Není příliš bratrských dvojic, u nichž bych cítil tiché souznění, a neznám ani jednu, která by tak navazovala na tvář svého otce. A přitom srovnávat je znamená trestuhodné zjednodušení. Nicméně jsem se o to pokusil tím, že jsem bratrům položil stejné otázky. U obou se jistá plachost snoubila s tvrdým názorem na vše, co se jim nelíbí.
“Neexistují blbé otázky, existují jen blbé odpovědi,” řekl Jáchym Topol, než se náš rozhovor rozběhl. Snad mě chtěl uklidnit, snad chtěl hned naznačit, že vše vnímá jako rozporuplné, neklidné, neuchopitelné…
 Filip a Jáchym Topol |
Jáchym Topol (1962) se narodil v Praze jako vnuk spisovatele Karla Schulze a syn dramatika Josefa Topola. Po gymnáziu prošel různými dělnickými profesemi. Je signatář Charty 77, textař kapel Národní třída, Psí vojáci a Načeva. Vydal básnické sbírky MILUJU TĚ K ZBLÁZNĚNÍ (1991) a V ÚTERÝ BUDE VÁLKA (1992). Román SESTRA (1994) získal Cenu Egona Hostovského a byl přeložen do několika jazyků (některé ukázky i do čínštiny, mongolštiny a hebrejštiny). V roce 1995 mu vyšly prózy VÝLET K NÁDRAŽNÍ HALE a ANDĚL. TRNOVÁ DÍVKA (1997) je volný výbor příběhů severoamerických Indiánů. Pracoval jako redaktor v časopisech Respekt, Revolver Revue a Raut. Nyní externě studuje na Filozofické fakultě etnografii. Je ženatý, má dceru Marii.
Jáchyme, snažíte se o nějaký denní režim a daří se vám?
V normálním občanském životě se mi to absolutně nedaří. Pouze v mém psaní, které prožívám o samotě, což trvá několik měsíců, si zavádím tvrdý režim. Pomáhá mi, že teď píšu na chalupě v horách, která je odříznutá od světa. Není tam vodovod, ale zamrzlý pramen: musím štípat dříví, nosit vodu… Je to boj se živly, který mi pomalu končí (začátek března, pozn. red.). V době kalamit každý den v rádiu hlásili nějakýho mrtvýho a to mě donutilo k vojenskýmu režimu. Dokonce jsem myslel na válečný zajatce, který tvrdili, že když se ráno neoholí a neumejou, tak pojdou. Když jsem sám, zavádím režim, který vychází z pravidelnýho vstávání, z fyzický práce, z boje proti živlům. Potřebuju teplo, jídlo a denně mi musí zbýt šest až sedm hodin na práci. V Praze to nezvládám: rozpadám se pod telefonátama, faxama, návštěvama. Nenávidím to.
Jaké prostředí je vám nejbližší?
Mám rodinu, takže když jsem dlouho od své dvouleté dcery, je to pro mě utrpení. Smíchov už nesnáším. Byl pro mě inspirací aspoň pro pět knih, ale už dost. Pryč od Anděla. Ta spousta aut, nelidský baráky, smog… Já se hodně změnil díky malé dceři. Mám benevolentní manželku, takže můžu tři až čtyři měsíce trávit na cestách, třeba v Iráku, Mongolsku, Japonsku… Pak jsem velkou část času zavřený na vypůjčené chalupě, kde teď píšu nový román. Cestování, chalupa a byt s rodinou, to jsou má tři základní prostředí.
Nadáváte na poměry?
Mám tolik problémů sám se sebou, že mi na tyhle problémy nezbývají síly.
