Máme krála chudobného, ale velmi poctivého,“ je jedno z nejběžnějších volání legrutů královské družiny při jízdě králů. Jde o tradiční lidovou slavnost, která se koná každý květen ve Vlčnově na Moravském Slovácku. Stuhy zde vlají a třpytí se v jarních paprscích zářícího slunce. Papírové květy šumí ve větru na krojích jezdců a jejich koní, kteří kráčejí skrze uličky obce. Pojďme se podívat do tváře vesnice nazdobené, slavnostní, veselící se a tradiční v tom nejlepším slova smyslu.
Jízda králů ve Vlčnově patří k nejpestřejším festivalům Moravského Slovácka. Vlčnov je jediná obec, kde se tento zvyk dochoval a každoročně se v původní podobě opakuje. Vlčnovské kroje patří k nejbarevnějším a nejpestřejším v celé republice. Modrobílé kroje jsou pro pestrost doplňovány sytě červenou barvou. Sukně, košile, kalhoty a kazajky jsou hustě vyšívány ornamenty. Pro jízdu králů jsou i koně od hlavy po ohon bohatě ozdobeni dlouhými stuhami.
O původu festivalu se dohady různí, i když v 19. století byl tento zvyk dodržován nejen téměř na celé Moravě, ale i v mnoha vesnicích střední Evropy. Jízda se tradičně konala na svatodušní svátky, které v Evropě měly různé názvy. Tyto svátky připomínají seslání Ducha svatého na apoštoly, ke kterému došlo sedm týdnů po vzkříšení Ježíše Krista, a proto je jejich datum pohyblivé, stejně jako datum svátků velikonočních. Podle jedné verze jízda králů pochází z doby panování českého krále Jiřího z Poděbrad v druhé polovině 15. století, kdy vedl válku s maďarským králem Matyášem Korvínem. Podle druhé verze zvyk pochází ještě ze starší doby, kdy král Václav uprchl z věznice v převlečení za ženu. Růže v ústech vlčnovského krále pak znázorňuje Václavovo mlčení.
Dvoudenní víkendové slavnosti začínají v pátek večer při cimbálu, zpěvu, tanci a při dobrém jídle a pití. V sobotu je jarmark lidových výrobků, odpolední představení folklorních souborů a večerní slavnostní předání vlády králů s představením královské družiny. Později večer se zábava rozproudí ve vlčnovských „búdách“ při hudbě, zpěvu i víně a trvá až do pozdních ranních hodin. V neděli je veselo po celý den.
Napsal Richard Nebeský
ŘEČ KROJE
Když se dnes řekne kroj, většině z nás se vybaví pestrobarevné, bohatě vyšívané a také nařasené „oblečení“, které je ještě přizdobeno různými pentlemi, čepci, klobouky a opasky. Také se nám asociativně vybaví folklorní slavnost či festival, kde ještě můžeme spatřit kroj v jeho plné kráse. A většinou jsou tyto představy spojeny s Moravou a jejími prosluněnými vinicemi, plnými džbánky vína a zpěvem. Kde se vzal a kam mizí český a moravský lidový kroj?
OD FÍKOVÉHO LISTU
V dnešní době nás móda obklopuje na každém kroku a v západním světě je stejná, až uniformní. Záleží jen na stavu peněženky a ochoty investovat do značky či konfekce. Výsledek však bývá s malými rozdíly stejný.
V dřívějších dobách ale byla móda výsadou jen těch bohatších a vyšších vrstev, které ji také vytvářely a určovaly. Samotné dějiny módy se také věnují jen vyšší vrstvě a měšťanstvu. Tím, jak se oblékali lidé na venkově, se příliš nezabývají. Ale i tito lidé se v určitých situacích rádi hezky strojili.
Zpočátku si lidé vyráběli oděv tak, aby byl co nejjednodušší a nejúspornější – aby s ním nebylo mnoho práce, aby zbytečně neplýtval materiálem a aby vyhovoval jak při práci, tak při odpočinku. Trvalo několik století, než se k jednoduchému obleku, sestávajícímu jen ze dvou tří částí, přidalo mnoho dalších, které se postupně začaly lišit střihem, materiálem, vzorem a hlavně výzdobou.
Prvním takovým malým rozkvětem byla doba české renesance, která byla obecně dobou velkého rozvoje odívání a přemýšlení o něm. Zavádění novot se dotklo i venkovského oděvu, a to především střihem, který rozdělil ženský celistvý šat na sukni a živůtek. Tím se mohly přidávat další nové části oděvu, vyvíjela se výšivka, tříbila barevnost.
