Bláznovství, nemožné, hazard – byla nejčastější slova hodnotící pokus Josefa Zimovčáka překonat nejtěžší cyklistický závod světa Tour de France na historickém kole, tedy ujet na vysokém kole 3607 kilometrů v kopcovitém terénu Alp a Pyrenejí. Měl jsem to štěstí, že jsem byl členem jeho týmu a mohl jsem vše sledovat na vlastní oči.
Už Josefova příprava signalizovala, že ví, co chce, a bere celý projekt velmi vážně. Závod založil v roce 1903 Henri Desgranges, majitel časopisu L’Auto-Vélo. Aby propagační účinek akce ještě podpořil, přišel s nápadem oblékat vedoucího jezdce do žlutého trikotu (časopis totiž vycházel na žlutých stránkách). Závod si záhy získal velkou popularitu a přiřadil se k pozoruhodnostem, na které jsou Francouzi patřičně hrdí. Letos se jel už po dvaadevadesáté.
Snad každý fanda cyklistiky zná jméno Antonina Magneho, Andrého Leducqa, Jacquesa Anguetila, Eddyho Merckxe, Bernarda Hinaulta, Miguela Induraina a Lance Armstronga. Skutečný znalec už může k těmto hrdinům přidat ještě jedno jméno – Josef Zimovčák. Než vyjel na trasu Tour de France, najezdil na svém vysokém kole více než dvanáct tisíc kilometrů. Na samotné Tour – Staré dámě, jak jí Francouzi říkají – pak strávil tři týdny.
Jeho pokus zdolat mimořádně náročnou cestu francouzskou krajinou, kde je spousta volného prostoru, ale hlavně terén s velkými rozdíly výšek, začal na ostrově Noirmoutier v pátek 1. července devatenáctikilometrovým prologem. Každou etapu pak jel Josef se svým doprovodem přesně podle oficiálního rozpisu pro závodníky, jen na trasu vyjížděl vždy o den dříve než hlavní peloton. Etap bylo celkem jednadvacet.
První dvě etapy zvládl Josef skvěle. První vážnější zkouškou byla třetí z La Ch^ataigneraie do Tours. Měří 215,5 kilometru a při průměrných rychlostech okolo dvaceti kilometrů v hodině to znamenalo být v sedle nepohodlného kola až třináct hodin denně! Josef se popral i s tím.
Velocipedista a jeho tým postupně projeli severovýchodním směrem napříč celou Francií a v 7. a 8. etapě dokonce i přes území Německa. Až na potíže se sedáky vše probíhalo dobře. Dokonce lehce zvládl i první velké převýšení v osmé etapě, vrchařskou prémii druhé kategorie na metu 1139 metrů.
S devátou etapou přišly kopcovité terény a závod se pro Josefa Zimovčáka proměnil ve velkou dřinu. Na vysokém kole se staly rychlé sjezdy přímo nebezpečnými, v některých chvílích se Josef řítil na „předpotopním“ kole, kde není volnoběh a tudíž šlapky se neustále točí, do údolí až téměř padesátikilometrovou rychlostí.
Když skončila desátá etapa, čekali už v městečku Courchevel v nadmořské výšce 2000 metrů nadšení fandové z celého světa, kteří Josefa opakovaně povzbuzovali v mnoha dalších etapách.
Co dokáže český sportovec, ukázal Josef v jedenácté etapě s horskými prémiemi nejvyšší kategorie na vrcholech Col de la Madeleine (2000 m n. m.) a Col du Galibier (2645 m n. m.). Byla jeho morálním triumfem. Všichni předpokládali, a dokonce se sázeli, že „ten blázen na starém kole“ nedojede. Josef Zimovčák legendární kopec doslova vydřel, ale z kola neslezl. Vydržel i na vrcholu, kde se podstatně zhoršilo počasí, pršelo a ochladilo se. V husté mlze bylo vidět pouze na několik metrů. Při sjezdu z hory byl tak zmrzlý, že nedokázal dostatečně koordinovat pohyby a v rychlosti asi 35 kilometrů v hodině náhle upadl do příkopu. Naštěstí vyvázl pouze s drobnými odřeninami.
Tempo a rychlostní průměry Josefa se po opuštění Alp opět zrychlily, zejména v pasážích okolo Středozemního moře a v kraji Provence. V patnácté etapě se ale trasa zase začala šplhat do kopců včetně španělských Pyrenejí. Pro Josefa to znamenalo, že etapy dojížděl hluboko v noci, žádnou výjimkou nebylo, že se do postele dostával až okolo třetí hodiny ranní a v sedle pak musel opět sedět jen za další čtyři až pět hodin. Nedostatek spánku a dlouhé přejezdy mezi cíli a starty jednotlivých etap Josefovi odčerpaly hodně sil a vyžadovaly rychlou regeneraci, což Josef naštěstí pokaždé dokázal.
Královská sedmnáctá etapa, která původně i přes svou délku 239,5 kilometru vypadala jako jednodušší, se proměnila pro Josefa v jedno z největších utrpení na celé Tour de France. Neustálá krátká stoupání a rychlé sjezdy (trať měla profil jako zuby na pile) neměly konce a jeho fyzická i duševní únava se stále prohlubovala. K dlouhodobým potížím se sedacími partiemi se navíc přidaly i bolestivé puchýře na rukou, na nichž se sotva začaly hojit spáleniny od slunce z dřívějších etap.
