Co bychom říkali rozhlasovému přijímači, který by dokázal naladit kteroukoliv stanici na světě, a dokonce bez ohledu na to, kde na Zemi se zrovna nacházíme? Naši oblíbenou českou stanici by nám mohl snadno zprostředkovat i na pláž jižního moře. A navíc by nám zahrál jakoukoliv hudební skladbu, na kterou bychom si právě vzpomněli. Pochopitelně v nejvyšší digitální kvalitě a právě ve chvíli, kdy bychom na ni pomysleli. To by ale ještě nebylo vše. K takovému přijímači bychom navíc mohli připojit brýle s miniaturními displeji v obroučkách a stereofonními sluchátky nebo čelenku s malým laserovým projektorem. Pak by se náš kapesní přístroj změnil v televizi nebo v cestovní kino. Opět by splnil jakákoliv naše přání, pokud jde o program. Tentokrát by bylo navíc možné vybrat si jakýkoliv film, videopořad, ale samozřejmě i sportovní přenos. Nejen že zvuk by byl v digitální kvalitě a prostorový, ale navíc i obraz by byl plastický. A kromě toho by se z našeho přístroje dalo telefonovat. Přenášel by nejen zvuk, ale i obraz, takže by fungoval jako videotelefon…
 ilustrační foto |
O VERNOVÝCH SNECH
Ne, nejsme v pohádce ani ve vědecké fantazii. Vždyť v dobách Verna bylo také neuvěřitelné si představit, že by lidé někdy dolétli až na Měsíc.
Vernovy představy byly tenkrát stejně pohádkové, jako se nám dnes zdá být fantazií přístroj popsaný před chvílí. A přesto jsme k takovým zázrakům mnohem blíže, než byl Verne ve své době k letu na Měsíc. Veškerá technika potřebná ke stvoření popsaných přístrojů již totiž existuje a většinou existují i přístroje samotné. Jediné, co je ještě zapotřebí vyřešit, je masová výroba takových zařízení. Masové rozšíření totiž tuto techniku výrazně zlevní. Do několika let se tedy mohou výše zmíněné zázraky přesunout z pohádek do naší domácnosti nebo rovnou do naší náprsní kapsy. Stejně tak, jak se již dnes z fantazie do naší kapsy přesunul mobilní telefon.
O ZMĚNĚ PODOBY INTERNETU
Studie IDC uveřejněná letos v únoru předpovídá, že již v příštím roce se ve Spojených státech prodá více specializovaných komunikačních zařízení pro přístup k Internetu, než bude činit prodej osobních počítačů. Odhaduje se, že celosvětový trh komunikačních zařízení spotřební elektroniky vzroste z 11 milionů kusů v roce 1999 na více než 89 milionů zařízení v roce 2004. Pokud jde o tržby v tomto segmentu, ty se ve stejném období zvýší ze 2,4 miliardy USD na 17,8 miliardy. A v roce 2002 se mají stát ti uživatelé Internetu, kteří se připojují prostřednictvím osobních počítačů, již menšinou ve srovnání s lidmi připojenými spotřební elektronikou.
On vlastně ani běžný mobilní telefon není ničím jiným, než specializovaným počítačem se vším, co k němu patří: s procesorem, operačním systémem a aplikačními programy – povšimněme si například, že se na něm dají hrát hry. Přitom počet uživatelů mobilních telefonů v České republice již v únoru překročil 2 miliony, tedy 20 % populace, a stále silně vzrůstá. Mobilních telefonů je tedy u nás čtyřikrát více, než kolik činí optimistické odhady počtu českých uživatelů Internetu. Počítače ale najdeme i jinde v našich domácnostech: počítačem je i obyčejný CD přehrávač či diskman, mikrovlnná trouba nebo digitální záznamová kamera. Také zde je podíl populace, která již zmíněnou technologii přijala, vysoký. Některý z právě zmíněných specializovaných počítačů můžeme určitě nalézt i právě v té naší domácnosti. Z tohoto pohledu se tedy dá říci, že se již těžko hledá česká domácnost, ve které by nebyl ani jeden počítač.
Co mají všechny tyto nové podoby počítačů společného? Jsou velmi snadné na obsluhu. S těmi několika tlačítky přehrávače nebo kamery se snadno naučí pracovat každý, kdo umí obsluhovat dálkový ovladač televize.
