TEXT A FOTO: RADKA HÁŠOVÁ
Stítek, který vídáme stále častěji, ale hloubku těchto slov už možná nevnímáme. Daleko na indickém severu se mi naskytla příležitost nahlédnout pod „nitky“ výrobků, které se honosí nášivkou Tibetan Handicrafts.
V severní Indii není až tak výjimečné míjet tibetské kolonie. Jedna z těch známějších se nachází v Dekyilingu. V tomto městě ve městě (kolonie se nachází u milionového města Déhrádún) vstupuji do poměrně nenápadné, nízké budovy. Prostory uvnitř jsou tak pro mě velkým překvapením. Vcházím do velkého sálu, kde se nachází přes dvě desítky tkalcovských stavů. „Každý stav je starý přes sto let,“ ujišťuje mě hlavní mistr a ukazuje na dřevěné stroje, které u nás vídáme jen v muzeích.
DOŽIVOTNÍ UPRCHLÍCI
Plně vytížené ženy v tkalcovské dílně sedí za svými stroji. Když se přiblížím, mrknou na můj fotoaparát, pokynou hlavou na pozdrav a s úsměvem na rtech pokračují v práci. V jedné ruce drží dřevěnou tyčku s nití, druhou rukou drhnou dřevěným válečkem nitě způsobně k jednomu místu. Netroufám si říci, kolikrát za minutu provléknou tyčku pečlivě napnutými vlákny. Musím se soustředit, abych zpozorovala, jaký pohyb vlastně vykonávají. S otevřenou pusou tak sleduji barevné pruhy látek stáčející se na klíně každé ženy. Sytost, barevnost, kvalita a pruhovaný vzor patří k typickým znakům výrobků z Dekyilingu, v žádné jiné části Indie nenajdete nic podobného. Uvědomuji si, že ženy v šicích dílnách patří ke šťastnějším, protože i přes pozici uprchlic vykonávají důstojnou práci. Jiné takové štěstí potkat nemusí.
Tibeťané začali utíkat do indického exilu po roce 1959, kdy vypuklo lidové protičínské povstání, přičemž jejich pozice se dodnes příliš nezměnila. Na indické občanství totiž nemají nárok, ani když se v Indii narodili. Dále tak přežívají s cejchem tibetských uprchlíků. Většina z nich vykonává podřadné práce. Nejčastěji pomáhají u staveb vysokohorských cest, ale dělnické práce jim přinášejí zdravotní problémy. Při drcení kamenů kladivem či budování asfaltových koberců dýchají výpary zanášející plíce. Celkovou situaci komplikují i obyvatelé Biháru nebo Nepálu, kterým dají zaměstnavatelé často přednost, protože jsou ochotni pracovat za mzdu ještě nižší. Šicí dílny v Dekyilingu spadají pod fair trade, a tak je zaměstnancům zajištěna důstojná mzda, lišící se podle nákladů na život v dané oblasti, například v Ladaku zaplatíte za vše 2–3krát více než v Dekyilingu, čemuž se přizpůsobila i výplata.
V SRDCI MANUFAKTURY
Z myšlenek mě najednou vytrhne hlasitý ženský smích. Odlepím oko od hledáčku a s hrůzou zjišťuji, že ke slovu se přihlásila má nešikovnost. Po celé délce místnosti je natažen pruh vláken vlny, na jehož konci sedí dvě ženy. Každé vlákno vlněné příze prstem usměrní jedno vedle druhého, aby pak ve stavech nedocházelo ke zbytečnému cuchání. Připravují tak vlasovou osnovu. Já právě stojím, doslova, uprostřed titěrné práce. Přesto to u Tibeťanek vzbuzuje smích. Musím působit jako opravdové evropské telátko. Za přehnaného poklonkování udělám dva kroky stranou a snažím se červenou barvu v obličeji maskovat za fotoaparátem.
Pomalu se z tkalcovské haly přemístím tam, kde všechno začíná. Drátěné koše plné barevné vlny mě ohromí natolik, že málem přehlédnu starší Tibeťanku sedící na zemi. Žena má za úkol rozdělovat dvojitě namotaná klubíčka do jednotlivých vláken. Její práce je materiálem pro vlasovou osnovu. Už podle zvuků linoucích se z další místnosti je mi jasné, že v ní budou pracovat švadleny na šicích strojích. Dojetí přijde hned s prvním pohledem, protože se jedná o stroje šlapací. Připomenu si tak své dětství, kdy má maminka, chtějíc ušetřit každou korunu, vylepšovala nám jeho pomocí šatník. Stejně jako kdysi vidím teď ruční stehování, následující sešití a šmik krejčovskými nůžkami. „Tak tady vznikají tradiční tibetské zástěry, jež zkrášlují šaty většiny Tibeťanek…“ Nejmenší místnost pak slouží jako sklad hotových výrobků. Od koberců, peněženek, pouzder na mobily, přes kabelky až po povlaky na polštáře, vše pečlivě označeno štítkem s nápisem Dekyiling, Tibetan Handicraft, Made in India by Tibetan Refugees. Vyrobeno lidmi, kteří museli ujít dlouhou cestu, aby mohli sedět u tkalcovského stavu a zachraňovat tibetskou kulturu, tradice a vlastní životy. Část výrobků se vyváží do Evropy, velmi často do Švýcarska. V České republice pro tyto uprchlíky zajišťuje pomoc jen jedno občanské sdružení – M.O.S.T. Na webových stránkách sdružení, jehož snahou je stavět můstky, mosty mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi, se v obchůdku dokonce dají pořídit výrobky přímo z Dekyilingu. Třeba, až budete držet v ruce výrobek s tímto nápisem, i vy si představíte starší Tibeťanku rozdělující vlákna příze.
