Na východním svahu Černé hory v nadmořské výšce 1162 m pramení naše nejznámější a snad inejkrásnější řeka Vltava. Zdrojem vody pro budoucí velkou řeku je však celá pramenitá oblast.Malá bystřina se zakrátko díky desítkám drobných přítoků rozroste v potok, který se bude nazývat Černý. Pod tímto jménem se potok prodírá drsnou krajinou Šumavy. Po několika kilometrech míjí obec Kvildu, aby za osadou Borová Lada vytvořil soutokem s Malou Vltavou říčku Teplá Vltava. Teprve za Mrtvým Luhem, kde se Teplá Vltava spojuje se Studenou Vltavou, teče řeka už se jménem Vltava. Šumavské pláně jsou mírně zvlněný a zaoblený terén v nadmořské výšce přes tisíc metrů, který se však zřídka kdy přehoupne přes hranici 1300 m. . . . . .
 V Týnu nad Vltavou se řeka roztáhne do šíře. V minulých stoletích sloužilo město jako významné říční překladiště soli a dřeva. |
Šumava je nejstarší z našich horstev a byla vytvořena v prahorách a prvohorách. Kdysi v pradávných dobách se Vltava vlévala do Dunaje. Ve třetihorách však byla celá oblast zdvižena a rozlámána do dnešní podoby. Tok řeky byl pod Čertovou stěnou u Vyššího Brodu přehrazen a řeka změnila svůj směr prudce k severu. Současná mírnost a vyrovnanost celého pohoří symbolizuje jeho stáří. Podnebí Šumavy je chladné a zachovává si svou drsnou krásu i v období krátkého léta. Zimy jsou poměrně dlouhé a bohaté na sníh. Tomu všemu Šumava vděčí za to, že je ještě relativně dobře zachován neporušený ráz krajiny s původní divokou zvířenou. V okolí pramene roste horská smrčina, a některé stromy dosahují úctyhodného věku až 300 let. Stále je tu možné potkat jelena, dá se zaslechnout houkání sovy, nebo spatřit tetřeva.
PRAMEN
Když jsem po deseti dnech a téměř tisíci kilometrech putování po zapadlých silničkách, polních a lesních cestách dorazil do Kvildy, dělilo mě od pramene Vltavy a začátku mé reportáže pouhých šest kilometrů, které jsem však musel absolvovat pěšmo. Začal jsem vlastně od konce od Mělníka a postupně jsem zdolával celý tok Vltavy proti proudu. Teď už mě čekala jen hodinka rychlé chůze s batohem plným fotografického vybavení a stativem přehozeným přes rameno. Horská osada Kvilda byla už začátkem září poloprázdná a konec sezony na sebe nenechal dlouho čekat. Vydal jsem se k prameni naší nejdelší, čistě české řeky, dlouhé, na naše poměry, úctyhodných 425 km.
Slunce hřeje jen symbolicky a mně po zádech teče studený pot. Voda vytéká z malé tůňky jako čůrek ve dřevěném korýtku. Nedá mi to. Sepnu dlaně, nechám je naplnit a zhluboka se napiji čisté, chladné a průzračné vody.
VLTAVA HISTORICKÁ
 … |
Vltava protéká svým korytem po miliony let, ale první písemná zmínka o řece se objevuje teprve v 11. století. A to v listině vyšehradské kapituly z roku 1088, ze které se dovídáme, že se pod Vyšehradem vybíralo mýto z vorů. Ale skutečné konkrétní údaje pocházejí až ze století čtrnáctého, a to z nejstarší zachované listiny Archivu hl. města Prahy, kterou vydal Jan Lucemburský v roce 1316. Praví se v ní, že veškeré dřevo dopravené po Vltavě musí být nejprve nabídnuto ke koupi staroměstským a teprve potom ostatním zájemcům. Výnosem Karla IV. z roku 1366 se silně zredukoval počet mýt, které poškozovaly plavbu i obchod, a stanovila se i jejich výše. Podle tohoto privilegia se mohlo clo vybírat pouze pod Hlubokou, v Újezdu, Bráníku a pod Vyšehradem. Navíc pro zlepšení plavby nařizuje Karel IV. lodní a vorovné propusti v pevných jezech. V té době se na vorech převáželo především pivo, medovina, sýr, chmel, víno a dokonce i vápenec. Tyto obchody pak napomáhaly k zakládání nových osad, rozšiřování zemědělské půdy, zakládání vinic a rybníků, podporovaly rozvoj pivovarnictví, dolování, hutí a hamrů. To vše se neobešlo bez přepravy nákladů, především dřeva. Za vlády Ferdinanda I. se věnovala velká pozornost splavnění vltavské vodní cesty, aby se tak omezil dovoz soli do Čech ze Saska. V roce 1547 povolal Ferdinand I. do Čech rakouské řemeslníky mající zkušenosti z regulace řeky Travna. Již roku 1550 byla po vorech splavena první sůl do Prahy.
