VODOPÁDY

Dunivým hřměním padající vody jen občas pronikne z nedalekého nádraží siréna vlaku s krásnými starými koloniálními vagóny. Závany větru způsobují, že vás z různých směrů, v nepředvídatelných intervalech, pohlcuje vodní tříšť. Stojíme na mostě mezi Zambií a Zimbabwe. Pozoruji živel propadající se do hlubiny pod námi, přivírám oči a snažím se představit si, jak by to tady vypadalo, kdyby zmizelo vše, co sem přinesl člověk.Pro mě by to v tomto okamžiku nebyla moc pěkná vyhlídka. Bez mostu, na kterém stojím, bych se zřítil o sto metrů níže do zpěněných vod divoké Zambezi a žádné lano by mě, na rozdíl od turistů, pokoušejících z téhož mostu osud, nespasilo. Jinak ale je to myšlenka docela pěkná. Na levém břehu by v Zambii zmizelo město Livingstone, pojmenované po objeviteli tohoto přírodního divu světa. V Zimbabwe, hned vedle Ďáblova kataraktu, by zmizela Livingstonova socha a s ní celé malebné městečko Victoria Falls s koloniálním hotelem, pojmenovaným také podle vodopádů a patřícím mezi deset nejlepších hotelů světa. Zmizel by také obrovský moderní hotel na Sloním kopci za městem i s jeho dokonalou umělou skálou a skleněnými výtahy v atriu. Letadla a helikoptéry, kroužící nad ním, by se také ztratily. I Duhový hotel s barem v bazénu, kde je tak příjemné osvěžení po celodenním nabitém programu světových cestovních kanceláří, by tu nebyl, stejně jako krokodýlí farma a do buše se plaz ící šedé kolejnice železnice. Ten buš by tu ale zůstal. A v něm sloni, buvoli, paviáni, lvi, hadi a chameleoni. Nad hlavou by jim dál létali ptáci a na břehu by pořád stál obrovský staletý baobab, kterému se v roce 1855 představil první Evropan, již zmíněný Dr. Livingstone. Když tu o pár let později byl i český lékař Emil Holub, měl to štěstí, že si nemusel nic představovat. Viděl jen buš, baobab, zvířata kolem, vodopády a dost. K tomu neustálý ohromující hukot, řev a burácení vody, které denně, navzdory vžitému názvu Viktoriiny vodopády, uctívajícímu britskou královnu, oslovuje okolí svými pravým jménem – Mosyoa- tunya, které znamená hřmící kotel a je to prosté a výstižné pojmenov ání místa, kde se více jak půl druhého kilometru široký veletok vrhá do skalní rozsedliny. Kaňon, jehož dno je místy jen 50 m široké, spoutává řeku, která jej tvoří. Dává jí neuvěřitelnou sílu a prudkost, aby se zařízla ještě hlouběji do údolí, kroutícího se jako klikatá stužka jinak nevýrazným krajem.HŘMÍCÍ TUNEL. Vodní tříšť stoupá desítky metrů nad okolní krajinu a stejně jako zvuková kulisa vodopádů vás uvádí do tohoto fantastického divadla. Možná si doktor Holub snažil představit, jak to tu bude vypadat v budoucnu. To je pro mě daleko jednodušší, i když méně příjemné. Před dvěma lety tu kroužilo jen jedno letadlo. Lodě, stejně jako dnes, vozily turisty mezi ostrovy nad vodopády a v divoké vodě pod nimi se pro odvážnější pořádal rafting v gumových člunech. Kamery vrčely, fotoaparáty cvakaly a zví- řata si na to vše zvykla. Od okam žiku, kdy jsem se tu přírodě klan ěl poprvé, však přibyla další letadla, helikoptéry, motorová rogala, další čluny, nové hotely a cestovn í kanceláře. Terénní auta odvezou turisty za město. Tady, když už vyzkoušeli všechny ostatní poskytovan é atrakce a nudí je příroda a zvířata, dostanou automaty a hrají si na vojáky. Hrají si z nudy na zabíjení druhých. Také skáčou z mostu a hrají si na zabíjení sebe sama. Potom pijí coca – colu, jedí hranolky a hrají si na zabíjení