Do Homeru, který je už třicet let nekorunovaným zimovištěm orla bělohlavého, je možné dostat se letecky nebo po zhruba šesti hodinách jízdy autem z metropole Anchorage. Ale poměrně komfortní dálnice bývá kvůli přívalům sněhu v zimě často i po dlouhé dny uzavřena. Opatrnost při jízdě je však nezbytná. Auta na Aljašce mají povinnost svítit pouze za tmy a této benevolence během dne využívá nečekaně velký počet vozů svytlučenými reflektory, které jsou v chumelenici viditelné až na poslední chvíli. Ostatně ani losi nebo sobi karibu, kteří nám čas od času zkříží cestu, nejsou vybaveni žádnými výstražnými světly…
Homer je malé město zasvěcené rybolovu, které ožívá díky turistům pouze vletních měsících. Návštěvníky sem láká panenská příroda, která nabízí možnost kempování, lovu či rybolovu. Vokolí Homeru jsou běžně kvidění medvědi hnědí, losi, vlci nebo třeba kojoti. Populární jsou také vyjížďky lodí za velrybami, kosatkami, tuleni, vydrami mořskými a dalšími obyvateli zátoky. Centrum života Homeru tvoří několik obchodů, překvapivě dobře vybavené návštěvnické centrum a také řada restaurací a ubytovacích zařízení, které jsou však vzimě většinou uzavřené. Vnejchladnějších měsících upadá Homer do ospalé letargie, ze které jej však v posledních letech stále více vytrhuje rostoucí počet fotografů, filmařů a nadšenců. Přijíždějí sem pozorovat mimořádné množství orlů bělohlavých, kteří se sem vzimě stahují za potravou.
Orlí dáma
Jean Keene je více než osmdesát let a je místní celebritou, známou po celém světě jako Eagle Lady. Obývá montovaný domek na samém konci úzkého výběžku pevniny pojmenovaného Spit, který se vdélce zhruba pěti kilometrů zakusuje do zátoky Kachemak. Minulost Jeane byla více než pestrá. Vyrostla na farmě vMinnesotě a vmládí se věnovala drezuře koní, se kterými objížděla americká rodea. Na vrcholu kariéry ji vážné zranění odsoudilo kpráci řidičky trucků převážejících dobytek. Byla jednou zmála žen, které se vté době vUSA této ryze mužské profesi věnovaly.
Později se Jean vdala a krátce vedla vlastní kavárnu. Manželství se však nevyvedlo, a když Jean na počátku sedmdesátých let poprvé náhodně navštívila Aljašku, rozhodla se od základu změnit svůj život. VMinneapolisu zanechala svého sedmnáctiletého syna, naložila veškerý svůj majetek na korbu obytného auta a vydala se na dlouhou cestu na sever. Zakotvila vHomeru, kde začala pracovat vmístním zařízení na zpracování ryb.
Před téměř třiceti lety pozorovala jednoho zimního dne poblíž svého domku párek hladových orlů. Už dříve Jean přilepšovala ptákům, kteří se v chladných měsících stahovali do blízkosti lidských obydlí, zatím však nikdy nešlo o tyto plaché dravce. Zkusila je tedy také nakrmit a následující den se oba ptáci na její pozemek vrátili. Jean získala od svého zaměstnavatele povolení odnášet si zbytky ryb a krmila orly po celý zbytek zimy. Na jaře oba odlétli, ale následující rok se na Jeanin pozemek opět vrátili a snimi i několik dalších. Každou zimu se počet dravců zvyšoval, až dospěl k současným téměř dvěma stovkám ptáků, kteří se vdobě krmení v okolí Jeanina pozemku běžně pohybují.
I když je dnes Jean už dávno vdůchodu, je každou zimu od časného rána plně vytížena zpracováváním potravy pro rostoucí počet svých strávníků. Když dorazíme na místo, stojí u zakrváceného pultu, na kterém krájí dnešní porce. Potravu pro své svěřence získává i nadále od svého bývalého zaměstnavatele a díky peněžitým příspěvkům, které jí poskytují návštěvníci jejího pozemku a také četní obdivovatelé zcelého světa. Na pultě kolem Jean poskakují desítky nedočkavých orlů, které tato dáma snepřehlédnutelně nalíčeným obličejem čas od času nekompromisně sráží rukou na zem.