Od roku 1640 vynakládal strahovský opat Kryšpín Fuka po dvanáct let mnoho sil a prostředků na splavnění Vltavy, především velmi nebezpečného úseku známého později pod jménem Svatojánské proudy. Hospodářské změny, ke kterým docházelo v 18. století v celém světě, způsobily v pokročilých zemích Evropy oživení zájmu o využívání vodních cest.
V roce 1764 byla ustanovena navigační komise. V jejím čele stanul Ferdinand Schor, podle jehož návrhů byly již v letech 1726·1729 vybudovány první plavební komory v Čechách u Županic pod Kamýkem a poblíž Modřan. Hned od počátku začal Schor pracovat důkladně a systematicky. Pro usnadnění plavby se začaly likvidovat mnohé jezy, došlo k prohlubování mělčin, k odstřelování skalnatých prahů a ke zřizování potahových stezek pro vlečení plavidel koňmi. To vše se samozřejmě neobešlo bez těžkostí a především mlynáři kladli silný odpor, protože bourání jezů ohrožovalo jejich existenci. Roku 1777 vydala císařovna Marie Terezie navigační patent, podle něhož mohl být stíhán každý mlynář, který by úpravami probouraného jezu činil plavbě potíže. (Že byl plavební provoz v té době na Vltavě velice rušný, dozvídáme se z přípisu z roku 1716, ve kterém starší plavci sdělují hejtmanovi novoměstskému, že jen z řek Sázavy a Berounky bylo splaveno kolem tisíce vorů ročně.) V roce 1773 byla zavedena svoboda vlastní plavby vorů, a to pro každého, kdo k ní prokázal způsobilost. Dvorským dekretem z 26. února 1787 bylo zrušeno výsadní právo plaveckého cechu a obchodovat dřevem mohl od té doby kdokoliv.
Opravdový rozmach plavby a s tím souvisejícího lodního stavitelství však přineslo až 19. století. Lodě se stavěly stále větší a už nebylo v silách venkovských tesařů dělat je ve svých malých dílnách. V roce 1832 zakoupil loděnici v Českých Budějovicích podnikatel Vojtěch Lanna a dovedl stavbu lodí na vysoký kvalitativní stupeň. Později se v jeho loděnicích stavělo až 350 lodí ročně. Lanna spolu s anglickým kapitánem Johnem Andrewsem a jeho společníkem Rustonem spolupracovali i na stavbě prvního českého parníku BOHEMIA, který byl spuštěn na vodu 1. 5. 1841 v loděnici na Rohanském ostrově. Z rozvojem lodní dopravy bylo nutné přikročit i ke kanalizování Vltavy. Na přelomu 19. a 20. století byly budovány plavební stupně na dolní Vltavě, a to v Klecanech 1898, Libčicích 1900, Troji 1902, Miřejovicích 1903 a Vraňanech 1905.
Rozvoj železnice v 19. století vodní dopravu nijak vážně neohrozil. Teprve počátkem 20. století lze pozorovat tendence nahradit voroplavbu jinými dopravními prostředky. Po první světové válce však už dochází ke stagnaci a množství splavovaného dřeva kleslo na desetinu. K určitému oživení došlo ještě v průběhu druhé světové války, ale už počátkem padesátých let, kdy se začalo s výstavbou vltavské kaskády, voroplavba jako nejstarší plavecké řemeslo zaniká.