Pociťujete nějakou vděčnost osudu, že vás nechal vyrůst v tak dobrém podhoubí pro uměleckou tvorbu? Mám na mysli vašeho otce a přátele kolem něj. Jako jeden z mála z nás jste nevyrůstal v žádných ideových iluzích…
Takhle to asi vypadá na první pohled. Ale já jsem to nikdy nijak neprožíval tak, že by mně to pomáhalo. Pravdou je, že jsem měl vždycky dobré knihy, ale zároveň od puberty pro mne bylo jméno dědečka a otce strašlivým břemenem. Chtěl jsem se z toho vymanit, proto jsem z domova odešel už v šestnácti letech a potloukal se po bytech kamarádů. V undergroundu jsem řadu let psal pod pseudonymem. Zpětně mi dochází, že to byla hrdost a nutnost, která mi velela být sám. A navíc s tím byla spojena spousta negativních věcí. Když je vám sedmnáct, je vám velice nepříjemný trvalý zájem policajtů, který vás strčí do cely s nějakýma vrahama…
Zažil jste hodně chvil, kdy jste mohl poznat pevnost pouta přátelství a nepřátelství?
Od útlého věku mám obrovský štěstí na přátele. Dokonce mi někteří z těch sedmnácti let dodnes zůstávají.
Pokuste se charakterizovat váš vztah k bratrovi. Co vás nejvíc spojuje, v čem cítíte největší odlišnost, či přímo nesoulad?
Od dětství mám v sobě dán archetyp vztahu staršího bratra k mladšímu. Ve škole jsem vždycky chránil bráchu, pokud byl napadaný staršíma. Mám pocit, že brácha byl vždycky citlivější. Společný máme zřejmě individualismus. Každý můžeme být sám. Nejsme ti bratříčci, kteří by se stále viděli a vystupovali spolu, stačí, že o sobě víme. Zřejmě máme podobný prožívání světa, který se některým může zdát trochu katastrofický, ale je v něm též hodně humoru. S bráchou se vidíme párkrát za rok a většinu času se chechtáme. Největší odlišnost…? Mám pocit, že jsem zvědavější. Zmínil jsem to cestování, které mě nabíjí a tolik ho potřebuju, kdežto bráchu asi moc nezajímá. A brácha taky od svých čtrnácti let suverénně rozezpívává sály, a já mám problém, když uvidím v novinách svou fotku. Jsem pak týden paranoidní, aby mě někdo nepoznal. Tamhle proti nám sedí lidi a já už jsem naštvanej, že si o mně povídají. Jsem děsný trémista. S mým psaním je spojeno tu a tam autorské čtení, na které jsem si už trochu zvykl, ale dva tři dny předtím doslova bliju. Děsivý nervy. Někdo to má prostě daný. Ale někdy je to čtení skvělý, zvlášť když je příjemný publikum.
Co vám ve vašem povolání připadá nejméně schůdné, až zrádné?
Ostýchám se jít do nějakých vnitřních věcí… Psaní v sobě nese riziko totálního osamocení, riziko – jak říkal Apollinaire – pyšného strachu ze šílenství, a pokud máte rodinu, je tu riziko existenčních problémů, dennodenní obavy, z čeho uživit rodinu. Od léta budu muset do práce. Jestli se ovšem nestane nějaký zázrak a nevyjdou mé knihy všude po světě, což je zvlášť v mém případě obtížný – mé věci jsou skoro nepřeložitelný. SESTRA v pár jazycích vyšla jenom díky tomu, že se jí ujal nadšenec, který nad ní seděl dva roky.
Na co si musíte dávat ve svém životě největší pozor?
Někdy mám pocit, že je to taková rozcitlivělost, kterou musím krotit a která dejme tomu vede člověka k tomu, že třeba víc vidí, ale zároveň se s ní hůře žije. Musím si dávat pozor, abych kvůli tomu fantazijnímu vnímání stíhal realistický život. Moje psaní inspiruje nejistá půda, jistá bažina uvnitř mne, a já si musím dávat bacha, abych z ní mohl čerpat a zároveň normálně žil.
Umění a alkohol: věčné téma…
Mám s tím velký zkušenosti, například s psaním SESTRY. Byl jsem tři měsíce sám a hodně pil. Ne abych byl ožralej, ale abych v sobě něco opil. Tuším, že William Faulkner říká, že každý spisovatel má v sobě kritika a toho kritika je nutný v sobě opít, vyřadit ho. A mně alkohol opravdu pomáhal; tím myslím jen pár piv nebo pár sklenek vína. Při mé druhé knize ANDĚL jsem už pít nemohl: když jsem si dal dvě dvojky, psaní mě nebavilo, ale potom jsem se mohl alkoholem uklidnit. A při téhle knížce poprvé vůbec nepiju.
