NAPSAL RADEK JOHNVZESTUP A PÁD ČESKÉHO FINANČNÍHO MAGNÁTA BOHATÝ SI VZAL UROZENOU – to byl palcový titulek velmi čtených českých novin, když fotbalová Slavia podepsala na konci roku 1993 smlouvu s firmou Wika a s investiční společností PPF, známou sloganem „Vždycky něco navíc“, v níž měla Wika kapitálový podíl. Podlé této smlouvy se generální ředitel Wiky, čtyřiatřicetiletý ing. Milan Vinkler, stal prezidentem společnosti SK Slavia – fotbal, s. r. o., Wika měla do čtyř dnů doložit hotově dvacet milionů korun, PPF vložilo dalších dvacet milionů formou know-how. Wika měla krýt po dobu patnácti let roční rozpočet fotbalového oddílu Slavia Praha, celkem minimálně tři sta milionů korun. (Někteří sportovní novináři uváděli ještě mnohem vyšší sumy.) Samozřejmě ve smlouvě byla protiinflační pojistka – roční platby měly být zvyšovány podle toho, jak se bude znehodnocovat česká koruna.Kdo je ing. Milan Vinkler, jeden ze zakladatelů firmy Wika, a na čem dokázal vydělat tolik, že si mohl koupit Slavii, ptali se rázem všichni, kdo o tomto fotbalovém sňatku z rozumu četli. První informace, kter é novináři získali, byly, že společnost s ručením omezeným Wika vlastní mimo jiné síť hotelů, průmyslové podniky, velkoobchod s mraženým zbožím, vyvíjí řadu dalších aktivit, v Německu založila dceřinou firmu WEG Holding Frankfurt. V jednom z novinových rozhovorů na konci roku 1993 ing. Milan Vinkler říká: „Pro nás byl startovní čarou rok 1990 a 1991 a malá privatizace. Začínali jsme s malými penězi, spíše s úsporami. Byla to ale jen otázka promyšleného obchodního záměru a intenzivní práce. Pracujeme sedm dní v týdnu a čtrnáct hodin denně. Tři roky intenzivní práce nám dnes dávají pocit osobní jistoty, že dokážeme, že umíme a jsme dynamičtí v rozhodování. A myslím, že se nám naše práce podaří. My pracujeme jen s českým kapitálem, jsme společnost ze sta procent v českých bukách a chceme, aby to tak zůstalo a my vytvořili vlivnou českou firmu, srovnatelnou s těmi, jež přicházejí ze zahraničí. Zatím jsme zjistili, že doma nikdo není prorokem. V zahraničí nás totiž berou více a vytvářejí nám lepší podm ínky než u nás. Snažíme se proto také lépe etablovat v zahraničí a obracet se s finančními prostředky zase sem. Nyní se pohybujeme neust ále na trase Frankfurt-Praha-Teplice- Moskva;°což je dosti náročné. Vyskytla se řada spekulací, zda jsou naše peníze čisté, a tak míváme u nás jednou až dvakrát měsíčně hloubkovou kontrolu. Naše jméno prostě provokuje, ale na druhou stranu máme jistotu, že je vše v pořádku.”DLUHY Z MALÉ PRIVATIZACE. O půl roku dříve než ing. Milan Vinkler vyřkl výše uvedené sebevědomé tvrzení, vzniká v sekci vnitřního obchodu na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR návrh materi álu pro poradu ekonomických ministrů, snažící se řešit díru v zákoně o malé privatizaci, která připravila stát, tedy nás všechny, o sumu, jež se v té době pohybovala kolem jedné miliardy korun. Podle zákona o malé privatizaci měl totiž vydražitel do třiceti dnů zaplatit vydra ženou jednotku i zásoby v ní uskladněné. Pokud ve lhůtě nezaplatil cenu zásob uložených ve vydra žené jednotce, nestalo se vůbec nic! Výsledek? Řada vydražitelů nezaplatila a nehodlá nikdy zásoby zaplatit. Ze zisku z jejich prodeje naopak financovali nákup dalších objektů v dražbách. Šlo tedy o úmyslné a beztrestné porušování pravidel malé privatizace. Proti nikomu z vydražitelů, kteří neplacením zásob získali v některých případech i padesát milionů korun, nebylo zahájeno trestní stíhání, přestože by mohlo jít přinejmenším o neoprávněné užívání cizího majetku se škodou značného rozsahu. V materiálu, připravovaného na ministerstvu průmyslu a obchodu, byla pro příklad uváděna jménem největších dlužníků za zásoby převzaté v malé privatizaci a konkrétní sumy, které na nezaplacených zásobách dluží. Na jednom z čelných míst tu figurovalo jméno ing. Milan Vinkler, Wika,s. r. o.OBCHODNÍ POLITIKA. Když jsem v únoru roku 1994 materiál z ministerstva průmyslu získal ze zdroje, který si nepřeje být jmenován, požádal jsem okamžitě ing. Milana Vinklera, opředeného v té době v tisku aureolou jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů v této zemi, o schůzku. Sešli jsme