Procházeli jsme s panem režisérem Michalskou ulicí a on si s leskem v oku vybavoval časy, kdy tu bydlel v podnájmu, ve kterém prodiskutovala i prohýřila noci spousta dnes už slavných jmen, nevyjímaje Allena Ginsberga: nechávali ho vyhrávat v ping pongu, který se v bytě hrával.
“Jiná magie je Praha a jiná Slovensko. Vzpomínám si, jak jsem si v Praze koupil americký gramofon. Byl na několik malých desek a sám se obracel. Učarovaně jsem to monstrum pozoroval, furt jsem nechtěl věřit, že se sám obrací, až jsem se ho začal bát. Dal jsem ho raději od postele dál, k oknu. Ráno jsem se probudil a on byl už u mě. Věřil jsem, že v noci chodí. Při natáčení ZBIEHÚ A PÚTNIKÚ v Tatrách se mi stala jiná věc. Byl jsem tam s autem, u kterého už nešlo opravit troubení. Jak jsem s ním v Tatrách jezdil, dýchalo dobrý vzduch a po třech dnech začalo skřehotat a za týden troubilo líp než když bylo nové. Na tom filmu jsem dělal sám i kameru. A spadl mi luxmetr. Asistenti se ho snažili opravit, ale marně. Večer mě napadlo, že ho rozložím a nechám přes noc na něho svítit měsíc. Ráno fungoval a od té doby se nepokazil.”
Rozhovor jsme vedli v kavárně na Staroměstském náměstí, v duchovním centru, jemuž údajně Nostradamus prorokoval, že z něj povstane nový král míru. Film NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA jsem zhlédl až za dva týdny. Zůstaly mi po něm barevné sny a jakýsi magický pocit: ani smutný ani veselý, spíše klenutě smířlivý. V tomto filmu je smrt tak silná, až si na ní chcete sáhnout, jak je živá a co je zvláštní: dýchá nadějí. A v uších vám doznívají prorocká slova: “Když nezabíjejí vlci, zabíjejí ovce, když nezabíjí nenávist, zabíjí láska.”
 Juraj Jakubisko |
Pane Jakubisko, na tiskovce k vám někdo vznesl otázku, ale po pár větách vám do hovoru skočila manželka a domluvila odpověď za vás. Neuniklo mi, že vám to nevadilo, ale naopak vyhovalo?
(smích) Ano, vyhovovalo.
0Je vaše filozofie, že introvertní umělec by měl mít extrovertní pragmatickou ženu nebo jste k tomu došel postupně?
Nebyla to nikdy moje filozofie, pochopil jsem, že Deana má k určitým věcem praktický vztah. Nejdříve se to projevilo v domácnosti, kdy mě nedovolila vysávat, což mě potěšilo, protože v prvním manželství jsem si myslel, že lépe oblékám dítě, že lépe vařím než moje žena… Těšil jsem se, že to Deana bude dělat, ale ona si na to někoho našla. Jako herečka byla velice marnivá. Často říkala: “Pozor, zítra máme výročí, kdy jsme se poprvé viděli.” Pak setkali, vzali se, vždy bylo nějaké jubileum a já měl koupit dárek. Vymlouval jsem se na finanční situaci, ale ona, že se to musí. Až jsem se naštval, šel jsem do banky a dal všechno přepsat na její podpisové právo a řekl jsem jí: “Sama si to kupuj, já na to prostě zapomínám.” Pak jsem se jí jednou zeptal: “Poslouchej, dneska máš narozeniny, ukaž, co sis koupila?” Odpověděla: “Ne, nemůžu, teď jsme na tom špatně.” Pochopil jsem, že všechny organizační věci nechám jenom na ní. Deana se tohoto filmu zmocnila jako producentka i jako produkční, a myslím, že až s ní bude dělat někdo jiný film, bude vděčný, že si ji vybral: neexistovala ponorková nemoc, podmínky pro natáčení byly tak dokonalé, jako jsme neměli nikdy předtím. Jestli ten film nevyjde, neselhala Deana, selhal jsem já.