Dostáváme se tak k jedné podstatné síle, která na masovém trhu působí: většina uživatelů je konzervativních. K přijetí jakékoliv technologie na masovém trhu je zapotřebí, aby tato technologie přinesla běžnému uživateli prokazatelné výhody, zároveň jej ale nesmí odradit svou komplikovaností. Obojí například platí u CD přehrávače, pokud jej srovnáme s gramofonem. Jednoduchost obsluhy již ale nenajdeme u počítače PC, když jej srovnáme s psacím strojem. Pokud možno se tedy musí nová služba podobat některé stávající a obsluha takového zařízení nesmí být nad síly běžných uživatelů. Pokud porušíme první zásadu, nezískáme pro naši novou službu dostatek zákazníků, pokud porušíme druhou zásadu, zabráníme zákazníkům stávající služby, aby přešli k nám a začali používat náš výrobek.
O PŘERODU POČÍTAČŮ
Když tedy hovoříme o vstupu počítačů do domácností, vidíme, že počítače tu naráží na konzervatismus (chceme-li, můžeme říci rovnou pohodlnost) lidí a na jejich nechuť učit se něčemu novému (a už vůbec ne složitému ovládání). Porovnejme dvacetiprocentní rozšíření mobilních telefonů v České republice s pětiprocentním rozšířením Internetu. Inu, mobilní telefony se ovládají a vůbec používají podobně jako telefony klasické. Internet žádného přímého předchůdce nemá, a navíc se k němu dostaneme prostřednictvím počítače, jehož přímým předchůdcem je – zase jen počítač. A proto je dnes přístup k Internetu snadný asi tak – inu jako ovládání počítače.
I to se ale začíná měnit. Internet se snaží získat své přímé předchůdce malou lstí. Minulý rok zaznamenal velkou popularitu takzvaný protokol WAP (Wireless Application Protocol), což je alternativní cesta k přístupu na obsah některých zdrojů Internetu právě prostřednictvím mobilních telefonů. Na cestě jsou další změny podoby Internetu a zejména jeho jazyka HTML, který je používán k doručení obsahu internetových serverů uživatelům do jejich browserů. Tento jazyk bude zřejmě časem nahrazen některou z variant jazyka XML (eXtensible Markup Language) a doplněn celou řadou softwarových technologií, které z něj učiní mnohem silnější nástroj. Celý tento vývoj směřuje ke dvěma velkým změnám.
Především bude možno obsah doručit na nejrůznější specifická zařízení (která mají například různě velké displeje) bez nutnosti vytvářet různé verze stránek pro různá zařízení, jako je tomu dnes pro WAP. Ale tato změna je pouze předznamenáním té hlavní, jež přijde hned vzápětí.
Internetové zdroje budou moci komunikovat s koncovými zařízeními již zcela automaticky, bez zásahu lidské obsluhy. Doposud vždy sloužil Internet jako nástroj pro zobrazení obsahu stránek na našem počítači. Sloužil tedy jako velká tabule, k níž si mohli kdekoliv na světě sednout uživatelé, kteří mohli na tabuli z různých stran kreslit a mohli si prohlížet obsah, který tam nakreslil někdo jiný. Ale vždy tam museli být: tabule bez uživatelů totiž nedává žádný smysl – stejně jako noviny bez čtenářů. Živí uživatelé byli tedy nedílnou součástí celého procesu, kterému říkáme dnešní Internet.
To je ale obrovská škoda, vždyť Internet je vlastně počítačovou sítí, a počítače mají schopnost některé činnosti automatizovat. Počítače mohou pracovat za nás a nemusí nás k tomu tak důrazně vyžadovat. V budoucnu tedy neposadíme k tabuli živé lidi, ale počítače (které tam stejně jsou) a zadáme jim úkoly. Počítače spolu budou komunikovat automaticky a zařídí pro nás většinu činností samočinně, bez našeho zásahu. Budoucí koncová zařízení nebudou tedy potřebovat dokonce vůbec žádný displej. Displej můžeme v našem příměru chápat jako symbol pro lidskou obsluhu.
Tato oblast automatického propojení informačních systémů pomocí Internetu se již dnes začíná rozvíjet zejména v podnikové sféře (a říká se jí elektronické obchodování mezi podniky, také Business-to-Business). V budoucnu však velmi citelně zasáhne právě oblast domácností a koncových uživatelů, takže pro ni bude muset vzniknout nový, výstižnější název.
O PŘÍSTROJÍCH BUDOUCNOSTI
Počítače budoucnosti se tedy vůbec nemusejí podobat dnešním počítačům. Jak jsme již naznačili, pro obchodní úspěch nových aplikací je naopak velmi vhodné, aby si vypůjčily podobu, která je stávajícím uživatelům důvěrně známá. Nové terminály Internetu tak mohou mít například tvar náramkových hodinek, kapesního záznamníku, nebo třeba podobu oněch elektronických skládacích novin. Nebo třeba ledničky, která s námi nebude komunikovat vůbec, ale zato v ní vždy najdeme dostatečné množství základních potravin.