se v pražské kanceláři firmy Wika, aby mi ing. Milan Vinkler vysvětli, proč a jak se firma Wika stala dlužníkem za nezaplacené zásoby z malé privatizace. Řekl tehdy doslova: Vinkler: „problematika dlužníků, to je složitý problém, a já to můžu defonovat z pohledu naší firmy Wika tím způsobem, že my máme závazky ve výši šestnácti, dvaceti milionů korun, to se samozřejmě pohybuje, protože máme dceřiné firmy a je to v neustálém dynamickém pohybu, ale naše pohledávky jsou asi dvě stě šedesát milionů korun, tedy desetkrát vyšší. To nám způsobuje určité problémy ve vztahu k bankám i k našim věřitelům z malé privatizace. „ „Nicméně využíváte díry v zákoně o malé privatizaci. Jak dlouho to tak hodláte dělat?“ ptal jsem se. Vinkler: „Drtivou část závazků, které vznikly nezaplacením zásob z vydražených jednotek jsme vyřešili během jednoho, dvou let osobními jednáními. Zůstalo jen několik věcí, které nebyly dořešeny, pokud jsme například převzali zásoby, kter é byly poškozeny nebo neseděly inventurní seznamy. Došlo k několika soudům. Když jsme se stali trochu většími, někteří věřitelé vystoupili s argumenty? Okamžitě to zaplatíte nebo vás zveřejníme a už nebrali ohled na to, že tam jsou nějaké nevyjasněné aspekty.Nakonec jsme tedy v několika uplynulých dnech naše dluhy srovnali, protože si nemůžeme dovolit v této chvíli negativní ohlas.“ „Nebyla vaše metoda získávání kapitálu pomocí neplacení způsob ve vydražených jednotkách přinejmenším neetická?“ Vinkler: „V procesu privatizace vám nikdo nepomůže a v podstatě musíte použít všech prostředků, které máte k dispozici. Samozřejmě, že i vydražené zásoby byl určitý úvěr, který vám někdo nějakým způsobem poskytl. Pochopitelně si za to účtoval určité penále z prodlení, takže to byl úvěr s úroky, o který v případě, že ta firma není pouze jenom nastavená, to znamená nehodlá zbankrotovat, věřitel nepřijde. V našem případě si myslím, že něco takového jako bankrot nehrozí, naopak máme s celou řadou podniků, od nichž jsme získali vydražené provozní jednotky, dobré kontakty a vždycky jsme se dokázali nějakým způsobem domluvit. – Ona někdy firma je v problému, potřebuje třeba zainvestovat nákup nového hotelu nebo výrobního provozu, takže na nějakou dobu musíme kumulovat prostředky, navíc nám taky někdo dlužil, takže bylo problematické dát k nějakému termínu peníze dohromady. Ale šlo pouze o otázku práce s penězi. Pokud nám banky dávaly úvěr za dvacet až dvaadvacet procent s jednatřiceti nebo dokonce pěta čtyřiceti procenty sankčního úroku, v tu chvíli pro podnikatele je úvěr formou nezaplacení zásob i s osmnáctiprocentn ím penále daleko výhodnější. Šlo tedy o určitou peněžní politiku. Ale pokud by byl býval vstřícnější přístup bank, nemuselo k tomu docházet.“DOBRÁ POVĚST. Kupónová privatizace jela na plné obrátky, jedním z fondů, který nejmasivněji inzeroval, byl právě PPF, v němž měla Wika kapitálový podíl. Už z tohoto důvodu jsem nabyl přesvědčení, že dluhy z malé privatizace Wika opravdu urychleně vyrovná, když už pro nic jiného, tedy proto, aby nedělala fondu PPF ostudu. proto jsem se v reportáži věnoval spíš dlužníkům, kteří nezaplatili (dle mých informací) a nehodlali zaplatit a ing. Milana Vinklera vynechal. Na jaře roku 1994 se ovšem ing. Milan Vinkler rozešel se spoluzakladatelem společnosti Wika Petrem Kellnerem, který podle svých vlastních slov z prosince roku 1993 „vede PPF“. Wika údajně přestala mít s investiční společností PPF cokoli společného. V létě roku 1994 přestala mít cokoli společného i se Slavií. V polovině června roku 1994 byl ing. Milan Vinkler, ředitel Wiky a bývalý člen představenstva investiční společnosti PPF, obviněn, že zfalšoval směnku na čtyři sta šedesát milionů korun. Od té doby je ve vyšetřovací vazbě. Podle policejního vyšetřovatele prý Milan Vinkler zfalšoval směnku tak, že vzal pravou směnku na šedesát milionů korun a před šedesátku připsal čtyřku, z čehož rázem vzniklo čtyři sta šedesát milionů. Dosud blíže nespecifikovaný zahraniční příjemce směnky tvrdí, že ji podepsal pouze s vyplněnou číselnou částkou, nikoli slovní, protože oba podnikatelé měli mezi sebou údajně dobré vzájemné vztahy. Ing. Milan Vinkler naopak tvrdí, že částka byla vyplněna i slovy. