Východní Timur v roce nula

V květnu roku 2002 se Východní Timor stal nejmladší zemí na světě. Jeho prezidentem byl v dubnu zvolen bývalý vůdce odboje proti indonéské okupaci – Xanana Gusmao. Východní Timor je jednou z nejmenších zemí Asie, více než polovina obyvatel (celkem jich v zemi žije méně než 800 tisíc) je negramotná a nezaměstnaná. Na počet obyvatel země ztratila během indonéské okupace více lidí než jakýkoliv jiný stát na světě ve dvacátém století. Přestože neexistují přesné statistiky, předpokládá se, že od roku 1976 do roku 1999 zahynulo 30 až 40 % obyvatel země. Indonésie (se 200 miliony obyvatel) však nedokázala zlomit svobodný duch tohoto malého a hrdého národa, který během druhé světové války zachránil Austrálii před japonskou invazí. V roce 1999 se konalo referendum pod patronátem OSN a Východní Timor volil nezávislost na Jakartě. Proindonéské milice zmasakrovaly tisíce lidí v hlavním městě a na venkově. Stovky tisíc jich bylo donuceno hledat útočiště v táborech Západního Timoru. OSN poslala do země mezinárodní jednotky, které zabránily dalšímu krveprolití a v roce 1999 vytvořila dočasnou administraci UNTAET (UN Transitional Administration in East Timor). Během dvou let pod správou UNTAET se situace stabilizovala, většina uprchlíků se vrátila do země a v dubnu se konaly svobodné volby.VŠE JE NA ZAČÁTKUMoisesovi je osmnáct, má však tvář zkušeného muže. Sedí u počítače ve své kanceláři UNHCR (Organizace OSN pro utečence) a vyrábí mi dočasný novinářský průkaz, který mi umožní cestu do „vnitrozemí“. „Vím, že je to divné, když pro OSN pracuje osmnáctiletý kluk,“ vysvětluje. „Jenže se mi dostalo alespoň nějakého vzdělání. A navíc mluvím anglicky. Budu tady ještě měsíc, pak letím studovat do Londýna novinařinu. Chci vystudovat co možná nejrychleji, abych se mohl vrátit domů a pomoci svým lidem…“ Malik da Costa Vaz je neuvěřitelně slušný. Děkuje mi za to, že jsem pracoval v jeho zemi během okupace v roce 1993 a 1996. Také za to, že jsem přežil indonéské vězení „pouze“ s vykloubeným ramenem. Jako většina mladých Východotimořanů nechce brečet nad minulostí. Východní Timor začíná od nuly, od začátku – budoucnost je vzrušující, všechno je najednou možné a dosažitelné. Během okupace Malik ztratil několik příbuzných, musel se skrývat, viděl smrt mužů a znásilnění žen, marně však v jeho slovech hledám nenávist či touhu po pomstě. Ptám se ho, zda tento malý národ, který ztratil 40 % obyvatel, opravdu odpustil Indonésii. Zda odpustil Austrálii, Spojeným státům a Británii, které indonéské invazi daly zelenou. „Jdi za prezidentem,“ radí mi najednou Portugalsky. „On ti to vysvětlí lépe než já.“ V „PREZIDENTSKÉ“ KANCELÁŘIMalik má na mysli prezidenta, který dosud nebyl zvolen, ale o němž všichni vědí, že se stane prvním demokraticky zvoleným vůdcem svobodného Východního Timoru. Je jím Xanana Gusmao, bývalý velitel odboje. Mé zásluhy „přítele Východního Timoru“ a jednoho z mála novinářů, kteří se tu během okupace pohybovali, mě dostanou bez problému do čekárny ve skromné budově, jež patří „Asociaci veteránů Villaverde“, kde Gusmao úřaduje. Vedle mě sedí brazilský generál, který se zítra vrací domů – jeden z velitelů jednotek OSN. Na protější lavici čekají dva místní muži, jejichž obličeje jsou mi povědomé. Po chvíli ke mně jeden z nich přistoupí a obejme mě. „Eduardo Barreto,“ představí se. „To není možné,“ vydechnu. Barreto, jeden z velitelů odboje v oblasti Ermery, kde jsem pracoval těsně před svým zatčením v roce 1996. „Já jsem vás hledal v roce 1996. Věděl jsem približně, kde jste, ale nepokusil jsem se s vámi spojit, protože jsem tušil, že mě sledují.