Těžko říci, co mne k tomuto cestovateli tak přitahuje. Jeho životní příběh, pohled na svět či možná sdílená síla prožitku. Když se to vše skloubí s krásou Viktoriiných vodopádů, je o dokonalý africký zážitek postaráno.
Poprvé jsem u Viktoriiných vodopádů stanula v roce 1997. V místní, skoro autentické dědině jsem si nechala provést věštbu z kostí. Byla velmi stručná, celý život se sem budete vracet, řekl místní věštec v roli šamana, a můj průvodce se tomu smál. Já ne. V letech 2005 až 2008 jsem v Zimbabwe pracovala a žila, a teď se tam z různých důvodů neustále vracím. K Viktoriiným vodopádům pak speciálně kvůli Emilu Holubovi. Letos to bylo již po dvaadvacáté.
Městečko Victoria Falls se stále ještě nemůže vyrovnat se špatnou pověstí, kterou Zimbabwe utržilo během posledních voleb, a to i přesto, že má velmi dobrou úroveň služeb a podniká zde i řada cizinců, kteří nešetří nápady, jen aby přilákali platící hosty. Možná, že i to je jeden z důvodů, proč se ve městě moc nepěstuje hrdost na vlastní historii, a za nejdůležitější se považuje fakt, že Viktoriiny vodopády jsou co by kamenem dohodil, a pokud se chtějí trochu blýsknout před turistou, dodají jméno Davida Livingstona, který je pro Evropany objevil. To, že zde byl i nějaký Holub, pak neví skoro nikdo. Snažím se to už dlouhá léta napravit.
První pokus
Místní galerista, kterého znám léta, a k němuž se uchyluji sama první ráno pobytu, mi se smíchem nabízí, zda si letos nechci raději prohlédnout Mosi-oa-Tunya (jak se vodopádům v místním jazyce říká). Ty tu prý byly tisíce let před Davidem. Pokračujeme v rozmarném tónu, a když se vytasím s balíkem pohlednic první mapy vodopádů, ani si je nemusí pořádně prohlížet. Před lety navštívil mou výstavu a odhalení Holubovy sochy ve městě Livingstone, a tak ví, co jsem donesla. Ještě zkouším, co vydrží, a rychle na něj chrlím, že sem k vodopádům Emil dorazil v září 1875 v doprovodu George Westbeeche a zdržel se u nich čtyři dny. I to mu však stačilo na to, aby zakreslil jednotlivé katarakty a jejich okolí. Jeho ručně kreslená mapa Slapů Viktoriiných, jak je nazýval, byla poprvé publikována v Grahamstownu v roce 1879. Uznale kývá hlavou, Yes Maria, a z připraveného balíku, jako znalec (mě i místních poměrů) si bere největší díl.
Potěšena jeho zájmem obcházím v horku ještě další místní instituce – informační centrum, poštu, obchůdky na hlavní třídě a jen asi dva hotely. V místním horku si většina zdejších krasavic nemůže stěžovat na spoustu práce, a tak se věnuje své manikúře, případně vyhlížejí vhodný doprovod na večerní disko. Pohlednice ukládají do poloprázdných stojánků s grácií, ovšem s vlažným zájmem. Po poledni mám poctivě obšlápnuté celé centrum městečka, vyjma nejstaršího honosného hotelu Victoria, jehož management mi laskavě sdělil v předchozí mailové korespondenci, že má přednáška v jejich prostorách je vítána, pokud uhradím za pronájem sálu 5000 dolarů a zajistím si patřičné obecenstvo. Takto velkorysou nabídku jsem nepřijala a hrdost mi nedovolila, abych tam vkročila zaprášená a v obyčejném klobouku, takže má návštěva tohoto viktoriánského hotelu se tentokrát nekoná.
Místo toho jsem se vrátila zpět do lodge pro Pavlu a Štěpánku (dobrovolnice, které mi pomáhají v Tengenenge), abych je zavedla na vodopády ještě toto odpoledne, neboť stmívání chceme prožít na spojovacím mostě společně s kamarádem Petrem, který se k nám blíží ze Zambie. Pokud jde o oblečení, doporučuji ze zkušenosti dvoje. Na sebe plavky a pak košili, kraťasy a protékací boty. Vstupné je proti loňsku pro cizince opět o deset amerických dolarů vyšší, ovšem jako bonus můžeme zhlédnout před vstupem skupinu tanečníků, která zpívá válečnické písně a má skvělý doprovod na bubny. Ovšem chvilka zastavení u nich také znamená, že nás obklopí i místní prodejci všeho možného a začíná nekonečný dialog:
„Budeš potřebovat pláštěnku.“ „Nebudu, mám plavky.“ „Je to dlouhá cesta, budeš mít žízeň.“ „Znám to tam, mám s sebou vodu.“ „Teď se tady platí americkými dolary, ale já mám ty staré, zimbabwské, miliony, triliony.“ „Mám těch zimbabwských plné kapsy.“ „Nevěřím…“ Konec tohoto duchaplného rozhovoru ukončí až několik balíčků bilionových bankovek z mých zásob, za které si beru pět jeho trilionových. Ani jednu stranu tento směnný obchod nebolel, a tak se vzájemně loučíme s úsměvem.
