TEXT A FOTO: Ivan Brezina (magazín Maxim)
Tibetské svitkové malby zvané thangky jsou jedním z nejhezčích projevů himálajské kultury. Dnes jsou pro Tibeťany jedním ze způsobů, jak přežít v exilu.
Poprvé jsem je spatřil kdysi dávno v nepálské Pókhaře. Barevné obrazy visely ve stáncích tibetských utečenců. Na první pohled mě zaujaly zneklidňující složitostí, které jsem tehdy nerozuměl. Po několika cestách do Asie, když už jsem se začal trochu orientovat v zákoutích mahájánového buddhismu, jsem se za thangkami vypravil do indické Dharamsaly. Kromě tibetské exilové vlády tu totiž sídlí i Tibetský výtvarný institut.
Letitý trénink
Staleté umění malby náboženských obrazů sledujeme v malém ateliéru, ale malíři si nás nevšímají. Sklánějí se nad stojany, zcela zabráni do díla. Není v tom neuctivost – malování thangkek je podobně hluboká koncentrace, jako třeba modlitba. Až mám trochu pocit, že focením ruším. „Pokud chcete být skutečným mistrem, musíte malbu studovat nejméně dvacet let,“ vypráví náš průvodce. „Nejde totiž jen o samotné malování, ale hlavně o detailní znalosti buddhistické filozofie a ikonografie.“
Studentů tu sedí několik desítek. A přitom se už zdálo, že tohle umění zmizí. Mladou exilovou tibetskou generaci thangky nezajímaly. Připadaly jí příliš zdlouhavé, pracné a „zastaralé“. Staří učitelé postupně umírali a už to vypadalo, že své znalosti nestihnou předat. Pak ale thangky objevili turisté a stal se z nich vyhledávaný suvenýr. Jen málo cizinců ví, že thangky nejsou čistě tibetské. Představují konglomerát celé řady historických a kulturních vlivů. Snad za to může tibetský král Songtsän Gampo, který podle tradice zavedl v zemi v 6. století mahájánový buddhismus. Oženil se s nepálskou princeznou Bhrikuti, jež si s sebou z domova přinesla srolované obrázky Avalókitéšvary a dalších původně nepálských božstev. V nové vlasti tím podnítila velký zájem o nepálské umění. Aby mohlo být snadněji dopravováno z Káthmándú do Lhasy, vymysleli nepálští umělci někdy v 9. století nový typ rolované malby, která se stala zárodkem pozdějších tibetských thangkek.
Na jačím hřbetě
V 7.–12. století se nový styl skladných obrazů rozvinul a ustálil, jako by byl ušit na míru potulným buddhistickým mnichům, kteří často cestovali velmi daleko a ve špatném počasí. Dnes s sebou nepotáhnete desítky těžkých knih ani rozměrná plátna v rámech, ale čtečku nebo paměťovou kartu. Kdysi putovaly „obrazové informace“ srolovány na hřbetech jaků nebo na zádech nosičů. Když mniši dorazili na místo, postavili stany, rozvinuli thangky a začali místní lidi učit. Dnes je jen nahradili turisti a dávná funkce „přenosnosti“ přežila v jiném kontextu. Koupenou thangku srolujete kolem dřevěné tyčinky, na kterou se zavěšuje, strčíte do báglu a je to. Druhá vlna šíření thangkek šla v opačném směru – ze severu na jih. Po čínském přepadení Tibetu v říjnu 1950 okupanti zničili většinu klášterů. Cenné historické malby pálili po tisících jako „modlářský přežitek“. S miliony tibetských uprchlíků utíkali i malíři, kteří pak založili nové dílny a školy v Nepálu a severní Indii.
Tři jedy mysli
Thangkek existuje celá řada. Některé zobrazují mahájánové světce bódhisattvy. Každý z nich má řadu atributů, podle kterých ho na malbě snadno poznáte. Tak třeba Maňdžušrí drží v ruce plamenný meč, symbol jeho schopnosti „utínat“ nevědomost. Častým námětem je také mandala – barevný kruhový diagram s řadou barevných úrovní, který bývá vysvětlován jako „posvátný prostor“ nebo „symbolický plán reality“. Nebo souložící božská dvojice Šivy a Šaktí, která ale nevyjadřuje nic necudného. Jde o symbol tantrického spojení dvou základních kosmických principů, které jsou díky „božskému sexu“ v dokonalé harmonii. Dalším rozšířeným motivem na thangkách je bhavačakra, „kolo samsáry“, zobrazující cyklickou existenci lidské duše v šesti různých světech. V závislosti na našich činech (a tedy na karmě, kterou si tím vytváříme) se můžete v příštím životě narodit jako cokoli od boha, poloboha, člověka, zvířete či hladového ducha, až po bytost uvrženou do pekla. Thangka tím říká: Rozhodnutí o naší budoucnosti je jen na nás! Často ale obsahuje obraz Měsíce jako symbol možnosti uniknout z koloběhu neustálých zrození a smrtí a osvobodit se. Zobrazuje i symboly tří „jedů mysli“, které nám v tom brání: prase (nevědomost), hada (žádostivost) a ptáka (hněv). Kolem nich se mihotají plameny jako symboly nestálosti a věčné změny našeho světa, v němž nelze vybudovat nic trvalého.