“ „My jsme o vás také věděli,“ usmívá se comandante. „A nespojili jsme se s vámi ze stejných důvodů.“ Napadá mě, že se podobná scéna mohla odehrát v Salvadoru či v Nikaragui. I jazyk, kterým jsme komunikovali, byl podobný. Timorská Portugalština je pro španělsky hovořící osobu zcela srozumitelná.CO SI MYSLÍ PREZIDENT O SVÉ ZEMIGusmao mě vítá ve své kanceláři. Je unavený, překouřený, nevyspalý. Má na sobě tričko a džíny a je zcela bezprostřední. Pokladám svůj audio rekordér na stůl, kde je popel smíchán s loužičkami po rozlité kávě, a ptám se ho rovnou, zda Indonésii věří, či zda připraví Východní Timor vojensky na další možnou invazi. „Ne,“ odpovídá Gusmao. „Nechci vidět Indonésii jako nepřítele.“ Mluví pak o tom, že jedinou cestou pro Východní Timor i Indonésii je cesta k usmíření. „Usmíření mezi našimi národy,“ vysvětluje, „začalo před mnoha lety. Začalo, když stovky indonéských vojáků, jež sem poslali proto, aby vraždili naše lidi, nás vraždit odmítli. Mnozí z nich nakonec bojovali na naší straně. Někteří z nich v boji za naši svobodu padli. Padli jako hrdinové. Proto nemohu říci, že nenávidím Indonésany. Občané Indonésie byli též oběťmi režimu ve své zemi. Suhartova režimu. Pokud by byla Indonésie demokratickou zemí, nikdy by k invazi nedošlo.“ Gusmao mluví o své zkušenosti v indonéském vězení, o odboji a o budoucnosti své země, která je nyní podle jeho slov „velmi křehká“ – bez zkušeností, bez finančních zdrojů, bez intelektuálů. „Lidé jsou však ochotní čekat. Pochopili, že nic nespadne z nebe přes noc. Potřebujeme vybudovat civilní společnost, ve které by se každý mohl podílet na budování Východního Timoru. V roce 1999, během masakrů, jež přišly po naší volbě nezávislosti, většina lidí trpěla a měla hlad, ale téměř všichni měli na tváři úsměv. Poprvé po dlouhých desetiletích se v nich probudila naděje. Bylo to úžasné – šel jste po ulici a proti vám kráčeli lidé a smáli se. Měli hlad, ztratili své blízké, ale smáli se! Ta naděje nezmizela ani teď. Jen jsme si uvědomili, že cesta bude trnitá… Svoboda neznamená jen mít svůj prapor, parlament, hymnu. Bojovali jsme proto, aby se našim lidem žilo lépe. Teď musíme dokázat, že umíme nejen bojovat, ale i stavět… Předevčírem za mnou přišli lidé z venkova. Řekli: ‚V roce 2020 bychom chtěli mít alespoň jednoho lékaře v každém okrese.‘ Rozumíte? Pochopili, jak těžká je naše situace. Nechtějí nic dnes nebo zítra. Jsou ochotni čekat…“ Ptám se Xanany Gusmaa, proč se tak dlouho zdráhal přijmout prezidentskou kandidaturu. „Já se vám přiznám: já vůbec nechci být prezidentem. Navíc jsem svým soudruhům ve vězení slíbil, že pokud zvítězíme, FRETILIN se nikdy nechopí moci. Nebojovali jsme proto, abychom měli privilegia.“ Ptám se, co se změnilo, proč se nakonec rozhodl kandidaturu přijmout. „Donutily mě k tomu okolnosti. Přišlo za mnou mnoho lidí a prosili mě, abych kandidoval. Nakonec jsem přijal. Problém spočívá v tom, že si velmi vážím svého oponenta – Francisca Xaviera do Amarala – který, jak víte, byl prvním prezidentem země, hned potom co jsme se osamostatnili od Portugalska a předtím než nás Indonésie okupovala. Přijal jsem kandidaturu a chci tudíž zvítězit. Nevím, jak vám to však vysvětlit: chci zvítězit, a zároveň nechci porazit svého oponenta… Hned potom co jsem přijal kandidaturu, se mě někteří přátelé ptali, co budu dělat, pokud volby prohraji. Řekl jsem jim: ‚Budu křičet z okna na voliče: Děkuji vám! Teď jsem opravdu svobodný.