Z REALITY ČÍNSKÝCH VŠEDNÍCH DNÍ, KTERÉ JSOU PLNÉ HLUKU A PŘELIDNĚNÝCH ULIC, UNIKÁM DO SVĚTA PŘÍRODNÍ HARMONIE A MALEBNÝCH ZÁKOUTÍ PŘIPOMÍNAJÍCÍCH POHÁDKOVÝ SVĚT. NAJÍT TAKOVÉ MÍSTO V PŘELIDNĚNÉ ČÍNĚ SE ZDÁ NEMOŽNÉ A PŘECE JE. I KDYŽ ANI TAM ÚPLNĚ SAMI NEBUDETE.
TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK
Cínské báje, starodávné příběhy a pohádky jsou plné dobrých i zlých bohů, nebojácných hrdinů, pravdivé moudrosti a příběhů o stvoření. Jedna z mnoha čínských legend vypráví příběh oddané lásky boha Dage ke krásné bohyni Wunosemo. Dage obdaroval svou vyvolenou dárkem hodným její krásy. Poklekl u nohou půvabné bohyně a věnoval jí kouzelné zrcadlo stvořené z větru. Cestu jejich lásce však zkřížil žárlivý démon. Ten zapříčinil, že Wunosemo upustila důkaz Dageovy neutuchající lásky na zem. Vzácné zrcadlo se roztříštilo na sto čtrnáct jiskřivých kousků, které se proměnily v nádherná jezera lemující Údolí devíti vesnic. Podle legendy byla právě takto stvořena pohádková krajina národního parku Jiuzhaigou.
Park se rozkládá na ploše 720 km2 v jižní části pohoří Min Schan na severozápadě provincie S-čchuan. Pětatřicet kilometrů dlouhé údolí, ležící na úpatí himálajských vrcholků, svým rozeklaným tvarem připomíná písmeno Y. Vedle 114 pohádkových křišťálových jezer údolí lemuje i 17 mohutných vodopádů, 47 horských pramenů a množství průzračných potůčků. Naše návštěva ale zpočátku nijak idylicky nevypadá. Moderní budova správy národního parku, kde se již vytvářejí první fronty návštěvníků, do mých představ o pohádkovém světě nezapadá. Nedělám si iluze, že bychom snad v tomto místě mohli být osamoceni. Návštěvnost se od vyhlášení parku v roce 1982 rapidně zvýšila, v současné době správa parku počítá s více než 7000 turisty denně!
PANENSKÝ HVOZD
K čerstvě zakoupené vstupence získáváme i jízdenku na místní autobusovou kyvadlovou dopravu, která celkem spolehlivě zajišťuje návštěvníkům parku pohyb po rozsáhlém údolí. Jak posléze zjišťujeme, naše využitá ranní jízda nám výrazně šetří drahocenné síly. Po ránu tu sice ještě mnoho návštěvníků není, přesto je autobus, kterým se necháváme vyvézt na konečnou zastávku s názvem Yuánshˇi seˉnlín, téměř plný. Po dosažení cíle se však stává věc pro nás nečekaná a vlastně velmi příjemná. K pěší stezce, kterou na mnoha úsecích trati tvoří kvůli všudypřítomné vodě dřevěná lávka, směřujeme pouze my a několik málo Číňanů. Davy lidí přijíždějících dalšími autobusy mizí stejnou rychlostí, jakou sem dorazily. Záhadu jsme rozluštili během několika dalších hodin. Většina místních se po parku pohybuje výhradně v autobusech. Tedy alespoň dnes tomu tak je a oba jsme za to nesmírně rádi. Lépe si totiž můžeme vychutnat cestu vedoucí malebným údolím skrz horské lesy, kolem křišťálových jezer a pod mohutnými vodopády. Zkroucené větve staletých stromů nás uzavírají ve svém světě, který je jako stvořený pro říši nejrůznějších lesních duchů a démonů. V nitru tajuplného lesa však namísto pohádkových postav žijí ohrožení příslušníci fauny a flóry.
Celkem vědci v parku nalezli přes 300 živočišných a více než 2500 rostlinných druhů. Zdejší rozlehlé lesy jsou domovem pro endemické druhy orchidejí a rododendronů, vzácného kočkodana zlatého i malou populaci ohrožené pandy velké. Spatřit v parku oba tyto zvířecí druhy je však téměř nemožné. Postupujeme, šedivé lišejníky a měkké mechorosty obrůstají vše, co jim přijde do cesty, tedy i mohutné balvany, klobouky hub, široké kmeny, dlouhé větve stromů a stezku, která pro dnešek určuje náš směr cesty. Zdejší horský smíšený les se pomalu připravuje na příchod podzimu, který již za pár dnů celou krajinu přebarví do svých tradičních jasně žlutých, oranžových, červených a hnědých odstínů. Lesu však stále ještě dominuje svěží zelenožlutá barva. Příroda svou mocnou a magickou silou mění podobu parku v každém ročním období. Na jaře údolí oplývá barvami, které by mu mohl závidět kdejaký nejen impresionistický malíř. Léto je zde ve znamení horské svěžesti, vitality a neutuchajícího života. Ve své poslední podobě se národní park promění v čarovné ledové království paní zimy, která krajinu zahalí do zářivě bílé sněhové krajky.
