Na našem území žije od poslední doby ledové. Odolává silným mrazům, ostrému větru i nehostinnému terénu. Ladně skáče po strmých skalních svazích a uniká predátorům. Po více jak deset tisíc let dlouhé izolaci vytvořil samostatný poddruh a stal se představitelem globální jedinečnosti. Přijali jsme ho za svůj symbol, za symbol nejmenších velehor na světě. Ale svůj dík za unikátní dar od matky přírody dáváme najevo zvláštním způsobem. Způsobem pro zvířata nepřijatelným. A tak se kamzík tatranský stává obětí lidské bezohlednosti.
SČÍTACÍ KOMISAŘ
Je krásné slunečné ráno v polovině listopadu, teploměr ukazuje 11 °C pod nulou, a my se vydáváme do království sněhu a ledu, okouzlujícího a drsného zároveň. Tam, na bílých vrcholcích nejmenších velehor na světě – Vysokých Tater, žije kamzík tatranský. A dnes se koná jeho sčítání. Na obou stranách, slovenské i polské, se ho účastní takřka 200 lidí. Mým společníkem a “sčítacím komisařem” v jedné osobě je pan Jan Surma, který se v horách pohybuje již víc než čtyři desetiletí. Kdysi jako lesník, dnes dobrovolný pomocník při ochraně kamzíka. Nic lepšího mě potkat ani nemohlo. Nemusím se probírat různými knihami a dokumenty. O tom, jak to s kamzíky vypadalo v době, kdy jsem ještě nebyla na světě, mi řekne přímý svědek.
Každý strážce, nebo jak jsem je pro tento den nazvala já – sčítací komisař, má přidělenou jistou oblast (dohromady je jich přibližně 90). My máme Žiarsku dolinu, respektive její závěr, protože až tam se kamzíci pohybují. Když se dostaneme nad horní hranici lesa i my, zbystříme oči. Kamzíci mají v zimě srst zbarvenou hnědočerně až černě, a tak jsou na bílém sněhu dobře pozorovatelní. Přešli jsme už pěkný kus, a pořád nic. Hořím nedočkavostí. Tatranského kamzíka jsem ještě neviděla. A je nejvyšší čas to napravit.
Vždy po nějakém úseku se zastavíme. Jednak proto, abychom dalekohledem prohlédli svahy kolem, a jednak proto, aby mě pan Jan zasypal další dávkou informací. Tahle mě ale zabolela: “Když jsem tudy chodíval jako mladý, tyhle svahy byly obsypány stády kamzíků. A dnes budete, slečno, ráda, když vůbec nějakého uvidíte.” A na vině je kdo jiný než nejinteligentnější tvor planety – člověk.
“Ve snaze mít co nejoriginálnějšího silvestra vylezla skupina lidí v r. 1971 na 2184 m vysoký Baranec. Tam o půlnoci odpálili ohňostroj. Vyplašení kamzíci skákali bezhlavě dolů zledovatělou roklinou. Čtrnáct jich přišlo o život a dva, kteří přežili, měli tak těžká zranění, že museli být utraceni,” říká se smutkem v očích pan Jan.
JDE ČLOVĚK – ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ
Konečně ta tolik očekávaná slova: “Hele, vidíte je? I volným okem. Ty černé tečky tam nahoře.” Jo, mám je! Beru dalekohled a zmocní se mě zvláštní pocit. Čtyři kamzíci. Kopyty rozrývají sníh a hledají trávu. Chvilkami zdvihnou hlavu a zkontrolují okolí. Pan Surma má v úmyslu dostat se k nim blíže. Ne natolik, aby je vyplašil. Jenom za vedlejší vyvýšeninu, aby je mohl lépe pozorovat – pohlaví, věk i zdravotní stav. Na takovouto dálku je to obtížné, pohlavní dimorfismus není u kamzíka příliš nápadný. Obě pohlaví mají růžky. Kamzík je má hrubší, vyšší a s větším rozpětím, zahnuté až o 180°, kamzice o 90-135°. V létě má samec na zádech výrazný tmavý pás, v zimě má vyvinutý střapec srsti pod břichem. Kamzice má v zimě na boční straně stehen světlé skvrny. Rozdíl je také v poloze, kterou zvíře zaujímá při močení. Samec roztáhne přední i zadní končetiny, koza si zadníma nohama přiklekne. Pomůckou je také fakt, že dospělí samci žijí samotářsky nebo v malých skupinách v nejvyšších hřebenových oblastech. Ke stádům se připojují jenom v období říje. Kamzice po většinu roku vodí mládě a zdržuje se ve stádech s ostatními kamzicemi a mladými jedinci.
