“Nic jiného než vyniknout nad průměr nám nezbývá,” myslí si o možnostech naší země bývalý předseda Akademie věd České republiky pan profesor Zahradník. Když jsem otvíral dveře jeho pracovny v sídle České akademie věd naproti Národnímu divadlu, měl jsem pocit novorozeněte hozeného do pračky. Snad bych mohl nadneseně říci – vcházel jsem tam s pocitem vlastní intelektuální nedostatečnosti.
Brzy mě to přešlo. Zjistil jsem totiž, že pan profesor je nejenom inteligentní člověk, ale, a to především, člověk. “Dáte si kafe?” zeptal se a objednal ho u sekretářky. “Víte, já mám dneska snad druhý trochu volný den v tomhle roce, tak si můžeme povídat,” dodal, když viděl, jak se dívám na hodinky, abych ho neokrádal o čas. Pak jsem se podíval nad jeho pracovní stůl. Visí tam portrét prezidenta Masaryka. Přiznám, že mi jde mráz po zádech, když pod podobným portrétem vidím zasedat některé současné pohlaváry. To, že v této pracovně je Masarykův portrét na svém místě, jsem měl zjistit během chvilky. Humanismus, lidství a tolerance je to, co profesorovi Zahradníkovi nadělily do kolébky sudičky opravdu štědře. “Víte, na švindlu se nedá postavit ani králíkárna, natož pak společnost,” řekl mi, když si míchal kafe a já ještě nezapnul diktafon. “Ono je nutné být soudný a být si vědom své ubohosti, která spočívá v tom, že stačí jeden virus nebo nevhodná reakce několika buněk, a během pár týdnů z nás jsou tři až čtyři kilogramy fosforečnanu vápenatého.” Pak zapálil svíčky na adventním věnci, který ležel na stole.
Pane profesore, pro vás se věda stala posláním. Jak jste se k této celoživotní lásce dostal?
Jako ke každé lásce – těžko a komplikovaně. Do patnácti jsem byl nevalný student, který neměl rád latinu, zpěv, matematiku a zeměpis. Jediné, co mě přitahovalo, byla chemie. Pak se všechno radikálně změnilo – asi za to mohli mladí a skvělí profesoři právě těch “nenáviděných” předmětů. Najednou jsem prostě cítil, že mě vědění přitahuje. Touha po chemii však zůstala tou hlavní. Rodiče byli tak laskaví, že mi dovolili zařídit si malý pokojíček jako laboratoř. Dodnes jsem jim vděčný za to, že mi ani po výbuchu směsi chlorečnanu s fosforem pokusy nezakázali. Upřímně řečeno – dost se jim divím.
Za svůj obor jste si vybral fyzikální chemii. Můžete nějak laikovi vysvětlit, proč vás právě toto odvětví tak přitahuje?
Můj širší obor je fyzikální chemie, ten užší kvantová chemie. Byla to totiž právě fyzika, která udělala z chemie exaktní vědu. Na kvantové chemii je úžasné to, že dovoluje rozvíjet obor, tedy chemii, nejen cestou pokusnou, ale i čistě výpočtovou. S ohledem na dokonalost a obrovskou výkonnost dnešních počítačů to znamená, že se můžeme dobře orientovat v nových oblastech bez obrovské spotřeby chemikálií a bez časově velmi náročných pokusů.
V březnu skončilo vaše druhé funkční období v čele Akademie věd České republiky. Těšíte se na “důchod”?
Ano. Těším se na to, až se stanu povalečem, jak já říkám – playdědečkem…
Promiňte, ale nevěřím. Těžko si vás dovedu představit, jak sedíte na lavičce a krmíte sýkorky…
Já tím povalečstvím myslím to, že se vrátím k tomu, co je mně, pochopitelně kromě mezilidských vztahů, které jsou pro každou živou bytost maximálně důležité, nejbližší – k chemii. Chtěl bych pokračovat ve svých výpočtech, pokusím se vyprovokovat některé své kolegy k provedení určitých pokusů, na které už chvíli myslím, a chtěl bych napsat jednu, možná dvě knížky. Ale když je člověku dvaasedmdesát, tak nemá nárok na žádná zpupná přání. Takže to naznačuji jenom jako možnost, pokud Nebe s velkým N k tomu dá souhlas.