VLTAVA A POVODNĚ
 … |
Až do výstavby Vltavské kaskády v padesátých letech byly povodně běžnou záležitostí, s kterou se v blízkosti řeky muselo počítat. Každoroční lámání ledu, kterému se říkalo dřenice, případně i další velké vody po deštivých dnech, brali lidé jako samozřejmost a málokdo se jich obával. Hrozbou byly potopy, které přinášely stoletou vodu, a které ničily vše, co jim přišlo do cesty. Jeden z nejstarších údajů se dochoval v Kronice České z roku 1118 a Václav Hájek z Libočan přirovnává tuto povodeň k potopě světa. Objevují se i sporadické zprávy z dalších století. Teprve v devatenáctém století se dozvídáme o hrůzách a škodách, které povodně páchaly. Jedna z největších povodní byla v březnu roku 1845, kdy byl naměřen vůbec největší průtok Vltavy · 4500 m3 za sekundu. Velké povodně se opakovaly v intervalech 20 až 30 let a často se tvořily už na horním toku od Českých Budějovic a Týna nad Vltavou. Ve 20. století byla nejděsivější povodeň v roce 1929, kdy po zimě století ledová zácpa u obce Těchnice vytvořila přehradu. Voda stoupla šest metrů nad normál a obyvatelé urychleně opouštěli své domy. Teprve přivolaní dělostřelci, kteří do ledu vypálili z kanonů, prolomili ledový masiv. Jedna z posledních povodní byla v roce 1940 ve Štěchovicích. Hladina řeky stoupla o více než devět metrů a vytopila téměř celé město. K této události přispěla i lidská nedbalost, neboť Vranská přehrada, která byla již čtyři roky v provozu, zůstala i přesto, že byla hlášena povodeň, plně napuštěna. Po dokončení Slapská přehrady v padesátých letech již k ničivým povodním nedochází.
VLTAVA A UMĚNÍ
Mnohé řeky našly své obdivovatele i v řadách umělců. Naše Vltava není výjimkou. Symfonická báseň Vltava ze Smetanova cyklu Má vlast je jistě nejznámějším dílem o naší nejkrásnější řece. Snad proto, že zanechává v duších nesmazatelnou stopu češství.
Krásy Vltavy opěvovali ovšem i další skladatelé. Jejich díla však upadla v zapomenutí, nebo nedosahují brilantnosti Bedřicha Smetany. Skladatel Vítězslav Novák oslavil svým dílem Hrad Zvíkov, který leží na soutoku Vltavy a Otavy. Jako předloha mu posloužila hra Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek. Novákův žák, pozdější dirigent opery Národního divadla František Škvor, složil o Zvíkově symfonickou báseň Na Starém hradě.
Nezůstalo však jen u skladatelů. Téma Vltavy bylo hojně rozšířené i v literatuře. Báseň o hradu Orlík zpracoval v ještě nevyzrálé prvotině Karel Hynek Mácha. Na Zvíkov vzpomíná také Alois Jirásek v knížce Z mých pamětí. Jedno velké nakladatelství vydalo dílo Čechy. Na jeho druhé části, nazvané Vltava, se podíleli literáti Adolf Hejduk, básník Otakar Mokrý a spisovatel Václav Řezníček. O Vltavě píše i Marie Majerová v románu Přehrada a ve svém díle se o ní zmiňuje i Jan Drda.
