Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.
Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.
Kasař nebo vaječkář?
Obchůzka se tradičně koná na Bílou sobotu, kdy od brzkého rána, nebo někdy až po obědě vyrážejí děti na koledu s velkými řehtačkami a klapačkami. Někdy tyto hlučící nástroje vydávají neuvěřitelný rámus, aby je nikdo nepřehlédl. V mnoha obcích chodí průvody řehtačů podle tradice ve svatý týden i na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Nejčastěji se s „voděním jidáše“ setkáte v Pardubickém kraji, v obcích okolo Vysokého Mýta, Holic, Hrochova Týnce, Chrasti a v okolí Ústí nad Orlicí. Jinde si na jidášské průvody vzpomínají jen starší lidé, případně o nich najdeme zmínku ve starých kronikách. Koledy se účastní kluci od šesti do patnácti let. Ti mezi sebou mají rozdělené role. Někdo zastupuje pána, kterému se také říká kaprál, protože má vůdcovskou roli, nechybí ani vodič, který vede jidáše. Dalšími postavami v průvodech jsou vyklepávač, výběrčímu se přezdívá kasař nebo vaječkář a účastníci, kteří rámusí – jsou jednoduše klapáči, hrkáči, ale také smrkáči. Kdo nemá žádný nástroj, ten používá své hlasivky. Smyslem obchůzky je koleda, tedy návštěva všech domů, kde po zazpívání dostávají odměnu jako jsou vejce, malované kraslice, sladkosti a někdy i peníze na přilepšenou. V průvodu je hlavní postavou „jidáš“ skrytý pod maskou, který nemá být poznán. Někdy je maska z koudele, například ve Vraclavi, jinde z rákosu, sena, nebo je zastoupena jednoduchým černým oblekem. Samozřejmostí je pomalovaná tvář. Nezbytnou součástí musí být také trn, prut ozdobený barevnými fábory nebo pentlemi. Takový trn spíše připomíná hodovačku, ale tady může být i jednoduchým nástrojem na odhánění zvědavců.
Koudel pro hrdinu
Ve Vraclavi, známém sídle již od dob Přemyslovců, přikládají tomuto zvyku veliký význam. Ještě před obědem mě pan starosta nasměroval do stavení, kde se chystala starobylá maska jidáše. Kluci spolu se svými rodiči připravovali koudel pro hlavního hrdinu. Ostatní kluci si pentlemi zdobili své řehtačky, připomínající důmyslné stroje na hluk. Někteří měli dokonce historické klapačky, pamatující mnoho generací koledníků. Nejstarší řehtačka připomínala spíše trakař, který byl podle pamětníků vyroben těsně po druhé světové válce. Rodiče vyvoleného chlapce zatím připravovali dlouhého hada z koudele, kterého důmyslně omotávali okolo koledníka. Tady ve Vraclavi se používá koudel zvaná „babina“, kvůli lnu, který se zde pěstoval až do roku 1965. V dnešní době se naopak tento kdysi běžný materiál těžko shání. Tvář jidáše musí být skryta dokonalým pomalováním a zdobení masky se zakončí špičatou černou čepicí s barevnými stuhami, nebo jen s krepovým papírem. Teď už je jidáš připraven na dlouhý pochod po celé vsi. Za velikého zájmu obce se velký průvod koledníků dává do pohybu a za neuvěřitelného jekotu řehtačů začala velkolepá podívaná. Kluci si zpívají před staveními jednoduchý popěvek:
Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
žes svého mistra Židům prozradil.
Budeš-li se trápiti, ve věčném pekle hořeti,
s Luciperem ďáblem tam přebývati.
My školáci chodíme a jidáše vodíme
a o dárky prosíme.