Mluvíte o Nebi. Jste věřící?
Ne, nejsem a bolí mě kvůli tomu srdce, protože si uvědomuji, že lidé upřímně věřící, jako je třeba moje žena, jsou na tom lépe než my, kterým tento dar nebyl dán.
Možná nejde jen o dar, ale i o určitou dávku bázně, vědomí, že to, co udělám, bude někým buď odměněno, nebo potrestáno. Nejenom v křesťanství a jeho představě ráje nebo pekla, podobnou filozofii mají i buddhisté s karmickým dopadem všech našich činů na budoucí životy.
Jistě, v této době je jakákoliv bázeň zcela vyhubena. My nejsme demokraty, ale demográty a podvědomě cítíme, že možné je udělat téměř cokoliv, tedy s výjimkou třeba nájemných vražd, které dosud nejsou moc populární a tolerované, a nestane se vlastně nic. Přesto a důrazně varuji před drobnými krádežemi. Ty jsou postihovány a lidé jsou za ně odsuzováni. Rozumný člověk krade od pořádného sloupku miliard výše. Pak nedává spropitné v řádech korun nebo stokorun, ale milionů, a prochází růžovým sadem.
Zní to skepticky…
No, že bych byl nějaký zarytý optimista, opravdu říci nemohu, ale v podstatě jsem spíš na té straně úsměvu a víry v budoucnost než na straně nepolepšitelné skepse.
Co to znamená “v podstatě”?
Když vidím, že v některých zemích a oblastech světa je slušnost, ohleduplnost, úcta k životu, úcta k lidství a tolerance běžná, dává mi to sílu věřit. Věřit, že nedostatečná slušnost, ubožácké hádky a lidská malost nejsou, řekněme ve Skandinávii, běžný standard a že i my se někdy dostaneme na stejnou úroveň.
Měli bychom se učit v cizině?
Je spousta jevů, které bychom nemuseli přejímat. Když člověk zkoumá rysy jakékoliv současné společnosti, tak při poctivém hodnocení musí přiznat, že všechny ty negativní věci, o kterých jsem mluvil, jsou patrné i v těch nejrozvinutějších demokraciích západní civilizace, jejichž úroveň je však významně vyšší než naše. Takže ty trapné rysy, jako podvody, chorobná “odvaha” lhát, sklony k podrazům a úskokům jsou zhruba všude stejné. Rozdíl je ale v tom, jestli stejná dávka jedu vyteče do Tálínského rybníka, nebo Atlantského oceánu. Rozdíl je ve zředění. Ve vyspělých demokraciích prostě míra sprostoty vyčnívá méně než u nás.
Myslíte, že i tohle je důvod odlivu mladých nadaných vědců od nás do zahraničí? Nemám na mysli doby zaplaťbůh už minulé, kdy naši mladí inženýři jezdili do Německa montovat kovotěs, protože si víc vydělali. Myslím na Českou republiku třetího tisíciletí, kdy naši vědci, počítačoví experti, špičkoví manažeři míří za prací do zahraničí.
Představte si modelovou situaci – mladý harmonický pár. Mají se rádi, chápou se a tolerují. Potom se jim narodí dítě, třeba i druhé, a co dál? Jsou mladí a nehodlají zůstat natrvalo v životních podmínkách naprostých nuzáků. Chtějí běžný standard – třeba malý, ale vlastní byt, třeba ojeté, ale auto. V tom badatelství – mám to slovo raději než “věda” – jsou platy malé, i když, a to podtrhuji a mohu doložit zcela exaktně, ti, kteří opravdu pracují, jsou zdatní a ambiciózní, mají možnost získat finanční prostředky pomocí různých podpor a grantů. Potíž je v tom, že potřebují jakýsi počáteční impulz. To, že současná společnost není tak moudrá, aby prvotřídnímu renomovanému badateli, a je úplně jedno, jestli se zabývá husitstvím nebo fyzikou plazmatu, zajistila třeba půjčku od banky na to, aby si mohl pořídit byt, který by příštích dvacet let splácel, to není vina té mladé rodiny, je to kus bídy naší současné společnosti.