Pokud se týče malířského a grafického zpracování tématu Vltavy, vydal by jenom výčet děl známých autorů na samostatný článek, a tak uvedeme jen ty nejznámější. Antonín Mánes namaloval hrad Orlík a jeho akvarely jsou dnes ve sbírkách Národní galerie. Téma Orlíku zpracoval i slavný Alois Kosárek. Hrad Zvíkov se těšil zájmu našeho významného krajináře Julia Mařáka. Totéž téma zpracoval ve svých kresbách i Mikoláš Aleš. Vltavu maloval Václav Špála a mnoho dalších. Cyril Bouda vyzdobil knihu Leontiny Mašínové Staré pověsti a legendy nádhernými litografiemi. Jiří Herčík vytvořil poštovní známku pro světovou výstavu v japonské Osace roku 1970 a předlohou mu byla mědirytina V. A. Bergera, kterého zase inspirovala kresba učitele kreslení Františka Karla Wolfa z konce osmnáctého století.
PROMĚNY JMÉNA I TOKU
Za svého života jsem už viděl hodně řek. Z převážné většiny byly větší a delší. Jiné zase bouřlivější, prudší a drsnější. Žádná z nich však neprotékala tak krásnou a malebnou krajinou jako Vltava.
Poté, co řeka opouští Borovou Ladu už pod jménem Teplá Vltava, se její tok zrychluje a získává na síle. Na tomto úseku také poprvé pocítíme umělé zásahy člověka do přírody. Do cesty dravě se deroucí říčky se tu staví první, i když ještě velmi malé jezy. Přesto je říčka ještě poměrně divoká a nezkrocená se spoustou peřejí i rychle tekoucích úseků. Teplá Vltava je za určitých podmínek splavná už z Borové Lady, i když na úseku asi 11 km od Borové Lady do Horní Vltavice řeka klesne o více než 100 m. Za osadou Horní Vltavice se ráz řeky mění, a ta vytváří meandry v hustě porostlém a bažinatém terénu. Řeka je zde už dobře splavná ale rozbujelá vegetace brání v plynulé plavbě. Městečko Lenora je oblíbeným výchozím místem splouvání této části řeky a plavba je už téměř bezproblémová. Po vyplutí z osady podplouváme dřevěný zastřešený most, kterému se říká rechle. Dříve sloužil k usměrňování a vytahování dřeva, které se po Vltavě plavilo. Z Lenory prochází řeka dalšími zajímavými místy jako je Soumarský most, kudy kdysi vedla obchodní cesta z německého Pasova zvaná “Zlatá stezka”. Řeka se potom neustále kroutí v nekonečných meandrech, protéká Mrtvým a posléze Vltavským luhem, které jsou součástí 1. zóny Národního parku Šumava. Za Mrtvým luhem se Teplá Vltava spojuje se Studenou Vltavou a od jejich soutoku už pokračuje pod jménem Vltava. Je zde již cítit blízkost Lipenské přehrady, řeka se neustále zpomaluje a požitek ze splouvání mizí v nenávratnu.
VLTAVSKÁ KASKÁDA
V průběhu padesátých let byla na Vltavě vybudována řada přehradních nádrží a člověk tak zapojil řeku do svých služeb. Nebudu se zmiňovat o tom, jaký užitek to lidem přináší, a proč je to dobré nebo špatné. Tři největší přehradní nádrže, Lipno, Orlík a Slapy velmi podstatně změnily ráz původní krajiny a Vltava jako taková prakticky zmizela. Vltava už tu nemá nic společného s prudce tekoucí a peřejovitou řeku, kterou nahradila nekonečná a stojatá jezerní hladina. Lidé si už přivykli na změnu a pobyt u rozlehlých hladin má jistě svůj nový, ale podstatně jiný půvab. Vory a kanoe nahradily plachetnice, motorové čluny a parníky. Nemám nic proti tomuto způsobu odpočinku, i když mi není blízký. Vltava tu však ztrácí ráz půvabné řeky.