Rádio nové doby proto bude vypadat a fungovat jako rádio (ovšem s digitálním zvukem, neomezeným repertoárem a zmíněnými skladbami na přání), noviny budou i nadále novinami (ovšem vždy čerstvými, a navíc se zaměřením na oblasti, které právě nás a právě teď zajímají), kapesnímu záznamníku zůstane schopnost plánování času (navíc se ale schůzky s vybranými partnery budou sjednávat a rušit automaticky a přístroj nás nikdy nebude obtěžovat třeba uprostřed koncertu). Tato zařízení budou moci vzniknout proto, že s novými počítači bude do našich domácností ruku v ruce přicházet také Internet. Bude ovšem stejně neviditelný, jako je pro většinu uživatelů nespatřitelný počítač v dnešním CD přehrávači.
Cesta počítačů na domácí trh je tedy již prošlapána. Stanou se z nich ovšem trochu jiné počítače – jednoúčelová zařízení spotřební elektroniky. Je proto pravdivý i ten pohled, který tvrdí, že počítače z našeho (viditelného) života zcela zmizí.
O NEJVĚTŠÍM TRHU SVĚTA
Dnes se celosvětově používají stamiliony počítačů. Číslo je to sice obrovské, trh zařízení spotřební elektroniky je ale ještě o řád větší – počet jeho potenciálních uživatelů se pohybuje v miliardách. A to je skok, který ještě počítače mohou – a jejich výrobci chtějí – udělat. Ze světa sálových počítačů, kdy jeden obrovský a drahý stroj sloužil mnoha uživatelům, jsme tedy již prošli érou osobních počítačů, kdy měl každý z nás svůj přístroj pro svou osobní potřebu. A právě nyní vstupujeme do doby, kdy bude každému člověku sloužit více počítačů najednou. Prostřednictvím komunikací, ať už se jim bude v budoucnu říkat Internet, nebo jakkoliv jinak, budeme sdílet i výpočetní potenciál dalších systémů a nepřeberné množství informací v nich uložených. Například tedy i program naší oblíbené rozhlasové stanice nebo obsah novin. Nebo informace o jakékoliv zemi na světě – počínaje její historií a konče aktuálním počasím a teplotou moře.
O DĚTSKÝCH SNECH
Jako kluk jsem měl také jeden sen. Vzpomínám si na chvíli, ve které mi můj táta ukazoval používání mapy. V té chvíli jsem se nevinně zeptal: “Tati, a jakým způsobem vlastně poznám, kde na té mapě jsme?” Tatínek mi začal vysvětlovat, že se mapa musí nejdříve správně zorientovat a pak že musíme přemýšlet o tom, kde je okolí podobné tomu, co vidíme kolem sebe. Například sloupy elektrického vedení, cíp lesa, červená značka…
Já jsem ho ale nevnímal. Zasnil jsem se: správná mapa by nám přece měla sama ukázat, kde jsme, nebo snad ne?
K mému dětství se váže ještě jedna vzpomínka. V panelovém bytě, kde jsem vyrůstal, jsme měli velký papírový kalendář. Velký list papíru ukazoval všechny možné dny daného měsíce. Ptal jsem se maminky, který z těch mnoha dnů je dnešní. Řekla mi, že to musíme poznat sami. Říkal jsem si tehdy, že by náš domácí kalendář přece měl ukazovat správné datum bez ohledu na to, zda dobře odhadneme, že je čtvrtek a že měsíc začal teprve nedávno…
Kalendář už máme i na svých náramkových hodinkách, nemluvě o datumu, který je na displeji našich hodin v kuchyni. A dokonce i mapa, která je vybavena onou “samozřejmostí”, o níž jsem snil, již běžně existuje. Kombinace počítače s mapovým softwarem a systémem GPS (globální poziční systém) nás už dnes zorientuje kdekoliv na světě.
Až můj syn Michal jednou vyroste, bude žít v trochu jiném světě, než žijeme my. Doufám, že si i v tom novém světě najde čas na procházku. Spolu se svým synem dojdou k velikému stromu a na chvíli se zastaví. Tehdy dojde i na vysvětlování mapy. Michal vyndá jednu takovou ze své kapsy – s vysvětlováním bude ovšem mít strašně jednoduchý úkol: “Podívej, Franto. My jsme prostě tam, kde je ten velký červený puntík. A vidíš? Náš vláček, kterým jsme přijeli, je už v Senotíně. Ale podívej tady – ženou se na nás mraky. Už je to tak, za deset minut zde bude pěkná letní bouřka. Co budeme dělat? Už to vidím. Mapa říká, že tady hned vedle ve vesnici je restaurace, kde právě uvařili dobrý segedínský guláš. Máš chuť? Dám jim hned vědět, ať už na nás čeká na stole.”
