Avignon voní po kadidle, Arles bouchacími kuličkami, jimiž děti zdraví alegorický průvod na oslavu sklizně rýže. Nad Saintes-Maries-de-la-Mer se vznáší pach zpěněných býků a do marseilleského přístavu přivážejí zaoceánské lodě vůně celého světa. Všechny vůně a pachy francouzské Provence se v teplém středomořském vzduchu míchají, jedna ale bezpečně vítězí:
VŮNĚ LEVANDULE
Tahle vcelku nenápadná fialová květinka se stala pro jihofrancouzský kraj Provence takřka symbolem. Vůni levandule ucítíte na náměstích i v ulicích, ve vlasech šarmantních Francouzek, v peřinách venkovských hotýlků; bude na vás útočit i pod zavřenou přilbou, poje-dete-li jako my na motorce, bude vás šimrat v nose, až se budete procházet za humny měst i vesnic. A bude vám chybět, až tenhle kraj opustíte. Tak teplý, tak příjemný, že učaroval mnoha světově proslulým umělcům i bezejmenným kumštýřům, kteří utrácejí svůj čas v provensálských kavárničkách.
SLÁVA A ČEST RÝŽI VE MĚSTĚ ARLES
O Arles se říká, že je vstupní branou do prapodivného kraje, plného bažin, solisek, komárů, koní, býků, sedláků a rýže. I kolem Arles, stejně jako všude v Provenci, jsou mezi divokou levandulí rozházené antické památky, jichž si celkem nikdo nevšímá. A to i přesto, že právě Juliu Caesarovi vděčí za vznik samotného Arles a památkám na římskou dobu vděčí za zařazení města na Listinu světového dědictví UNESCO. Město je rozloženo kolem římského amfiteátru, římských Constantinových lázní a římského divadla. Přestože všichni arleští občané mají přístup do těchto památek zdarma, zřídkakdy sem najdou cestu. Pokud ovšem nedávají v bývalém divadle koncert nebo pokud se neživí turistickým ruchem. A mnoho se jich živí – prodávají látky s nádhernými provensálskými vzory, v nichž dominují žluté slunečnice a fialovo-modré levandule, nabízejí průvodcovské služby či dobré vínko v kavárně s výhledem na amfiteátr.
Pravou tepnou Arles je ale bulvár des Lices, kde se každou sobotu koná trh. Trh jak z vesnických románů minulého století, na nějž přijíždějí farmáři z okolních vesnic. Ke koupi tu jsou čerstvé i všelijak upravené ryby, ovoce a zelenina, samozřejmě sýry, naložená rajčátka, med vonící po levanduli. A nádherné řezané květiny, vázané do obrovských pugétů. Když trh po obědě skončí, zůstane po něm podivně pustá ulice plná odpadků. Městští strážníci bulvár na hodinu uzavřou a nechají na něm řádit uklízecí čety.
Tuhle zářijovou sobotu se ale ulice des Lices stane středem všeho dění v kraji Camargue ještě jednou. Bude se oslavovat začátek sklizně rýže, pro zdejší farmáře plodiny číslo jedna. Jednotlivé vesnice a usedlosti, z nichž některé čítají jenom jednu rozvětvenou rodinu, se na slavnost dlouho připravují – jejich alegorické vozy tažené koňmi bych neváhala nazvat pojízdným muzeem, kdyby ovšem někteří účinkující nesáhli ve snaze postihnout všechny aspekty farmářského života také po poněkud modernějších podobenstvích. Takže večer vidíme i valník, na němž se kroutí nádherně příšerně zmaskovaní popoví zpěváci.