‘“DLOUHÁ CESTA KE SVOBODĚV roce 1996 se můj rozhovor s nositelem Nobelovy ceny za mír, katolickým biskupem Carlosem Filipe Ximenesem Belo odehrával v biskupské vile zamořené odposlouchávací technikou. Biskup odmítl mluvit. Psali jsme si na cárech papíru. Zeptal jsem se ho, co může okolní svět pro Východní Timor učinit. Cítil jsem se trapně, neboť jsem dobře věděl, že tato malá, týraná země je mimo radar většiny světových publikací. „Pište o nás,“ žádal biskup. „Pište o nás, neboť utrpení našich lidí je nesrovnatelné s utrpením jakéhokoliv jiného národa. A také se, prosím, za nás modlete.“ Biskupská vila v Dili byla zničena proindonéskou milicí v roce 1999, začátkem roku 2002 však již byla téměř úplně rekonstruována. Jeptišky z katolické školy teď hlídají stovky dětí, které si každý den přicházejí hrát do biskupského parčíku. Pro nás, kteří jsme ve Východním Timoru pracovali během okupace, je však těžké zvyknout si na mír; dosud zahýbáme do bočních uliček, když za sebou slyšíme kroky. Zvuk motoru nákladního automobilu je synonymem nebezpečí. Koncem roku 1996 bylo ve Východnim Timoru „všechno špatně“. Na ulicích se sporadicky střílelo; půlnoční mše biskupa Belo se změnila v tichou, ale obrovskou demonstraci proti indonéské zvůli. V noci z temných oken zněly protestní songy velkého brazilského básníka a zpěváka Chico Buarquese, v horách u města Ermera indonéská armáda zatkla ve dvou vesnicích téměř všechny muže, aby pak mohla znásilňovat ženy a děti. Ostrov Timor měl po staletí svoji vlastní a svéráznou kulturu, obchoduje jak s Jávou, tak s Čínou. Portugalští obchodníci přistáli u jeho břehů v roce 1509. Později, v roce 1859, byl Timor rozdělen na Portugalský východní Timor a na Holandský západní Timor. Východní Timor byl zcela „zanedbanou“ kolonií – jednou z výhod „zanedbání“ však bylo, že (s výjimkou toho, že se tu zabydlela katolická církev) Lisabon téměř nezasahoval do místního životního stylu a kultury. Během druhé světové války byl ostrov okupován japonskou armádou, která se chystala k útoku proti Austrálii. Ke 230 australským vojákům, kteří tu Japoncům čelili, se postupně přidalo místní obyvatelstvo. V boji proti japonské císařské armádě padlo 60 tisíc obyvatel východní části ostrova a v historických knihách se často mluví o tom, ze Východotimořané v podstatě zachránili Austrálii před invazí. Poté co v Portugalsku padla pravicová diktatura (1974), se ve Východním Timoru vytvořilo několik politických stran: největší a po nezávislosti toužící „Sociálně-demokratická asociace Východního Timoru“ (ASDT), konzervativní „Timorská demokratická unie“ (UDT), jež chtěla, aby Východní Timor i nadále zůstal portugalskou kolonií, a „Lidově demokratická asociace Timořanů“ (APODETI), jež prosazovala myšlenku připojení Východního Timoru k Indonésii. APODETI měla nejméně členů. V roce 1974 však ministerský předseda Austrálie (Gough Whitlam) prohlásil, že by nebyl proti indonéské invazi. Velvyslanec Spojených států Newsom pak dodal, že pokud Indonésie okupuje Východní Timor, měla by tak učinit „efektivně, rychle a bez použití naší techniky“. V té době Západ podporoval všemi silami prozápadního indonéského diktátora Suharta, kterému se podařilo odstranit z moci levicového prezidenta Sukarna (zakladatele indonéského státu). Situace ve Východním Timoru se zatím vyvíjela závratnou rychlostí. UDT změnila politicky směr a prohlásila, že si též přeje, aby se Východní Timor stal nezávislým státem. ASDT se změnila v revoluční stranu a přijala nový název FRETILIN („Revoluční fronta nezávislého Východního Timoru“). Jakarta rozjela mohutnou propagandistickou kampaň. V indonéských denících se psalo o vlně teroru, jež zaplavila Východní Timor, přestože nezávislí