Napsala a vyfotografovala Nina French
Říkají jim bílí lidé. Jsou příslušníky malgašské sekty a nenosí nic jiného kromě bílého oblečení. V bílém pracují na rýžových polích, v bílém pasou dobytek, v bílém v noci chodí do postele.
Muži obyčejně nosí košile s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. Ženy zase blůzky s dlouhými rukávy a sukně po kotníky. Muži a stejně i ženy se někdy oblékají do dlouhých bílých šatů s nabranými rukávy a vysokými límci těsně kolem krku. Někteří si přehodí okolo ramen velké bílé šály nebo okolo hlavy obtočí kus bílé látky jako turban. Nejradikálnější mpiandry nosí i široký klobouk ozdobený bílou stuhou. Bílí lidé říkají, že našli světlo a teď žijí svůj život podle přísných pravidel vybraných z bible. Jsou povinni pohostit kohokoliv, kdo je navštíví. Na svých velkých shromážděních vítají i cizince. Nejen že je pohostí, ale podle Ježíšova příkladu jim také umyjí nohy navoněnou vodou. Dělají to z čisté dobroty, ale také ze strachu, že pokud tak neučiní, postihne je neštěstí.
*** Soatananu jsme nenašli v žádné cestovní brožurce. Objevili jsme ji na internetu jako jedno z několika vřele doporučených míst v oblasti Fianaratsoi uprostřed centrální náhorní plošiny Madagaskaru. Bez dalších porobností, jednoduše jen jako Soatananu. Není uvedena ani v turistické mapě ostrova, takže jsem vůbec nevěděli, co nás čeká. Jeden Američan pracující v Peace Corps i jeho kolega nám ji ale doporučili jako „velmi zajímavou“. O náboženské sektě, která tu žije a obléká se do bílého, jsme už ale v té chvíli něco málo věděli. Viděli jsme totiž úžasné černobílé fotografie nejznámějšího madagaskarského fotografa Pierrota Mena ze života této sekty. První dojmy ze Soatanany byly neobyčejná velikost a prosperita. Rovina, která se táhne podél žulového masivu zvětralého do tvaru ležícího obra, je přímo posypaná zděnými bílými domky. Nad obílenými stěnami a plechovými střechami dominuje zelená střecha centrálně položeného kostela. Prašná cesta do Soatanany nevede přímo do jejího středu, ale nejprve se vine po okraji, až v poslední chvíli odbočí doprava a končí na trojitém rozcestí uprostřed tržnice a před bránou kostela. Ten nepatří sektě, jak jsme předpokládali, ale protestantům.
Na prvního bílého člověka jsme natrefili několik kilometrů před Soatananou. Šel v bílém po prašné cestě posypané slupkami burských oříšků. Přímo v Soatananě se to bíle oblečenými černochy jen hemžilo. Takový byl alespoň první dojem. Když jsme se trochu rozkoukali, zjistili jsme ale, že ne všichni jsou skutečně v bílém. V přibližně šestitisícové Soatananě a v blízkém okolí patří k sektě jen asi tisíc obyvatel. Ve skutečnosti tu existuje současně pět náboženství. Mimo fifohazany jsou tu katolíci, protestanti a svědci Jehovovi. Název pátého se mi nevybavuje.Nejprve starosta Ulice u kostela zaplnily sedící ženy prodávající většinou zeleninu a pražené arašídy. Požádali jsme jednoho studenta v bílém, aby nás zavedl ke starostovi. To je při hledání noclehu na Madagaskaru nepsané pravidlo. President du Fokontany neboli ray a man-dreny (stařešina) jsou výrazy pro hlavu usedlosti, která se postará o to, aby se brány malgašské pohostinnosti otevřely dokořán. Starosta obce nebyl doma, a tak nás