V osobním kontaktu působíte téměř plaše, ale možná že jste jen zvolil velice účinnou a ověřenou taktiku…
(smích) Možná je to tím, že jsem typ režiséra, který hodně improvizuje. Mám rád improvizaci, která vychází z osudových prvků. Například potřebuju koně a vůz. Nejsou. Musím je něčím nahradit a vždy se ukázalo, že to bylo lepší. Nepéruju štáb, když herec nemá třeba štepovanou košili…
Dá se říci, že více věříte náhodě jako takové než spolehlivosti lidí?
To ne. Umím si představit, že někdo selže a mám kolem sebe lidi, kteří to nedělají schválně.
Jste důvěřivý?
Ano, protože jsem založen fatalisticky, jsem i důvěřivý. Věřím hercům, protože jestli herec něčemu ve scénáři nevěří, okamžitě to na něm poznáte. Ve filmu mám rád hru očí: v očích se zračí celé herectví, v nich je obsažena pravda, stav duše.
NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA patrně vyjadřuje i váš postoj k tomuto století či tisíciletí. Co je na něm pro vás nejasného a co už nezvratně jasného?
Žijeme v podstatě v době, kdy není jasného nic. Někdy je to ohromné, protože člověk si tak věci ujasňuje, a pakliže si je ujasňuje, myslí, a jestliže myslí, tak existuje. V nejasnosti je zároveň fatalismus. Za socialismu bylo všechno jasné. Proto někomu mohl připadat dobrý, mně tak nepřipadal. I když magie fungovala i v něm. Byla to kdysi taková pohádková doba, kdy jste natankoval nádrž a pomalu jste ještě za to dostal peníze, kdy při dopravním přestupku byl alkohol v krvi polehčující okolnost. Měl jsem v autě láhev vodky, ze které jsem se před jízdou pokaždé napil, abych se nebál. Nikdy jsem s tím autem neměl problémy. Pak jsem ho prodal a zájemce, který si auto předtím pečlivě prohlédl, se asi za hodinu vrátil a lamentoval, že to auto nejde nastartovat ani roztlačit. Řekl jsem mu: “Vzadu máte takovou skříňku a v ní je vodka, Dejte si kalíšek a uvidíte, že auto pojede. A když ne, tak vám vrátím peníze.” Nikdy se nevrátil.Pro mě je jasné, že je to můj třináctý film a že budu mít premiéru třináctého, a jestliže to dobře dopadne, tak jako vždy řeknu: Utekl jsem hrobařovi z lopaty. Tento film není jen dvouapůlhodinovým filmem, ale projektem: jako televizní seriál má délku šesti hodin. Režisér se pak stává schizofrenikem: je prvním divákem a neví, co všechno může jít do kina. Snaží se prosadit více obrazů, které se mu zdají podařené a pak neví, jestli to není moc dlouhé, jestli to není příliš velká morda; jediné, za co mohu ručit je, že film je naprosto srozumitelný. A co je pro mě nezvratně jasného? Promluvím ústy svého hrdiny: “Jasné je, že nic není jasné.”
Co myslíte, byly některé věci dříve jasné?
Když jsme byli mladí, tak nám bylo jasné, kdo je zlý a kdo dobrý. Věděli jsme, jak si život zařídit a prostřednictvím politiky, zkušeností, svého okolí, svých manželství, svých dětí jsme se dostali k bodu, kdy to začalo být nepřehledné. Je to tím, že všichni žijeme trošku rychlý život, s pocitem, že čím bude rychlejší, tím ho budeme žít intenzivněji. To chtění i ty možnosti kolem nás nám dost zamlžují naše skutečné chtění, naše skutečné cíle; jednáme dost improvizovaně, dost nejasně, a často se necháme unášet intuicí. Neumíme se zastavit, pohlédnout na svět kolem, pocítit záchvěvy vánku a obdivovat barvu stromů a nebe.
Dalo by se říci, že ta šílená rychlost nás vlastně v něčem brzdí?