Podepisuje se tato situace na stavu vědy v naší republice?
Nepochybně podepisuje.
Mohu tedy parafrázovat název jednoho filmu a zeptat se, jestli jde o “konec vědy v Čechách”?
Ne. Pane redaktore, nešiřme bezdůvodně poraženectví a skepsi. Za prvé – nemluvím o stavu vědy v České republice, to není věcí předsedy Akademie věd. Mluvím právě a jenom o stavu v Akademii. Za druhé – v oblastech technických, ale i humanitních, které za té těžké čtyřicetileté doby utrpěly nejvíce, jsou desítky oborů, ve kterých jsme rovnocennými a zdatnými partnery západních kolegů, a jsou u nás stovky badatelů, kteří mají výborné renomé u kolegů z celého světa. Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že jsme v roli chudáků nebo nerovnocenných partnerů.
Teď ale mluvíme o vyspělých zemích. Existují však části světa, které jsou svojí bídou a chudobou výstrahou, mementem. Co si myslíte o kontrastu mezi vyspělými technologiemi na jedné straně a chudobou třetího světa na druhé?
Tahle otázka je komplikovanější, než by se mohla zdát. Vyspělé technologie umožňují výrobu všeho možného (od lyží přes přístroje pro lékařskou diagnostiku až třeba po stíhačky) na tak dokonalé úrovni, že pozorovatel žasne. Má to jediný háček – bývá to tak drahé, že se nejenom rozvojové, ale i bohaté a nejbohatší země ptají stále častěji: “Můžeme si to dovolit?”
Je podle vás role vědy, nebo chcete-li badatelství, podceňována?
Víte, my nemáme nijak oslnivý průmysl a přes všechny podmanivé a fascinující krásy Prahy a celé země není ani turistický průmysl ještě na úrovni, kterou by u nás turista právem očekával. Takže podívejme se na to naprosto pragmaticky – nám prostě nezbývá nic jiného než být zemí intelektuálně nadprůměrnou. Je úplně jedno, jestli je člověk badatel, žurnalista, účetní, švec nebo kvantový mechanik – ale všechno, co se v této zemi děje, by mělo být na nezvykle, a dokonce až podezřele vysoké intelektuální úrovni. To je cesta, jak vyniknout nad průměr, cesta k tomu, zbavit se zažitého šlendriánství a malosti. Jenom tak získáme respekt světa.
Kdysi jste řekl, že jsme hodně zlenivěli…
Samozřejmě. Například jsem ještě nikdy neslyšel od žádného z důvěryhodných politiků, že by někdy klidným a přesvědčivým tónem řekl, že je nutné pracovat. Možná to zní banálně, ale je to základ všeho. Kdyby se například průmysl chtěl dostat dopředu za podmínek, jaké existují třeba v justici, byla by to katastrofa. Nejsem právník a je to můj vyloženě laický pohled, ale jsem přesvědčen, že kdyby se stejným entuziasmem, s jakým se řeší právní případy, řešili třeba lékaři “kauzy” pacientů, byly by hřbitovy přeplněné.
Hovoříte o průmyslu, ten se lidí přímo dotýká, je s nimi v nejužším kontaktu. Věda je však pro mnohé něčím neviditelným, nehmotným… Jak se díváte na určitou odtrženost vědy od “normálního” života?
U nás je už tradičně vztah veřejnosti ke vzdělání a vědě vstřícný a pěkný. Až se podaří ještě potlačit ubohé a nepravdivé pořady o všelijakých pseudovědách, astrologii a šarlatánství v televizi a rozhlase a až na jejich místo nastoupí poutavá popularizace věd, bude ještě lépe. Věřte mi, že pro zdar a prosperitu České republiky by to mělo opravdu význam.