Hodně diskutované téma v umění je dávka egocentrismu. S tím souvisí schopnost sebereflexe. Musíte v sobě své ego hodně potlačovat, nebo naopak vybuzovat, aktivovat?
Spíše potlačovat, protože kdybych byl mohl… Vlastně už nemusím, rodina mě přirozeně brzdí. Teoreticky bych si mohl sbalit počítač a někde si sehnat díru a v ní žít, a tak dále, ale já jsem takhle žil od šestnácti let. Jel jsem na egu jako na koni. Kam mě žene…? Kdybych své bezmezné ego popustil, asi bych se přestal bavit s lidma. (úsměv) Mám takové období, kdy nezvedám telefony a nikam nechodím.
Nejde spíše o strach?
Je to hodně propojený. Jsem si dost vědomý svých chyb. Mám hodně pojistných vazeb, mám období, kdy si nevěřím a připadám si jako největší idiot, který píše jenom samý kraviny. Tahle období totálního propadu dovedou být dlouhá. Snažím se na ně zvyknout, ale nezvyknu si na ně jako na rýmu. Musím prostě někam odjet, nasadit tvrdě vojenský režim a psát. A když se do knížky dostanu, jsem v ní jako v tunelu.
Jaký vztah zaujímáte ke starším textům? Dodnes se vám líbí, nebo k nim chováte spíše shovívavost?
Snažím se tím nezabývat, ale většinou je to utrpení, mám pocit, že to mohlo být daleko lepší, že jsem to zanedbal, že to není ono. Ale teď mi napsali studenti z nějaké katolické školy v Německu, že mi udělili bůhvíjakou cenu. Byl jsem tím ohromený, bylo mi to velice příjemný, protože šlo o mladý lidi, kteří jsou mimo byznys, mimo ty konzumní sféry. A hodinu předtím jsem si připadal jako hříšník, který píše hříšné řádky…
Předpokládám, že jste typ, který poznal mnoho lidských neřestí. Co vám vzaly a co daly?
Neřesti, já nevím… Mně spíše připadalo děsivý, co člověk člověku dokáže udělat. Pil jsem samozřejmě hojně alkohol a zkoušel nějaké drogy, ale v podstatě je považuju za špatnou věc. Nic mi nedaly. Nikdy jsem v tom nejel. S těmito neřestmi jsem se jenom potěšil a pak šel jinam. Mám ten pocit. Alkohol je samozřejmě stálé nebezpečí. Může vypuknout za půl roku, za deset let…
Ve vašich textech i v osobním životě hraje podstatnou roli opravdovost, strach z falše… Už jste v tomto smyslu sám sebe zklamal, prohrál jste už něco?
Strach z falše může být třeba jen rafinovaný kalkul. V každém člověku je podle mne několik bytostí, a třeba SESTRU psala jiná bytost, než jsem teď já. Někdy se sám sobě směju, ale že bych se styděl, jak jsem někdy chytračil, to ne. Ale jinak se asi nepřetržitě zklamáváme. Já furt selhávám. Před třemi lety jsem se na stará kolena dostal na vysokou školu, tři roky studoval a teď jsem to přerušil. Neustále se bičuju k nějaké vzdělanosti: zabývám se etnologií, historií a geografií, ale je to tak velká oblast, že v ní zcela přirozeně selhávám.
Cítím z vás potřebu lásky a potřebu vyjádřit se k ní. Přemýšlel jste někdy o tom, jakou lásku máte v sobě, kolik jste jí schopen unést, či kolik se vám lásky nedostává?
Nevím, co na tohle říct. Nejsme přece hotoví. Nejsem přece hotovej člověk, abych mohl říct, tak a teď mám v sobě tolik ingredience lásky, to je věc, která je neustále v pohybu.
