůli lepšímu přístupu ke vzdělání. Vláda je ale zkorumpovaná a pracovní příležitosti chybějí, a tak slumy bují a chudoba tu dostává úplně jiné rozměry než původně na vesnici… Pro definici hranice chudoby používá OSN i Světová banka hranici americký dolar na osobu a den. To je samozřejmě velice zjednodušené. Ve velkoměstě se samozřejmě žije zcela jinak než na vesnici a v Africe to platí ještě více než jinde. Peníz jako platidlo tady nemá dlouhou historii oproti hodnotám, jako je půda, dobytek, žena a děti. Tradice se tak v mnohém dostala do otevřeného střetu se současnou dobou a situací. Podle jiné definice není základem chudoby strádání fyzické, ale sociální, tedy rozhoduje to, jak hluboko se člověk propadne pod jistý společenský standard. Může přežít, ale cítí se vyloučen ze společnosti. Do Nairobi přicházejí denně stovky přistěhovalců. Veškeré vztahy jsou narušené, nikdo se nestará o nikoho, nikdo nevěří nikomu. Jak mi jednou na první schůzce dětských fotografů oznámil desetiletý Antony – víš, Jan, teď se spolu bavíme a jsme přátelé, ale až se setmí, mohu tě zabít… Když přežití spočívá v tom, co si kde kdo od koho urve, je těžké hledat společnou řeč (navíc když každý mluví svou vlastní, a to doslova – v Keni žije 42 kmenů). Drogy a fotbal V takové situaci pak nemohou chybět drogy. Výjev dítěte v zaprášených a umaštěných hadrech, které nosí několik let, jak táhne přes rameno pytel z jutoviny se svým denním majetkem (obyčejně sběr čehokoliv) a za spodní ret mu visí plastiková láhev se zbytkem lepidla na dně, je celkem běžný. Jedná se většinou o bezprizorního teenagera. V dětství ztratil rodiče a příbuzní se ho zřekli… K vidění jsou ale i místa, kde se vaří ilegální dryják zvaný chang´aa. Parta hrůzu nahánějících svérázných týpků má svou výrobní linku na břehu znečištěné říčky, kde ve zčernalých barelech mění pomocí dost primitivního destilačního procesu špinavou vodu s chemikáliemi (zbytky po pokusu vyčistit nádoby) a kukuřičného kvasu na nevyčíslitelněprocentní nápoj. Dostatečně spolehlivě kohokoliv zbaví reálného vnímání či přímo vědomí. Štamgasti pomalu slepnou. Chang´aa je levná a je po ní vysoká poptávka. Pro mnohé tak slouží jako snadný zdroj obživy, v mnoha případech ji výrobci sami ani nepijí. Za vydělané peníze jsou pak například schopni poslat své děti do škol a platit jim drahé vzdělání. Na společnost tak má chang´aa nedozírný dopad – běžné konzumenty zcela vyřazuje z provozu, tedy muži v produktivním věku se po pár letech holdování této lihovině mění v trosky neschopné zaopatřit rodinu a zanechávají po sobě svobodné matky. Ty se pak z existenční nutnosti zase uchylují k výrobě chang´aa, aby tak zajistily rodinu bez otce, a bludný kruh se uzavírá. Tráva (bhang) je taky běžně k dostání a poměrně v oblibě, přestože postihy za její užívání jsou vysoké. Prodejci se stejně jako vařiči chang´aa nemají nejhůře. Dva dealery trávy jsem poznal osobně a na rozdíl od vařičů byli schopni se bavit a dokonce byli svým způsobem pro komunitu i užiteční. Charles byl ve svých čtrnácti letech v Mathare šéfem zločinného gangu, na kontě měl pár ozbrojených přepadení a nálepku wanted – hledaný. Pak šel na šest let do vězení a když ve dvaceti vylezl, dal se na sociální práci a charitu. Prodává bhang, aby uživil sebe a svých několik žen a dětí a za zbytek peněz organizuje se svou skupinou Mathare Roots sbírky na staré a nemocné. Tam jedou zazpívat do starobince, onam navštívit umírajícího. Jeho životní filozofie je jasná – „Když chceš dělat byznys, musíš to umět. Prodávání bhangu je nebezpečné, proto musíš být u policie a ve společnosti známý a oblíbený – tudíž dělat sociální práci. A jak chceš pomáhat druhým, když sám nemáš co do huby? Takže prodávám bhang a všichni jsme spokojení.