Náš záměr se nevydařil. Kamzíci, jen co nás uviděli, se začali přesouvat na opačnou stranu štítu. Pan Surma říká, že kdysi nebylo takovým problémem přiblížit se ke stádu. Dnes, jen co kamzík spatří člověka, utíká se ukrýt. I to je důkazem, že má s lidmi velmi špatné zkušenosti.
LEGISLATIVNÍ RÁJ PRO PYTLÁKY
Dosáhli jsme cíle – Žiarske sedlo. Otevírá se nám nádherný výhled. Před námi je jeden z nejoblíbenějších kamzičích svahů. Dnes jej prohlížíme několikrát. Nechceme si připustit, že by tam nebyl ani jeden. Bohužel není. A tak to dopadlo i se všemi svahy kolem. Dokonce jsme nenašli ani stopy. Jako by se tady kamzíci propadli do země.
Z protilehlého štítu nám mávají polští “sčítací komisaři”. TANAP je od r. 1993 bilaterální biosférickou rezervací, a tak Slováci a Poláci spolupracují i při ochraně kamzíka. Poláci by si ale měli dát lepší pozor na pytláky. Právě těch polských je u nás nejvíc. V Polsku dokonce můžete kamzíka najít i na jídelním lístku. I když, na druhé straně jde i o naši – slovenskou – chybu. U nás totiž polského pytláka přistiženého při činu nečeká ani zdaleka to, co by ho čekalo doma. Tak proč by nechodili k nám. V množství pytláků “pracujících” právě v Tatrách ale nezaostává ani SR ani ČR.
Změny v oblasti pravomocí strážců i jejich technické vybavenosti je nutné udělat co nejdřív, protože bez nich nemůže být ochrana skutečnou ochranou. Dnes se málokterý z chycených pytláků dočká trestu. Strážce nemá pravomoc pytláka zatknout a spolupráce s trestněprávními orgány je na bodě mrazu. Podle slov strážců se stává takřka pravidlem, že pytlák otočí situaci a obviní strážce. Je to slovo proti slovu. Strážce má nakonec zbytečné nepříjemnosti, a pytlák může pytlačit dál. Navíc je takřka nemožné přichytit pytláka přímo při střelbě. Jsou vybaveni výkonnými střelnými zbraněmi s tlumiči, puškovými zaměřovači, a dokonce i infradalekohledy s nočním viděním. Před takovouto technikou nemá strážce, který nedisponuje ani vysílačkou, žádnou šanci. A kamzík už vůbec ne.
Vzorem pro budoucí změny jsou podle strážců USA. Tam existují dva typy strážců. První má za úkol kontrolovat a upozorňovat, druhý už má pravomoc za stanovených podmínek i zatýkat.
NEVYZPYTATELNÉ POČASÍ
Svítí sluníčko a sníh zalitý jeho paprsky se elegantně leskne. Viditelnost ani lepší být nemůže. Všichni říkají, že je to obrovské štěstí. Tři týdny totiž nad Tatrami vládla obrovská oblačnost. Déšť, sněhové vánice a mlha jako mléko. I sčítání muselo být kvůli tomu odloženo. Ještě včerejší počasí nedávalo žádnou naději na zlepšení. Nakonec to byl výlet nad mé očekávání. Až na to množství kamzíků a skupinku bezohledných turistů, které jsme potkali při návratu. Když je pan Jan upozornil, že chodníky jsou uzavřené a tedy tu nemají co dělat, tvářili se tak, jak si my vůbec dovolujeme je upozorňovat.