místo něho přivítala jeho manželka Nivo Randrianasolo. Sekta sice disponuje oficiálním místem pro ubytování návštěvníků, ale katolička Nivo nás jménem svého manžela pozvala do vlastního domu. Do Soatanany jsme dorazili v pondělí, jen den po unikátní nedělní mši, které se mohou zúčastnit i cizinci. Ale náš nezvyklý příjezd na kolech nám vynesl i tak velký zájem Soatanaanů. A to nejen v katolické rodině starosty, ale velmi rychle i mezi členy sekty. Mezi nimi i osmnáctiletého Dominiqua, studenta privátního lycea, který nás oslovil jako první a nejlépe ze všech mluvil anglicky. Později odpoledne, když ještě pražilo slunce, jsme zaslechli zpěv a troubení. V pondělí a ve středu bílí lidé chodí po ulicích za doprovodu trubky a bubnu a zpívají. Překrásný zpěv mužů a žen se postupně převalil do dunivého echa a zaplnil celou ulici. Bílá masa s rozesmátými tvářemi rychle prošla kolem a vůbec jim nevadila naše kamera a fotoaparát. Očividně neměli před cizinci ostych, se kterým se i dnes můžete setkat v odlehlejších oblastech. A navíc je ani nedělní návaly turistů zatím nezkazily, takže nikdo nepožadoval za fotografování peníze, jak je dnes v Africe docela obvyklé. Mohli jsme si jen představit, jak úžasné to asi je, když se sejdou všichni bílí lidé ze Soatanany a zpívají v prostorném kostele v době nedělní mše…
Mezi dvěma ohni Původní kostel sekty se nachází uprostřed obce. Nemá okna a jediné světlo vpouštějí dovnitř dvoukřídlé dveře. Každé ráno ještě před svítáním nebo po rozbřesku sem chodí lidé modlit se a zpívat. Na Madagaskaru to znamená ve čtyři nebo v pět ráno. Když jsem sem přišla v půl šesté, kostel už byl zavřený. Soatanané vstávají skutečně brzy. V té chvíli už vybírali vodu ze studní a na dvorech v kamenných žlabech drtili rýžová zrnka na hladkou mouku. Den předtím jsme si dohodli setkání s manželkou prezidenta, která nám kromě krátké audience ukázala i prostorný kostel na kraji vesnice, kde se pořádají nedělní mše. Z objemné paní Ravitaperery vyzařovalo, jak si je vědoma své důležitosti. Dívala se na nás s nadhledem, nechala na sebe čekat a když se dozvěděla, že nás hostí starosta, těžko skrývala rozhořčení. V posledních volbách v roce 2003 totiž kandidovala na funkci starosty. Zatímco Ramose Pierre Randrianasolo dostal dva tisíce hlasů, ona jen dvě stě. Dodnes nedokázala takové ponížení strávit. Nechtěně jsme tak spadli do horké kaše. Pozvání sekty na večeři jsme ale odmítnout nemohli. Pro nás to byla příležitost prohlédnout si ubytovnu s otevřeným prostorem s lavičkami na umývání nohou a rukou. Nakoukli jsme do kuchyně a obrovského kostela na kraji vesnice. Postavili ho v zimě 1956, jeho nádvoří v roce 1999. Celý jeho vnitřní prostor je obložen dřevem natřeným zelenou barvou a vnitřní vybavení je také ze dřeva. Na levou stranu si v době mše sedají muži, na pravou ženy a na vystupujících balkonech se podle pohlaví rozdělí děti a mládež. Nahoře naproti oltáři je vymezen prostor i pro návštěvníky. Nakonec jsme ale viděli ožít původní kostel v centru. Byl otevřen po obědě, v době, kdy se děti vracely ze školy. Nebyla to tak úchvatná podívaná, jaká by asi byla na nedělní mši, ale o to roztomilejší. Neposední žáčci se pohupovali v kolenou a zpívali jednu píseň za druhou.
