1. 1. 1997 vstoupí v platnost zákon, který zakazuje mluvit na slovenských úřadech maďarsky. Slovenští nacionalisté nemohou přijít Maďarům na jméno. Je maďarsko-slovenský problém realita nebo jen politická fikce?
Na kraji Šamorína stojí mezi rodinnými domky velká šedá budova gymnázia se dvěma křídly. Cesta k ní je lemována keři růží. Jedna část stavby slouží škole slovenské, v druhé sídlí gymnázium s vyučovacím jazykem maďarským. Ještě loni byl ředitelem maďarské školy pan László Kovácz. Dnes je učitelem maďarštiny a dějepisu. Byl odvolán bez udání důvodu. Jeho odchod z funkce ředitele vyvolal vlnu odporu mezi místními. Zorganizovali veřejný mítink a podepsali petici.
Bouřili se všichni – Maďaři i Slováci – bez šance na úspěch.Učitel Kovácz si nestěžuje. Učí žáky a připravuje učebnici maďarského jazyka. Jen je mu líto, že se historie zase opakuje.“Už dříve byly snahy zavést alternativní vyučování místo maďarských škol. Například v roce 1978 nemohly na vysoké škole v Nitře být maďarské ročníky a studenti nesměli studovat v maďaršině. Pak se to v polovině osmdesátých let zase změnilo. Po roce 1989 se situace zhoršila. No a co se Slovensko osamostatnilo… Ale nemám strach. Teď se sice zase mluví o alternativní metodě, ale vážně si nemyslím, že to bude pravda. A když, tak jen na chvíli,” hovoří rozvážně pan Kovácz. “Maďarů je na jihu Slovenska přes šest set tisíc. Tady dole je velmi málo Slováků. A ti co tu jsou, umí maďarsky. Vždyť i Maďaři hovoří slovensky. Nikdy jsme tu neměli mezi sebou problémy a ani teď nemáme. Nikdo z nás nerozumí tomu, co se to píše v provládních novinách. Žijeme tu spolu, rozumíme si, přátelíme se.”
László Kovácz je Maďar žijící na Slovensku. Slovenský státní občan. Jeho syn je, i když by nemusel, na vojně. Pan Kovácz umí slovensky, ale téměř vůbec tento jazyk nepoužívá. Ve vesnici, ve které žije, se hovoří maďarsky. “Nechceme autonomii. To jsou výmysly politiků. Žádáme jen právo na svou kulturu a společenský život. Nikdy se nevzdáme maďarských škol. Nemůžeme. Jedině v nich žije náš jazyk a jazyk je pro nás všechno,” krčí rameny učitel a srovnává na stole slovenské učebnice, přeložené do maďarštiny. Dunajská Streda je okresním městem. Její obyvatelé jsou z více než 90 % maďarské národnosti. Nikdy zde nebyly žádné velké problémy mezi Maďary a Slováky. Téměř všude se mluví maďarsky, ale když promluvíte česky či slovensky, každý přejde okamžitě do slovenštiny. Kraj kolem Dunajské Stredy je synonymem úrodnosti, pohostinnosti a teplého počasí.Obilné a kukuřičné lány střídají plantáže melounů. Část země hroznů, slunečnic, rajčat a paprik, se ale pro některé nacionalisty stala zosobněním maďarské agrese.Mnohdy se stane, že místní utrpí duševní či tržnou ránu ne od Slováků z okolí, ale například v Bratislavě. Mnohdy je dostatečným důvodem jen poznávací značka. Jak tvrdí místní, za Bratislavou a dál na severu, je už zase všechno normální. Tam se nestalo, že by jim někdo nadával jen proto, že jsou maďarské národnosti. S Maďary tam prostě nemají žádné zkušenosti. Čičov – promluvit v Čičově na starého člověka slovensky (natož česky) je holý nerozum. Tato malá vesnička připomíná velvyslanectví – obklopena Slovenskem je malým maďarským územím, využívajícím služeb slovenské pošty. O tom, že se Čičovští cítí být skutečně Maďary, svědčí nejvýmluvněji nedávno odhalený pomníček. Do kamenného obelisku je vytesáno maďarsky: Zůstat Maďarem.Právě toto národnostní gesto dostalo Čičov do povědomí slovenské veřejnosti a nacionalistů, kteří se snažili okamžitě pomníček zničit. Nepodařilo se jim to. A tak jsme mohli na vlastní oči vidět (a s tlumočnickou pomocí domorodé paní i číst) asi jediný doklad “maďarské agrese a nenávisti”, tak zuřivě proklamovaný slovenskou provládní lobby. Maďaři se po tisíci sto letech ocitli mezi mlýnskými kameny. Snad se nenechají rozdrtit.