Před rozhovorem jste mi řekl: “Provokujte mě.” Provokaci si tedy neodpustím. Hovoříte o Bohu, a zároveň jste znám jako nesmiřitelný odpůrce homeopatie, léčitelství a všeho, co nelze vyjádřit ve fyzikálních veličinách.
Je mi prostě líto obětí pseudoléčitelů.
Dobře, ale víra v Boha je také těžko definovatelná a Boha si neumím představit jako veličinu definovatelnou a snadno pojmenovatelnou…
Tohle je noblesní provokace. Nejdříve k tomu lékařství. Existuje velice obsáhlá oblast kultury nebo, chcete-li, poznání. Ať už v horizontu tisíciletí, staletí, nebo let. Lidstvo má v ruce klíč k tomu, jak učinit život snesitelnějším. Všimněte si, neřekl jsem “ohromné znalosti”, protože ono staré “vím, že nic nevím,” má trvalou platnost. Přesto máme k dispozici velikou paletu vědomostí, které umožňují zmírňovat utrpení lidstva, a mezi ně patří i současná medicína. Úžasný rozmach diagnostiky, ve které je plno fyziky, elektroniky… To jsou doslova zázračné možnosti, bohužel je to i dvojsečná zbraň. Někdy hrozí, že čím víc technických možností medicína má, tím může být vztah pacienta a lékaře chabější. V tom mají léčitelé určitou přednost – ovšem pouze v tom! Léčitel, pochopitelně myslím toho, který není prostě a jednoduše podvodník, má jednu ohromnou výhodu – může s nemocným vlídně a lidsky komunikovat, rozprávět, dodat mu sílu a prostě mu vysvětlit, že to s ním není tak zlé. To každý přece slyší rád. Já ale odmítám přívlastek “alternativní” ve smyslu, v jakém se teď často používá. Medicína, chcete-li vědecká, má pouze jednu alternativu – může diskutovat a polemizovat o tom, zda třeba zánět slepého střeva léčit tím nebo oním způsobem. Pochopitelně v rámci současné úrovně vědeckého poznání – to je jediné “alternativní” řešení. Používat místo penicilinu homeopatikum, to je pouze a jedině výraz nevzdělanosti a ubohosti.
Bojujete ze všech sil proti homeopatickým lékům…
Pokud někdo tvrdí, že x-tou potenciací, ve které je původní látka přítomna ve zředění jedna ku milionům, dosáhne léčebného úspěchu, je šarlatán.
Ale homeopatika předepisují i lékaři s diplomem…
Zřejmě se snaží aspoň neublížit. Nakonec – “doufej, a víra tvá tě uzdraví.”
Pane profesore, zpět k mé “provokaci”. Bůh nemá fyzikální rozměr a vy jeho existenci uznáváte. Není v tom protimluv?
Současné poznání, chcete-li věda, je schopno usnadňovat úděl trpícího lidstva. Jsou ale i oblasti metafyzické, které věda nezodpoví nikdy, ale člověk má právo, a snad přímo povinnost na ně myslet. To je i pro nejpřísnějšího badatele nejenom nutné, ale je to pro něho přímo rozkoš, pokud si ji může dopřát. Je tudíž naprosto nepřípustné osobní výraz přesvědčení, nebo chcete-li víry v Boha, míchat dohromady s matematikou, fyzikou nebo chemií. Tam tyto vědy nezasahují. Je to jako dům o několika patrech. Bůh je v tom nejvyšším, je to prostě jiná oblast, která má absolutní právo na existenci.
Věříte ve vědu, vyzdvihujete její přínos, ale nemluvíte o jejích “temných” stránkách. Jak se díváte na odpovědnost vědců, nebo chcete-li badatelů, za výsledky jejich bádání? Když Fermi uskutečnil první řízenou jadernou reakci, odstartoval něco, co je na jedné straně přínos pro lidstvo, na druhé straně znamenalo Hirošimu, Nagasaki nebo Černobyl. Kde jsou hranice?