Spíše bych řekl, že nás o něco ochuzuje. Když jsem bydlel v Bratislavě, jezdil jsem jednou dvakrát do měsíce do Prahy, vždy jsem si našel čas na kamarády. Scházeli jsme se v bytech, věděli jsme jeden o druhém. Teď nastal paradox: žiju v Praze dokonce moji přátelé, kvůli kterým jsem odešel z Bratislavy, bydlí blízko vedle mne a najednou jsem pocítil: to je hrozné, já je vidím jednou do roka a někdy ani to ne. Přemýšlel jsem, čím to je a zjistil, že to není ve mně, že je to po revoluci všeobecný syndrom. Zažil jsem dobu, kdy se nedalo cestovat, kupovat, investovat, nedalo se tolik dělat, měli jsme mnohem více času, ale musím říct, že v něčem to bylo užitečné. Myslím si, že i v kapitalistické osnově se nemusí nutně zapomínat na mezilidské vztahy, lidé mohou být víc pro život. Práce má obrovskou výhodu v tom, že člověka hodně zaměstnává, ale pak nastává probuzení a bilance promarněných příležitostí. Přichází doba, kdy zjistíme, že jsme se tak rychle ocitli na konci života, že jsme ho nestačili žít. Střetávat se v kruhu blízkých, navštěvovat koncerty, divadla, výstavy, zamýšlet se nad literaturou, to je vychutnávání života.
Já bych k tomu dodal: kontakt s přírodou.
Ano, přesně.
Ve vašich filmech jsem vždy pociťoval jakousi živočišnost, jakýsi intimní vztah k přírodě. Pokuste se mi jej nastínit.
V mnohých mých filmech jsou moje mnohé autobiografické scény, zkušenosti, zážitky, stejně jako mé pocity. Když jsem točil film SEDÍM NA KONÁRI A JE MI DOBRE, zachycoval jsem v něm problémy mé poválečné generace její hračky byly samopaly, revolvery, minomety a ta se probudila do obrovské euforie, která ji dohnala až k tomu, k čemu socialismus dospěl. Pocitově jsem to vyjádřil ve dvou polohách: Postava, kterou hrál Bolek Polívka, je komediant, hochštapler, fantasta a postava Ondřeje Pavelky je spojena s přírodou: pekl chleba, vracel se na samotu, kde kdysi žili rodiče, bylo v něm něco praktického. To jsou dvě polohy, které v sobě občas střídám.Můj vztah k přírodě je vztah k filozofii života. V dědině Kojšov, kde jsem se narodil, dodnes udržují zvyky, nosí kroje a v neděli je celá rodina v kostele. Ti lidé mají sebeúctu, vědomí, že pokud zkrášlují své věci, zkrášlují i sebe. Morálka těchto lidí vždy vychází z koloběhu přírody. Víte, tráva se zvedne, je pokosená, umírá, příroda umírá, ze stromů opadává listí. Konopí jsme pěstovali.
Konopí?
(smích) Ne na kouření, z konopí se skutečně dělal len, který se pak tkal. Vztah těch lidí k přírodě, vědomí, že všechno umírá a že se všechno znovu rodí, jim dává, řekl bych, mírnější pocit strachu ze smrti. Z této filozofie jsem vyrostl.
Vy si i rád vybíráte atypické postavy abnormálně vysoké, různě deformované, dalo by se říci až “zvířecké”. Víte proč, nebo si to neuvědomujete?
Je to tím, že i tam, kde jsem vyrůstal, žili nesmírně bizarní lidé. Mnohokrát si říkám: “Bože, kdyby tenhle člověk ještě žil, tak ho musím použít do filmu.” Vím, že někde jinde žije postava podobná, ale když s ní udělám zkoušku, zjistím, že se podobá tomu, co jsem viděl, ale nezahraje to tak, jak jsem viděl.
Myslíte si, že příroda vnímá lidskou energii do té míry, že pak svými živly vůči ní může působit zpětnou vazbu?