Osudový zlom ale nastal až na 52. kilometru devatenácté etapy před městečkem Ambert, v kopcovité krajině jižně od Saint-Etienne. Při jednom ze sjezdů neočekávaně vyklouzla z ráfku gumová pryž zadního kola a následoval tvrdý a nekontrolovatelný pád na asfalt. Zpočátku to vypadalo velmi vážně. Francouzští záchranáři proto Josefa převezli do nemocnice v Ambertu a v Clermont-Ferrandu a Thiersu pak musel prodělat další vyšetření. Naštěstí bylo vyloučeno zranění mozku a po čtrnácti hodinách od pádu už byl Josef Zimovčák na vlastní žádost zpět u svého týmu, odhodlaný dokončit svůj sen.
Do sedla svého stroje nasedal druhý den dopoledne se zlomeným třetím žebrem, naštípnutým ramenem, zlomenou čelistí, se stehy v obličeji, vyraženými zuby, oteklýma očima a četnými oděrkami na celém těle. Dvacátá etapa naštěstí patřila k těm kratším, protože se jednalo o 55,5 kilometru dlouhou časovku v okolí Saint-Etienne, ale i tak bylo vidět, jak se Josef v sedle trápí. I přes obavy týmu a lékařů se v něm udržel.
Příjezd do Paříže při závěrečné etapě byl ale pro Josefa triumfem. Během posledních dvou dnů pak cyklista dojel i kilometry, které mu chyběly do celého závodu kvůli nešťastnému pádu v devatenácté etapě. Byl nezměrně vyčerpaný a rozbolavělý, takže si svůj ojedinělý výkon ani patřičně neužil. Novináři, členové týmu a četní fandové prožili závěrečné kilometry rozhodně radostněji než samotný cyklista.
Mnoho těch, kteří byli u toho, srovnávalo výkon našeho závodníka s hrdinou Tour de France Lancem Armstrongem. A často považovali za většího vítěze Josefa. Jeho triumf byl vítězstvím nejen dlouhodobé fyzické přípravy, ale zejména bezpříkladné psychické odolnosti a soustředění na cíl. I když po pádu trpěl bolestmi, nemluvil nikdy o ničem jiném než o tom, že musí dojet.
Vysoké kolo v Čechách
V Čechách se o rozšíření vysokého kola zasloužil jiný Angličan – William Crowl. Ten si z Anglie přivezl vysoké kolo Excelsior, věc v celé tehdejší monarchii zcela neznámou. Byl to typ na kluzných ložiskách, vidlice měla otevřenou hlavu. Crowl se v Čechách seznámil s Karlem Schulzem. Ten byl už známým jezdcem (a dokonce i krasojezdcem) na kostitřasu. Patřil k prvním, kdo u nás na tomto stroji – tedy předchůdci vysokého kola – jezdil. Jenomže vysoké kolo bylo něco naprosto jiného. Jakmile Schulz vyzkoušel Crowlův Excelsior, hned si v Kohoutově továrně objednal podobný stroj. Na výrobu celokovových kol s drátovým výpletem se tu ale zřejmě necítili dostatečně zdatní, takže první stroj měl přední i zadní kolo ze dřeva s železnými obručemi. Tak u nás vznikla na sklonku roku 1879 první tři vysoká kola. Už na jaře nebo na začátku léta 1880 stála na dvoře Kohoutovy továrny další tři zcela nová vysoká kola, tentokrát celokovová. Ta se dají považovat za prototypy kol Kohout. V létě 1880 pak již podnikala čtveřice jezdců – oba Kohoutové, Karel Schulz a William Crowl – delší výlety. Koncem srpna 1880 oba Kohoutové ujeli 350 kilometrů mezi Prahou a Vídní za dva a půl dne. Domů se vrátili jako hrdinové – zdravily je tisíce lidí a psaly o nich všechny české noviny. Na podzim 1880 měla Kohoutova továrna údajně zakázky už na 10 vysokých kol. Z rakouského časopisu Allgemeine Sport Zeitung ze dne13. července 1882 víme, že Kohout byl v té době jediným výrobcem vysokých kol v monarchii. 11. června 1882 pořádal již zmíněný list ve Vídni závody na vysokých kolech. V závodě o mistra Rakouska na 1 míli vyhrál Josef Kohout časem 3 minuty 41,4 sekundy před svým bratrem Františkem a mistrem Německa T. H. S. Walkerem. František Kohout pak vyhrál závod také na 2 a 10 mil. Triumfální vítězství dalo i jméno těmto strojům: Champion Bicycle. Na Smíchově se vysoká kola vyráběla ještě v roce 1891, nejvyšší známé číslo kola Kohout je 872, dá se tedy předpokládat, že se vyrobilo celkem 900 až 950 kol.
Josef ZIMOVČÁK
Narozen: 31. 12. 1956
Bydliště: Veselí nad Moravou
Stav: ženatý, dvě dospělé děti
Povolání: vedoucí brněnské kanceláře jedné pojišťovny
Sportovní úspěchy: osminásobný mistr světa na vysokém kole na 1 míli i 100 mil, mimo jiné absolvoval závod napříč Amerikou, z Los Angeles do Jacksonvillu ujel za 28 dní 4356 kilometrů. Na vysokém kole závodil i na tradiční trati Paříž – Roubaix, 270 km ujel za 12 hodin a 17 minut. Držitel světového rekordu na 24 hodin výkonem 522,25 km. Dvojnásobný kontinentální mistr Austrálie