Jaký pohyb teď u sebe zaznamenáváte?
Jsem ženatý člověk, katolicky vychovaný, víc vám o tom vykládat nebudu. Ale mám velké štěstí – nevím jakým řízením osudu – že mám dost kamarádek nebo přítelkyň. Celý život jsem se vlastně pohyboval mezi holkama. V naší partě bylo hodně holek, který jsou dodnes mé kamarádky, ať už mají tři děti nebo žádné, ale ten ženský svět je pro mě strašně důležitý a necejtím mezi ženama a mnou nějakou velkou zeď. Spíše mám pocit, že se od nich pořád něco učím.
Ceníte si upřímnosti, nebo byste někdy ocenil takové laskavé pokrytectví, jaké mají třeba Američané?
Nemůžu jednoznačně říct, že mám rád upřímný lidi. Mně to je vlastně jedno. Když někam přijdu a začne tam na mě ožralej dvacetiletej básník něco řvát, tak ho v duchu někam pošlu. Upřímný, neupřímný… Mám rád zdvořilý lidi. Od blízkých lidí samozřejmě vyžaduju upřímnost, ale ta už je podmínkou nějakého přátelství, ovšem lidi, kteří vám řeknou: “Jé, tobě smrdí z huby a jseš úplně blbej,” a považujou to za upřímnost, já považuju spíš za hlupáky. Navíc nevím, nakolik mi opravdu záleží, co si lidi, se kterýma se bavím, opravdu myslí. Mám dojem, že člověk to sám většinou ani neví. To je nepřetržitý. Mně se něco líbí, a než dojdu tamhle k tramvaji, tak se mi to zhnusí. Americká pokryteckost je trochu o něčem jiným. V americkém metru do někoho strčíte a on zvedne ruce, řekne “sorry” a usměje se. To je pradávný instinktivní pohyb, který říká: “Já nemám tu bouchačku.” Lidi jsou tam zdvořilý, protože nevědí, jestli do nich nevrazil šílenec, který má v nohavici bajonet. Samozřejmě, že je to instinkt k přežití, a myslím, že to přijde i sem. A potřebujeme to. I rasismus, který v Americe je, má změkčovací pláštík v úsměvu. Rasismus českýho ražení by třeba v Arizoně, kde jsem žil tři měsíce mezi indiánama, nebyl možnej. Zabili by mě. Oni jsou sice trošku rasisti, ale naučili se spolu žít.
Co vám osobně v životě připadá kruté, nespravedlivé…?
Asi chování některých lidí k dětem. To bych vraždil. To souvisí s tou americkou zdvořilostí. Když vidím, jak matky veřejně mlátí děti – za což by je třeba v Německu lidi roztrhali, tak si říkám, že civilizace prochází trochu i tudy. Hrabal říkával, že střední Evropa se pozná podle empírových nádraží. Já si myslím, že východní Evropa se pozná podle toho, jak se mlátí děti a psi, a podle zničených, zdevastovaných synagog.
Nějaký optimismus asi v sobě udržujete. Zkuste nějak pojmenovat naději, kterou v sobě živíte.
Naděje je v energii, která lítá kolem nás, a je na vás, kolik si jí k sobě vezmete. Nechci sklouzávat k žádnému mysticismu, ale jak jste před chvílí zmínil buddhismus, vybavuje se mi bezvadná příhoda. V jedné asijské zemi nás vzali mezi mladé lamy, kteří se tam modlili, a za rohem stál katolický kostel, kde mladý kluci studovali křesťanské nauky. A pak jsem na ulici asi za hodinu viděl, jak se ti mladý buddhisti a malý křesťani řezali pravítkama, mrskali po sobě sněhovýma ledovkama, rvali se jak psi. To se mi strašně líbilo.
