Autor: Vladimír Plešinger
Magické číslo 2000… Ať chceme, nebo ne, jsme ho všichni plní: vždyť nás už dělí pouze dny a hodiny od okamžiku, kdy se dočkáme toho, co může zažít v moderních dějinách lidstva jenom každá čtyřicátá až padesátá generace.
V onom okamžiku se změní první číslice letopočtu užívaného velkou většinou lidstva. Druhé milénium tím sice ještě neskončí, ani třetí nezačne – na to si budeme muset ještě rok počkat – ale ona magie, která se pojí s číslicí 2000, je prostě silnější než volání skeptiků varujících před těmi, kdo si pletou poslední rok s prvním, a chystají se slavit zrod tisíciletí v okamžiku, kdy půjde o jeho zánik.
Každý ví, že onen důležitý moment nenastane pro celé lidstvo najednou. Země je kulatá, otáčí se, a den a noc se střídají podle pozice, jakou zaujímá to které místo vůči Slunci. Čím dále jde člověk na východ, tím dříve má šanci vidět, jak se ohnivá koule Slunce dere nad obzor. Čím tedy stojí člověk východněji, tím dříve pro něj začíná den a tím dříve pro něj začne i nové tisíciletí. Jenže kde je hranice? Kde končí východ a začíná západ?
HISTORIE NULTÉHO POLEDNÍKU
Od té doby, co lidstvo ví, že Země je koule otáčející se podle osy s konci na severním a jižním pólu, je řešení tohoto problému jednoduché. Jde jenom o maličkost: vybrat si mezi teoreticky nekonečným počtem spojnic obou pólů, sledujících povrch zeměkoule, jakousi pomyslnou středovou linii světa oddělující západní a východní polokouli. Západ a východ se opět setkají na opačné straně zeměkoule v linii, která bude předělem mezi daty. Kdo se na ni postaví rozkročmo tváří k severu, bude pravou půlkou těla o den “mladší” než levou.
Až do roku 1884 nebylo učené lidstvo vůbec jednotné v tom, co si vybrat jako nultý poledník. Pro španělské mořeplavce měl tuto funkci poledník procházející nejzápadnějším mysem ostrova El Hierro na Kanárských ostrovech, pro Francouze to byl poledník protínající Paříž a pro Angličany od roku 1667 poledník londýnské hvězdárny Greenwich. Ve hře byla ještě egyptská Cheopsova pyramida a hlavní město USA Washington. Právě v tomto městě však odhlasovala v říjnu roku 1884 komise složená ze 41 delegátů různých národů to, že nultý poledník povede přes Greenwich a že celkový počet od sebe pravidelně vzdálených poledníků bude 360. Počítat se budou od 0 do 180 na oba směry. U poledníků číslo 1 až 179 je proto nutno udávat, jedná-li se o východní, či západní délku, kdežto krajní poledníky, nultý a stoosmdesátý, nemají dvojníky.
KDE TO BUDE POPRVÉ
O čest porodit skutečně první dítě nového tisíciletí (či alespoň toho věku, jenž podle křesťanského letopočtu bude začínat dvojkou) mohou soutěžit pouze matky, které se v době porodu budou vyskytovat na stoosmdesátém poledníku nebo těsně na západ od něj – tedy ještě v oblasti východních délek. Možná že nebude příliš těžké takovou matku najít, vyskytne-li se vůbec nějaká.
Stoosmdesátý poledník se totiž trefil do pruhu, kde je snad nejméně obydlených oblastí na světě. Podívejte se na glóbus: ten pruh je samá voda! Na cestě od severního pólu na jih přetíná důležitý poledník kromě moří jenom kousek Čukotky, nejméně lidnaté části Ruska s její věčně zmrzlou půdou, a pak daleko na jihu ten nejmenší možný kus zcela liduprázdné Antarktidy, “zmenšené” podle poledníku velikým zálivem zamrzlého Rossova moře.
Ale přece! Musíte mít pořádně velký glóbus, abyste objevili, že stoosmdesátý poledník přímo půlí ostrov v souostroví Fidži, jehož jméno je Taveuni. Je velký asi jako Krk v Jadranu nebo Sámos v Egejském moři – podle velikosti tedy patří až do čtvrté stovky světových ostrovů. Žije na něm 8000 obyvatel – většinou melanéských Fidžijců, ale také Indů, jejichž předci přišli na Fidži jako dělníci na třtinových plantážích.
Mám na Taveuni osobní vzpomínku, neboť právě nad ním jsem “ztratil” den života. Vylétl jsem loni v pátek 30. října boeingem novokaledonské společnosti Aircalin dopoledne z Tahiti, a za pár hodin, krátce po poledni, jsem přistál na největším ostrově Fidži Viti Levu. Jenže už nebyl pátek, nýbrž sobota 31. října. Taveuni jsem pod námi při letu bezpečně poznal podle tvaru i podle toho, jak je zelený: ne nadarmo mu Fidžijci říkají “Garden Island”.
Když jsem se pak informoval o tom, jak létají místní spoje na Taveuni, usmálo se na mě příjemné děvče na letišti v Nadi: “Že vy tam jedete kupovat pozemky!” A pak mi Fidžijka vysvětlila, že pozemky okolo stoosmdesátého poledníku na Taveuni se staly předmětem spekulací, na nichž majitelé neuvěřitelně zbohatli. Bohatí Američané a Japonci totiž nejenom chtějí vidět nástup nového tisíciletí jako první, ale touží být svědky nástupu nové éry “na svém”.