nudy. K tomu turistický průmysl, zabíjející velice pomalu ale jistě jedno z nejhezčích a do ned ávna nejdivočejších míst na této planetě. Pásová výroba na turistické zážitky se rozjíždí každý den znova a znova, pokaždé s větší energií, silou, důsledností a také ziskem.NA ZAMBEZI VE SMOKINGU. Procházíme se po pravém břehu řeky nejmenším zimbabwským národním parkem. Slunce zapadá, lesoni a vodušky se pasou opodál. Kočkodani se v podvečerním chládku prohánějí korunami stromů. Turisté povečeří v lodích na klidné hladině Zambezi, na kterou palmy kreslí stále delší stíny. Představení končí a auta odvezou diváky do hotelů. Po sprše vymění svůj bezvadný safari oblek za smoking a večerní toaletu. Z okna se podívají na sloup páry nad krajem a spěchají na slavnostní večeři. Je poslední den roku. Rozbalíme svůj stan pod jedn ím menším baobabem a maskujeme jej před zraky strážců. Není tu dovoleno volně tábořit a připravovat tak kempy o zdroje zisku. Turisté jsou proto stále upozorňováni na nebezpečnou divokou zvěř a jejich vlastní riziko při pěších procházkách. Velmi nerad bych toto nebezpečí podceňoval, ale v přírodě, pokud nejste přirozenou součástí jídelníčku někoho, kdo má zrovna prázdný žaludek, můžete, na rozdíl od lidské společnosti, velmi úspěšně obstát s pravidlem žít a nechat žít. Dali jsme si skleničku vína, snědli konzervu fazolí a několik kusů manga. Nad hlavou zmizela letadla a zazářil Jižní kříž. Kolem se ozýval večerní buš. Vodopády navštěvují miliony lidí ročně. Málokdo z nich však strávil silvestr s tak přepychovým programem jako my. Hotely, večerní toalety, nadívaní krocani, výborné kapely, nadčasové filozofické hovory nebo jen bezduché tlachání jsou konec konců v celém světě stejné, ale vůně stromů s hlasy ptáků na břehu řeky a padající vodou v pozadí, smíchané do tohoto silvestrovského koktejlu, dostanete v tomto čase jen na několika málo místech světa.CO CESTOVKY NENABÍZEJÍ. Ráno jsme otevřeli stan a koukali se do očí dvou prasat bradavičnatých, která stejně udiveně pozorovala nás. Podělili jsme se s nimi o zbytky večeře a kolemjdoucí pavián si pochutnal na našem pomeranči. Sbalili jsme se a šli hledat nějaké opuštěné místo pro dnešní den. Došli jsme na okraj kaňonu, kde pod námi téměř kolmo padala skalní stěna do obrovské hloubky k říčnímu korytu. Tam určitě málokdo absolvuje namáhavý sestup, zvláště když cestovní kanceláře nabízejí tolik snadnějších zážitků. Pokou šíme se dostat dolů příkrým korytem, které do hlavního údolí přivádí sezonní vodu. Na povrchu skály místy nacházíme různě zachovalé drúzy krystalů. O něco níže, pod nánosy materiálu přineseným vodou, objevujeme části oděvů a výstroje. Čekáme, kdy se objeví mrtvola, ale naštěstí najdeme jen tři bágly, které vypadají, že sem byly vyhozeny po úspěšné vlakové loupeži z nedalekého nádraží. Velmi obtížně se spouštíme dál místy, kde by bylo lépe mít na pomoc provaz, a jen vidina chladivé vody nám pom áhá dostat se dolů. V poslední třetině se navíc prodíráme velmi hustou vegetací. Konečně jsme celí podrápaní na břehu a můžeme se oddat zaslouženému odpočinku. Uklidňuji se, že v tak prudké vodě by krokodýli neměli být. Přesto se do ní ponořuji trochu nejistě. Řeka uhýbá doleva, ale v tomto místě dostatečně široký kaňon umožnuje, aby se část proudu oddělila napravo a oběhla v kruhu zátočinu o průměru více než sto metrů. V úseku, kde se opět vlévá do hlavního koryta, se vytváří víry. Jeden si zrovna pohrává