Filip Topol (1965) je dosažitelný asi jako hollywoodská hvězda: náš rozhovor pár hodin před setkáním asi pětkrát odvolával. Přesto ve mně zanechal zvláštní dojem, který pramenil ze skromnosti a určité pokory. Vždycky mě u jeho malé postavy mátla čapí chůze. Adolf Mesner, člověk, který si podle fyziognomie sestavil i tabulku lidí, by asi řekl, že jeho dlouhé kroky vypovídají o velké sebejistotě… Ale proč ty nohy nosí tak plachý obličej…? To by mi asi nevysvětlil. Možná by mi dokázal, že Filip není vůbec plachý?
Filip od čtrnácti let hraje v dnes už téměř legendární skupině Psí vojáci, jíž se stal vůdčí osobností. Topolova skladba ŽILETKY inspirovala i stejnojmenný film, k němuž složil filmovou hudbu. Kromě skládání filmové hudby napsal knihu MNĚ TŘINÁCT a teď mu vyšel cestopis KARLA KLENOTNÍKA CESTA NA KORSIKU a kolibří vydání textů ze stejnojmenné sólové desky STŘEPY.
Filipe, snažíte se o nějaký denní režim a daří se vám?
Vstávám v osm hodin ráno, ale přesto vedu trochu schizofrenní život. Jednou půlkou života jsem v osmnáctém století a druhou půlkou žiju v kapele. Dopoledne většinou trávím s Mozartem a jeho kumpánama – pročítám partitury, katalogizuju, hrabu se v té době – a odpoledne zkouším s kapelou a tvořím. Ale tvorba, jak víte, není naprogramovatelná. Píšu, ale je to chaos. Nemá to řád, rozhodně mám však co dělat: učím se francouzsky, z francouzštiny překládám libreta oper, kuplety… Je toho hodně. Jiná byla jitra před operací slinivky. Tehdy šlo o to, jak a kde se nejdřív napít.
Jaké prostředí je vám nejbližší?
Můj byt. V něm mohu nejlépe cestovat svou fantazií. Běhají mi tam filmy, v noci si dělám velkolepá operní představení: usednu jako v divadle, nasadím si sluchátka, vezmu si libreto, zapnu svůj vnitřní videoklip a kochám se nádhernou operou. Zvláště opery osmnáctého století jsou fantastický a komický svět sám pro sebe. Je tam o čem přemýšlet a co si představovat. S kapelou Psí vojáci budeme slavit dvacetiletí, takže jsem toho celkem dost prožil a už nenacházím důvod chodit do hospod, do společnosti nebo na koncerty. Za prvé nevím, na jaké, protože si myslím, že tady není moc dobré hudby. A hlavně když poslouchám lidi, utvrzují mě v pocitu, že jejich rozhovory se stále motají v jednom kruhu: nikam se nehejbou, nikam se nevyvíjí, málokdy se stane, že tam něco jiskří nápady. Pro mne to už je ztráta času. Stal se ze mne dost samotář, asi po tatínkovi, a spíše pozorovatel.
Nadáváte na poměry?
Látka by se našla vždycky, ale neustále pociťuji vděk a určitou pokoru, protože si pamatuji, jaký to bylo za komunismu. Nemám potřebu poslouchat lidi, kteří skuhrají nebo nadávají na prezidenta, dost dobře je nechápu. Alespoň z nějaké slušnosti by si měli uvědomit, že už to, že mohou veřejně nadávat, je úžasný. Vůbec v poslední době přestávám být tolik tolerantní a začínají mi vadit lidi, přestávám je mít rád. Uznávám, že pár jedinců je úžasných, ale lidi jako celek…? To je boží omyl. (úsměv) Další intolerance ve mně vyrostla, já těžko snáším Rusy. Vůbec Rusy, včetně literatury a filmů. Včera jsem se díval na Bondarčukův film VOJNA A MÍR, už mě irituje ta jejich těžkopádná duše. Díky těm operám mě to vtahuje spíše do Evropy, hlavně do Itálie, i její architektura mi je velmi blízká. Rusko mi už nějak vadí.