Nevím, ale teď jsem zažil, že se příroda vzbouřila proti mému filmu. Říkal jsem, že možná Bůh se vzbouřil. Konfrontoval jsem v něm bibli s prorokem Nostradamem, mluvím tam o nových bozích, které hledá mladá generace: hledají Boha, který by jim lépe rozumněl. Jako správný fatalista jsem se začal zabývat otázkami, zda jsem se něčím neprohřešil. Například koncem srpna mi napadl první sníh.Ale vy máte asi na mysli přírodní katastrofy, které lidstvo občas postihují. Myslím si, že tu jde o jakousi zpětnou vazbu. Mluvím z vlastní zkušenosti: Lidé, kteří se v tom ohni přírody narodili a žili způsobem, který se ji nesnažil znásilňovat, a chytili její rytmus, koloběh, a pracovali, se dožívali vysokého věku. Moje babička zemřela v devadesáti osmi letech. Zemřela, myslím si, z takové lítosti. Ona nechtěla déle žít. Měla pocit, že provedla něco špatného, že se jí Pánbůh nějak mstí, protože k sobě povolal už všechny její přítelkyně. Proto chodila denně do kostela a stále se modlila za to, aby mohla zemřít. Říkala, že dnešní svět už pro ni není, že mu už nerozumí.
Ve vašem filmu jsou použity odkazy na bibli na proroka Nostradama, kterého citujete prostřednictvým krásného blázna…
Tento podivín se vrací zpět do přírody a donese do ní opici, aby jí ukázal, jak je svět krásný. Začíná tak hlásit zvláštní teorii, že svět už není kulatý jako kdysi, že je to placka hlíny, která plave na vodě, že to sám viděl. Zároveň si přinese knížku Nostradamova proroctví. Sám si je vykládá a čeká na proroctví, které praví, že v těchto chvílích dojde k velkému krveprolití. Lidé se vyhubí, svět bude menší, ale lepší, protože lidé si začnou odpouštět. A tak nastane tisíc let míru; což vypadá optimisticky a neskutečně, ale teprve pak dojde ke konci světa.
Jsou vám bible a astrologická proroctví osobně blízká nebo vás přitahují jen kvůli své atraktivitě a možnosti estetické interpretace?
Myslím si, že ve filmu musí být všechno, co tvůrce zajímá. Mě osobně Nostradamus strašně zaujal. Jednak že to psal ve verších, že to bylo kódované?
V jakém jazyce jste ho četl?
Pokoušel jsem se číst v italštině, ale protože to bylo složité, četl jsem ho v překladech.
Ptám se proto, že znalci tvrdí, že Nostradamus se musí číst pouze ve francouzštině právě kvůli svým kódům?
Tento film není o Nostradamovi, a proto jsem použil jen určité jeho verše. Stejně jsem postupoval u bible, ze které jsem vzal jen základní myšlenku. Jakmile začnete používat příliš citací, tak to diváka otráví. Je to asi tak: V nějakém filmu vezme věštice nějakému člověku ruku a řekne, že bude za hodinu zastřelen. On řekne, že je to blbost a za hodinu je zastřelen. Takové vyjevené pravdy se někdy naplňují. Vykladači bible podle určitého data vypočítali konec světa právě na minulý rok, na dobu, kdy jsem jsem tento film začal dělat. Nesmírně mě to potěšilo; říkal jsem si: “Mám na to techniku, konec světa natočíme.” Asi ti vykladači Nostradama jsou chytřejší: dali si ještě tisíc let. (smích)
Náboženský rasismus, střetnutí vír nebo naděje, že svět bude menší, ale lepší. Co je podle vás pro příští století pravděpodobnější?
Pro mě je pravděpodobnější ten střet: vezměte si válku v Jugoslávii, kde dochází k utkání vír. Je to tam podobné jako v mé filmové zkratce.
Toto století v podstatě začalo a končí Sarajevem. Takže podle vás je válka v Jugoslávii začátek příštího století?