Večer při setkání s kolegy jsme zjistili, že nádherný výlet jsme měli jenom my. Chlapi, kteří lezli kolem nás s mačkami na nohou po hřebenech, se vrátili pěkně omrzlí. Nahoře prý byl silný a ledový nárazový vítr. I takové je sčítání kamzíků. Jednou krásný výlet k nezaplacení, podruhé se modlíte, aby to již bylo za vámi. Až po tomhle si ale uvědomíte, že život ve velehorách je sice krásný, ale těžký. Uvědomíte si, jak úžasná je práce matky přírody, která každému živočichovi nadělila právě to, co potřebuje k životu tam, kde je.
JENOM dva DNY
Od konce října přicházejí ke stádům staří samci, kteří jinak žijí samotářsky. Začíná období říje, trvající do začátku prosince a doprovázené mekáním a souboji samců. Samice jsou schopné oplodnění jenom jeden až dva dny. Během nich vyžadují maximální klid v okolí. Stačí, aby se objevil turista nebo vyhlídkový vrtulník, a kamzice bude rok bez mláďat. Tohle je jeden z mnoha důvodů, proč je nutné dodržovat sezonní uzávěrku. Ta tatranská trvá od 1. 11. do 15. 6. Na první pohled se sice zdá, že když se jen tak projdete, nic se nemůže stát. Ale opak je pravdou. Ani si toho možná nevšimnete, a budete příčinou, proč některá kamzice nepřivede příští jaro na svět mláďata. Listopad právě proto, že je prvním z měsíců uzávěrky, má na svém kontě ještě mnoho turistů. A právě listopad je taky tím důležitým pro zachování populace kamzíků.
Problémy dělají i snowboardisté a vyznavači paraglidingu. Ti se chovají, jako by kopce patřily jenom jim. Obzvlášť citliví jsou kamzíci na helikoptéry a vyhlídková letadla. Snahou ochránců je i dohoda s horskou službou. Její zimní vrtulníkové výjezdy za zatoulanými turisty taky nejsou pro kamzíky tím pravým zpestřením zimního klidu.
Zdá se až neuvěřitelné, že tak vzácný druh jako kamzík tatranský má z 365 dnů v roce na rozmnožení jenom dva. Tady jako by příroda část své práce nechala na nás. Jako by nás právě tímhle způsobem zkoušela, nakolik jsme schopni s ní spolupracovat. Tatranská příroda nabízí v letních měsících turistům skutečně maximum ze své krásy. Zaslouží si, abychom ji nechali v klidu oddechnout. Když my nebudeme akceptovat její potřeby, tak ani ona naše přání. V budoucnu už nám nemusí nabídnout ani kamzíky, ani sviště, ani žádný jiný ze svých pokladů. Není to žádný strojek, kterému stačí vyměnit baterie. Má sice obrovskou regenerativní schopnost, ale i ta má své hranice. A když ty se překročí, není návratu zpět.
ZNAJÍ JE JAKO SVÉ DĚTI
Po návratu z terénu každý sčítací komisař vyplní tzv. terénní lístek. Uvádí, kolik kamzíků viděl, kde, jejich věk, pohlaví, číslo a název stáda (každé stádo má svůj název podle vrchu nebo doliny, které obývá), počasí i činnost, kterou kamzíci vykonávali. Důležité jsou také stopy a trus. Tyhle lístky pak ústředí vyhodnotí.
Tato podzimní, ale pak i jarní jednorázová celoplošná sčítání plní kontrolní funkci. Jejich výsledky slouží na verifikaci údajů nasbíraných strážci. Ti sledují kamzíky celý rok, a tak mají situaci dokonale zmapovanou. Závěrečné zpracování údajů za určitý rok se koná na jaře roku následujícího, po skončení nejkritičtějšího období – zimy.