“ Když nesměle namítnu, že by nemusel tolik vydělávat, kdyby neměl tolik dětí, opáčí: „Děti jsou štěstím, požehnáním a znakem bezpečí a bohatství. Žádný policajt se mě neodváží prohledávat, když vedu syna za ruku, a co jiného by mělo zajistit prosperitu rodiny než dostatečné množství synů.“ A jak je všechny nakrmit? Mávne rukou: „Bůh nám požehná.“ Austin je vášnivým trenérem mladých fotbalových talentů. Každé odpoledne je prohání na hrbolatém plácku před slumem, který před lety k tomuto účelu vyčistil se svými dětmi od tun odpadků. Počal trénovat a piplat později mezinárodně úspěšné hráče a hráčky! Na začátky vzpomíná: „Když jsem před dvanácti lety začínal víkend co víkend pálit odpad na obrovské skládce přímo u cesty a pomalu tak vymetat prvních dvacet čtverečních metrů a začali tu čutat malí caparti s míčem svázaným z igelitových pytlíků kusem provázku, ťukali si lidi na čelo a mysleli si, že jsem blázen.“ Austin, kterému dnes neřekne v Mathare nikdo jinak než Coaches (od angl. slova coach – trenér), si už v útlém mládí dobře uvědomoval zoufalost prostředí, ale také to, jaké je v dětech odhodlání dělat něco správného, pokud mají motivaci. A ze zkušenosti věděl, že tohle dokáže právě fotbal. Samotnému mu pomohl zapomenout na trable a překonat životní krizi, když přišel o oba rodiče. Prosadil tedy myšlenku spojit fotbal se vzděláním a své týmy přihlašoval vždy jako jednu třídu na školu, kterou přesvědčil o tom, jak je významné udržet kolektiv jako jednoho družstvo. Jen tak pak má možnost v rámci školy trénovat a účastnit se různých turnajů. Dětem se tak i nabízela možnost vyhrát školní stipendium nebo postoupit k profesionálnímu fotbalu. Fotbal – cesta k lepšímu Fotbal slouží k řešení mnoha složitých situací, které život ve slumu přináší. Zaměstnává tělo i duši, nechává zapomenout na běžné starosti a odvádí pozornost od nežádoucích „koníčků“, tedy krádeží, poflakování se s partou výrostků, čichání lepidla a dokazování si vzájemné převahy bitkami. Děti a teenageři pak okrádají maximálně protihráče o míč, zažívají euforii z vítězství namísto z lepidla a převahu nad druhým získávají fotbalovým umem. Tuto teorii mistrně využívala v praxi i má hostitelská MYSA. Je s dvacetiletou praxí, mezinárodní působností, norskými donory a sítí místních dobrovolníků jedním z gigantů v kontextu afrických neziskových organizací. Má dostatek kvalifikovaných pracovníků s osobní zkušeností z terénu a svou profesionalitu různými způsoby neustále zvyšuje. Pod heslem Give the youth a sporting chance – Dejte mladým šanci sportovat sdružila MYSA více než sedmnáct tisíc dětí a teenagerů v asi tisíci stech týmech a zapojila je do systému zápasů a turnajů. Pro mnohé je fotbal opravdovou šancí, jak něco ve svém životě dokázat, protože jinak to jde jen velmi těžko. Mohou