Je už po desáté večer, kolem bulváru se tísní desítky dospělých i dětí a všichni čekáme, až konečně projedou ulicí nejprve policejní auta a pak strážníci na koních. Velká prosba za dobrou sklizeň může začít. Přijíždějí první vozy. Koně pokojně klapou kopyty po asfaltu a jedna z camargueských rodin představuje život sedláků v minulých stoletích. Kroje jsou samozřejmostí, na seně dokonce hoří oheň a ani ne roční přírůstek rodiny v tom hlomozu spí ve starodávné košilce v košíku. Načančané farmářky a farmáři rozhazují plné hrsti rýže a my konečně chápeme, proč jsou děti z řad diváků vyzbrojeny brčky – rýže je skvělým nábojem této jednoduché zbraně. Divoká jízda na koních tančících na zadních ani ne půl metru ode mne uvádí příběh o římských vojácích a místních lidech, kteří byli chytáni do otroctví. A další vůz, tentokrát s pravěkou tematikou: ženy, děti v kůžích, muži vyzbrojení ohromnými kyji vlečou uloveného mamuta… Na dalším valníku jede vesnická škola, pak se znázorňují čajové dýchánky z doby, kdy tu pobýval van Gogh. A stále plné hrsti rýže, bílými zrníčky je posetý černý asfalt moderního města na břehu Rhôny. Úplně nakonec dostávají slovo koně skrytí. S ohlušujícím řevem projíždí bulvárem des Lices několik desítek stylově naprosto čistých harleyářů na naleštěných strojích. Jako nádherná tečka za tvrďáky na motorkách i za celým průvodem přichází mladá harley-žena s malinkým harley-špuntem, který si táhne umělohmotného harleye na provázku. Pravým vínem a kořalkou si nakonec všichni připijí. Na co? Na rýži, která se tu pěstuje už od římských časů!
CAMARGUE – TAM, KDE ŽIJÍ KONĚ VEDLE LIDÍ
Těsně předtím, než Rhônu spolknou teplé vlny Středozemního moře, zpomalí a poskytne svou náruč rybám a ptákům. Bažiny, v něž její břehy zvolna přecházejí, jsou líhní milionů komárů. A ti otravují život nejen lidem, ale také bílým polodivokým koním a obrovským býkům. Vítejte v Camargue! I když proslulé letovisko Saint-Tropez je odtud vzdušnou čarou vzdáleno necelých dvě stě kilometrů, ve skutečnosti jako by leželo na druhé straně oceánu. I když tu pobřeží omývá stejné moře, nebrázdí jeho hladinu luxusní jachty ani nafukovací lehátka s přismahlými Středoevropany. Vítejte na 14 000 hektarech bažin, solisek, pastvin, dun a svobody!
“Hej, hojaáa, hej,” tak nějak, volně přeložen do češtiny, zní pokřik honáků z vesničky Saintes-Maries-de-la-Mer. Úzkou ulicí městečka na samém konci pevniny ženou mladí muži ve sněhobílých košilích několik býků. Obrovských, funících a šířících kolem sebe pach camargueských bažin. Jejich cílem je amfiteátr, ve kterém se odpoledne jako každou neděli budou konat býčí zápasy. Čekání na koridu, tady zvanou course, si krátíme potulkami po úzkých silničkách a cestách, jimiž je Camargue protkáno.
A od té doby, řekne-li někdo svoboda, já dodám – bílí koně z Camargue. Jejich bílé hřívy cuchá přímořský vítr, když se zvědavě přijdou podívat na ty dvounožce, kteří se cpou bílou bagetou a zapíjejí ji červeným stolním vínem. Jak elegantně se objeví, tak nenápadně zmizí. Potkáme je znovu na pobřežních dunách.
Nad hlavami nám létá spousta ptáků – mělo by jich tu být k vidění na 350 druhů. Ptačí rezervace je něco mezi zoologickou zahradou a nepřístupnými mokřisky delty Rhôny. Upravené cestičky nás vedou mezi rybníky, na jejichž hladinách se s naprostým nezájmem o lidské návštěvníky producíruje vodní ptactvo. Pokud sem z nedaleké silnice přeci jenom dolehne nějaký nepříjemný zvuk, hejno plameňáků se líně zvedne, párkrát plácne křídly a usedne o několik metrů dál. Pro ně běžný životní úkon, pro nás úchvatný zážitek plný růžových křídel a šplouchání.