Jedno z přirovnání říká: Thangka je jako mapa pro toho, kdo hledá cestu sám do sebe. A mapa musí být přesná, protože jinak byste zabloudili. Kompozice postav je proto přesně dána, stejně jako jejich velikosti, postoje a gesta. Obličeje mají předurčené proporce, ruce a nohy musejí směřovat do předepsaných úhlů. Vzpomeňte na romaneto Jakuba Arbesa Svatý Xaverius, podle něhož je prý v jednom z obrazů v pražském chrámu svatého Mikuláše zakomponován plán cesty k pokladu. Najde ho jen ten, kdo rozšifruje hádanku, danou matematickými poměry motivů obrazu. Kdyby malíř thangky přesně dané koordináty pozměnil, obraz by „nefungoval“. Jeho složitá symbolika by se vytratila. Thangky se dají různě „číst“. Nabízejí odlišné interpretace, a to jak v konkrétní, tak i v abstraktní rovině. Zatímco někdo vezme obraz doslova a spatří na něm děsivé bytosti, jiný uvidí symboly různých stavů lidské mysli. Pro nás ze západu představují thangky rébus právě proto, že nerozumíme skrytým významům osob a předmětů, které jsou v nich zašifrovány. Detaily správně „přečte“ jen zasvěcený.
Kopírování kopií kopie
Základem thangky je hedvábné nebo bavlněné plátno, které se natře směsí křídy a klihu z jačích kostí. Vznikne tak podklad, na kterém malba dobře drží. Na bílou plochu se pak napíšou mantry – posvátné slabiky s esoterickým významem, které každé thangkce dávají její „duchovní sílu“. Očím ale zůstávají skryty. Po přetření další vrstvou podkladové směsi a jejím důkladném zaschnutí se předkreslí motiv, který se pak postupně vybarvuje. Dřív se k tomu používala přírodní barviva, spojená přírodním latexem džarmou. Dnes je většinou nahrazují trvanlivější tempery. Nepředstavujte si ale omalovánky – zvlášť složité thangky, na kterých je pečlivě propracovaný každý detail, vznikají celé měsíce. Nedivte se, že za ně zaplatíte stovky dolarů. Na nejdražších thangkách najdete i čtyřiadvacetikarátové zlato. Na thangky se nesmíme dívat očima západní teorie umění. Neexistuje tu totiž žádný koncept umělecké originality a nejsou tu ani velcí tvůrci, jejichž jména by všichni znali. Malíři thangkek jsou anonymní „kopírovači“ předem daných námětů, kteří musejí na kreativitu zapomenout. Nahrazuje ji maximální přesnost kopírování.
Thangky plní mnoho funkcí. Turisté ze západu v nich vidí jen umělecký výtvor. Ale proč ne? Když vám doma na zdi visí nádherná malba, nemusíte bádat nad jejími esoterickými významy. V Tibetu thangky sloužily i jako výukové pomůcky, s jejichž pomocí mniši seznamovali vesničany se základními principy učení buddhismu. Během svátků se dokonce dřív z klášterů vynášely i obrovské mnohametrové thangky, které fungovaly jako svérázné propagační „billboardy“.Thangka může být i pomůckou k meditaci. Když si před ni sednete a myšlenkově se „vnoříte“ do obrazu, můžete se nejen zklidnit, ale i ztotožnit s některou z postav. Pokud si vyberete bódhisattvu Čänräziga, umožní vám to stát se na chvíli „Velkým slitovníkem“, což vám pomůže zbavit se nenávisti a hněvu. V Tibetu jsou thangky uctívány jako posvátné objekty. Pokud vám visí na zdi, vašemu domovu to prý přinese požehnání a ochrání vás to před zlem. Věřte tomu, pokud chcete.
