Příběh orangutanů může začít jako pohádka: za devatero moři a devatero horami před mnoha a mnoha lety žili byli… Protože kdysi opravdu žily miliony těchto mohutných zvířat v lesích táhnoucích se od Číny až po Jávu. Pak přijde studená sprcha – současnost: ačkoliv jsou od roku 1932 chráněni, od 70. let 20. století klesl jejich počet na polovinu. Jejich největší nepřítel je totiž člověk. Dnes žije v omezených lokalitách pouze okolo dvaceti tisíc orangutanů (na Sumatře 5000-8000, na Borneu asi 15 000).
 Jediný způsob, jak odchytit orangutaní mládě, je zabít jeho matku. Mnoho takto ilegálně odchycených mláďat se chovatelé v rehabilitačních centrech snaží vrátit do volné přírody. „Převýchova“ ale trvá několik let. |
NIKDO NEVÍ, KOLIK JICH JE
Jejich přesný počet nelze určit. Tito bezocasí primáti s relativně dlouhou, poměrně řídkou rezavou srstí jsou aktivní ve dne a tráví většinu doby na stromech. Vyskytují se převážně do tisíce metrů nadmořské výšky a nejvyšší hustoty dosahují v nížinných primárních pralesích. Tomu odpovídá jejich jméno, které v malajštině i indonéštině znamená „lesní muž“ (orang hutan). Tam, kde mají dostatek potravy, žijí obvykle dva jedinci na kilometr čtvereční (např. národní park Tanjung Puting na jihu Bornea). Největší hustoty dosahují v indonéském národním parku Gunang Leuser na Sumatře, kde vysoké procento stromů v pralese představují fíkovníky (až 5 zvířat na kilometr čtvereční).
Dospělí orangutani jsou převážně solitérní zvířata migrující lesem při hledání potravy. Mají pestrý jídelníček a kromě plodů různých fíkovníků žerou přes 500 druhů ovoce, listů, kůry, květů a někdy si zpestřují stravu i hmyzem, medem a ptačími vajíčky. Zatímco dospělá samice za den projde méně než 1 km2 a její potravní rajon zřídka přesáhne 6 km2, dominantní samci mají sklon procestovat mnohem větší oblast.
Na noc si orangutan staví hnízdo z ulámaných větví a větviček. Protože si na každou noc staví nové (spí totiž pokaždé jinde), jsou jeho hnízda dobrým pomocníkem při odhadu počtu orangutanů v určité oblasti. Ale orangutaní teenageři, kteří právě opustili matku, spí často v párech, aby jim nebylo smutno a aby se zahřívali. A navíc někteří pilní dospělí jedinci si za den postaví hnízd několik. Někteří průvodci v národních parcích mohou sice udávat přesná čísla o počtu zvířat, to však svědčí spíš o jejich snaze působit před turisty dostatečně informovaně, než o skutečném počtu orangutanů.
ORANGUTANI NEJSOU DOMÁCÍ MAZLÍČCI
Zcela vyspělí samci (po patnáctém roce) měří až 1,4 metru a váží mezi 50-100 kg. Největší dosud známý samec byl vysoký 1,8 m. Jejich velké, téměř černé a bezvousé lícní laloky a podbradek jsou znamením věku, pohlaví, popřípadě jejich dominantního sociálního postavení v tlupě. Dospělé samice jsou poloviční, váží mezi 35-50 kg. Volně žijící jedinci obou pohlaví ve věku mezi 7-10 lety váží obvykle 20-40 kg.
Orangutani v zoologických zahradách jsou díky dostatku potravy a menší nutnosti pohybu vždy nadprůměrně velcí. Několik orangutanů v zooparcích dosáhlo již věku 65 let a někteří z nich jsou stále v dobré kondici. Odhaduje se, že se volně žijící orangutani dožívají 35-40 let.
Samice porodí za život v průměru 3-4 mláďata. Orangutaní miminko je zrovna tak bezmocné, závislé na matce a sladké jako lidské mládě a potřebuje stejnou péči. Musí se od své matky naučit všechno. Základním rozdílem oproti lidskému dítěti je jeho potřeba a schopnost držet se. Proto jediný a velmi drastický způsob, jak chytit mládě, je zabít jeho matku (zastřelit nebo ji utlouct). Ta spadne na zem a dítě se jí stále drží. Na jedno živé mládě, které je propašováno do zahraničí, nepřipadá ovšem pouze jeho mrtvá matka. Vzhledem k vysoké úmrtnosti těchto miminek na jedno přeživší mládě připadá devět mrtvých, a tedy deset zabitých dospělých samic.
