Sumatra, Jáva, Borneo, Celebes. Také vám tohle exotické zaklínadlo přináší vůni koření, sušených ryb a laciného rumu, vanoucí z přístavu do okna zapadlého hotelu, kde zmáčení potem zápasíte se záchvatem malarické horečky? Přístavy tropických moří, malajští piráti, čínští obchodníci, holandské lodě přetížené nákladem kakaa, domorodé parníčky s koprou?. . . . .
Ty obrazy je potřeba trochu přemalovat. I tak v nich však zbude dost romantiky. Indonésie to v minulosti neměla nikterak jednoduché a připočteme-li (při 185 milionech obyvatel) stálý příliv lidí do velkých měst, to znamená i do těch přístavních, není divu, že přístavy pro velké trajekty tu patří k nejdůkladněji střeženým územím. Vysoká betonová zeď, ostnatý drát, pečlivě hlídaná brána. Fotografovat? Ani nápad!
BOJ O MÍSTO NA PALUBĚ
Spojení mezi indonéskými ostrovy zajišťuje šestnáct moderních trajektů společnosti Pelni. Ty největší mají až čtyři tisíce lůžek v pěti třídách a připočteme-li paluby, zdá se kapacita lodí téměř neomezená. “Cirenai”, která nás odváží ze Surabayi na Jávě, je sto padesát metrů dlouhá a šestatřicet metrů široká. Vyrobili ji před osmi lety v Německu. Pracuje na ní sto dvanáct lidí – dva měsíce jsou na lodi, dva týdny mají pak volno.
Pro turisty, odchované Středozemním mořem a očekávající pravidelné denní lodní spoje mezi jednotlivými ostrovy,je to malý šok. Lodě jezdí ve čtrnáctidenních cyklech – kruhových plavbách kolem ostrovů, a tak lodní jízdní řád Pelni ship patří k přepečlivě studovaným dokumentům. Kdo si správně nenaplánuje svůj spoj, může čekat dalších čtrnáct dní.
A kde je na moderních trajektech ona slibovaná exotika? Například už při nástupu na loď. Protože první třída (klimatizovaná kabina pro dva) stojí téměř tolik jako letadlo, kupujeme nejlevnější “economy classe”. Od našeho příjezdu do Indonésie uplynulo teprve pár dní, a tak vychovaně a nezkušeně čekáme u vchodu do “economy” (podruhé už jdeme suverénně na loď přes druhou třídu). Průvodce radí: na palubě nebude místo, zaberte si ho včas. Stojíme tedy u dveří na molo mezi prvními.
Dvě hodiny před odjezdem se dveře otevřou a nastane boj o život (pro nás naprosto šokující – kde je indonéská přívětivost a úsměvy?). Jsme vláčeni mezi balíky a krabicemi, bezmocně unášeni davem k lodním schůdkům, až nás ruka v uniformě oddělí od davu (který tvrdě zpracovává obuškem) a usadí nás v “economy”. Obrovská místnost, pryčny s matracemi přibližně pro dvě stě lidí. Klimatizace kupodivu funguje. Lidé se uklidnili, maminky kojí děti, muži si zapalují první ze svých nespočetných cigaret a štěnice pokračují ve svých cestách po stěnách. Tak to už je opravdu exotika. Hned jak to jde, se stěhujeme i se svými věcmi na palubu. Několikrát vysvětlíme zvědavým spolucestujícím i námořníkům odkud jsme, kam a odkud jedeme, jak se jmenujeme, kolik máme dětí a podobně. Nakonec se usadíme na noc vedle kapitánovy kajuty na důstojnické palubě, kam je vstup zakázán.
Teprve teď si v hlavě srovnáváme zážitky z více než čtyřmilionové Surabayi. Dvě noci jsme v ní spali, na kraji starého města, stlačeného na minimální prostor moderní výstavbou. Nezakrytá páchnoucí kanalizace lemující ulice (jako v 98 % všech indonéských měst). Řeka, která je pro tuto nejubožejší čtvrť smetištěm i záchodem současně. Lidé bydlící na ulici, matky vybírající dětem vši, prostitutky pod mostem uprostřed hromad starého papíru… a deset minut chůze odtud svítí nablýskaný sterilní McDonald. Možná jsme napoprvé vstoupili do Surabayi špatnou nohou…
Po šestadvaceti hodinách klidné plavby vystupujeme na jihozápadním pobřeží Sulawesi v přístavu Pare-Pare. Je takový rozdíl možný? Upravené dřevěné domečky s natřenými plůtky a pestrými kytičkami, silnice s barevnými obrubníky podél pláže, na pláži děti, sušící se ryby a rozestavěné lodě; na moři lodě s vahadly, lodě s trojúhelníkovými plachtami, v domorodém přístavu pak dřevěné osobní parníky narvané k prasknutí. “Halo, Mister, photo, photo,” ozývá se ze všech stran. Tak tohle už nemá chybu.
Chybu nemá ani třetí velký přístav, kam dojedeme o šest týdnů později, kdy už ze Sulawesi odjíždíme, Makasar (na mapě najdete toto osmisettisícové město pod názvem Ujung Pandang). Přístav pro Pelni je samozřejmě stejně šedivý a obehnaný ploty jako všude jinde, ale na severu města je přístav druhý, Paotere, a v něm vedle sebe jako na přehlídce stojí dokonalé bílé bachraté krasavice s plachtami. Žádné křehké slečinky – spolykají pytlů mouky, rýže, kopry a sudů s naftou, co se do nich vejde. Slavné dřevěné plachetnice “prahu” – dílo ještě proslavenějších stavitelů lodí a námořníků, Bugiů a Makasarů.
BUGIOVÉ NEPOTŘEBUJÍ KOMPAS
Na pobřeží mezi Ujung Pandangem a Pare-Pare žijí námořnické komunity, které se již po staletí věnují stavbě lodí. Celá vesnice pracuje společně na pláži stíněné palmami. Bez jakýchkoli plánů a nákresů, se starobylými nástroji jako před lety. Jen délka lodi musí být předem přesně dána. Když jednou za rok přijde očekávaný supervysoký příliv, mohou se lodě spustit na vodu. Každoročně se postaví stovky nových a rozšíří se tak již existující několikatisícové loďstvo Prahu-plachetnic, které je považováno za nejpočetnější na světě. Patří sem jak velké Prahu-dvojstěžníky (palari) s váhou 50-200 tun, tak i malé elegantní závodní Prahu-sande, široké jen jeden a půl metru, s jedním nebo dvěma vahadly po stranách lodi. Bugiové cestují často s celými rodinami, a děti tak vyrůstají na moři. Není divu, že námořníci pak nepotřebují (a nepoužívají) kompas ani sextant a mohou prý vycítit i korálové útesy či přicházející tsunami. Jako rodilí námořníci, všichni spí i jedí na palubě. Kajuty by tedy byly na Prahu-lodích zbytečné. Moderní doba sice přidala motory, ale i bez nich dokáží díky svým sedmi plachtám tato plavidla plout rychlostí až dvacet kilometrů za hodinu. Cestu z Ujung Pandangu do Jakarty urazí za pět dní. Lodě společnosti Pelni překonávají tuto vzdálenost za sedmatřicet hodin. Ale copak je možné srovnávat hlučnou plechovou obludu s voňavou plachetnicí, na které každý kousek opracovala lidská ruka?