Vrcholem naší prohlídky vesnice ale byla návštěva jedné třídy soukromého lycea v době ranních modliteb. Slyšeli jsme něco na způsob jihoafrické skupiny Ladysmith Black Mambazo. Ani jsme nedýchali…Umývání nohou Okolo šesté pro nás přišla Norimena, žena, která nám spolu s Dominiquem dělala průvodce, s doprovodem. Nejprve nás zavedla do domu, kde vstupní místnost sloužila jako kaplička. Posadili nás na dlouhou lavici u stěny a sami si sedli tvářemi k nám na jednu z kratších. Nízkými dveřmi vcházel jeden fifohazana v bílém za druhým. Muži si sedli na levou stranu, ženy na pravou. Někdo přednesl krátkou modlitbu a celé osazenstvo se dvojhlasně rozezpívalo. Nádhera. Po několika písních se všichni přesunuli do prostranství s lavičkami. Naznačili nám, abychom si sedli, vyzuli se a vyhrnuli si nohavice a rukávy. Za zpěvu a úplné tmy jsme podstoupili jednu z nejznámějších epizod Nového zákona, kdy Ježíš umývá nohy Maří Magdaléně. Z hliníkové konvice mi tekla na obnažená chodidla a ruce ohřátá voda. Norimena mi nohy nejen umyla, ale i namasírovala, Dominique mi je utřel. Pak jsme všichni došli za zpěvu do ubytovny sekty. Velká místnost byla rozdělena plachtami na prostory s postelemi a na jídelnu s dlouhým dřevěným stolem a židličkami. Zatímco si alespoň polovina shromáždění nechala umýt nohy a ruce, v jídelně si k nám přisedli Dominique a jedna mladá matka s dítětem – rovněž v bílém. Přišla do vesnice na návštěvu. A pak se začala podávat večeře – připraven byl hrnec s rýží, dva talíře s gulášem a konvice s vodou, kterou si po celý večer přítomní nalévali do pohárů. Jedli jsme při zapálených svíčkách a za stálého zpěvu. Hluboce do paměti se mi vryl pohled na muže s překrásnou, přímo vymodelovanou tváří a s obrovskýma rukama farmáře, který si je opřel o složený deštník. Stál na okraji zástupu ve slaměném klobouku a jeho baryton se nesl místností jako dunění mořské vlny.
Nakonec jsme uviděli i Dadu Ravitapetera, hlavu „církve probuzení božích učedníků“ v Soatanane, který se vrátil v ten večer domů. Přijal nás ve svém domě a prostřednictvím Dominiqua nám kladl zvědavé otázky a žertoval. Uvědomili jsme si, že se uzavřel kruh. Dada Ravitapetera byl vlastně jeden z prvních bílých lidí, které jsme na cestě do Soatanany viděli. Seděli jsme tehdy na okraji cesty a jedli bagety se sýrem, když jel kolem mikrobus plný lidí v bílém. Byl v něm i prezident seky, který jel do Fianaratsoi. Z vnitřku vozidla vycházel nádherný zpěv.
Kdo jsou bílí lidé
* Fifohazana je specifické křesťanství s kořeny v protestantství. Spojuje se i s exorcismem, který praktikují téměř všechny protestantské sekty na Madagaskaru. Jejich stoupenci totiž věří, že zlí duchové přinášejí neštěstí a choroby postihují ty, kteří nevěří v Boha.
* Fifohazana je v překladu „probuzení“ (pochází ze slovesa mifoha = vzbudit se nebo vstát). Její členové si říkají mpiandry – pastýři.
* Malgašská fifohazana vznikla původně právě v Soatananě. Na konci 19. století tu jeden Betsileo založil Fifohazan’ny Mpianatry ny Tompo neboli církev probuzení božích učedníků.
* Betsileo je jedna ze sedmnácti etnických skupin, které na Madagaskaru žijí. Se skupinou Meriny obývají centrální náhorní plošinu a pocházejí z jihovýchodní Asie. Betsileo jsou proslavení stavbami terasových polí.
* Zakladatel této církve pocházel z malé vesničky Ambatoreny, ležící několik kilometrů od Soatanany, kde působila protestantská norská mise. Dada Rainisoalambo trpěl těžkou a nevyléčitelnou kožní chorobou. Jednou v noci, když onemocněla celá jeho rodina, ho ve snu vzbudil hlas. Rozkázal mu navštívit kostel a modlit se za uzdravení. Stalo se a Dada Rainisoalambo se uzdravil stejně jako jeho rodina. Když onemocněl jeden z jeho přátel, začal se modlit i za něj a přitom opakoval vybrané části bible. V průběhu dalších tří let tak uzdravil dvanáct vesničanů. Ti v roce 1895 vyzvali svého léčitele, aby založil misionářskou skupinu. Rainisoalamba se tak stal zakladatelem a prvním prezidentem čistě malgašské sekty, která si vlastním způsobem interpretovala bibli.
* V Soatananě byl vybudován i původní kostel a Dada Rainisoalamba přišel s novým souborem pravidel, kterými se členové sekty mají řídit. Musí se učit pořádně číst a psát, aby mohli lépe studovat bibli. Nařídil oblékat se jednoduše a držet domy v čistotě. Kuchyně mají mít mimo jádro domu, aby do něj nešel kouř. Cokoliv začnou, musí se nejprve pomodlit k Ježíšovi. * Kromě Soatanany se vyznavači sekty usadili na třech dalších místech – ve Farihimene, v Manolotrony a Ankaramalaze u Manakary.