Je to jen začátek. Když se zamyslíte nad třetím světem, vůbec nad islámem, nad tím fanatismem v lidech, může vás napadnout, že už to tady bylo třeba v křižáckých výpravách? Pokud je něco konáno ve jménu víry, je to silnější než člověk: je to děláno ve jménu Boha. Je tu obrovské obětování; ti lidé ztrácejí jakékoliv zábrany, jsou to vlastně kamikadze. A to je konec: zlo plodí zlo, nenávist plodí nenávist žádá mstu. To všechno vychází z vášní, a ty se dokážou probudit i ve vzdělaném člověku. To se může stát i vám. Přijde blázen, zabije vám děti a v tu chvíli si řeknete: můj život nemá cenu, to abych učinil za dost spravedlnosti, tedy smrt za smrt.
Řekl bych, že Češi tolik vášně v sobě nemají?
Když čtu černou kroniku, řekl bych, že mají. Dokonce víc než si myslíme. (smích)
My teď sedíme v kavárně a díváme se na Staroměstské náměstí. Mnoho zahraničních osobností se vyjádřilo, že z Prahy vychází pozitivní energie, jakási záře míru a vysokých duchovních hodnot. Přitahuje vás k Praze, k vašemu novému domovu, něco podobného?
O Praze jsem už přemýšlel v souvislosti s FAMU. Najednou jsem si uvědomil, že škola mi nedala nic, že mi všechno dala Praha, její umělecké klima: výstavy, filmy, divadla? Ale možná, že s tím klimatem na mě sálala, jak říkáte, pozitivní energie. Připouštím to. Nemohu ani racionálně vysvětlit, proč jsem se z Bratislavy, kde jsme měli krásný historický byt (Deana dokonce prohlásila, že odtud ji dostanou jen v truhle), odstěhoval právě do Prahy, a přitom ne do centra. Mohl jsem se dobrovolně rozhodnout, kam se odstěhuji neměl jsem důvod Slovensko opustit, jsem tam velice známý režisér a okamžitě jsem zvolil Prahu. Podvědomě, jako magnet, mě vždy přitahovala, jako by odjakživa byla mým domovem. Domnívám se, že jsme právě tady, ale hlavně Deana, nasáli tolik pozitivní energie, že jsme i přes překážky, které stály tomuto projektu v cestě, zdárně dovedli film do premiéry.
Nostradamus prý prorokoval, že přijde velký vůdce, král pokoje a míru, který se má narodit na 50. rovnoběžce, a mystici se přiklánějí k názoru, že bude pocházet z Prahy. Už Karel IV. tomu údajně přizpůsobil architekturu Nového města. Co vy na to?
Jako malý kluk jsem se Prahy trochu děsil. Tenkrát jsem si četl Sybilu, která prorokovala, že přijde konec světa a že z Prahy nezůstane ani kámen na kameni. (smích) Ale je tady něco duchovně bezpečného. Abych vám řekl pravdu, cítím se tady bezpečněji než kdysi doma na Slovensku, i když jsem vlastně v cizině.
Jak dalece se vás dotýká politická situace na Slovensku? Je to jenom minulost?
Měl bych se tvářit spokojeně, ale nesměju se a ani nepláču. Když jsem odcházel do Čech, všichni se mi smáli, ale teď chtějí taky. Najednou pochopili. Dost pozdě.
Ve vašem filmu jsou vymyšlené české, cikánské, lidové i náboženské písně, dokonce i architektuta je neurčitá. Nepotřeboval jste ani nějaké specifické politické pozadí? Je to pro vás nepodstatné, protože se vám člověk jeví stále stejný?
Ten film jsem uložil tak trochu do vzduchoprázdna. Podle určitých indicií však zjistíte, že jde o současnost. Ze začátku se jeví, že je to příběh z dávna odehrává se v přírodě ale příroda se nemění. Původně jsem tam reálné pozadí měl mluvilo se o druhé světové válce ale pak jsem se toho zbavil. Teď nevím, jestli jsem udělal dobře. Zdá se mi, že každý člověk žije nějakou politikou. Ta dnes patří k životu jako sex a láska. Kdysi jsem si myslel, že politika každého člověka někde najde, dnes myslím, že si člověka všude najde civilizace, že už není místečka, kde by se před ní mohl schovat. Ta civilizace je jen takový “drápek”. Přijde, nic to není, ale po chvíli se objeví nějaké prokletí: problémy světa se stanou i jeho problémem.