Pociťujete nějakou vděčnost osudu, že vás nechal vyrůst v tak dobrém podhoubí pro uměleckou tvorbu? Mám na mysli vašeho otce a přátele kolem něj. Jako jeden z mála z nás jste nevyrůstal v žádných ideových iluzích…
Já měl sice štěstí, ale chtěl bych říct, že každý měl tu šanci dostat se k undergroundu. Kdo měl zájem, tak se k tomu dění přidal. Takže to nebylo tak, že by mi spadly do klína známosti třeba oproti Moravákům. Pravdou je, že mé rodinné zázemí bylo výjimečné, ale to byl jen začátek, start, pak už to záleželo jen na mně, kam se budu orientovat, s kým se seznámím. Ale jsem osudu vděčný, protože dětství byla pro mne skvělá škola.
Zažil jste hodně chvil, kdy jste mohl poznat pevnost pouta přátelství a nepřátelství?
Ono knižní, ryzí přátelství jsem skutečně poznal. To, že se po revoluci společnost roztříštila, je jen dobře. Přátelství fungovalo třeba v ohrožení: člověk mohl spoléhat, že mu někdo kryl záda. Přátelství byla tehdy pevná. Smutné pro mne je, když vidím, že se některé máničky z undergroundu nikam nevyvíjí, ale to se týká čehokoliv, co se zastaví a ustrne. Jsou ale tací, kteří získali svůj nadhled, v podstatě jsou v tom svým stavu spokojení a necákají ze sebe komplexy. Tihle vyrovnaní “androši” jsou fajn, ale ty zatrpklý skuhralové, kteří mají pocit nějaké nedoceněnosti, nedokážu snést.
Pokuste se charakterizovat váš vztah k bratrovi. Co vás nejvíc spojuje, v čem cítíte největší odlišnost, či přímo nesoulad?
Já ho miluju a vážím si ho jako autora a jako člověka. Je to už takovej chlap. Umí se postarat o rodinu… Spojuje nás podobný pohled na svět a na okolí. Spolu jsme vyrůstali a vjemy, které se nám dostávaly, jsme tavili ve společném tyglíku. Trochu nás asi odlišuje, jakým způsobem s tou přetavenou hmotou pracujeme. Jáchymův styl psaní je úplně jiný než můj: píše úderným, hektickým, trochu až chaotickým stylem, kdežto já mám blíž ke klidnému vyprávěcímu tónu. Já třeba slintám blahem, když čtu Paměti od Casanovy. Já jsem asi jediný z rodiny, kdo přečetl celého Musilova MUŽE BEZ VLASTNOSTÍ. Bratr to vzdal. S chutí jsem se hrabal i v Marcelu Proustovi. Já už se odkláním od témat drog a temna – myslím, že už je to vyčerpaný.
Co vám ve vašem povolání připadá nejméně schůdné, až zrádné?
Jedna z nástrah je, že jsem svou tvorbu postavil na jediném receptu: na upřímnosti. Na veřejnosti jsem v podstatě dost odhalenej, to je to chození s kůží na trh. Někdy si říkám, a potvrzují mi to i jiní, jestli to není až moc. Někomu dělá problémy to poslouchat, až se svíjí, jak je to otevřený, nahý… Mám strach, že když sám sebe tak vysílám do světa, abych se neztratil. Ale na druhou stranu si říkám: “Panebože, co tady zakrývat, čím něco maskovat? Vždyť je to jen pravda. Tak ať si s tou pravdou každý poradí!” Věřím, že je snazší poradit si s pravdou, vstřebat ji po svém, než se smiřovat s naservírovanou kamufláží. Ovšem tahle doktrína může být jedna z nástrah, která by mě jednou mohla zničit. Za deset let vystřílím všechny náboje a zůstanu tak obnažený, že svět už o mě nebude mít zájem.
Na co si musíte dávat ve svém životě největší pozor?
Tak na alkohol. (úsměv) Nejdůležitejší pro mě je zachovat si čistý štít. Na to si dávám bacha. Abych se nemusel stydět.