Zcela nepřístupní jsou prý podobným spekulacím obyvatelé sousedního mini-ostrůvku Rambi, který je rovněž požehnán polohou na poledníku. Ač je součástí Fidži, britská vláda sem v roce 1945 nastěhovala 2000 obyvatel mikronéského atolu Banaba z Gilbertova souostroví (dnešní Kiribati) po tom, co byl atol nenapravitelně zničen těžbou fosfátů. Druhý domov, který našli na Rambi, už si Banabané vzít nenechají.
Do třetice protíná poledník fidžijské území v nejzazším severovýchodním výběžku ostrova Vanua Levu. Na kopečku zvaném Udu Point tam budují Fidžijci “poledníkovou zeď třetího milénia”, z níž bude možno pozorovat jak poslední západ Slunce starého tisíciletí, tak první východ Slunce tisíciletí nového. Stejné úkazy pochopitelně budou k vidění na milionech dalších míst, ale co je to platné, ti, kdo se postaví na Meridian Wall, budou první.
POTÍŽE S ČASEM
Anglický obchodník, usazený ve Waiyevo na severním pobřeží Taveuni, vyřešil kdysi spory s přísnými metodistickými misionáři tím, že přesunul svou rezidenci přesně na poledník. Metodisté jsou totiž tradičně hákliví na dodržování nečinnosti během sedmého dne v týdnu. Obchodníkovi se zahálka v neděli nehodila, a tak, když vyšlo v neděli Slunce, stěhoval se vždycky ze západní strany poledníku na východní, kde byla ještě celý den sobota.
To se mohlo stát pouze před rokem 1879. Tehdy koloniální páni Angličané vtěsnali celé fidžijské souostroví do jedné časové zóny, poněkud tak modifikujíce pravidlo o dělení času podle poledníků, celosvětově uznané o pět let později na zmíněném kongresu ve Washingtonu. Podobně se zachovalo nedaleké ostrovní království Tonga, které sice leží celé na východ od 180. poledníku, ale zásluhou umělého vybočení tzv. International Data Line se dostalo do stejného časového pásma jako Fidži. Mohutnou kampaní, jejíž součástí jsou např. známky s nápisem “Království, které první na světě vítá nový den”, se Tonga dostává do povědomí světa jako nejvýchodnější země světa, ačkoliv je vlastně nejzápadnější.
Podobné starosti si, jak se zdá podle ohlasů z médií, nijak nepřipouští obrovské Rusko. Čukotka, přes jejíž takřka neobydlenou část přechází důležitý poledník, čelí v současnosti drastickému úbytku obyvatel, přičemž odcházejí zejména Rusové a Ukrajinci, dříve zaměstnaní ve zlatých a uhelných dolech. Za posledních pět let jich “zmizelo” na padesát tisíc. Původní obyvatelé Čukčové (jichž je asi 11 000) jsou známí chovem sobů, kdežto Eskymáci (1200) lovem mrožů. Největší mroží kolonie jsou na velkém Wrangelově ostrově, položeném na sever od Čukotky přímo na stoosmdesátém poledníku. Je tam i jedna vesnice, ale jinak se o Wrangelově ostrovu, velkém přibližně jako Kypr, říká asi pravdivě, že je tam víc ledních medvědů než lidí.
SILVESTROVSKÉ DOVÁDĚNÍ
Je přirozené, že ani okolo jižního pólu se nechystají na stoosmdesáté rovnoběžce nějaké zvláštní akce. Na samotném pólu, kde se všechny poledníky spojují v jediném bodu, se však zajisté slavit bude – na americké stanici South Pole, fungující od roku 1975. Také lze očekávat, že ve vrcholné letní době jižní polokoule se někdo bude pokoušet o jednu z nejvyšších hor Antarktidy Mount Erebus, ta však leží nikoli na 180. ale na 170. poledníku, navíc západní délky.
Je-li řeč o jižní polokouli, dlužno připomenout ještě jednu akci. Jmenuje se Pacifický festival plachetnic a pořádají ji novozélandští plachtaři kromě jiného jako připomínku 230. výročí přistání kapitána Cooka u novozélandských břehů. Hlavní roli však hraje milénium, neboť silvestrovým cílem plachtařů (včetně jedné české lodi) je přístav Gisborne na Severním ostrově Nového Zélandu. Tam se bude konat oslava z toho důvodu, že – jak praví informační bulletin – “nejenom, že to bylo zrovna tady, kde se kapitán Cook prvně dotknul novozélandských břehů, ale Gisborne je také nejbližší město na světě k Stoosmdesátému, který prochází ve vzdálenosti méně než 100 mílí na východ.”
Pro spravedlnost je nutno dodat, že Gisborne není městem, které má ze všech skutečných měst nejblíž k stoosmdesátému poledníku. Neudělíme-li statut “města” obci Somosomo na Taveuni (2000), pak nejbližším nesporným městem bude asi Lambasa (18 000) na fidžijském Vanua Levu, přímou čarou 75 km od poledníku. Dokonce i čukotský Anadyr’ (10 000), to má k poledníku pouhých 100 kilometrů, o 20 km méně než Gisborne. Až tedy zdvihneme své číše k novoročnímu přípitku a vstoupíme – neodrazeni tím, že pedanti budou na ten okamžik čekat ještě rok – do nového tisíciletí, budou to mít lidé na Fidži, na Novém Zélandu a na Čukotce už jedenáct hodin za sebou. Angličané budou muset ještě hodinu čekat. Způsobili si to sami, když prosadili svůj Greenwich za střed světa a nikoliv za jeho východní začátek.
