Napsal: Tomáš Vlach
Na hranicích britské Západní Indie a odbojného, svérázného Afghánistánu, ve státě Pákistán, národnostně pestré říši zasvěcené Alláhovi, kterého mají místní v nesmírné a nám téměř nepochopitelné úctě, doslova přežívá tři tisíce „Kafírů, nevěřících lidiček zabývajících se převážně zemědělstvím. Jejich obydlí jsou roztroušena po třech údolích ohraničených pětitisí- covými kopci. V létě horko, v zimě nesnesitelné chladno a když zaprší, tančí se od radosti. Mírumilovní lidé. Častější projevy nenávisti a opovržení přicházejí ze strany muslimů, a přestože mají daleko k sebemenšímu násilí, dokáží řádně znepříjemnit život. Když jsem se zmínil o hotelu Goldengarden v Chitralu, dřevěné boudě nehodné svého jména, skoro mě ten pán poslal do horoucích pekel, cože prý mám společného s kalašskou cháskou. Ač dobrý muslim, nebyl zřejmě příliš znalý poměrů. Od každého cizince, když už se dokodrc á až do Chitralu, (a těch na území velké jako celé Čechy přijíždí dva tisíce do roka) se očekává, že nevěřící Kalaše navštíví. A tomu už se místní dokázali přizpůsobit. Když na strážnici necháte 50 rupií (asi 45 korun), je vám po půl hodině jízdy umožněno no navštívit první vesnici. Přivítání je skutečně svérázné, záplava kovových cedulí, z nichž každá zve do možná nejlepšího hotelu. Ale hned za posledním krámkem s coca-colou se zastavil čas – středověk, nebýt snad cesty pro džípy, nebo elektrick ého generátoru v potůčku. Kdo vlastně Kalaši jsou a kde se tu vzali? Jsou jedním z mnoha místních národů a žijí tu snad už odjakživa, jen jich bylo podstatně více. V klidu a míru v sousedství čínského buddhismu snad ani nepost řehli příchod Naziri Khisrana, islámského ismailitského mision- áře putujícího po blízké obchodní stezce na přelomu století. Řekni, jaký druh myšlenky jsi. Tenkrát asi nikdo nevěřil, že víra v učení proroka Muhammada jednou úplně ovládne zdejší kraj. Mezitím doslova okolo prošel Marco Polo. A nevěřili ani o čtyři sta let později, to stejnou cestou přišli první Sunnité. Ale když za dalších čtyři sta let afghánský emír Abdur Rahmana začal s násilnou konvertizací k islámu, málokdo o konci padesátitisícového Kafirist ánu pochyboval. Emír, jako správný muslim a zákonů dbající vládce, už prý nemohl trpět pití ovocného vína a osobitou zábavu lidí, které považoval za své poddan é. A oni se díky své mírumilovn é povaze poddanými skutečně stali. A tak zůstalo tři tisíce posledních, snad nejv ěrnějších. A v čem že je jejich víra? Prý nevědí ani oni sami, říkají jejich nejbližší sousedé. Ve skutečnosti ale věří v čarovnou moc ohně, kterou ovlivnili bohové. Každý z nich se stará o záležitosti přesně vymezené. Praba je bohem ovoce, Mahandeo – včel, Sojigor – pastýřů a stád, Jestak – bohem domu a rodiny, Gošedoi – mléka a Dezao určujícím bohem stvoření. Existují domněnky o příbuznosti se starořeckými bohy, snad pozůstatky válečných tažení Alexandra Velik ého , které se nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit. Způsob života Kalašů je svérázný a pramálo připomíná islámskou cudnost. Mluví svým vlastním kalaš jazykem, odlišným od sousední chitralštiny, rozšířeného pašto nebo oficiální urdštiny. Ženy nechodí zahalené a bez problémů se nechají fotografovat. V mládí bývají opravdovými krasavicemi, ale tvrdé životní podmínky z nich již po čtyřicítce dělají vrásčité stařeny. Proschlou tváří i oděvem se podobají indiánkám. Nosí čepičku kuppasi ozdobenou kor álky, černý šat cheo a vlasy sčesan é v pěti copáncích. Po čas menstruace přebývají ve zvláštních „menstruačních chatách, do nichž nesmí vstoupit žádný muž. Ony zase nemají přístup do stájí dobytka, starost o něj připadá výhradn ě mužům. Stavení jsou sroubená z mohutných kmenů jedlí, které rostou vysoko po okolních svazích. Doprava kmenů do údolí si jistě vybrala svou daň v podobě mozol ů a litrů potu. Ze dřeva jsou také žlaby, zásobující vodou všechna políčka ve vesnicích. Prší zřídkakdy, a tak život každé rostlinky závisí na přísunu vody již před staletími vybudovanými a dnes pečlivě udržovanými kanály. Na terasovitých políčkách pěstují převážně obilí. Jaci a kozy, vyh áněné každodenně na pastvu, dávají mléko a občas i maso. Z pěstovaných meruněk vyrábějí své pověstné víno. Pokud dostanete chuť na vaječnou omeletku, musíte si ji nechat zajít, protože drůbež považují za nečistou a její chov za hříšný. Hříšné ale není kouření hašiše, které jako by bylo každého osobní věcí, požehnané tich ým souhlasem pákistánské policie ze vzdáleného Chitralu. Řada lidí sem přijíždí právě kvůli němu – cizinci z Ameriky i necizinci z Karáčí, vysokoškolští profesoři, muzikanti i obchodníci se stany. Cena sta gramů kvalitní hroudy se pohybuje okolo 30-50 rupií, což je asi 27-45 českých korun. Odlehlost a příjemné prostředí poskytují ideální podmínky ke kuřáckým seanc ím. Pradávné tradice předepisují několikrát do roka vzdávat úctu boh ům. Vždy již týden dopředu začínají přípravy ke slavnostem tance a obětování bohům. Ženy tancují a jejich tanec je za doprovázení několika mužů na flétni čky přímo fantastický. Na oltář obětují vždy několik ovcí a vše se zapije ovocným vínem. Stejně jako před tisíci lety, nebýt cizinců, díky jimž přichází ke slovu komerce. Tance si lze objednat kdykoli, stačí jen tisíc rupií složených výměnou za „dancing permit. Výnosem o jeho zavedení, jistě ne starším než dva roky, skončilo průkopnické objevov ání Kafiristánu a začalo budov ání skanzenu. Paradoxně – těžká dosažitelnost údolí si zatím uchov ává čistotu první možnosti a je na Kalaších samotných a jejich islámsk ých sousedech, zda ji svou poctivou vstřícností udrží, zda se za pět či deset let nepromění v pány vý- běrčí a fotografovací panenky. Možná přestoupí postupně k islámu a fotografie posledních nevěřících Kalachů budou unik átem muzejních sbírek vedle zápisků již mrtvého jazyka. Navzdory pesimistickým předpov ědím je údolí Birir, Rumbur a Bumburet prosté jakýchkoli vážných sociálních či etnických problémů. A díky míru vládne v duších Kalašů pohoda, a ta ještě nikdy nebyla špatným znamením budoucnosti.