Přijde tisíc let míru? Myslíte si, že je něco takového možné? Co to vlastně tisíc let pro vývoj člověka je?
Nevím, jak lze člověka převychovat. Hned jak se narodí, natahuje ruku, něco chce svírat, něco chce vlastnit? Můžete říct, že je to nejistota dítěte touha něčeho se přidržet, možná je to tak, ale lidé v dospělém životě většinou chtějí něco mít. V našich kódech jsou impulsy, které se nás strašně drží a jsou neměnné. Něco z nás nevyprchá. Už jsou lidé černí, albíni, míšenci, šikmoocí, navenek se všechno mění, ale ta červená niť temných vášní je v nás všech a postrkuje tento svět k definitivnímu zániku. V mém filmu jsou dvě polohy: jedna mluví o těch zkázonosných vášních a v druhé je příběh hříšné a osudové lásky. Existuje tu život, jeho energie, ale existuje tu ještě osud. A nevím, do jaké míry je osud napojen na lidskou energii. Nevím, jestli lidská energie má možnost odpuzovat zlý osud nebo přitahovat dobrý osud. Osud je vlastně Bůh. Jestli je napsán ve hvězdách nebo je marxistická nahodilost, to je jedno, stejně s tím nemůžeme pohnout. Abych řekl pravdu, ve všech mých filmech je téma osudovosti. Moji hrdinové se jí brání úslovím: “Možná pro tuhle chvíli jsme přišli na svět. Abychom to prožili.” Osud je mezi mozkem, nahodilostí a možná schopnostmi člověka; je to něco, čemu se snažíme přijít na kloub a nemůžeme.
I vaše filmy provází zvláštní osudovost?
Máte pravdu. Nejjednodušší byly KRISTOVY ROKY. Od ZBIEHÚ A PÚTNIKÚ začalo cosi, co se proti mé vůli navršuje a vede mě jinam než jsem původně mířil. Teď jsem zvědavý, jak dopadne můj film. Třináctý film a třináctého, to nedopadne dobře. Přemýšlel jsem, jestli vůbec mám dávat někomu interview, když je to už předem odsouzené. (smích)
Jste pověrčivý?
Ano.
Jak vidíte budoucnost filmu? Sám jste prý v tomto snímku uvolnil fantazii i v technických možnostech.
Tento film je proti ostatním jiný tím, že jsem se dostal někam jinam, než jsem původně chtěl a než jsem předtím dělal. Pokouším se o komerčnější pohled, který by měl oslovit více diváků. Dříve jsem dlouho točil filmy spíše pro kamarády, ale teď, když je výroba tak drahá, a diváky stojí hodně peněz, myslím si, že film, který nemá diváka, je zbytečný film. Takto je možno napsat knihu, které si dlouho nikdo nevšimne a pak si ji někdo přečte?
Není to projev stáří, jemuž je vlastní větší smířlivost?
Ne, myslím si, že film je nejdražší umění a je veliký luxus točit ho pro kamarády.
Ale všichni světoví režiséři, kteří vás ovlivňovali, na diváky tolik nemysleli?
Vždycky musí přijít experiment, ale nemůžete experimentovat stále. Je potřeba posunovat laťku, ale v posledních deseti letech se laťka přestala posunovat a všichni začali pociťovat, že by se měl objevit nějaký nový mesiáš, nový Fellini. Objevilo se několik takových osobností, třeba David Lynche, ale k nějakému novému formálnímu vývoji už nedochází. Rozumíte, začít experimentovat s tím, že posunete film o centimetr, a kdo ví jestli, protože experimenty na školách už mohou být dál, to jaksi už není moje cesta. Myslím si, že dnes je formální experiment mrtvý. Prstoklad skončil, tím co je uzavřeno, je možno jako písmenkami na psacím stroji psát dramatické či jemné romány. Čím lidštější budou, tím budou srozumitelnější
A přece je váš film jiný než předešlé snímky, a to nejen kvůli snaze o komerční úspěch?