Z býčích zápasů mám strach, strach, že mě mrtvá zvířata neuvedou v to správné nadšení. Zbytečně, smrt se v Camargue už od konce 19. století nenosí. Při provensálských zápasech krev (většinou) neteče. Řízná kapela nastupuje na pečlivě uhrabaný písek koridy, zatímco poslední diváci se ještě trousí. Na betonové stupně amfiteátru usednou, teprve když se v aréně objeví osm mužů, tzv. raseteurs, kteří bojují vždy s jedním býkem a vždy pouhou čtvrthodinu. Během ní se snaží býkovi z rohů sundat jakousi červenou pentličku souvenir. Všech osm raseteurs spolupracuje – někteří upoutávají býkovu pozornost, zatímco vyvolení tryskem nabíhají na býka a kovovým “hřebínkem” upevněným na ruce se snaží sebrat býkovi jeho ozdobu rohů. K divácky vděčným kouskům patří situace, kdy mladík švihem přeskočí dřevěnou ohradu, zatímco býk do ní narazí. A pokud je dostatečně zuřivý, začne ji prkno po prknu rozebírat.
Vzrušení z těch chvil, kdy dřevěná prkna létají vzduchem, mi docela stačí. Boj na život a na smrt vůbec nepostrádám, zvlášť když vidím, že někteří býčkové mají k zuřivosti docela daleko a už se těší, až uplyne jejich čtvrthodina a oni se vrátí zpátky na pastvu.
AVIGNON – PŘÍBĚH KRÁSY
V pozdních večerních hodinách to žije spíš než na proslulém avignonském mostě na náměstí l’Horloge. Rozsvícený kolotoč z přelomu století jako by už vrostl do dlažby, stejně jako hudba z oné doby jako by nikdy nepřestala hrát. Kavárny, hospody, vinárny, stánky s kebaby a čínské restauranty už pomalu sklízejí ze stolků pocákané ubrusy, ale přicházejí další žíznivci. Před půlnocí se nikomu v Avignonu nechce spát. Na chodnících se vrší odpadky, opilci se dávají do zpěvu, číšníci okrádají turisty stále bezuzdněji. Turisté prchají do svých hotelů a Avignon, bezpečně chráněn středověkými hradbami a klidnou řekou Rhône, konečně usíná.
Ráno slunce pere do vybělených domů, stejně jako téměř celý rok, století po století. A domy a bývalé paláce v tom žáru stojí, některé už trochu nakřivo a některé oprýskané, stále však poskytující blahodárný stín. V zimě kámen drží teplo, v létě chlad. Byty se skrývají za zavřenými okenicemi, úzkými uličkami sem tam proběhne pes nebo se probelhá babka. Ačkoli do Avignonu míří statisíce turistů ročně, naštěstí jsou tu místa, kam to nikoho neláká. A právě tady je třeba hledat zprávy o současných obyvatelích prastarého města.
Takové zprávy se musí nyní, v poledne, hledat po čichu. Z jedněch dveří je cítit trochu zatuchlého papíru a také vývěsní štít už potvrzuje, že stojíme před antikvariátem. Dráždivá vůně provensálského koření? No jistě, malinká restaurace se čtyřmi pidistolky. Indické tyčinky napoví a vousáč v batikovaném triku potvrdí, že v prvním patře bývalého paláce bydlí ctitel jiné kultury než té papežské, za níž sem jezdí půl “civilizovaného” světa.
Po polední siestě se k vjemům čichovým přidají ještě sluchové – jazz, rock, klasické piano, swing. V žádné z uliček, dodnes pojmenovaných po řemeslech, která se tu ve středověku provozovala, neslyšíme … jak to jednoduše vyjádřit … třeba Oreiro.