vyhrát míče, dresy, kopačky, ale třeba i kapesné na nemalé školní poplatky. Podmínkou ale je, aby se děti zúčastňovaly práce pro komunitu, tedy hlavně pomáhaly uklízet v zónách, ale například se zúčastňovali divadelní či hudební produkce, které mají vzdělávací podtext. Samotná MYSA provozuje i dva prvoligové týmy. Projekt, kterého jsem se zúčastnil já, patří do programu Shootback. Některé děti se v něm učí fotografovat, aby mohly dokumentovat život ve slumech a veřejnost se tak dozvídala, co se tu děje. Měl jsem zařídit a zprovoznit fotokomoru a zaučit první laboranty, kteří již měli s fotografováním určité zkušenosti. Pomocí kladiva a sekundového lepidla jsem po čtrnácti dnech stvořil dva zvětšováky, zatemnil dvě místnosti a zřídil tak dvě pracoviště. Jenže když byla komora hotova, musel jsem děti přemlouvat, aby v ní vůbec někdo dělal, protože byli rozčarovaní tím, že se nejedná o minilab, který znali z centra, ale o zdlouhavý černobílý proces. Nakonec si však toto místo oblíbily. Naštěstí má spolupráce s malými fotografy se setkala s větším zájmem. První podobný projekt byl iniciován a sponzorován organizací UN-HABITAT už v roce 1998. Po dvou letech vznikla působivá obrazová publikace s fotografiemi a komentáři dětí a byla v krátké době rozprodána po všech kontinentech. Seznámila mnoho lidí a zahraničních organizací se situací na místech největší světové bídy. Dnes jsou z těchto dětí zkušení fotografové, někteří na volné noze, jiní vedou samostatné oddělení Shootbacku v MYSA, a svým příkladem dokazují následovníkům, co je možné a že to stojí za to.
Z deseti dětí, které jsem měl na starost, chtěl být každý světovým fotografem. Bylo ale těžké předat zkušenosti získané v Evropě letitou praxí a fotografickým vzděláním těm, kteří žijí bez jakéhokoliv kulturního zázemí a nikdy v životě nedrželi v ruce fotoaparát. Brzy jsme ale našli společnou řeč – alespoň s dětmi, s dospělými v Mathare to bylo horší. Ti už ztratili naději a víru v sebe, vyčerpal je věčný boj. Já dětem vykládal o tom, jak udělat obraz působivějším, a oni mě překvapovali svou otevřeností při vyprávění o životě ve slumu. Mnohdy jsem měl pocit, že namísto s dětmi mluvím s partou vězňů, kteří si v životě zažili své. Třináctiletá Penninah napsala do dotazníku, který jsem v prvních dnech dětem rozdal – „Život je volba a záleží pouze na nás, jak si jej zařídíme. Život není o tom, co jsme, ale čím budeme, není o tom, kde jsme, ale kam jdeme. Nelituji jediné minuty mého života, protože mi umožnila dojít až sem. Chci dokázat, že člověk může dosáhnout svých cílů, nevzdá-li se okolnostem a spolehne se na vlastní sílu.“
Typické výdaje obyvatele Mathare slumu
(100 Ksh = 1 euro)
5 litrů vody: 25 Ksh
Koupel v umývárně: 50 Ksh
1 kostka mýdla: 20 Ksh
1 šálek čaje v kiosku: 10 Ksh
1 krevní test: 200 Ksh
2 kg ugali (kukuřičná mouka): 75 Ksh
Jednosměrné jízdné v Matatu: 50 Ksh
Použití WC: 10 Ksh
1 obnošené triko: 200 Ksh
1/2 kg cukru: 35 Ksh
Pronájem malého domu v Mathare: 2000 Ksh
1 pár plastových sandálů: 400 Ksh
1 návštěva doktora: 300 Ksh
Projekt v rámci programu Shootback nadále pokračuje a některé z těchto fotografií jsou pracemi dětí. Potýká se však s nemalými finančními problémy. Jakékoliv informace o něm prostřednictvím e-mailu janlan@centrum.cz.