Do vodního světa
V hlavní expozici o historii vodopádů za branou se nic nezměnilo a zasahovat do ní nemohu. Jsou tu posledních pět let stále stejné panely s daty vstupu prvních misionářů, geologický průřez a velmi cenné informace o stavu vody na Zambezi v jednotlivých ročních obdobích. A konečně i nová nabídka, dá se rezervovat i prohlídka vodopádů za úplňku. Škoda, že tu jsme jen na tři dny. Zato zdejší krámek s turistickým zbožím mne nesmírně těší. Vládne mu milá energická žena, která rozšířila nabídku i o knihy, takže beru do ruky tu, co pojednává o stavbě spojovacího mostu mezi vodopády, listuji ve výpravné publikaci o Zambezi (v italštině), dívám se do encyklopedie endemických rostlin v angličtině a němčině. A zatímco si kamarádky pečlivě poznamenávají data z panelů, probírám s tou dámou pobyt Emila Holuba na vodopádech. Byť se na rovinu přiznává, že o něm ještě neslyšela, dojímá ji i skutečnost, že podruhé sem vzal i svou mladičkou ženu, co měla ty půvabné dlouhé šaty (jak se řekne anglicky honzík, ta mašle na zadku, si ne a ne vzpomenout) a slunečník. Nakonec přebírá nejen pohlednice, ale i mapu jeho cest, kterou mám z předchozích výstav, a pečlivě si zaznamenává i názvy jeho knih v angličtině, tedy těch publikací, které jsme v předchozích letech vydali na ambasádě v Harare. Neměl by pro ni být takový problém je v knihovně najít.
Skoro dvouhodinová procházka podél hrany vodopádů začíná nad horním kataraktem, kde si srovnám Holubovu mapu a odkud se pomalu přesunujeme od vodopádu k vodopádu. Ze čtrnácti jich splývá dohromady momentálně asi třetina. Sama udělám jen pár snímků duhy v první průrvě (tam je totiž vždy) a přestávám fotit u hlavního vodopádu, to už jsem stejně celá mokrá a můj jednoduchý aparát by nemusel mé pokusy vydržet. Děvčata se ještě snaží, po každé sérii ukládají foťáky do igelitových sáčků, ale v hustém deštném pralese v druhé třetině cesty to také vzdávají. Odpolední slunce nás ještě prohřeje u zátoky Batoka, kde končí zimbabwská část vodopádů a kde máme nádherný pohled na spojovací most. Při krátkém odpočinku a ždímání mi volá Petr ze Zambie, že dorazí na most za necelé dvě hodiny, a tak se rychle vracíme zpět, abychom mohly přejít hranici.
Na celnici je lenivý provoz. Sympatickému mladíkovi v uniformě za přepážkou vysvětluji, že si nechceme obstarávat víza, neboť jdeme na most jen předat Holubovy pohlednice kamarádovi (a zatajuji, že jsem si objednala pro nás pivo). Dívá se mi do tváře, nadzvedávám klobouk, a on listuje mým skoro novým pasem (mám tam za dva poslední roky jen africká víza – tři zimbabwská, čtyři keňská a jedno senegalské), nakonec si vyžádá slib, že se nejpozději za dvě hodiny vrátíme. Pak bouchne na papírek razítko, a když mi ho vzápětí odeberou u plotu před vstupem na most, jen letmo zahlédnu u jeho podpisu poznámku: „Tři kusy.“ Na dotaz kamarádky, jak se vrátíme zpět, se tvářím nechápavě a lakonicky odpovídám, že stejnou cestou.
Setkání s Petrem je jako vždy milé, svého času bodoval i zamýšlenou česko-slovenskou lodge v Livingstone, známe se léta. Probereme tedy nejžhavější novinky z obou stran a při západu slunce si připijeme na počest Emila Holuba. Podařilo se nám být u vodopádů jen pár dní po 110. výročí jeho úmrtí. Petr balí do batohu zbytek pohlednic, bez problémů je předá v livingstonském muzeu. A já si skoro za tmy promýšlím scénář nové holubovské výstavy, tentokrát v Čechách. Když dorazíme k celnici ze zambijské strany, ten sympatický celník jen pokyne rukou a prohodí „Fajn, že jsi zpět.“