O tom, že strážci poznají každého kamzíka, mě přesvědčil i jejich rozhovor po návratu z terénu. Pěkně vymrzlí a příjemně unavení jsme se ohřívali u krbu a místností poletovalo slovo kamzík. Mluvili o tom, že ta kamzice se zlomeným růžkem přišla o svá dvě mláďata, že tu s jinak zlomeným růžkem viděli tam a tam, že tam viděli stádo, které přišlo z polské strany, že to mladé kamzíče vyrostlo v krásného samce…, a takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Udivovalo mě, jak přesně všichni věděli, o kterém konkrétním kamzíkovi je řeč, a jak přesně znali podobu jednotlivých zvířat i složení jednotlivých stád. Bylo mi jasné, že tihle lidé udělají pro kamzíka všechno, co je v jejich silách. Bez legislativní a finanční podpory to ale bude těžké.
KDYŽ SI DVA HRAJÍ NA JEDNOM PÍSKU
Ochrana tak velkého území, jakým je TANAP, vyžaduje dokonalou spolupráci. Ta dnes podle slov ochránců vázne. V roce 1994 přijala NR SR zákon, který od roku 1996 rozdělil kompetence původní Správy TANAPu s integrovanou a komplexní péčí o přírodu mezi dvě nové organizace – novou Správu TANAPu a Státní lesy TANAPu. Ta první je pod patronátem Ministerstva životního prostředí, druhá Ministerstva zemědělství. Nechci se tady teď zaplétat do politiky a vysvětlovat, proč a za jakých podmínek byl zákon přijat. Výsledkem je ale zhoršení péče o park. Dvě organizace znamenají dva konkurenty a dva různé přístupy k problémům. Spolupráce není taková, jaká by měla být, a doplácí na to příroda. Konflikty vyostřují jako všude i peníze. Ta organizace, která dostane méně, se samozřejmě zlobí a říká, že ta druhá za ty peníze stejně neudělala víc. Vložit péči o jedno území do rukou dvou organizací nebylo zkrátka nejlepším řešením. Potvrzují to i slova lidí, kteří pracovali v původní Správě TANAPu, kdy bylo všechno pod jednou střechou.
DONUCEN KE ZMĚNĚ ŽIVOTA
Kromě toho, že kamzík svádí tvrdý boj o přežití s přirozenými nepřáteli, jako jsou predátoři (vlk, rys), parazité, nemoci a nepřízeň počasí (laviny), musí na druhé frontě bojovat proti lidem.
Obrovské množství turistů, kteří jsou navíc nedisciplinovaní (tady musím podotknout, že právě čeští turisté jsou známí nepořádností, a to nejen v Tatrách), donutilo kamzíky změnit svůj biorytmus. Za normálních okolností se kamzík pase ráno (mezi 6.-8. hod.) a odpoledne (mezi 13.-14. hod.). Po jídle vždy následuje odpočinek. Denní aktivita pak končí se západem slunce. Stálé rušení lidmi na turisticky frekventovaných lokalitách způsobilo, že kamzíci se pasou v časných ranních a pozdních večerních hodinách, kdy je turistů méně. Tahle změna je nepřirozená, a tím pádem pro organismus škodlivá. Podle odborníků způsobuje nedostatek výživy, snižuje odolnost vůči chorobám i predátorům.
Není vyloučeno, že bude třeba zavřít pro veřejnost některé části Tater, aby měli kamzíci klid. Dosud jsme do Tater chodili houfně, a hlavně – koukali jsme jenom na sebe. A tak si sami můžeme za to, že v budoucnu tam možná nebudeme chodit vůbec. Již Platon kdysi řekl, že když se nějaká situace vyhrotí do krajnosti, nastane její opak.