Klíčovým bodem bylo zrušení nevolnictví, čímž se otevřely nové, dosud nepřístupné možnosti. Rozvíjel se obchod, ve kterém mohli lidé prodávat, co vypěstovali nebo vyrobili, a za získané peníze koupit výrobky jiných řemeslníků, manufaktur i továren. Vesnice kolem rozvíjejících se měst přejímaly i novinky v oblečení – materiály, střihy, styl výzdoby a doplňky. Právě v tomto období, tedy v polovině 19. století, se začal kroj odlišovat nejen podle oblastí, ale i svou funkcí – podle toho, kdy se nosil. Zatímco předtím se sváteční oděv lišil od pracovního jen tím, že byl novější, nyní se vytvářela celá škála svátečních a příležitostných krojů. A že jich nebylo málo. Ke každému svátku či zvyku (masopust, jízda králů, Velikonoce atd.) patřily různé speciální kroje s určitou symbolikou.
Dalo by se říci, že se tak rozvíjela „řeč kroje“, tedy znaky, podle kterých se dalo rozeznat, o jaký kroj jde. Tato „řeč“ byla někdy tak složitá, že jí rozuměli jen místní obyvatelé. Jen ti dokázali podle kroje říci, která dívka se bude vdávat, která žena už má dítě, po kom nosí smutek a v některých oblastech i to, jakého je náboženského vyznání a jaké má zaměstnání.
JINÝ KRAJ, JINÝ KROJ
Česká země, byť poměrně malá, má různá přírodní prostředí. Jsou zastoupeny nížiny, pahorkatiny i hory. Každé jinak přístupné, každé jinak bohaté a každé se svým vlastním řemeslným zpracováním, protože většinu krojů si lidé vyráběli doma.
Kroje z horských oblastí, kde si lidé sami vypěstovali suroviny, sami z nich utkali látky a sami je vyrobili, byly co nejjednodušší a nejprostší a i barevností splývaly s přírodou. Opakem byly kroje z bohatě úrodných a k městu dobře přístupných nížin. Ne nadarmo se tyto kroje nazývaly „selské“. Byly barevné, rozšafné, bohatě vyzdobené výšivkou a pod vlivem módy i tvarově nápadné – útlý pas, široká sukně, naducané rukávy a mohutný čepec. Jakýsi střed tvořily kroje z podhorských oblastí, které nebyly zas až tak chudé, ale nebyly ani bohaté. Všechno je jakoby nakročeno napůl. Půl tradice a půl módy, půl zdrojů ze zemědělství a půl z obchodu, půl domácího díla a půl řemesla. Na půl cesty z hor do Prahy, Olomouce a Brna.
ZE VSI DO MUZEA
Vrcholné období si lidový kroj prožil v době národního obrození, kdy se buditelé, spisovatelé a malíři obraceli k lidové kultuře. Byla to doba společenského kvasu, doba, kdy se zakládaly vlastenecké spolky a lidový kroj se dostal do nové pozice – prezentoval národ.
Častěji než vlastní kroj, který byl pro měšťanský svět přeci jen příliš rustikální, se vytvářel oděv s prvky kroje, respektive přejímaly se jeho detaily. Nejvýrazněji tomu tak bylo u výšivky, která byla vítaným a přizpůsobivým národním motivem.
Ale i na kroj působil podmanivý vliv městské módy. Na to, aby se do kroje nedostávaly přílišné novoty, dohlíželi staršinové obce, kteří tím však brzdili přirozený vývoj a kroj začínal být zkostnatělý. To se týkalo především kroje obřadního a slavnostního. Strážkyněmi tradičního stylu byly většinou respektované ženy – starosvatky, krojové švadleny, vyšívačky, odbornice na úpravu kroje. Nechtěně tak způsobily, že se do šatníků mladších generací postupně vkrádalo více praktického všedního ošacení.
To už bylo na dohled 20. století, epocha, ve které už nepraktický kroj stál proti přicházejícímu světu moderny, jež zasahovala i venkov. Z řady českých i moravských oblastí již kroj ze života vymizel. V Čechách se v něm chodilo jen na Chodsku a Doudlebsku, na Moravě to bylo především Slovácko a Valašsko. Obecně se však kroje nenosily.
Zrodila se ale silná a do té doby nevídaná vlna národopisného, a tím i krojového sběratelství. Probíhaly velké výstavní akce, z nichž nejvýznamnější byla Národopisná výstava Československá v roce 1895. Po výstavě se některé kroje vrátily do svých regionů a staly se součástí místních muzeí, jiné zůstaly v Praze a staly se základem sbírek Národopisného muzea Československého.
Dvacáté století bylo poznamenané dvěma válkami a následným všem známým režimem. V něm se tradičnímu kroji, až na některé místní slavnosti a doznívající obřady, vyhradilo jeviště. Kroj se měnil v kostým, a živé tradice jako chodská vavřinecká pouť ve folklorní festivaly.