Umění a alkohol: věčné téma…
Co se týče alkoholu, mám čisté svědomí. Nelituju toho, co se stalo, každý má své životní zákruty jinak. Jednou se novináři ptali Lou Reeda na jeho silný drogový období. On to krásně smetl se stolu větou: “To bylo jedno moje životní období.” Alkohol v umění je velmi subjektivní záležitost. Mně osobně alkohol nepřekážel. Když jsem byl ožralej a něco napsal, druhý den jsem viděl jen bláboly, kdežto v kocovině jsem napsal nejvíc věcí. Kocovina ostří smysly.
Zpočátku, kdy jsem procházel bláznivým kolotočem koncertů, alkohol zbourával určité bariéry mezi publikem a mnou. Po dvaceti letech hraní tyhle starosti už nemám. Samozřejmě, že by bylo zajímavý vědět, co bych dělal, kdybych se v životě nenapil. Ale je tam to kdyby… Alkohol patrně pomáhá fantazii se někam přesunovat, záleží, jestli to je dobře, nebo špatně. Bojím se ho zatratit i nezatratit, ale kdybych to shrnul, rozhodně je špatný na něj sázet; u mne byl alkohol vždy vedlejší produkt. Zcela bez pokrytectví říkám, že se mi bez alkoholu teď žije úplně skvěle. Hlavně mě fascinuje, že se po té operaci alkohol ke mně ani jednou nazpátek nelísal, ani jsem o tom nepřemýšlel: jako by mi tu potřebu alkoholu někdo amputoval. Tahle kapitola je prostě uzavřená. Je to zvláštní…
Hodně diskutované téma v umění je dávka egocentrismu. S tím souvisí schopnost sebereflexe. Musíte v sobě své ego hodně potlačovat, nebo naopak vybuzovat, aktivovat?
Mně mé ego nepřekáží, nemusím ho vyhánět někam na pastvu, koncerty mi bohatě stačí k tomu, aby se vyřádilo. Ale já jsem do toho spadl tak nějak přirozeně. Taky mě často udivuje, že jsem veřejná postava a ještě navrch zpěvák. Ale že bych v soukromém životě měl potřebu své ego vybičovávat nějak napovrch…? Spíše ho zakukluju.
Jaký vztah zaujímáte ke starším textům? Dodnes se vám líbí, nebo k nim chováte spíše shovívavost?
Všechny moje texty jsou osobní, upřímný, jsou to takový zašifrovaný deníkový záznamy. Rozhodně se nad nimi nečervenám, nad některými se pousměju a jsem k nim dost shovívavý. Nevadí mi.
Předpokládám, že jste typ, který poznal mnoho lidských neřestí. Co vám vzaly a co daly?
Myslím, že mi daly hodně. Alkohol jsem pil důkladně, takže jsem zažil stavy, k nimž by se málo lidí mohlo jinak dostat. Občas jsem se ocitl v tunelu, v takových zvláštních stavech… Bylo to zajímavý, ale zase je fajn, že o tom mohu mluvit s přehledem přeživšího. Neřesti mi vzaly zdraví, což je dost otravný, ale nemá smysl si stěžovat. Teď to bude znít, jako že si na něco hraju, ale mně opravdu překáží moje tělo: chodit na záchod, starat se o jídlo… Kdyby tak člověk mohl žít ze vzduchu…
Ve vašich textech i v osobním životě hraje podstatnou roli opravdovost, strach z falše… Už jste v tomto smyslu sám sebe zklamal, prohrál jste už něco?
Za vším, co jsem udělal, si stojím. V tomhle mám silnou autocenzuru. Jsou věci, jako že se mi nedaří omezit kouření, ale nějakou vážnou prohru, že by si člověk pak sypal popel na hlavu…?
Cítím z vás potřebu lásky a potřebu vyjádřit se k ní. Přemýšlel jste někdy o tom, jakou lásku máte v sobě, kolik jste jí schopen unést, či kolik se vám nedostává?
Myslím, že se mi lásky dostává až moc. Taky tam byly nějaký kotrmelce, ale míra té viny…? Ale já vám stejně nerozumím: jako bych měl v sobě tajnou baňku, kde je láska.
Ale každý ji máme naplněnou jinak…?