novináři mluvili a psali o opaku. Indonésie se také snažila přesvědčit Západ o tom, že „u svých břehů nebude tolerovat další Kubu“. FRETILIN vyhrála volby, UDT se však 11. srpna 1975 pokusila o převrat a boj pak opravdu vypukl mezi levicovou frontou FRETILIN a jednotkami UDT. FRETILIN opět zvítězila a několik vůdců UDT uprchlo do Indonésie, která této skutečnosti ihned využila ke svým cílům, když prohlásila, že UDT si přeje anexi a žádá Indonésii o zásah. Indonéské jednotky se vylodily v Dili 7. prosince 1975. Brutalita okupace byla nepředstavitelná. Během 24 let Východní Timor ztratil 30 až 40 procent obyvatel. Ztráty byly „doplněny“ přistěhovalci z muslimské Jávy a Sumatry – takzvaná „transmigrační politika“ (transmigrace byla postavena na stejném principu jako pokus Ruska učinit z původních obyvatel Pobaltí menšinu ve svých vlastních zemích). Dubnová rezoluce Rady bezpečnosti OSN potvrdila „právo Východního Timoru na sebeurčení“. Přes protesty na celém světě se však Východní Timor stal oficiálně 27. provincií Indonésie (16. 7. 1976). Alespoň na mapách OSN Východní Timor zůstal vždy svobodnou a suverénní zemí… Odboj nebyl zlomen ani po zatčení vůdce FRETILIN – Xanany Gusmaa (1992). V roce 1996 mluvčí Východního Timoru Jose Ramos- -Horta a biskup Carlos Belo přijali Nobelovu cenu za mír. Po pádu Suhartovy diktatury podepsal prezident Habibie dohodu s Portugalskem o referendu, jež pod patronátem OSN mělo rozhodnout o tom, zda Východní Timor zůstane součástí Indonésie, nebo zda se vydá vlastní cestou. Dne 4. září 1999 volilo 80 % obyvatel svobodu. Následovala otřesná vlna teroru. Proindonéské milice (s přímou či nepřímou podporou armády) začaly vraždit, znásilňovat a nakonec ničit města, vesnice a infrastrukturu. Kolem 100 tisíc osob bylo buď zavražděno, nebo donuceno opustit Východní Timor a usadit se v utečeneckých táborech za hranicemi. Po několika dnech bylo zřejmé, že akce milicí a armády jsou koordinované. Hlavní města (včetně Dili) byla v podstatě srovnána se zemí. Austrálie (pod tlakem veřejného mínění, jež mělo bezesporu pocit viny z minulosti) se rozhodla jednat. Canberra vyvinula obrovský tlak na Jakartu, která nakonec ustoupila a povolila vstup jednotek OSN na území Východního Timoru. V době, kdy se na pobřeží Východního Timoru vylodili první vojáci INTERFETu, země již v podstatě neexistovala. Téměř všechny budovy, školy, obchody, elektrárny a nemocnice byly srovnány se zemí. Milice a armáda zničily přes 80 % infrastruktury. Pět set tisíc lidí (75 % obyvatelstva) zůstalo bez domova. Sto tisíc lidí (většinou těch, kteří s milicí spolupracovali) se zabydlelo v táborech za novou hraniční čárou – v Západním Timoru. TOUHA PO MÍRU – NIKOLIV PO POMSTĚ Tasitolu je jedním z hlavních „tranzitních“ táborů pro utečence, kteří se chtějí vrátit zpět do Východního Timoru. Je pouhých deset kilometrů od Dili, pár kilometrů od jediného mezinárodního letiště země a od australského vojenského tábora. Tábor je poloprázdný, pod obrovskou střechou vedle sebe stojí malé modré stany. Na zemi leží pytle s rýží a levný nábytek. Kolem dokola běhají děti, slepice, dokonce dvě malá selátka. Carlos leží na jednom z pytlů vedle své manželky a tří dětí. Ptám se ho, co se stalo v roce 1999. „Čtrnáctého listopadu 1999 jsem opustil Východní Timor,“ vzpomíná Carlos. „Nevěděl jsem přesně, co se děje. Indonéská armáda si mě prostě vybrala jako člena milice, dala mi náboje a pušku a naučila mě, jak z ní mám střílet. Nikdy v životě jsem nezabil živou duši. Jsem rolník z hor – z Ermery. Nevěděl jsem, co mám dělat. Řekli mi, že musím zabít ty, kteří dosud zůstali v mé vesnici. Šel jsem tam, ale střílet jsem nemohl. Navíc jsem věděl, že pokud někoho zabiju, již nikdy se nebudu moci vrátit domů. Když indonéští vojáci zjistili, že jsem nestřílel, zmlátili mě. Pak mě a moji rodinu naložili do náklaďáku a odvezli do tábora v Západním Timoru. Ani jsem neměl čas vzít si své věci.