Stejně bez okolků jedná i snávštěvníky svého království. Před vjezdem na její pozemek stojí cedule, která žádá, aby hosté nevystupovali z aut, protože by mohli ptáky vyplašit. Vzhledem k tomu, že jsme se už přesvědčili, že ani jinde vHomeru nemají orli s přítomností lidí žádný problém, zdá se tento požadavek poněkud přehnaný. Nápad vystoupit z auta však vezme rychle za své ve chvíli, kdy se o stejnou věc pokusí muž zjiného vozu a Jean ho zahrne zlostným křikem. Je zajímavé, že Jeanini orli zřejmě rozlišují mezi solventními a neplatícími návštěvníky jejího pozemku. Ten, kdo zaplatí přibližně dvacet dolarů, se může vjejich blízkosti pohybovat volně, kdo však přispět odmítne, je označen za rušitele ptačího klidu.
Přes poněkud vlastnický poměr, který má Jean ke „svým“ orlům, a přes všechny rozpory, které ssebou krmení volně žijících ptáků nese, lze tuto zvláštní ženu jen obdivovat. Za třicet let třeskutého chladu vynechala krmení orlů jen jednou, když se musela kvůli diagnostikovanému zhoubnému nádoru podrobit amputaci prsu. Už tři dny po operaci však byla zpátky. Odhaduje se, že až osmdesát procent všech fotografií a dokumentárních filmů, které vposledních třiceti letech zachytily orly bělohlavé, vzniklo právě vHomeru, vokolí Jeanina dvorku.
Útoky z nebes
V průběhu zimy jsou orli bělohlaví vHomeru všude. Najdete je na střechách, ukazatelích směru, na automobilech, ale také na skládce odpadků za městem. Do města pravidelně zalétá až šest set padesát ptáků, což přináší řadu problémů, které postupem času rozdělily obyvatele Homeru na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně stojí ti, kteří krmení orlů jednoznačně podporují, protože přineslo městu mezinárodní věhlas a peníze z rostoucího počtu návštěvníků. Na opačné straně se hlasitě ozývají odpůrci, kteří hlavně namítají, že orli kvůli krmení rezignují na svůj přirozený způsob života.
Toto tvrzení by se snad ještě dalo zpochybnit, protože orli každé jaro odlétají a po zbytek roku vedou přirozený život vdivočině. Daleko závažnějším důvodem pro zákaz krmení těchto dravců však byly prokazatelné škody, které tolik orlů způsobuje pěstitelům drůbeže, majitelům koček a menších psů. Vzimě roku 2005 jeden zorlů dokonce přistál přímo na hlavě stavebního dělníka Kurta Marquardta, kterého od vážnějších zranění uchránila pouze silná čepice. VHomeru po tomto útoku vypukla panika, rodiče se obávali o své děti a stále větší počet obyvatel se dožadoval nějakého řešení.
Nemalou roli vpokusech zakázat krmení orlů bělohlavých sehrával také americký patriotismus. Pro celou řadu lidí byla představa amerického symbolu, který žebrá o žrádlo, nebo je dokonce vyhrabává mezi odpadky, naprosto nepřijatelná a nedůstojná.
Těsné soužití dravců sčlověkem také nepřinášelo problémy pouze lidem. Místní veterinář Ralf Broshes vprůběhu své praxe ošetřil celou řadu orlů, kteří se popálili vdrátech elektrického vedení, zamotali do ochranných oplocení nebo přiotrávili odpadky na místní skládce. Vprůběhu let tak vznikla celá řada aktivit a petic směřujících kzákazu krmení těchto dravců.