O SNECH NAŠICH DĚTÍ
A kdo ví, třeba je tato představa ještě příliš konzervativní. Nakonec nemusí žádná fyzická mapa vůbec existovat. Můžeme mít v naší kapse jenom docela malý přístroj, připomínající trošku walkman. Ten přístroj může být malý také proto, že vůbec neobsahuje žádný displej, a dokonce ani žádná tlačítka k ovládání. Je ovšem spojen se zvláštní čelenkou na naší hlavě. Součástí této čelenky je nízkoenergetický laser pracující v oblasti viditelného spektra, jehož světelný paprsek je promítán přímo na sítnici našeho oka. Navenek tedy není vidět téměř nic, z našeho pohledu se ale zhruba ve vzdálenosti jednoho metru před námi vznáší s neuvěřitelnou realističností plastický barevný plující obraz, obsahující obrovské množství detailů. Tento obraz nám ovšem nezastíní náš reálný výhled – pouze nám do našeho obrazu přidá několik potřebných informací. Na konci mýtiny, zrovna ve chvíli, kdy se nám zdá, že se cesta začíná ztrácet, se tedy objeví výrazná šipka ukazující, kterým směrem se máme dále ubírat. Dojdeme na vyhlídku a chtěli bychom vidět mapu. Nemusíme vůbec nic vybalovat z kapsy, v našem výhledu se mapa prostě objeví – stejně samozřejmě, jako se nám ve výhledu objeví hodinky, kdykoliv budeme chtít znát čas.
Ale kdo by si nakonec takovou mapu přál zobrazit? Vždyť je pohodlnější si nad městy, která z vyhlídky vidíme, nechat rovnou ukázat jejich jména. A také nad horami na obzoru se začnou vznášet jejich názvy – a nad zříceninou, která je až vzadu mezi kopci, se objeví výrazná šipka, abychom si starého hradu vůbec všimli. Mapu, jak ji známe dnes, pak budeme používat jenom při plánování naší cesty. Jen tehdy budeme chtít vidět její celou trasu. Pokud si ovšem celou cestu vůbec budeme plánovat – většinou si ji pouze vybereme v seznamu doporučených tras. Zvolená cesta se v každém případě objeví jako výrazná barevná čára a zůstane zobrazena i ve chvíli, kdy se celá mapa začne překlápět do horizontální polohy a měnit ve věrohodný plastický reliéf krajiny. Uvidíme tak všechna stoupání, klesání, a samozřejmě i aktuální stav povrchu, po kterém půjdeme (pozor, v tomto úseku je právě dnes bláto). V okamžiku, kdy si trasu naplánujeme, už mapu nebudeme dále potřebovat. A nebudeme jí potřebovat ani rozumět. Bude nás automaticky hlídat náš počítač a ten nám prostě nedovolí zabloudit. Je mu přitom jedno, zda se jedná o trasu, kterou procházíme pěšky, projedeme na kole či trasu jízdy našeho automobilu.
“Popsaný obraz”, jak se kombinaci reálného vidění s virtuálními objekty začne možná říkat, se stane šlágrem technologie.
Ne každý chodí sice na výlety a ne každého zajímají názvy kopců, každý ale chodí mezi lidi. Jak by se nám někdy hodilo, kdyby se nad člověkem, jehož jsme právě potkali a který se k nám tak srdečně hlásí, vznášelo aspoň jeho (nejlépe správné) jméno. Když už ne rovnou přehled všech našich dosavadních společných setkání, jméno jeho dětí, manželky, a zejména upozornění na to, co jsme mu posledně slíbili. Jak by se hodilo hercům mít před očima text celé jejich role. Asi podobně, jako se již dnes hodí chirurgovi možnost vidět při operaci výsledky aktuálního vyšetření pacienta i přesný anatomický model lidského těla bez nutnosti rozptylovat se odhlížením mimo operační ránu.
A pak, až to jednou všechno budeme mít, si možná řekneme: jak by se nám někdy hodilo, kdybychom se uměli pohybovat přírodou bez globálního pozičního systému. Kdybychom si dokázali zapamatovat lidi, se kterými se stýkáme. Kdybychom i bez pomoci techniky věděli, co jsme dělali před týdnem a co máme naplánováno na dnešní odpoledne. Kdybychom dokázali pokračovat v našem životě i ve chvíli, kdy nebude fungovat Internet. Údajně to uměli ještě naši rodiče. Ovšem ani ti už neuměli žít bez techniky. Málokdo totiž tehdy na počátku 21. století vlastnil kvalitní jihočeské stavení s velkým špýcharem, který by mu umožnil přežít do příští sklizně. Bez ohledu na to, zda zítra půjde elektrický proud.