Od 18 měsíců začínají mláďata šplhat, v pěti letech se u nich projevuje první tendence k samostatnosti. Přibližně ve věku sedmi let je matka začíná postupně od sebe odhánět a vést k samostatnosti. Od osmi let už žijí sama, většinou s několika stejně starými „kamarády“. Jejich chování se znovu mění ve věku 11-13 let u samic a 12-15 let u samců, kdy se především oni stávají agresivnější a nebezpečnější.
To platí i o orangutanech, kteří byli odmala vychováváni v lidské rodině. V Thajsku, Taiwanu, Singapuru, Japonsku i v USA a jiných zemích se stalo velkou módou mít mláďata orangutanů jako domácí mazlíčky (na černém trhu se jejich cena pohybuje od 5000 do 25 000 dolarů). Od pěti let se však zvířata stávají přes veškerou výchovu nezvladatelná, nechtěně ničí zařízení bytu a někteří „chovatelé“ to řešili tak, že je jednoduše vyhodili na ulici. V roce 1999 tak mohli televizní kamery pořídit ve městě Taipei záběry 100kilového orangutana, který se beznadějně motal uprostřed automobilového provozu.
NÁVRAT DO VOLNÉ PŘÍRODY
Mnoho takto ilegálně vyvezených a podomácku chovaných orangutanů bylo již zabaveno a vráceno do volné přírody. To je ale možné až po několik let trvající převýchově v tzv. „rehabilitačně výcvikových střediscích pro záchranu orangutanů a jejich navrácení do volné přírody“. Na světě jsou celkem
4 zařízení tohoto druhu: jedno v malajském Sabahu v Sepiloku, zbývající tři v Indonésii.
Wanariset je státem podporovanou uzavřenou organizací a návštěvy jsou možné až po speciálním povolení z Jakarty (středisko leží na okraji vesnice Samboja u hlavní silnice mezi městy Samarinda a Balikpapan). Další dvě centra (Tanjung Puting a Bukit Lawang) zápasí s finančními problémy a uvítají každou pomoc i ve formě práce dobrovolníků. Někteří vysokoškoláci na cestách touto formou prožívají část své cesty po Indonésii.
Finanční problémy jsou mimo jiné vyvolávány i tím, že většina lesů představuje druhotný porost, jednou prokácený člověkem a není v něm dostatek stromů zajišťujících orangutanům potravu. I když jsou zvířata schopna žít zcela samostatně, musejí se neustále přikrmovat, aby nepáchala škody v okolních zemědělských porostech nebo netrpěla hladem. Přikrmují se většinou banány, popř. ananasy, někdy i mlékem z prášku.
Patrně nejznámějším vědcem a nejfundovanějším odborníkem zabývajícím se výzkumem orangutanů je kanadská přírodovědkyně Dr. Birute Galdikasová, která od roku 1971 bojuje na jihu ostrova v národním parku Tanjung Puting za záchranu orangutanů jako jednoho z nejvíce ohrožených zvířecích druhů. Dnes jsou v parku tři centra: Tanjung Harapan, kde se odchovávají mláďata do pěti let, Pondok Tanggui pro orangutany mezi 5 až 7 lety a nejstarší a největší centrum parku Camp Leakey (založeno 1971), kde probíhá veškerý výzkum. Park již odchoval na 200 orangutanů.
I když většina návštěvníků nebude v parku pracovat jako dobrovolníci, mají možnost strávit v něm několik dní na pronajaté lodi (park leží v oblasti nížinných záplavových pralesů a přístup do něj je pouze lodí), ubytovat se na druhé straně řeky, tvořící hranice parku, kde jsou dva poněkud dražší hotely, nebo se usadit ve středisku Tanjung Harapan, jediném místě přímo v Tanjung Puting, které poskytuje ubytování návštěvníkům. Celý den přicházejí a odcházejí orangutani, kteří zde vyrostli, jen je třeba dávat pozor, aby něco nevzali, a uhýbat jim trochu z cesty. A pozorovat dvouletého orangutana, kterého strážci parku nosí na strom, aby se učil lézt, je opravdu špičková podívaná.
Poslední rehabilitační centrum, známé mezi turisty jako Bukit Lawang, leží u říčky Bohorok na severovýchodním okraji národního parku Gunang Leuser na Sumatře. Současná vesnice Bukit Lawang prosperuje právě z popularity místního rehabilitačního centra orangutanů. To je na druhé straně řeky a dvakrát denně malé loďky převážejí zájemce na druhou stranu, odkud spolu s průvodci jdou přibližně 20 minut ke krmicím plošinám. Pozorování orangutanů při krmení trvá jak zde, tak i v Tanjung Puting přibližně hodinu, první je ráno v osm, druhé ve tři odpoledne.