Vlk se nažral…
Napjatá situace, donekonečna probíraná jak vmístních, tak i ve federálních médiích, vedla nakonec radu města Homeru v únoru letošního roku k šalamounskému rozhodnutí: počtem hlasů 4:2 rada stanovila, že od příští zimy sice bude vHomeru platit obecný zákaz krmení orlů, ale zároveň odhlasovala výjimku pro Jean Keene, která byla povýšena do role jakési instituce správem krmit dravce až do roku 2010. Odpůrcům krmení orlů se tak dostalo tolik kýženého zákazu a spokojeni zůstali i četní fanoušci Jean. Zdá se, že rada vzhledem kvysokému věku Jean čeká, až se problém v blízkébudoucnosti vyřeší sám.
Hlavní atrakce města zatím tedy zůstala zachována a vprůběhu zimy lze i nadále počítat se ziskem zturistického ruchu. V záplavě ústupků směřujících na všechny strany se však úplně vytratil smysl toho, proč zastupitelstvo města o invazi orlů vůbec jednalo. Zákaz, který měl omezit výskyt ptáků ve městě, totiž od příští zimy postihne pouze omezený počet fotografů a filmařů, kteří by si tu a tam zakoupili bednu ryb, aby mohlikvůli lepším snímkům orly lépe fotit i mimo Jeanin dvorek. Rozhodně však nemůže mít podstatný vliv na zlepšení situace ve městě, kam navíc stále větší počet orlů zalétá také kvůli volně přístupným odpadkům zmístní skládky. Jednou se ale zřejmě bude muset Homer k otázce orlů bělohlavých ve svých ulicích postavit čelem.
Symbol byl na odstřel
Orel bělohlavý je státním symbolem USA. Je těžké si jen představit, že stačilo málo a státnímu znaku USA dnes vévodila vykrmená krůta. Když se v roce 1782 o znaku rozhodovalo, strhla se v americkém kongresu kuriózní bitva mezi zastánci krocanů a obhájci orlů bělohlavých. Předmětem sporu byla otázka, který ztěchto ptáků by měl vbudoucnu vévodit státnímu znaku. Největším odpůrcem povýšení orla bělohlavého na státní symbol byl sám prezident Benjamin Franklin, dokonce se o něm vyjádřil jako o ptáku se špatnou morálkou, kterou vykazuje tím, že požírá i mršiny. Ale ani Franklinova vášnivá obhajoba krocana jako ptáka domestikovaného, užitečného a chutného kongresmany nepřesvědčila.
Důvodů, proč nakonec slavil vítězství právě orel bělohlavý, bylo hned několik. O majestátnosti tohoto ptáka vporovnání skrocanem snad ani není třeba hovořit. Dalšími podstatnými kritérii, která přispěla ke konečnévolbě orla bělohlavého, byly také jeho dlouhověkost (v přírodě se dožívá kolem třiceti let a vzajetí byl dokonce zaznamenán i čtyřicetisedmiletý orel), nezávislost a síla. Tou se bezesporu honosil i další neúspěšný kandidát – orel zlatý, který však zužšího výběru vypadl, protože USA nechtěly orla, kterého již vté době měly ve znaku i jiné země. Orel bělohlavý se podle dobových poznatků vyskytoval pouze na území Severní Ameriky. Dnes už víme, že tento dravec ojediněle zalétá i do Ruska.
Přestože se orli bělohlaví stali státním symbolem, neměli po dlouhou dobu ve státech Unie na růžích ustláno. V době, kdy do Severní Ameriky připluli první Evropané, byl počet těchto dravců odhadován zhruba na půl milionu. Srostoucí hustotou osídlení se však jejich životní prostor zmenšoval a navíc je lidé začali ve velkém střílet jako škodnou. Vminulém století se také přidalo chemické znečištění, zejména pesticidy, které snižovaly pevnost skořápek orlích vajec. V roce 1940 přijala americká vláda zvláštní zákon o ochraně těchto dravců. I přes zákaz chytat je a zabíjet počet orlů bělohlavých na území USA stále klesal. Všedesátých letech minulého století bylo ve čtyřiceti osmi státech Unie zaznamenáno pouze čtyři sta hnízdících párů. Ekologové bili na poplach: pokud nedojde kokamžité nápravě, budou muset USA brzy uvažovat o změně státního znaku. Podstatný zlom pak nastal v roce 1972, který přinesl zákaz používání DDT. Populace orlů bělohlavých se od té doby postupně zvyšuje. Dnes je počet těchto dravců ve zmíněných státech odhadován na dvacet tisíc včetně zhruba šesti tisíc hnízdících párů.
