Povahou peněz je, že se jich vždycky zoufale nedostává. Jakmile k tomuto poznatku dospěl v druhé polovině 11. století dvanáctý přemyslovský kníže a první český král Vratislav, vyvodil si z toho náležité ponaučení a vyvinul pozoruhodnou recepturu, jak stvořit téměř z ničeho v historicky přijatelném termínu raně středověký hospodářský zázrak. . . . . .
 Dobové vyobrazení prvního českého krále Vratislava I. z vyšehradského antifonáře z let 1360-61. Krále, který přijal zajímavé soubory opatření k ozdravění středověkého hospodářství českého státu. |
Když Vratislav roku 1062 usedl na knížecí stolec, nezačínal tak docela od nuly. Avšak český stát stále zaostával vůči pokročilejšímu západu. Absence měst, hlemýždí tempo rozvoje řemesel, mizivé zapojení otroků do výrobního procesu a řídké osídlení neslibovaly ani do budoucna příznivější obrat.
Vratislav se však rozhodl toto zaostávání rozehnat celým souborem ozdravných opatření. Tu regulérních, tu na pokraji mravního zločinu. Ovšem nezbývalo na zadní kolečka ani na jiné rezervy, tak musela morálka stranou. Protože stačila běžná neúroda či nevhodná válečná událost nebo obojí, a neštěstí bylo hotové. Tak zrovna v letech 1042-3 zahynula díky hladomoru třetina obyvatel knížectví.
Vratislav už tehdy vycházel z přesvědčení, že stát je on. Nesedělo to tak úplně přesně, ale přesto nemusel mezi svou soukromou a státní kasou činit rozdíl. Ovšem záhy si povšiml, že jeho výdaje neustále převyšují státní příjmy. Takže začal tyto rozpory cílevědomě vyrovnávat. A jakožto vyhraněný konzervativec se soustředil na dva tradiční postupy: na válku pro kořist a čachrování s měnou.
Načež byl zhusta ke spatření v říši, jak se tam se svým vojskem bije sice za římského krále Jindřicha, ale zejména v zájmu jisté veledůležité kapitolky našeho rozpočtu. Bohužel se Vratislavovi nepodařilo rozmnožit své panství o Míšeňsko a později Rakousy. A podmanění Budyšínska a Nižanska považoval jen za slabší náplast na zklamaná očekávání. Nicméně četné zděšené zápisy místních kronik o zvěrstvech páchaných českými vrahouny svědčí o tom, že se činili. Mimořádným přínosem se jevili váleční zajatci – příští otroci. Pracovní síly výhodnější než dobytek. Na trhu stávali zajatci velké peníze. Roku 1078 byli k mání po 300 denárech, deset let nato za dvojnásobek.
Ovšem o výtěžek z bojiště se panovník musel podělit se svými muži, takže na plánovanou grandiózní útratu mu pořád cosi chybělo. Jediný, od koho by si mohl vypůjčit, byli židovští lichváři, ovšem přes vřelé doporučování své moravské švagrové Wirpirk se k tomuto kroku nikdy pořádně neodhodlal.
Vše, co vydřel z normálního dělného lidu na berních, odvodech, důchodech, clech, pokutách, tributech, dávkách, pronájmech, zástavách, privilegiích, pohledávkách či odúmrtích, mnohdy ani nepokrylo holé provozní náklady státní mašinerie. Na nějaký rozvoj nemohlo být ani pomyšlení.
Všechny dostupné zdroje už Vratislav využívá, a přesto se peněz stále nedostává. Krást se prý nesmí, ale lhaní a fixlování nezakazuje ani desatero. Zejména pokud se to nazývá učeně latinsky renovatio monetae. Obnova mince. A to prováděná často. Co nejčastěji, dvakrát, třikrát, ba i vícekrát do roka. Právě tolikrát ji Vratislav poroučel stáhnout z oběhu, roztavit, dosavadní stříbrnou slitinu naředit další dávkou mědi a z takto nastavené “kaše” vyrazit emisi novou. Na plíšku váhově stejnou, ale horšího zrna, a tudíž v hojnějším počtu kusů. Co přibylo nad výchozí množství, uvízlo vladařům za nehty.
Vladařům, neboť ve Vratislavem zavedené metodě nalezli zalíbení i jeho nástupci. A tak jestliže otec Břetislav I. razil z jedné pražské hřivny stříbra (210 g) sotva 220 denárů, Vratislav až 660, jeho syn Bořivoj II. už 2030, synovec Svatopluk dokonce 3590 a vnuk Vladislav II. to pak dovršil pravým, nefalšovaným padělkem svého vlastního oficiálního peníze, totiž stříbrem jen tenounce odýchnutým ryzím měďákem! Logickým důsledkem byla hyperinflace.