“ „A teď se vracíte domů? Nemáte strach?“ ptám se. „Nemám,“ odpovídá. „Akorát nevím, zda v mé vesnici dosud stojí můj dům…“ Carlos a dalších deset lidí teď sedí na korbě náklaďáku. Moises z UNHCR, já a několik policistů ze severní Afriky a Evropy nasedáme do dvou velkých Toyot a vydáváme se na cestu do Lequici. „Teď vidíš, jak to funguje,“ vysvětluje Moises, který komunikuje každých deset minut se základnou UNHCR v Dili pro případ, že bychom se dostali pod palbu milicí (již zcela nepravděpodobně). „Návrat uprchlíků je velmi složitý proces. Mnozí z těch, kteří se vracejí domů až teď po dvou letech, byli opravdu členy milicí. Mnozí pálili domy. Jiní kradli. Někteří znásilňovali a vraždili. Mají tudíž strach vrátit se.“ Ptám se Moisese, jak přesně repatriační systém UNHCR funguje. „Bývalý člen milice, který je se svojí rodinou v táboře v Západním Timoru, se s námi spojí. Řekne například: mám strach se vrátit, protože jsem spálil sousedům dům. My se spojíme s jeho vesnicí tady ve Východním Timoru, a oni nám buďto řeknou, že se dotyčný může vrátit, že je vše zapomenuto a odpuštěno, anebo požádají, aby se s ním mohli sejít. V tom případě je domluvena schůzka na hraniční čáře – my se postaráme o dopravu autem nebo vrtulníkem. Sejdou se a začnou vyjednávat. Opět buď dotyčnému odpustí, nebo třeba řeknou: ty jsi znásilnil moji dceru a nemohu ti odpustit. Musíš tedy jít před soud. Ale tvá rodina za to nemůže. Mohou se vrátit a my jim pomůžeme, ale ty se musíš přiznat a odpykat si trest. Je to neuvěřitelné, ale nevím o žádném případu, kdy by se utečenci, který se vrací domů, něco stalo. Slib tu má velkou váhu: pokud lidé řeknou, že odpustili, tak opravdu odpustili…“ V Lequici zůstává pět lidí, včetně Carlose. Město vypadá jako Dili, zelené a koloniální na první pohled. Většina domů je však v dezolátním stavu, indonéské graffiti na stěnách, zničená infrastruktura. Lidé nám však mávají, usmívají se, žertují. Náš malý konvoj cestuje opět kolem pobřeží; kolem krásných pláží a zelených palem, kolem starých koloniálních staveb v Aipelu a roztomilých rybářských vesnic. Pak opouštíme hlavní silnici a prudce stoupáme do hor, ztrácíme se v mracích. Asfalt končí, dokonce i auta se záběrem na všechna čtyři kola jen stěží projíždějí blátem tropické džungle. Východní Timor je jednou z nejkrásnějších zemí na světě – na cestu dopadá pěna z vodopádu, po pravé straně se otvírá výhled na hluboká údolí, skrz otvory v mracích, tisíce stop pod námi, je vidět modrozelené moře. Z reproduktoru auta zní nostalgické portugalské balady a Fado. Díváme se kolem sebe a mlčíme. Jen Moises mě čas od času informuje o místech, kde se ještě před několika lety bojovalo – o slavných campos de batalla. V Bazartete Japonci vybudovali malou elektrárnu – u brány visí deska se dvěma skříženými prapory – symbol solidarity. Život se pomalu vrací do svých kolejí, nebo přesněji – začíná se pomalu blížit ke standardu chudších asijských zemí. Děti jdou ze školy, tašky na zádech, na sobě čisté, vyžehlené uniformy. Mávají nám. Chtějí si na nás, na exotické a nezvyklé „obry“, alespoň sáhnout. Metagou je poslední vesnicí na této cestě. Konvoj se zastaví před malým, ubohým stavením. Čekají tu již desítky lidí. Muž seskočí z korby, jeho manželka a děti však zůstanou v nákladním autě. Muž kráčí pomalu a nejistě vstříc čekajícím lidem. Kolem dokola je hrobové ticho. Egyptský policista, který ve Východním Timoru pracuje již několik měsíců (v rámci zahraniční pomoci), mi šeptá do ucha: „Tady to nebude jednoduché. Nevím přesně, co se tu před dvěma lety stalo, ale ať už to bylo cokoliv, bylo to velmi ošklivé.