Přesně tam, jako u toho, kdo udělal první těžké kladivo a první ostrou kudlu. Nožem se dá uříznout chleba, i zabít. Použití zbraní má někdy svůj velmi opodstatněný důvod. Mluvil jste o Hirošimě. Bylo podle vás lepší použít jadernou zbraň, nebo dopustit, aby padlo ještě třeba čtvrt milionu amerických vojáků? Mluví se o strašlivém bombardování Drážďan za druhé světové války. Jistě, bylo to hrozné, ale vzpomíná dnes někdo na to, že právě v Drážďanech byly shromážděny ohromně silné a absolutně zfanatizované oddíly Hitlerjugend? Mělo kvůli tomu padnout ještě pár set tisíc Rusů? Já jsem pro to, aby ne. Zemřelo jich dost a ne vlastní vinou, oni nebyli iniciátory té superhrůzy.
Pane profesore, je o vás známo, že jste veliký stoupenec skautských tradic a hodnot, klasicky čistých mezilidských vztahů. Myslíte si, že jsou to hodnoty stále platné, nebo jsou v současné době už trochu překonané? Jak jde dohromady Mirek Dušín s vlčími zákony trhu?
Věřím, že jsou hodnoty, které nikdy překonány nebudou, jež nelze znehodnotit, ať už trhem, módou, nebo politikou. Mládí, dejme tomu ve věku mezi osmi a patnácti lety, má specifický druh idealismu. Touhu po čestnosti a po klukovském nebo holčičím dobrodružství, romantice, ale i touhu po pravdě a cti. To je to, co třeba právě tomu skautskému hnutí dává báječný rámec.
Často používáte výraz “mravnost”. Jak se díváte na ty, kteří s nostalgií vzpomínají na léta, kdy nemravnost, lež a přetvářka společnosti vládly?
Bestiální nacismus nebo komunismus – to byly nelidské, protilidské systémy. To se ovšem týká všech diktatur. Pokud je někdo schopen systém budící nepopsatelnou hrůzu vychvalovat nebo na něj vzpomínat se slzami v očích, je to samo o sobě na pováženou. Možná by si tito lidé mohli zavzpomínat v nějakém zrekonstruovaném koncentračním táboře v Německu, Polsku nebo na Sibiři. Jinak se z toho zřejmě nedostanou. Ta hrůza, a to je nutné zdůraznit, nebyla jenom v koncentrácích nebo gulazích. Šířila se dál, prosakovala do celé společnosti. Že lidé přesto žili? Ale proboha, lidé přeci žijí za největších hrůz a neštěstí, za jakýchkoliv podmínek. Žít je údělem člověka.
Pane profesore, nahrál jste mi na nepřipravenou otázku. Co si myslíte o tolik diskutované otázce eutanazie?
Vidíte, to je zrovna jeden bod, který mě nějak přesahuje. Kdyby lidská společnost sestávala z noblesy, duchovní aristokracie a byla složená ze slušných a čestných lidí, tak bych už teď dal písemně všem spolehlivým doktorům prohlášení, nebo spíš prosbu, ve které bych žádal, že až mi bude zbývat čtrnáct dní nebo šest neděl života, aby s tím něco udělali a nenechávali mě zbytečně trpět. Společnost, bohužel, ideální není.
Společnost ideální není, ale možná se trochu zlepšila. Například se teď více zamýšlí nad otázkami ekologie. Věda a průmysl často ovlivňují životní prostředí spíše v negativním smyslu. Může věda prospívat životnímu prostředí?
