Že nevíte, kde leží Baltistán, a zní to jako vymyšlený název z pohádky? Ze severního Pákistánu se do západní Číny probíjí napříč horami silnice zvaná Karákóram Highway. Když z ní ve městě Gilgitu odbočíte na východ podél bouřící řeky Indu, dojedete do Baltistánu za pár hodin. Odlehlé údolí je ze severu sevřeno hřebenem Karákóramu a z jihu výběžkem Himálaje. Silnice sem vede teprve od roku 1985. Předtím se do Baltistánu dalo dojít jen pěšky nebo sem jet na koňském hřbetě. Tato oblast bývala součástí tibetské říše a dodnes se tu mluví jazykem připomínajícím tibetštinu. V 15. století sem ze sousedního Kašmíru dorazila přísná šíitská forma islámu. Legendární muslimský panovník Alí Šír Chán pak odtud ovládal většinu dnešního severního Pákistánu. Sláva Baltistánu pohasla po rozdělení britské koloniální Indie v roce 1947. Nová indická hranice na východě ho odřízla od sousedního buddhistického Ladakhu a přerušila tak dávné karavanní stezky. Pákistán a Indie jsou na smrt znepřáteleny a na nedalekém hraničním ledovci Siačen už řadu let doutná podivná „válka na střeše světa“. Vojenští horolezci tu po sobě střílejí zavěšeni na lanech.
Poslední větší baltistánskou vesnicí před hranicí, kam vás pákistánští vojáci pustí, je Khaplu. Kdysi to bývalo jedno z několika nezávislých královstvíček, která mezi sebou bojovala o nadvládu. Všude kolem je kamenitá a vyprahlá vysokohorská pustina. Při procházce po Khaplu si ale připadáte jako někde ve Středomoří. Úrodnou oázu plnou zahrad a sadů udržuje při životě složitý systém zavodňovacích kanálů, které sem přivádějí vodu z ledovců Karákóramu.
V poledním slunci koncem září vypadají všechny střechy Khaplu jako pozlacené. Pokrývá je temně oranžová vrstva sušících se meruněk. Pro obyvatele severního Pákistánu to není jen tak obyčejné ovoce. Meruňky tvoří jednu z nejdůležitějších součástí jejich jídelníčku. V létě se z nich připravuje řada zdejších specialit, třeba skopové dušené na meruňkách. Sušené jsou v zimě jediným dostupným zdrojem vitaminů.
Meruňková jádra, chutí připomínající mandle, žvýkají zdejší lidé jako zákusek. Ženy z nich v kamenných mlýncích lisují olej, na kterém pak připravují většinu jídel. Bohatství baltistánských rodin se poměřuje podle toho, kolik stromů meruněk vlastní. Podle legendy se tu kdysi za svých asijských tažení s meruňkami seznámil Alexandr Veliký. Oblíbil si je prý natolik, že si je přivezl do Evropy, odkud se pak rozšířily do celého světa.
Divoké odrůdy zdejších meruněk jsou přivyklé drsným podmínkám, takže rostou až do nadmořské výšky čtyř tisíc metrů. Jejich plody jsou mnohem menší než meruňky, které známe z českých obchodů – připomínají více větší třešně. Chuť je ale mnohem výraznější a sladší. Není proto divu, že se pákistánské meruňky s úspěchem vyvážejí do celého světa.
Obyvatelé Baltistánu je ponechávají na slunci šest až devět dnů. Výsledkem jsou temně hnědé, nevzhledné scvrklé kousky. Právě podle toho se ale pozná nejžádanější, stoprocentně přírodní produkt – západní zpracovatelé totiž plody ošetřují oxidem siřičitým, aby i po usušení zůstaly krásně oranžové. Západní zastánci zdravé výživy oceňují hnědé sušené meruňky z Pákistánu i proto, že si zdejší chudí pěstitelé nemohou dovolit hnojiva, postřiky a další chemické látky.
Zájem o meruňky v posledních letech silně zvýšilo tvrzení, že prý prodlužují život. O dlouhověkosti a zdraví pákistánských horalů se ví už dlouho. V údolích Karákóramu prakticky neexistuje rakovina, srdeční onemocnění a další „civilizační nemoci“. A když vědci zkoumali místní jídelníček, všimli si meruněk.
Horské sady jsou zavlažovány zakalenou vodou z ledovců, přezdívanou „horské mléko“. Zdejší ovoce v sobě proto koncentruje extrémně vysoké množství hořčíku, železa, vápníku a dalších minerálních látek. Díky vysokému obsahu vlákniny a vitaminů prý meruňky dokážou kontrolovat vysoký krevní tlak a hladinu cholesterolu v krvi. Hrst sušených plodů má v sobě dvojnásobek doporučené denní dávky beta-karotenu, prekurzoru vitaminu A a silného antioxidantu, který chrání buňky před škodlivým účinkem takzvaných volných radikálů.
Nejdůležitější látkou je ale údajně vitamin B17, známý také jako amygdalin či nitrolosid, obsažený v oleji z meruňkových jader. Americký biochemik Ernest Krebs tvrdí, že má při prevenci a léčbě rakoviny podobně zázračné účinky jako vitamin C při kurdějích. Rakovina se totiž podle Krebse skoro nevyskytuje u přírodních národů (Abcházové, Eskymáci, indiáni Hopi), které mají vitaminu B17 ve stravě vysoké dávky. A výzkumy ukázaly, že v severním Pákistánu ho domorodci právě díky meruňkám jedí až dvěstěkrát více než průměrný obyvatel Západu.
Že je to možná jen další z fám o zázračném univerzálním léku na všechny nemoci? Až vložíte do úst první sušenou meruňku z baltistánské vesnice Khaplu, bude vám to jedno. Ať už vás chrání před rakovinou, nebo ne, je to prostě lahůdka. Český poutník může jen litovat, že islám zakazuje výrobu alkoholu. „Léčivou“ horskou meruňkovici tak bohužel neochutná.