s botou, ztracenou asi neopatrným turistou při raftingu. Schováváme před dalšími projíždějícími čluny svou nahotu až po krk do vody. Asi si budou lámat hlavu nad důvody, které přivedly dva bělochy na toto nepřístupné místo.OTVOR DO NEZNÁMA. U paty skály na druhé straně zátoky se z určitého úhlu pohledu rýsuje jakýsi otvor. Vypad á to odtud jako vstup do nějaké jeskyně. Po břehu se k tomu místu bohužel nedá dojít. Přibli žně v polovině zátočiny se strmá skalní stěna propadá do vody. Není možné se na ní udržet ani ji obejít. Dál pak ustupuje dozadu a je od vody oddělena kamennou sutí. Shora stékají praménky vody, které nestačí cestou pohltit mech. Několik keřů a strom téměř zakrývají domnělý vchod. Pokoušíme se přes poměrně silný protiproud trochu plavat a trochu se sápat podél skály směrem k jeskyni. Ve skutečnosti je daleko větší, než se z dálky zdálo. Vedle v křoví najdeme další, asi 5 metrů vysoký vstup do druhé jeskyně. Obě jsou po několika metrech propojeny krátkou chodbou. Levá jeskyně je úzká a suchá. Není nijak zvlášť zajímavá a končí asi tak po čtrnácti metrech. Druhá, která je o něco širší a členitější, má velmi bohatou krápníkovou výzdobu. Složení hornin tu musí být nesmírně pestré, protože krápníky hrají všemi barvami od hnědé, modré a zelené přes červenou a béžovou až k bílé. Dno je pokryté trusem a u stropu je kolonie několika tisíc netopýrů. Cesta zpět vodou je jednoduchá. Proud nás nese podél stěny a náš jediný úkol je vystoupit dřív, než se dostanem do hlavního koryta.BŮH ŘEKY ZAMBEZI SE ZLOBIL .Když jsme místo o pár týdnů později ukazovali třem přátelům z Plzně, měl Jindra velmi hloupý nápad nechat se vnést vodou do hlavního proudu, pak se dostat napravo a po objetí zátoky vystoupit na stejném místě. Naštěstí jsme mezi zbytky výstroje v bočním kaňonu našli i plovací vestu. Povedlo se mu to, a tak jsem musel tu volovinu udělat taky. První kolo bylo bez problémů, a to mě nadchlo pro další pokus. V hlavním korytě se najednou vedle mne objevil velký vír. Několikrát jsem se z hluboka nadechnul a zmizel i s vestou pod vodou. Vždy, když mi docházel dech, povedlo se mi vyhrabat se s vypětím sil na okamžik nad hladinu a nadechnout. Tak se mnou vír postupoval až do klidnější části zátoky. Tady se mi podařilo dostat se na jeho okraj. Myslel jsem jen na to, abych se stačil dostat ke břehu dřív, než mě ten kolotoč vezme do třetice. To bych se asi smíchy neudr žel. Dlouhou dobu jsem nebyl schopný se na břehu pohnout. Napadlo mě, že výlety pod vedením zkušených průvodců cestovních kanceláří se většinou obejdou bez takové legrace. Bůh řeky Zambezi Ňami-ňami se asi zlobil, že bylo odhaleno jedno z posledn ích divokých míst v okolí. Pravda je, že jen několik set metrů vzdušnou čarou od jeskyně se nejrůznější společnosti mohou přetrhnout, aby nabídly novější a originálnější služby. Kdyby věděly o krápníkové jeskyni, jistě by našly způsob dopravy turistů sem. To by ale asi neprospělo krápníkům a už vůbec ne kolonii netopýrů. Ptal jsem se na jeskyni jednoho přítele, žijícího zde řadu let. Zná a miluje okolní buš a přírodu vůbec, a přesto o existenci toho místa neměl ponětí. Uznal mé důvody a slíbil o jeskyni pomlčet. Tak na prahu nového roku jsme opouštěli městečko Victoria Falls s příjemným pocitem, že i na tak rušném místě, jakým se v posledních letech staly vodop ády na řece Zambezi, můžete zažít dobrodružství velmi neobvyklé a dotknout se míst téměř nedotčen ých.