V každé vsi je znění jiné, přesto smysl zůstává stejný. Dokonce se tyto říkanky dají najít už v 16. století, kdy se dostaly do zpěvníků. Podle tradice na Zelený čtvrtek zvony umlkají a odlétají do Říma. To trvá do soboty, než se navrátí po velikonočním vzkříšení. Do té doby chlapci denně obcházejí celou vesnici a zvuky zvonů nahrazují divokým řehtáním. V minulosti to býval problém, protože školou povinní museli ráno objet celou ves a pak rychle utíkat do školy. Dnes to mnohým usnadňují velikonoční prázdniny.
Slámový jidáš
V nedaleké obci Stradouni jsem potkal průvod již brzy ráno. Tady chodí s jidášem, který se na první pohled odlišuje. Oblek má ze slámy a čepici z rákosu. Najít ideální materiál je také problém, protože dnes kombajny slámu rozbijí a kdysi dlouhá sláma je minulostí. Naštěstí zručné ruce si dokážou poradit, snopy slámy se svazují provázkem a celý oblek nakonec dobře drží. Jen čepice se dělá z rákosu, koledník kouká škvírami mezi stvoly, a tak není třeba barvit obličej. A rákosu u rybníku roste mnoho, takže není třeba chodit daleko. Když vidím kluka, který se ve slaměné masce ověnčené pentlemi sotva potácí, říkám si, jestli vůbec dojde do konce. Jeho odpověď zní: „Je to tradice, a když to dokázal můj táta, dojdu do konce i já.“ Přesto obejít ve Stradouni všech 110 domů dá pěkně zabrat. Hierarchie mezi chlapci je daná, ti starší dohlížejí na ty menší a velký pán rozhoduje o celém průvodu. Kdyby někdo zaspal, nebo se mu jen nechtělo vstávat, při dělení kasičky také nemusí dostat vůbec nic. Jakmile hrkači spustí, není slyšet vlastního slova. Hrdí otcové putují s průvodem stejně jako my zvědavci. Nikdo se nemíchá do chodu události, kluci mají absolutní volnost, jen občas někteří dědové se vracejí do dětských let, kdy i oni chodívali v tomto průvodu. Ve všech domech už nedočkavě očekávají koledníky, někde dostávají čerstvá vejce, jinde vykoledují větší mince do kasičky. Tu opatruje kasař a po skončení koledy se obsah rozdělí. Někteří chlapci už nemohou, ale velký pán je někdy velice drsně donutí pokračovat dál, únava neúnava. Nutné je vždy dokončit koledu do oběda. Pro malé koledníky je proto vítanou radostí občerstvení, které je čeká v několika chalupách, a malí koledníci se zakusují do připravených chlebů.
Maska s kasičkou
V takových Jenišovicích je jidáš úplně jiný. Maska je upletena ze slámy a čepec je spletený s růžičkami. Ale rozdíl je hned patrný, jidáš trůní na vozíku. Mohutná slaměná postava se vozí po vsi. Možná to má chlapec jednodušší než jeho kolegové v ostatních vsích. Z vozíků se na každého šklebí pomalovaná tvář s kasičkou v ruce. Tady hlavní organizátor, pán, to má výrazně organizačně ulehčené. Koledníci pečlivě ukládají svoji výslužku včetně hory vajec na druhý vozík, prostě motorizovaná jednotka. V obcích mezi Hrochovým Týncem a Chrástí narazíte na značně odlišné jidáše. Tady masku tvoří černý oblek, nebo plášť s kloboukem, a samozřejmá kasička, kterou si hlídá sám jidáš. Obličej má začerněný a masku si vodí vodič, který má na starosti hlavní postavu Bílé soboty. Někde naopak je sláma připevněna na pytlovinu. Co obec, to originál a v každé vsi se uchovala úplně jiná forma magické masky.
Ať je to Jakub, Patrik, Tomáš nebo Petr, vždy to jsou odhodlaní hoši, kteří jsou hrdí na svoji výjimečnou obchůzku. A když skončí, čeká masku i nečekaný osud. Za vsí je z unaveného jidáše slavnostně stržena a za hlasitého hrkání spálena. Tím se symbolicky ukončuje vše špatné.