Záleží k čemu a ke komu, ale pravdou je, že to může být tak hluboký, že bych se z toho mohl zbláznit. O těch hranicích nevím a ani si je nevytyčuju, je to neohraničené pole. Je možné, jak říkáte, že zamilovanost je nemoc. Když se po nějaké shořelé lásce podíváte po deseti letech, tak vidíte v tom zvláštním vztahu určitou vyšinutost.
Ceníte si upřímnosti, nebo byste někdy ocenil takové laskavé pokrytectví, jaké mají třeba Američané?
Určitě tu upřímnost. V podstatě na kost. Hlavně mám pocit, že falešný pokrytectví se prokoukne hned a není pro mě zajímavý. Co s takovou hrou? Pokud to je takový, jaký to je, s tím už se dá něco dělat, na to už mohu reagovat. Hra vám za čtvrt hodiny může změnit podobu. Kdežto skutečnost vám vydrží déle. Víc se setkávám s těma hráčema, a to možná způsobuje mou určitou izolovanost. Já nevím, co s těma hráčema. Mě ta hra s nima nebaví a myslím si, že už na to není čas. S upřímností mám dobrou zkušenost, ale je jí málo.
Co vám osobně v životě připadá kruté, nespravedlivé…?
Život… (smích) Mohl bych třeba mluvit o Bohu… Vzpomněl jsem si, že když jsem se vrátil z nemocnice, změnil se můj vztah k životu. Je to v podstatě úžasný dar. Jsem vděčný, že žiju, a pak si v novinách přečtu, že v nějaký vesnici spadla májka a zabila čtrnáctiletýho kluka. Tak si říkám: “To je ta boží vůle?” Tomu fakt nerozumím. Připadá mi to krutý a nesmyslný. V mém konkrétním životě mě štvou ty neupřímnosti, které se dají jednou, dvakrát skrýt pod stůl, ale jsou to kapičky jedu, které se neustále nabalujou a pak otravují celý život, ovzduší… Z nejasností, z intrik, ze žabomyších blbostí vždycky vyroste moloch. Nedá se proti tomu bránit. Jsou jak komáři. Já se proti nim bráním tím, že je odmítám. Už neargumentuju, to k ničemu nevede. Je to trochu úděsný, možná se mýlím. Teď poslouchám Mozarta, který mě v nemocnici v podstatě zachránil. Je v něm dar neuvěřitelný vlídnosti a dobrosrdečnosti. Občas mě napadá, že bych světu dal terapeutickou bombu: na celý zeměkouli bych na půl hodiny pustil jeden Mozartův klavírní koncert. Říkám si, co by to s tím lidstvem udělalo? Asi nic. Těm komárům, který mají jaderný a ekonomický zbraně, asi nedojde, že ten život by mohl být docela jednoduchý a prostý.
Nějaký optimismus asi v sobě udržujete. Zkuste nějak pojmenovat naději, kterou v sobě živíte.
Co se týče lidstva, asi vás zklamu, vidím to černě. Utrpení je dnes pouze skrytější a rafinovanější. Poddanství bylo třeba dost tvrdý, ale každý v něm znal svou cenu. Až ta Francouzská revoluce, kdy povstala lůza, postavila všechno na hlavu a začala zakládat politické strany. Včera ve vaně mě napadlo, že si každá banda může založit stranu a už to funguje. Chybí ta vznešenost, ušlechtilost, řád. Vidím to v té hudbě. V hudbě devatenáctého století se už objevují disonance, disharmonie, sama hudba už začíná být nervní, nemocná. Předtím byla jasnější. Nevím, co se mnou bude, a nehodlám to ani plánovat, ale jedna touha by tu byla. Můj přítel, doktor, mi v nemocnici vyprávěl o umírání. Říkal, že je dost otřesný, když lidem dojde, že nastal okamžik nevyhnutelné smrti. Lidi zpanikaří, chytají se za hlavu, chtějí zastavit čas a změnit minulost. Já bych chtěl umírat v klidu, abych když se ohlédnu za svým životem, abych nepanikařil a umíral s úsměvem.