Poněkud jiná situace byla na Aljašce. Tady nebyli ještě koncem devatenáctého století orli člověkem nijak podstatně ohrožováni. Teprve příchod pionýrů na počátku minulého století přinesl i zdejším orlům krušné časy. Byli nařčeni, že způsobují škody rybářům a chovatelům lišek, a lidé je začali hromadně vybíjet. Odhaduje se, že jen v letech 1917–1953 bylo na Aljašce zabito na 128000 těchto dravců. Naštěstí pro orly byla hustota osídlení Aljašky vporovnání sostatními americkými státy přece jen velice nízká, a tak tu počet orlů neklesl pod kritický bod. Vsoučasné době zde žije zhruba třicet pět tisíc ptáků, tedy téměř dvojnásobek ve srovnání se všemi ostatními státy USA.
Král oblohy
l Orel bělohlavý (Haliacetus leucocephalus) patří do čeledi jestřábovitých a velikostí je čtvrtým největším orlem na světě. Rozpětí křídel dospělého jedince může dosahovat až kedvou a půl metru. Hmotnost kolísá mezi 4 až 6 kilogramy, samice bývají až o 30 procent mohutnější než jejich samčí protějšky.
l Anglický název orla bělohlavého „bald eagle“ může být poněkud matoucí. Vdoslovném překladu znamená něco jako orel holohlavý nebo lysý. Opak je však pravdou, neboť hlava těchto dravců se honosí hustým sněhobílým peřím. Právě této skutečnosti původně odpovídalo dnes už zavádějící slovo „bald“, které mělo ve staré angličtině význam „bílý“.
l Tělo dospělého orla je tmavě hnědé, korunované bílou hlavou a stejně zbarvenými ocasními pery. Výrazný je také mohutný žlutý zobák a pařáty. Tohoto zbarvení však orli dosahují až kolem pátého roku věku. Mláďata jsou nejprve světle hnědá a jejich peří tmavne až ve věku dvanácti týdnů, kdy opouštějí hnízdo. Později se na jejich hlavě, ocase, hrudi a pod křídly začínají objevovat bílé skvrny.
l Orli bělohlaví obvykle hnízdí na stromech či skalních římsách a tam, kde jim to příroda neumožňuje (například na Aleutách), také přímo na zemi.
l Budují velká hnízda zklacků a větví, která opakovaně využívají. Rozměry hnízd mohou budit respekt. Na zemi mnohdy dosahují až čtyřmetrové výšky a jejich průměr se pohybuje kolem dvou a půl metru.
l Samice klade 1–2, výjimečně až 3 vejce, jejichž inkubační doba se pohybuje kolem čtyřiceti dní.
l Orli bělohlaví se vyskytují na celém území USA svýjimkou Havajských ostrovů. Žijí od oblastí mangrovníkových porostů až po tundru, ale vždy v blízkosti vodního zdroje (řeky, jezera či mořského pobřeží). Hlavní obživu tvoří ryby. Nevyhýbají se však ani lovu menších a středně velkých savců a dalších obratlovců a nepohrdnou ani mršinami.
l Při lovu jim pomáhá zejména mimořádně vyvinutý zrak. Bylo doloženo, že orel bělohlavý je schopen spatřit rybu až na vzdálenost tří kilometrů. l V zásadě rozlišujeme dva poddruhy orlů bělohlavých. První znich, takzvaný jižní typ, se vyskytuje na jih od čtyřicáté severní rovnoběžky. Je o něco menší a také vzácnější než jeho severní protějšek.