Vždy jsem stavěl na osobní zkušenosti a teď jsem natočil film, který se nestal a o kterém tvrdím, že se stane. Všechno se jenom něčemu podobá. Láska se podobá lásce. Chápete, jenom se podobá. České nebo náboženské písničky se něčemu podobají. Je to jakási rekonstrukce toho, co přijde.
Musím se znovu zeptat na vaši vizi ohledně budoucnosti filmu.
Formální vývoj nastane, až se technicky změní filmový výraz, až přijde jiná technika promítání. Nemyslím, že se bude promítat z disku, ale že nastane stenoskopický film. Budou se měnit zásady vyprávění, zásady střihu a ty zase ovlivní film natolik, že s ním přijde nová estetika.
Neměla by dřív přijít nová etika?
Žijeme v době, kdy se filmy vyvíjejí především od etických hodnot.Teď je nejzajímavější originalita příběhu. Originalita, která se vymýšlí nad stolem, je všeobecná. To nebezpečí je i v mém filmu. Nejdůležitější je žít život tak, aby člověk zažil něco originálního. Nové filmy by se měly spíše točit jako romány, jako prožitky.Jistě jste si všiml, že my, čeští a slovenští režiséři, jsme byli vždy schopni reagovat jak na potřeby socialismu, tak na potřeby kolem nás. Všimněte si, jak rozpačité jsou pokusy natočit film o době, ve které době žijeme dnes. Proč je to. Zaskočilo nás svoboda. Mohli jsme si točit co chceme a najednou jsme zjistili, že svoboda je dobrá pro podvodníky, ale pro filmaře, kteří roztáhli mříže, aby získali svobodu, zůstávají jen prázdné mříže. Nikdy jsme si neuvědomili, jak drahý je filmový jazyk. Najednou jsme taky zjistili, že pokud máme vyjádřit přímo co chceme, tak nám to nejde: byli jsme příliš zapleteni v jinotajích. A najednou jsme zaskočeni, že náš surrealismus byl málo surrealistický: život tropí surrealismus, na který naše fantazie nestačí. Stačí si přečíst černou kroniku. Začíná být problém najít si téma, dobrý scénář. A když ho najdete, hned začínáte pochybovat, jestli tím publikum zaujmete, protože tu je americký film, který je dělán s obrovskými náklady. Ale nejde jen o peníze, některé věci, které vidíte v americkém filmu, u nás nikdo nenatočí, i kdyby měl třikrát víc peněz než Američan.
Myslím si, že první český film v americkém stylu byl KOLJA. Pracoval se sentimentem stejně precizním způsobem jako Američané.
Ano. Američané mají rádi velice jednoduché filmy a právě sentimentální. Kolja je velice jednoduchý film.
Cílem uměleckého prožitku je katarze. Jakou katarzi by měl při vašem filmu divák prožít? (pauza) Ach jo, já vím? Nevím, jaký pocit chci vyvolat, tuším, jaký pocit film vyvolá, ale nejsem si jistý, že jsem ho chtěl vyvolat. Když začnete točit, třeba komorní příběh, začne vás to svádět a zavádět někam jinam. Chtěl jsem dělat film o temných lidských vášních, které se v nás probouzejí a hledal jsem útěchu, hledání nového Boha, a překlenulo se mi to? Je tam všechno, co jsem chtěl: aby se navzájem zničili, aby přežily děti, mladá děvčata, opice a blázen. Ono je to v podstatě tak silné, že to působí bezvýchodně, a já jsem dělal film o naději. Naděje se tak nestala nadějí, ale výsměchem. Něčím neskutečným, hloupostí. (úsměv)
