Každý africký národ měl a má svůj druh hudby, své tance, pohádky i báje. Ale žádný neměl tak dokonalé malířské nadání, aby dokázal konkurovat lovcům, kteří dodnes žijí na úrovni lidí z doby kamenné – Křovákům. Jejich nejstarší kresby vznikly asi 8000 let před naším letopočtem a podle hodnocení odborníků mají vysokou uměleckou úroveň.
Etnografové považují Křováky za jedny z nejstarších afrických obyvatel, kteří v dávných dobách žili na rozsáhlém území celé jižní Afriky. V polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu byli postupně vytlačeni černošským národem Bantuů a později bílými přistěhovalci až do oblasti nehostinné pouště Kalahari. V místech, která dříve obývali, zanechali o svém životě svědectví v podobě maleb na skalních převisech. Jedním z nich je i oblast Matobo, ležící na jihu Zimbabwe. Dnes je zde zřízen národní park, kde můžeme navštívit klasické africké “safari” nebo hrob kolonizátora Cecila Rhodese (zakladatele Rhodesie – nynější Zimbabwe). Kromě toho uprostřed horských žulových masivů v labyrintu skalních útvarů najdeme velké množství jeskyní, sloužících jako “výstavní síně” původním obyvatelům této země – Křovákům. Mezi ty nejznámější, které stojí rozhodně za to navštívit, patří určitě jeskyně Nswatugi, Silozwane, Inanke, Bambata, Pomongwe a další.
Každá z nich má své určité kouzlo. K některé skoro dojedete autem, k jiné musíte šlapat pěšky několik kilometrů, ale jedno mají společné. Všechny malby v jeskyních jsou důkazem toho, jak primitivní národ dokázal vyjádřit perspektivu a pohyb.
Při vstupu do jeskyně si musíte nejprve zvyknout na málo světla, a teprve potom uvidíte na stěnách výjevy ze života zvířat a lidí. Můžete spatřit kresby dlouhonohých žiraf, nosorožců, lvů, slonů, antilop, ptáků… Velká stáda jsou namalována s takovým smyslem pro pohyb, že v člověku vyvolávají představu skutečně živých zvířat. Stejně zřetelně jsou vidět i postavy lidí, lovecké scény a tance. Již téměř dvě stě let žije kolem padesáti tisíc posledních příslušníků tohoto kdysi tak početného národa v poušti Kalahari. Proč nenacházíme malby tam? Na tuto otázku nejlépe odpověděl Josef Wágner ve své knize Život a smrt zvířat: “Kladl jsem si mnohokrát otázku, proč tito chytří, hbití lovci nekreslí v posledních stoletích, v minulých desetiletích, v současné době. Snad je to tím, že byli pasteveckými kmeny z jedné a bílými kolonizátory z druhé strany zatlačeni z bohatých stepních lovišť do nejhorších podmínek pouště, kde snad jen oni mohou žít, nebo spíše živořit. Chybí jim volný, radostný čas. Nemohou tvořit, nemají žádnou nadstavbu. V očích jim sedí smutek, ale i pevné odhodlání žít – i když jich zbylo do dnešních dnů zoufale málo.”