Při procházce historickými čtvrtěmi města se nemůže stát, že by člověk nakonec nenarazil na papežský palác. Papežové i vzdoropapežové tu původně skromnou budovu přestavěli v ohromný komplex s mohutným opevněním. Rozloha paláce s deseti věžemi nakonec dosáhla 15 000 čtverečních metrů. Poprvé se Avignon stal srdcem římsko-katolické církve v roce 1309, když sem papežský dvůr přestěhoval papež Klement V. Poslední papež odsud prchl v roce 1403, to už se ale jednalo o vzdoropapeže (Benedikt XIII.). Za tlustými gotickými zdmi se mezi těmito dvěma daty řešily záležitosti náboženské i světské, hodoval tu dokonce i náš Karel IV. Svého času byl papežský palác velmi luxusním sídlem, po spěšném odchodu posledního papeže ale byla většina zařízení postupně rozkradena a zničena. Ohromný palác by tak zel prázdnotou, kdyby…
Kdyby se Avignon nestal Evropským městem kultury 2000 a kdyby francouzský přístup k umění nebyl tradičně odvážný. Radní města Avignonu se rozhodli v papežském paláci instalovat výstavu “Příběh krásy”. Mocnosti pekelné a andělské tu jsou v představách výtvarníků zastoupeny krásou a jejím zrozením skrze lásku. Téměř jako svatokrádež působí videoinstalace v hlavní kapli – znovu a znovu tu na smyčce přicházejí dva muži, z nichž jeden je sežehnut plameny a druhý… Vedle bývalé papežovy ložnice rozhýbají kroky návštěvníků stínohru ďáblíků s růžky a s opravdu nepřehlédnutelným přirozením. Na kamennou zeď reprezentačního sálu, místa, kde se scházeli kardinálové při volbě nového papeže, jsou promítány bouřkové mraky, na které se z obrovské kolorované fotografie dívá Björk. Ze zdí paláce trčí červené zkroucené hadice – tepny znovuobživlého paláce.
MARSEILLESKÁ POTOPA
Pokud se nám Provence zatím dávala poznat coby mírný kraj vesnického rázu, kde i městský čas plyne pomaleji než jinde, kde se nahlas nemluví o bohatství ani o chudobě, kde se dobře jí a pije a večery u kavárenských stolků jsou nekonečné jako van Goghova snaha uzavřít Provence do svých pláten, Marseille na nás dýchla tu těžko definovatelnou směs vůní a zápachů velkoměsta. A ke všemu na nás seslala potopu.
Do Marseille se vždycky přijíždí seshora, jinak to po souši nejde. Nejprve to vypadá, že se před vámi rozprostírá město jako na dlani, ale k Marseille patří desítky a desítky kilometrů pobřeží, k přístavu velkých zaoceánských lodí nelze ani dohlédnout. A tak když se z libovolného směru spustíte do skutečného labyrintu širokých bulvárů, odvážných silničních nadjezdů, mostů a podjezdů, brzy podlehnete pocitu méněcennosti vůči této směsici nejmodernější architektury, nejstarších domů a nejnebezpečnějších bulvárů, zvané Marseille. Naštěstí zdejší radní dobře vědí, že jako turista nejspíš míříte do starého přístavu Vieux Port, takže na každé sebebezvýznamnější křižovatce najdete směrovku.
Tvar pobřeží přímo vyzýval první osadníky, kterými byli Řekové už v 7. století př. n. l., k založení přístavu. Později si výhodnou polohu tehdejší Massillie uvědomili i Římané a přístav obsadili. Po nich během staletí přicházely další a další národy, které se zdržely na kratší či delší dobu a zanechávaly tu své potomky. A Marseille rostla až do dnešní podoby druhého největšího a jistě nejkosmopolitnějšího města Francie.
