Říká se jim vyslanci pravěku. Na začátku 21. století loví lukem a oštěpem, rozdělávají oheň třením, oblečení, které používají, vyrábějí z listů a kůry stromů. Postupující civilizaci zatím dokázali vzdorovat. Vědci se ale nyní obávají, že ničivé tsunami způsobené zemětřesením v Indickém oceánu přineslo i jejich zkázu.
Bylo to překvapení, když počátkem ledna dva indičtí reportéři zpravodajské agentury AP uviděli na jednom z ostrovů indického souostroví Andamany a Nikobary v Bengálském zálivu vycházet z pralesa sedm mužů v bederních rouškách a s amulety na krku. Byli to Džaravové, jeden z několika divokých kmenů, které se ukrývají před civilizovaným světem a žijí jako v době kamenné. Obecně se soudilo, že měli jen nepatrnou šanci přežít ničivý nápor tsunami, které celou oblast zdevastovalo. „Všichni jsme v bezpečí. Přečkali jsme v lese Balughatau,“ svěřili se Džaravové prostřednictvím tlumočníka.
Lidé tu mají psí hlavy
Podle antropologů přišli předchůdci domorodců na ostrovy před sedmdesáti tisíci lety z Afriky. Při svých cestách na ně roku 1290 narazil i Marco Polo a do deníku si tehdy zapsal: „Lidé z těchto ostrovů mají psí hlavy. S potěšením žerou lidské maso, které hltají syrové jako divá zvěř.“ Na konci 18. století tu Britové založili trestaneckou kolonii pro bojovníky za indickou nezávislost a domorodci se před přistěhovalci stáhli do pralesa. Na ostrovy však dodnes nepronikl masivní turistický ruch, což umožnilo zachovat původní kulturu primitivních kmenů. Vesničané tu mají zakázáno vstupovat do džungle, autobus, který projíždí územím Džaravů, musí mít zavřená okénka, aby do nich nemohl vlétnout šíp. „Džaravové každý rok zabijí několik lesních dělníků,“ řekl antropolog Howard Dean.
Ohrozí je i ztráta jedinců
Posádka helikoptéry indické pobřežní stráže po katastrofě patrně zahlédla i další z kmenů – Sentinelce, kteří po nich okamžitě začali střílet šípy. Osud ostatních, například Šompenů, zůstává nejasný. Jejich zkáza by podle vědců znamenala tragédii, protože tvoří poslední žijící spojnici lidstva s dobou kamennou. Z pěti set padesáti ostrovů jich je obydlených třicet osm. Po tisíce let na nich žije celkem šest kmenů negroaustraloidního původu. Antropologové si dělají starosti o každého jejich příslušníka, protože kromě Andamanů (kterých je zhruba dvacet tisíc a jako jediní pěstují obilí) se počet všech ostatních před zemětřesením odhadoval jen mezi čtyřmi sty až tisícem. „Existenci andamanských kmenů ohrozí i ztráta jedinců,“ řekl Adžoj Bagči z indického úřadu pro domorodé obyvatelstvo. Přežili, ale co bude dál?
Nebezpečí však nepředstavoval jen samotný okamžik, kdy ostrovy zaplavila mohutná vlna. Například nejmenší z těchto kmenů, Ongeové, přišel o čtvrtinu svých lidí a zbylo jich tak jen kolem osmdesáti. Úřady je evakuovaly z původní osady mezi místní obyvatele. Tito lovci a sběrači, kteří se dosud kontaktům s okolním světem vyhýbali, se tu poprvé setkali například s tabákem a alkoholem a antropologové nyní s obavami sledují, jak se na jejich populaci takový kontakt s neřestmi civilizace podepíše. Vlivem styků s jinými kulturami se totiž jen za posledních sto let snížil počet Ongeů ze šesti set zhruba na stovku. Dalším problémem je nebezpečí hladomoru. Ongeové jsou totiž závislí na lovu vodních živočichů. Ústí řek však zaplavila mořská voda a pobřežní mangrovové lesy, které představovaly další loviště, jsou zničené. „U takovýchto kmenů zničení některého přírodního zdroje může rozhodovat o jejich přežití či vyhynutí,“ říká místní ekolog Samir Áčárja.