Původně dobře směnitelná česká měna devalvací spadla na bezcenné místní platidlo, které však v nepřímé úměře ke své hodnotě rostlo umělecky.
Jakmile měl Vratislav alespoň trochu prostředků, ihned je začal utrácet. Avšak nijak marnotratně, nýbrž na rozkvět státu. Investoval. Všude tam, kde to zrovna hořelo nebo na čem mu velmi záleželo nebo co jednoduše být muselo.
Každá válečná výprava, než něco vynesla, si žádala citelný závdavek. K nepopulárním výdajovým položkám patříval i pravidelný roční poplatek říši. Jeho aktuální výši neznáme, ale k roku 1040 činil kromě 120 vybraných volů zhruba 500 stříbrných hřiven, což v přepočtu znamenalo 100 000 břetislavských denárů. Vratislav poplatek odboural výměnou za závazek poskytovat nastávajícím císařům třísethlavý doprovod do Říma nebo za výkup této služby jednorázovou peněžní náhradou. Výrazně se ale kníže ošíval, když musel rok co rok vyplatit římské kurii hříšných 100 hřiven jako cenzus za právo užívat biskupskou mitru, a když musel přemrštěnými částkami podmazávat shovívavější verdikt střídajících se papežů ve věci svého letitého sporu s bratrem Jaromírem. Taktéž nemohl neutratit jisté částky jako věno pro dvě ze svých tří dcer. A nešetřil ani mimo rodinu. Jeho dlaň štědře podplácela šlechtu i klérus a korumpovala opozici. Samozřejmě nemohl – a ani nechtěl – šetřit na svém dvoře.
Z jiného soudku pochází Vratislavova stavební horlivost. On to byl, kdo vybudoval na sídelním hradě Praze katedrální kostel, tzv. Spytihněvovu baziliku. Pak se mu náhle kvůli nesnesitelnému bratru Jaromírovi zdál jeden z nejrozlehlejších evropských hradů tak těsný, že se raději vrátil na Vyšehrad. Následkem toho bylo nutné postavit další vladařský palác a církevní zázemí – vyšehradskou kapitulu.
Obzvláštní potěšení pak působily Vratislavovi výlohy směřující do Sázavského kláštera, východního liturgického centra. Pod jeho patronací se pak stal Sázavský klášter také centrem umění, především literárního. Nesmírně nákladnou zálibu v knihách projevil u příležitosti své korunovace, k níž si nechal zhotovit roku 1085 slavnostní evangeliář. Šlo o perlu mezi románskými rukopisnými výkony – Vyšehradský kodex. Při příležitosti korunovace ovšem nezůstalo jen při literatuře – obřadní oděvy, korunovační klenoty, hostiny, peníze na rozhazování mezi chudé poddané, odměna trevírskému arcibiskupovi, který provedl korunovaci…
Vratislav si zkrátka získal pověst bohatého panovníka, kterou si pak byl nucen udržovat. A tak nepřekvapí, že svému zeti, hraběti z Grojče, přispěl na klášter v Pegau rovným tisícem hřiven. Skotští mniši v Rezně na něm bezostyšně vyškemrali za oplakávání jeho čerstvě zesnulého syna Boleslava taktéž slušný honorář.
Při podrobnějším zkoumání Vratislavova hospodaření snadno odhalíme jeho pozitivní dopad na kulturu. Nelitoval pro ni žádných obětí. Byl hnacím motorem země, jejímuž pozvolna do podhradí prosakujícímu blahobytu se neubránila ani šlechta, ani duchovenstvo, ani řemeslnictvo, ani kupci. Ba ani chudina nezůstala stranou. Přesto sklidil přísnou kritiku, kupříkladu od svého současníka kronikáře Kosmy. Kosma se vyjádřil, co konkrétního mu zazlíval. Jenomže zatímco o věcech chvályhodných mlčel, vcelku nepatrné prohřešky nafukoval do obřích rozměrů. Nakonec se přece jen prozradil – vášnivou výstrahou z úst umírajícího knížete Boleslava II. jasně a tvrdě odsoudil finanční praxi, jíž byl Vratislav u nás průkopníkem: “Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč… Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostněji olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojíce se Boha vševidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci, upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu božího.”