Vieux Port je vlastně původním přístavem, chráněným u vjezdu dvěma pevnostmi – Saint-Nicholas na jižní straně a Saint-Jean na severu. Vjezd do přístavu je poměrně úzký, a tak jej dnes využívají pouze tisíce jachet a rybářských lodí, kotvících přímo naproti proslulému bulváru Canebiere. Přijíždíme do města odpoledne a na pozdrav nám cinkají tisíce stěžňů, které rozkýval stále sílící vítr. Netušíme, že za pár hodin se La Canebiere stane dravou řekou, elegantním splavem ústícím přímo do vod přístavu. Obloha je čím dál tmavší a ze stolků pouličních restaurací padá nádobí. Nakonec to přijde – jak se později z francouzské televize dozvídáme, zuří nad námi tornádo. Okolo přístavu vede jedna z nejrušnějších ulic a ve chvíli, kdy už je jasné, že příroda chystá cosi nezvyklého a velkolepého, jsou na ní uvězněny desítky automobilů v pravidelné odpolední zácpě. Z oblohy padá stále více vody, která si razí cestu ulicemi a uličkami, nakonec i sklepy a obchody dolů do přístavu. Za chvíli plavou v zálivu stolky, židličky a také kabelky některých nešťastnic. Marseillané berou to řádění živlů s klidem – okýnky automobilů vylévají vodu, cyklisté hodí kolo na ramena a stávají se z nich plavci. Na místě už jsou policisté, hasiči a také televizní štáby. Stále prší a někteří se pokoušejí odnést si domů vyplavené kavárenské zařízení. Jiní na ně s úsměvem volají policisty. Ani my už se nebojíme, nabyli jsme dojemmu, že tornádo je v Marseille běžné stejně, jako u nás bouřka. “Žiju tady padesát let, a něco takového jsem zažil podruhé,” vyvádí nás nazítří z omylu náš průvodce.
Ráno stále ještě poprchává a celé město žaluje na matku přírodu protivným zvukem puštěných čerpadel, která se snaží dostat vodu z míst, kam nepatří. Odpadky jsou spláchnuty do moře a Marseille se nám jeví jako znovuzrozená. Nejlepší čas pro procházku starým městem, čtvrtí zvanou Panier. Křivolaké staré domy stojí dnes na začátku své nové historie. Poválečné dějiny této čtvrti totiž nápadně připomínají osudy historických jader mnoha našich měst – pro zámožnější občany se stavěly nové čtvrti s moderními byty a stará centra osidlovali sociálně slabší občané. A stejně jako v Česku Romové, v Marseille přistěhovalci z Portugalska či z Maroka neměli stejné představy o hygieně jako původní obyvatelé. A ani peníze na opravu čím dál více chátrajících budov. Marseilleská radnice tak dnes řeší zajímavý problém – na vlastní náklady zrekonstruovat historicky cenné objekty, ve kterých žijí často chroničtí neplatiči nájemného, nebo se snažit byty prodat bohatším lidem a pro stávající nájemníky najít jiné bydlení? Problém podle slov našeho průvodce komplikuje ještě fakt, že některé byty jsou v soukromém vlastnictví.
Když se dnes procházíme úzkými uličkami středověké Marseille, hledíme místy na fasády poznamenané staletími, jindy je tvář domů rozsvícená novými nátěry, za kterými se ve stísněných prostorách nacházejí supermoderně vybavené byty. Někde seprané kousky oblečení sušící se na oprýskaných oknech hlásají chudobu obyvatelů Panier, jinde se po parapetech pne pečlivě udržovaná exotická zeleň. Panier se zvolna mění – a možná v době, kdy budou všechny fasády růžovo, oranžovo, zeleno – rozjásané, zmizí kousek nechtěné romantiky velké Marseille. Zatím tu člověk musí sklonit hlavu, chce-li vejít do malých krámků, takových, jaké se jinde ve Francii snad už nevidí. Večer se tady zavírá brzy a procházky se nedoporučují. Nedaleké doky velkého přístavu kouzlí po setmění čarodějně hororový obraz Marseille takové, jakou by ji raději nikdo neviděl. Jinou tvář nastaví ráno. Rybáři přímo na nábřeží Vieux Port nabídnou své čerstvé úlovky, řečtí, italští a bůhvíjací přistěhovalci otevřou svá bistra a budou snít o velké restauraci, kterou si jednou pořídí. Turisté se rozběhnou po pamětihodnostech, studenti se budou snažit na svých motocyklech prokličkovat ranní zácpou a dostat se do školy. Každý si v tom obrovském mraveništi, kde jako na jediném místě v Provenci neucítíte vůni levandule, půjde za svým.
