P
adesát let po pražských událostech v roce 1939 se 17. listopad stal vstupní branou nové československé svobody. Je to den uctívaný po celém světě jako Mezinárodní den studentstva. Symbolizuje boj vysokoškoláků proti bezpráví, protože to vždycky byli studenti vysokých škol, kdo proti útlaku zvedali prapor svobody jako první. Protože právě mládí je odhodlané hájit své ideály a vzdělané mládí jejich cenu zná. A nemusí to být vždycky jenom 17. listopadu.
Máme u nás dvě téměř zapomenutá data – 23. a 25. únor 1948. Je tomu pětapadesát let. V Československu se schylovalo k tragédii a osud národa snad ležel v rukou prezidenta Beneše. Říkám snad. Protože kdo ví, k jakým prostředkům by brutální moc sáhla, kdyby se zlomený a na smrt nemocný muž, jemuž se před očima hroutilo celoživotní dílo, vzchopil k odporu. Tehdy se to tak jevilo. Ústava dává prezidentovi právo nejhoršímu zabránit.
Zatímco politické špičky se spokojily s polovičatým gestem a trpně čekaly, co bude dál, mezi vysokoškolským studentstvem to vřelo. V pondělí 23. února ještě nebylo rozhodnuto. Tisícihlavý zástup studentů táhl zasněženými ulicemi přes Malou Stranu vzhůru k Hradu, aby prezidentovi vyjádřil podporu, věrnost a odhodlání bránit ohroženou demokracii. Dá se říct, že to byla generální zkouška hlavní události. Průvodu zastoupil cestu SNB. Kdykoli se schylovalo k násilí, studenti začali zpívat státní hymnu.
Ten den to ještě zabíralo. Muži v uniformách se stavěli do pozoru a průvod došel až k Hradu. K prezidentovi se dostala studentská delegace, aby ho ujistila o naší podpoře.
Dva dny uběhly v hektickém očekávání, a nestalo se nic. Další průvod se ve středu 25. února znovu znepokojeně vydal do ulic. Delegaci na Hradě už přijal jenom kancléř, aby jí řekl, že prezident právě podepsal nové složení vlády. Té Gottwaldovy.
Mezitím bylo na Hradčanském náměstí shromáždění surově rozehnáno. Esenbáci tentokrát hymnu nectili. Už byli poučeni. Studenty sráželi na zem, do padlých kopali, vláčeli je za nohy po zemi a tloukli jim hlavami o chodníky. Padly i výstřely, které naštěstí lehce zranily jen jednoho. Petřín obsadily uniformy. Účastníci průvodu se rozprchli po Malé Straně. Pár desítek jich sebrali. Některé propustili za týden, jiní tam zůstali déle. Nikdo další se k organizovanému odporu už nevzchopil. Den odplaty se blížil.
Na vysokých školách se zřizovaly tzv. akční výbory, které měly fakulty očistit od „podvratných živlů a třídních nepřátel“. V průvodech nebylo vidět profesory, přesto i na katedrách čistky proběhly. Řada nekomunistických pedagogů byla zbavena přednáškové činnosti, propuštěna, předčasně penzionována či distancována.
Jejich studenti byli na tom hůř. Představitelé Svazu vysokoškolského studentstva byli ze studia vyloučeni okamžitě. Bylo na ně vidět bez úvah. Za dva měsíce, v květnu 1948, k výročí Pražského povstání, následovala další várka, několik desítek členů výborů fakultních spolků či těch, kdo se už nějak projevili. Účast na obou průvodech se u nich dala předpokládat. Ale byly tu stovky bezejmenných, které bylo třeba potlačit. Jak je objevit v davu ostatních? Soudruzi se připravovali na velkou čistku. Začátkem příštího roku 1949 před uzavřením zimního semestru bylo 5-10 tisíc studentů (možná i víc, přesné číslo nikdo nezná) navždy zbaveno možnosti dostudovat na kterékoli československé univerzitě.
To „navždy“ se nakonec smrsklo na dvacet let. Pro některé. Čtyřicátníci, kteří živili rodiny, si studium nemohli dovolit při sebevstřícnějším přístupu zaměstnavatelů. V nejlepším případě mohli dostat jen bezplatnou dovolenou. Většinou to vzdali. A těch několik vytrvalců? Co si budeme povídat. S jakýmstakýms diplomem v kapse se po složených zkouškách obvykle vraceli tam, odkud přišli, a často na místo ještě podřadnější, protože lidé jako oni v Dubčekově éře samozřejmě stihli nasbírat další prohřešky.
Kolik talentů bylo promarněno, o kolik vědců, lékařů, inženýrů, možná i vynálezců národ přišel v průběhu jediného desetiletí už po druhé, to se dnes vyčíslit nedá. Ani ty zmařené osudy.
