Je mnoho míst, kde trvá obliba hrnčířského řemesla. Známé jsou čínské vázy, v Česku velice oblíbený cibulák a podstatnou historii má například i francouzská fajáns nebo německý míšeňský porcelán. Ale jak jsou na tom na severu Afriky?
Medína není jen jedním ze tří nejsvatějších měst islámu, ale také název pro starou část arabských měst, respektive pro původní staré město. Každá medína má souk, což je tržiště, které vám při první návštěvě bude připomínat labyrint, ovšem seženete zde vše, co vás jen napadne. Od klasických komodit jako je koření, datle, ryby, maso, vodní dýmky, tabák, keramika, přes různé šperky, látky, koberce až po živé šneky nebo ježky. Když jsem procházel s přítelem Slimem, rodilým Tunisanem a zároveň mým průvodcem, soukem v Nabeulu, všiml jsem si, že zde nabízejí větší množství keramiky než jinde. Aby ne, vždyť tradice hrnčířství v Nabeulu sahá až do 10. století, kdy za vlády Fátimovců došlo k rozkvětu figurativních vzorů. Město je dodnes jedním ze dvou hlavních center keramické výroby v Tunisku (druhé je Džerba). Na tržišti objevíte z keramiky snad všechno, co vás napadne, a možná i víc. V nabídce jsou nejen klasické talíře, džbánky, vázy či dlaždice, ale i skládané misky, které se běžně používají na servírování dochucovacích omáček, předkrmů nebo salátů. Samozřejmě zde nechybějí originální arabské hrnce na vaření – tajiny. Jde o keramickou nádobu s pokličkou ve tvaru kužele. Tajin, pokrm nesoucí stejný název jako hrnec, se vaří ze všeho, co je doma v kuchyni. Základem je zpravidla maso a zelenina, které se očistí a s kořením vloží do tajinu a pak se vše už jen pomalu vaří, respektive pod kónickou pokličkou dusí několik hodin. Výsledný pokrm je excelentní směsí měkkého masa a šťavnaté zeleniny. Stolování dodává orientální nádech souprava mističek na ochucovadla a předkrmy, která složená kopíruje talíř, na němž se přenáší. Když už jsem se zmínil o přísadách, bylo by i fér říct, že žádné jídlo se zpravidla neobejde bez místního olivového oleje, na který jsou Tunisané pyšní, a harissy, pikantní omáčky z papriček, česneku, koriandru a ještě několika individuálně přidávaných přísad.
Keramické království
„Slyšel jsem, že hrnčířská sláva Nabeulu je již ta tam a dnešní keramické výrobky se dělají strojově,“ snažil jsem se získat informace od Slima. „Vidím, že tě naše keramické výtvory zaujaly. Některé suvenýry můžou dělat stroje, ale nechceš se podívat do klasické dílny? Můj kamarád ji má tady nedaleko, můžeme k němu zajít,“ dává Slim návrh, na který nadšeně přikyvuji. Proplétáme se změtí uliček souku, až nás nakonec jejich sevření propustí a my se dostáváme mimo medínu. Dílna, chcete-li, keramický ateliér Slimova přítele Aliho není ve starém městě, ale patrně kvůli prostoru a dosažitelnosti pro dopravu je již v modernější části Nabeulu. U vstupu do krámku se vítáme s Alim a ocitáme se doslova v keramickém království. Okamžitě mě napadá úsloví o slonu v porcelánu, a tak si dávám velký pozor, abych něco neshodil, neboť předmětů je tu spousta a některé malé jsou položeny na těch velkých. Není zde snad jediné místo, kde by nebyl nějaký kachlík, tajin, hrníček. Prostor je doslova zaplněn barvami. „Modro-bílé a zeleno-bílé barevné motivy jsou tradiční z Nabeulu, žlutou a zelenou najdete na Džerbě a berberské vzory mají původ v Sedane,“ vysvětluje mi celé barevné spektrum svého krámku Ali. U stěn dominují gigantické džbány, které však nejsou určeny pro uchovávání tekutin, neboť mají vykrajované vzory. Jedná se o obří aromalampy. Hned vedle dveří je malý hrnčířský kruh a u něho sedí muž, který cosi tvoří. Co z jeho rukou má vzejít, se mi nepodařilo rozklíčovat, protože během chvilky měla hlína kuželovitý tvar pokličky k tajinu a vzápětí byla placatá jako popelník. V krámku jsem si připadal jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Až na pár moderních vymožeností, jako je kasa, mobil a rádio, vše vypadalo tak, jak to mohl návštěvník spatřit před sto lety.
Pevná ruka
To zajímavější však mělo ještě přijít. „Pojďte za mnou,“ ozval se Ali a otvíral dveře na dvůr. Místo bylo diametrálně odlišné od krámku, žádné barvy, jen beton a kvůli materiálům potřebným pro výrobu keramiky byl všude prach. Po pár krocích jsme vešli do dílny, kterou tvoří průjezd s garážovými vraty na konci a čtyřpatrovými regály po stranách. Jako první sedí vedoucí směny a kousek za ním pak směna čtyř podřízených malířek. Pracovní prostředí je pro našince dost nestandardní, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Pozoruji hlavního kresliče, jak dekoruje talíř. Na ještě nevypálenou hlínu talíře ručně obtahuje štětcem tužkou nakreslenou šablonu. Evidentně to chce pevnou a jistou ruku, jakákoliv chyba totiž znamená zkažený výrobek. Navíc některé výrobky a motivy vyžadují i tři dny práce, a když se jeden z posledních tahů potom nevydaří, není to nic příjemného. „Jen co jsou výrobky zkrášleny barevnými vzory, putují do pece, kde jsou do té doby, než se vypálí,“ odvádí nás Ali do další místnosti. Pec je opravdu zajímavá, nemá dno kvůli lepšímu zajíždění plat s keramikou dovnitř. Navíc teplo vždy stoupá nahoru, takže dno u pece evidentně není potřeba. Nakonec jsme se vrátili zpět do krámku, kde jsem neodolal a jeden z hrníčků jsem si koupil.
Vidličky a hvězdy
Plni dojmů a načerpaných informací jsme o pár minut později opouštěli keramickou dílnu. Dohonil nás hlad, a tak jsme se vydali se Slimem na oběd. Přemýšlel jsem, zda si dát tajin nebo něco z darů moře. Když jsme došli k restauraci, upozornil mě Slim na malý keramický detail, byly jím kachlíky, které dohromady tvořily obraz vidliček a arabských vzorů. „To je označení kvality restaurace, čím víc vidliček, tím lépe, přičemž tři jsou ale nejvíc. Je to obdobné jako v Evropě značení hvězdami,“ poučil mě před jídlem Slim. A s touto malou keramickou tečkou jsme se jali hodovat.