SMUTNÁ STATISTIKA
První polovina 20. století se dvěma světovými válkami znamenala pohromu nejen pro lidi. Zatímco na začátku 20. století žilo na území Tater přibližně 1000 kamzíků, po válkách už jenom asi 100. Opětovný nárůst nastal až začátkem 60. let. Právě v roce 1964 dosáhli kamzíci maximální početnosti – ve Vysokých a Belianských Tatrách 944 a v Západních 141 jedinců. Od té doby jejich počet neustále klesal. Výjimkou byly snad jen Západní Tatry, které dosáhly významný nárůst i začátkem 80. let. Například v roce 1987 měly 213 kamzíků. V té době se proto považovaly za jakousi rezervní genobanku, protože ve Vysokých a Belianských Tatrách přetrvával pokles. To se ale změnilo již za dva roky, kdy měly Západní Tatry o polovinu kamzíků méně – 132. Tento prudký pokles pak trval na celém území Tater až do osudných 90. let. Ta stačí popsat jedinou větou: zatímco v roce 1991 žilo na území TANAPu víc než 500 kamzíků, v roce 1999 sotva překročili kritickou hranici 100 kusů. Souvisí to hlavně s renesancí pytlačení po roce 1989, které se kromě lovných druhů zvěře zaměřilo právě na kamzíky. Nejvíce ohrožené byly Západní Tatry, sousedící s Polskem. Kamzík stejně jako kdysi i dnes představuje pro pytláka lukrativní kořist. Kromě růžků, kůže a masa jsou známé bezoárové koule ze žaludku kamzíka, kterým se ještě dnes připisují magické léčivé účinky.
STÁLE JE NADĚJE, ALE…
Podle výsledků podzimního sčítaní žije na slovenské straně Tater 205 a na polské 70 kamzíků. Znamená to, že počet kamzíků na slovenské straně Tater konečně neklesl (minulý rok 188). Dává to naději, že podobně jako v poválečném období, se i teď podaří jejich počet zvýšit. Předpokladem je nepodlehnout předčasné radosti a nezaložit ruce do klína. Naopak, je nutno přijmout účinná opatření na udržení, případně i postupné zlepšení tohoto stavu. Podle odborníků je třeba především podpořit strážní službu v terénu, eliminovat tlak predátorů a hlavně zmírnit negativní dopady turistiky.
Kromě profesionálů může pomoci každý z nás, kdo Tatry navštěvuje. A nevyžaduje to nic náročného. Jenom respekt k pravidlům chování v národním parku. Abychom pak nebyli překvapeni, když si naše děti budou muset listovat v kronice vyhubených druhů zvířat, aby zjistily, jak vypadal “ten symbol Tater”. A aby se nám nestalo, že kamzíka tatranského nám v Tatrách bude připomínat jenom pamětní tabule u vchodu do parku.
HISTORIE OCHRANY
První zákon na ochranu kamzíka vydala vláda v Budapešti už v roce 1872. Omezil lovy v tatranských revírech, čímž zajistil alespoň dočasný nárůst populace.
V roce 1923 byly zřízeny dvě kamzičí rezervace a v roce 1949 pak vznikl Tatranský národní park a s ním komplexní ochrana přírody Tater.
Nejen pro kamzíka, ale pro všechnu přírodu měla velký význam Koncepce TANAPu z roku 1964, která byla prvním krokem k usměrnění návštěvnosti Tater. V roce 1975 vznikla chráněná kamzičí oblast v Západních Tatrách. Ochranu parku začátkem 90. let zakotvil Program péče o TANAP, vyhlášený vládou. V roce 1994 byl pak přijat dnes nejvýznamnější zákon – zákon o ochraně přírody a krajiny. Ani ten ale nezabránil prudkému poklesu populace kamzíka, kterým jsou smutně proslulá právě devadesátá léta. Šlo o největší pokles od konce druhé světové války.
Průlomovým byl rok 2000, kdy Státní fond životního prostředí udělil Správě TANAPu grant ve výši 1,6 mil. korun. Ta jej ve spolupráci s neziskovou organizací A-Projekt využila na monitoring kamzíků a strážní službu. Tenhle rok bylo v terénu 52 profesionálních strážců a 26 dobrovolníků. Za spolupráci děkuji ing. I. Gašincovi, CSc. ze Správy TANAPu.