“ Vstříc muži vykročí stará žena. Setkají se uprostřed trávou zarostlé pěšinky a zastaví se. Až teď si všimnu, že většina budov ve vesnici je spálena. Z některých zůstaly jen černé stěny. Muž a stará žena si hledí přímo do očí snad několik minut. Najednou žena vydechne, přistoupí blíž a pokusí se o úsměv. Muž stojí se skloněnou hlavou. Pak něco potichu řekne a žena přikývne. Všechno se dá záhy do pohybu, atmosféra se uvolní. Na tvářích lidí se objeví úsměvy. Vesničané běží ke korbě náklaďáku a pomáhají ženě a dětem vyložit pytle s rýží, zrezivělou lampu, klec se dvěma slepicemi… Po cestě zpět do hlavního města se Egypťan rozpovídá: „Pracuji tu již osm měsíců, ale ani jednou jsem nemusel nikoho zatknout. Je to neuvěřitelné – místní lidé mají blíž k civilní společnosti než v Bosně či na Blízkém východě. Když mě sem poslali, myslel jsem, že se tu bude vraždit, že se lidé budou mstít. Jediné, z čeho tu mám obavy, jsou škorpioni a hadi, kteří mi tu lezou po zahradě. Z lidí strach nemám. Pro děti v Lequici jsem se stal jakousi hračkou. Jsem velký a tlustý, tak po mně lezou a bubnují mi po břiše, že je tak velké. Musel jsem zasáhnout jen dvakrát, a to nešlo o nic vážného…“ Dili – rok nula Ohořelé zbytky domů dosud šeptají o hrůzách minulých let. Dili se však pomalu probouzí k životu. Nezaměstnanost je dosud mezi 50 a 80 procenty (přesné statistiky a definice toho, co se dá ve Východním Timoru pokládat za nezaměstnanost, neexistují). Bída se šklebí z každého rohu. Dili se však na pár let stalo kosmopolitním městečkem. V nových kavárnách vysedávají důstojníci pákistánské a brazilské armády, australští vojáci se promenádují s kamerami po ulicích, Argentinci se snaží vysvětlit svým kolegům z Asie dopad ekonomické krize v jejich zemi. Ve městě žijí tisíce pracovníků OSN, vojáků a novinářů z celého světa. Obyvatelům Dili, kteří byli po 24 let odříznuti od okolního světa, cizinci přinášejí pocit jistoty, naděje a optimismu. V přístavu zakotvila velká thajská loď, z níž se stal jediný luxusní hotel s názvem Central. Austrálie a Portugalsko otevřely několik bankovních domů – u nábřeží se před portugalským kulturním střediskem opět prodávají místní suvenýry. O ulici dál byl vybudován supermarket s australským zbožím a s pochybným názvem „Hey, Mister!“. Ve středu města se buduje tržnice s krásnou koloniální branou. Začíná rekonstrukce muzea a kulturního střediska. Indonéská společnost Merpati nabízí denní lety do Denpasaru (Bali) a Australané létají do Darwinu. Prostituce téměř neexistuje, zločinnost je nízká. V daleké Jakartě bylo postaveno před soud několik důstojníků a byrokratů zodpovědných za masakry. Šlo o ubohý pokus o spravedlnost. Tresty jsou minimální – téměř urážejí. Před branami soudu navíc protestovali nacionalisté, kteří dosud vidí v obžalovaných národní hrdiny. Tady však o tom témeř nikdo nechce mluvit. Procesy jsou ozvěnou minulosti a minulost je tak otřesná, že na ni nikdo nechce myslet. Přestože smutek zůstal v očích mnohých starších lidí, naděje vládne ulicím. Dili je městem úsměvů a nejmladším hlavním městem na světě. Hlavním městem jedné z nejchudších a zároveň jedné z nejkrásnějších zemí, kde slova jako pravda, svoboda, naděje a usmíření mají daleko větší váhu než slovo nenávist.