Průmysl dokázal, a o tom není pochyby, že může těžce poškodit životní prostředí. Cesta k nápravě však existuje – na základě vědeckých poznatků musí průmysl spolupracovat s vědou a podílet se na tom, aby vznikaly další a další uzavřené výrobní cykly, aby recyklace druhotných surovin probíhala bez závad, aby nefunkční vagony, ledničky a auta rozebíral ten, který je vyrobil, atd. atd. atd. Víme o problému, jde jen o to, striktně trvat na jeho řešení. Pokud na to chybí legislativa, je nepochybně nejvyšší čas dát ji do pořádku. Pozor – tohle všechno je důležité nejen pro přežití druhu Homo sapiens, ale i pro jeho opravdu lidský život. Je to ovšem velmi, velmi nákladné. Takže jednoduše – musíme se smířit s tím, že v budoucnu budeme mít za více peněz méně muziky, ale jinak to opravdu nejde. Neřežme sami pod sebou větev, jinak běda nám!
Které vědní obory podle vašeho odhadu čeká vzestup a které se naopak stanou “přežitkem”?
Nechci věštit, ale před matematikou a všemi přírodními vědami se rýsuje úchvatná budoucnost. Co se humanitních a socioekonomických věd týká, přál bych jim více chuti ke kontaktům s přírodními vědami. Obě strany tím mohou jenom získat.
Ve vědě jste dosáhl maxima. Jaké byly vaše životní vrcholy a pády a kterých svých objevů si nejvíce považujete?
Za úžasné štěstí považuji, že jsem se dostal na Vysokou školu chemicko-technologickou v roce 1948, tedy už po únorovém puči. O čtyři roky později jsem zase prožíval ohromný žal, nebo chcete-li “pád”, když jsem nesměl zůstat jako asistent či aspirant ve škole, protože jsem dostal nálepku “kazil by politicky mládež”. A tak se to střídalo – jako u většiny smrtelníků – celý život. Co se týká mé politické situace v letech 1948 až 1989 – byla těžká, někdy velmi těžká. Chemii jsem se ale mohl věnovat celý život a to byla veleradost. Mezi ty drobnější radosti patřila i různá uznání ze světa, kontakt s kolegy, badatelské úspěchy… Těžko se vybírá to, čeho si za svůj život nejvíce považuji. To, co jsme s mnoha spolupracovníky a studenty udělali, se týká zavedení nového řádu do několika oblastí chemie, a to právě tím, co jsem už říkal o možnostech výpočtů v kvantové chemii. Jenom malý příklad – přispěli jsme k poznání souvislostí mezi strukturou molekul a jejich barvou. Je to užitečné nejen pro teorii, jak by se mohlo zdát, ale i pro chemickou praxi.
Máte nějaké životní krédo?
Život mě naučil, že většinou to, co v pondělí vypadá jako světová katastrofa, je ve středu průšvihem průměrného formátu, v pátek běžnou lapálií a příští pondělí marně vzpomínáte, o jaký průšvih vlastně šlo. Takže krédo? Take it easy.
prof. ing. Rudolf Zahradník, DrSc.
- narozen 20. října 1928 v Bratislavě
- 1952 ukončil studia na VŠCHT v Praze
- 1956 získal hodnost CSc. a v r. 1968 obhájil titul DrSc.
- po léta vedl oddělení aplikované kvantové chemie a elektrochemie v Heyrovského ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV
- v červnu 1990 byl jmenován ředitelem tohoto ústavu
- do poloviny letošního března byl předsedou Akademie věd České republiky a profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově v Praze
- od roku 1965 do roku 1990 strávil několik období jako hostující profesor na dvanácti univerzitách v Evropě, USA a Japonsku
- je čestným členem Švýcarské chemické společnosti a nositelem čestných doktorátů univerzit v Drážďanech, Fribourgu, Pardubicích, Georgetownu (USA), UK, Clarksonovy univerzity (USA) a Univerzity Komenského v Bratislavě
- je nositelem mnoha plaket a medailí (např. Zlaté plakety J. Heyrovského, medaile Slovenského vysokého učení technického apod.)
- podílel se na založení a stal se předsedou Učené společnosti České republiky
- je autorem a spoluautorem 350 odborných publikací, řady skript a devíti knih
- za přínos do oblasti humanitní a kulturní mu udělil v roce 1999 papež Jan Pavel II. vyznamenání “Pro Ecclesia et Pontifice”
- květen 2001