SYNOVÉ MOŘE
Dominantou krajiny je však řeka Jialing, která se lesem vlní jako nádherná tyrkysová stuha. Voda se řine údolím a na své dlouhé klikaté cestě zásobuje průzračná jezera, tedy vlastně blyštivé střepy kouzelného zrcadla bohyně Wunosemo. Procházíme kolem malebného jezera Tia-n’é Hăi, které je zcela jistě domovem krásných labutích princezen, Xióngmăo Hăi, u něhož určitě proběhl nejeden hrdinský souboj, až k jezeru Wuˇhua- Hăi, jež svou krásou očaruje příchozího smrtelníka. Voda v tomto jezeře je až neuvěřitelně průzračná a nebesky modrá. Dokonalé zbarvení místních vod je způsobeno především přítomností vápníku, uhličitanu sodného a siluru. Na pestrobarevnosti vody mají zásluhu také mnohobarevné řasy. Pro svou krásu a jedinečné přírodní bohatství bylo celé údolí v roce 1992 zapsáno na Seznam UNESCO a v roce 1997 také na Seznam biosférických rezervací. Místní Tibeťané, kteří v tomto malebném kraji žijí více než tři tisíce let, všem jezerům národního parku Jiu¬zhaigou přezdívají Haitzi, v překladu Synové moře. A skutečně, mnohé přírodní drahokamy nám moře tak trochu připomínají. Jako tajemné poklady leží na dně některých jezer spadlé stromy odolávající času a ve vápenné schránce po mnoho let přežívající do dnešních dní. Vysoká koncentrace vápníku, obsaženého ve vodě, dokonale konzervuje spadlé kmeny stromů. Ty díky tomu neztrouchniví a na dně jezer vytvářejí neobyčejnou podvodní zahradu, připomínající svět korálových útesů.
Atmosféra parku mě skutečně pohltila. Mé předsevzetí se naplňuje. Po třech hodinách chůze přicházíme k monumentálnímu vodopádu ¬Zhe-nzhu- Ta-n. Plnými doušky vstřebáváme všechnu krásu a sílu přírody. Stezka nás vede k nejrůznějším vyhlídkám, z nichž můžeme pokojně pozorovat tento klenot parku. Dostáváme se tak nejen na vrchní část vodopádu, ale také k jeho boku. Cesta samozřejmě ústí v místech, do kterých se z výšky 40 metrů valí ona ohromná masa vody. Vodopád ¬Zhe-nzhu- Ta-n je široký 310 metrů a voda tříštící se o rozeklaná skaliska vytváří jedinečnou vodní podívanou. I na tomto místě jsme téměř sami. Možná pouze náhoda a štěstí nám dopřávají vzácný a výjimečný klid, který na této stezce máme.
TURISMUS A TRADICE
Jing Hăi, Laohu Hăi, Xiniu Hăi nebo Shu Zheng, to všechno jsou názvy dalších pohádkových jezer a vodopádů, ke kterým nás cesta vede. Tibetské modlitební mlýnky a praporky třepotající se ve větru jsou jasným znamením, které náboženství v této oblasti vládne. Jak samotný název parku říká, v této lokalitě stojí celkem devět tibetských vesniček. Obývá je přibližně sto dvanáct rodin, které čítají okolo tisíce příslušníků. Šest vesniček je snadno přístupných na cestě údolím. Čínská vláda zakázala z důvodu ochrany životního prostředí a vzácných ekosystémů jakékoliv zemědělské aktivity na území parku, tak jedinou možnou obživou domorodých obyvatel je turistický ruch. Proto také vesnice Shu Zheng, ve které se ze zvědavosti zastavujeme, připomíná spíš turistickou atrakci než tradiční tibetskou vesnici. I přesto si však vesničku procházím se zaujetím. Malebné domky, které ji tvoří, jsou zdobené tradičními tibetskými ornamenty, modlitebními mlýnky a praporky. Představuji si, jak zde asi vypadal život před zřízením národního parku. I když turistický ruch dávno změnil atmosféru této malebné vísky, neodcházím zklamaná. Nebudu ale nikomu nic nalhávat, také dnes byl národní park Jiuzhaigou plný lidí, stejně jako vesnička Shu Zheng. Jsem ale moc ráda, že jsem dokázala odloupnout jeho turistickou slupku a na celý tento úchvatný kraj se podívat trošku jiným, velmi osobním pohledem. Možná právě proto se tento park stal jedním z nejkrásnějších míst, která jsem v Asii doposud navštívila. Ostatně jedno z čínských přísloví praví: „Poté, co jste viděli Jiuzhaigou, není třeba vidět jakékoliv jiné vody.“