Z LIPNA DO BUDĚJOVIC
Z Lipenské přehrady vytéká Vltava vlastně jen tak, jak jí to člověk dovolí. Po většinu roku jen jako malá stružka proplétající se mezi mohutnými balvany a hledající si cestu do údolí. Voda je totiž odváděna do vyrovnávací nádrže odtokovým tunelem. Balvanovité řečiště mezi přehradními nádržemi Lipno I a Lipno II před Vyšším Brodem je totiž až na výjimky téměř po celý rok bez vody. Jen občas, když se pod přehradní nádrží sejdou desítky vodáků a pořádají svá klání, povolí člověk stavidla a řeka slaví svůj veliký svátek. Stružka se promění v několika krátkých minutách na nespoutanou a bouřlivou horskou řeku, která se s dunivým rachotem, řítí ohromnou rychlostí mezi balvany. Po její bláznivě nevyzpytatelné a veselé hladině pak elegantně proplouvají ti, kteří to umí, a na které je radost se dívat. Skutečná a opravdová Vltava tak vlastně začíná až ve Vyšším Brodu, ráji vodáků, kteří z převážné většiny začínají svá vodní putování právě zde.
Po projetí jezu u Bílého mlýna začínají z plochého koryta řeky vystupovat ostrůvky a mělčiny. V místě zvaném U Veverek se Vltava ostrým ohybem stáčí k severu. Před Rožmberkem se údolí řeky ještě více rozšiřuje a již z dálky můžeme spatřit na vysokém ostrohu nad Vltavou hrad, který byl založen už před rokem 1250 Rožmberky. Za Rožmberkem protéká řeka téměř neporušenou přírodou. Míjí strmé, zalesněné stráně, ustupující místy loukám. Potom protéká městečkem Větřní, jehož papírny až do nedávna silně znečisťovaly řeku.
Po několika dalších kilometrech se řeka dostává do Českého Krumlova, který je jedním z našich architektonických pokladů a od roku 1992 Městskou památkovou rezervací zařazenou do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Český Krumlov mě překvapil svou honosností a drahotou. Turistický ruch je zaměřený na solventní německé, rakouské, holandské a americké turisty.
Z BUDĚJOVIC NA ZVÍKOV
Z Českých Budějovic už je Vltava z valné části zkanalizovaná a upravená pro lodní dopravu. Ti vodáci, kteří se neobávají dlouhých úseků pádlování na stojaté vodě, pokračují do Hluboké. Tam končí téměř bez výjimky všichni a jen ti nejvytrvalejší a nejotrlejší se vydají až do Týna nad Vltavou. Několik kilometrů za Týnem, u obce Neznašov, se Vltava setkává s Lužnicí a na jejich soutoku se řeka rozlévá široko do krajiny a připomíná veletok Amazonky. Hladina Vltavy vytváří dojem mohutné, líné řeky, a ten se nemění po desítky kilometrů až do soutoku Vltavy s Otavou pod Hradem Zvíkov. Tam už dlouhé zelené řasy ve stojaté vodě naznačují, že přehradní nádrž Orlík je velice blízko.
Teď se přeneseme přes dálavy nekonečných, jezerních hladin Orlické přehrady, přehradní nádrže u Kamýku nad Vltavou, Slapské přehrady a přehradní nádrže u Štěchovic, které vytvořily z původní divoké a nezkrocené řeky jednolitou vodní hladinu, a vynoříme se až kousek pod Prahou na soutoku Vltavy a Sázavy u Davle.
Z DAVLE PŘES PRAHU AŽ DO MĚLNÍKA
 Praha |
Vltava se u Davle spojuje s kalnými vodami Sázavy a po několik set metrů tečou vody obou řek nepromíchány. Vltava potom pokračuje pomalým tempem, nádhernou kopcovitou krajinou porostlou hustými lesy k první přehradní nádrži vltavské kaskády u Vraného nad Vltavou. Po spojení s vodami Berounky kousek od Prahy se Vltava pod Vyšehradem už jako kultivovaná a spoutaná řeka valí mocným tokem do našeho hlavního města. Až u Mělníka, na obtížném místě skrytém zvědavým zrakům náhodných poutníků, se bez pompy a slávy vlévá do Labe. Nespojena s jeho vodami ještě po několik set metrů proteče pod mělnickým zámkem, kolem svahu plného vinné révy. Za mostem přes řeku pak všechno končí. Zůstává jen vzpomínka. Není však tak obtížné opět se vrátit až na samý počátek. Bude nás to lákat stále znovu a znovu.
leden 1998
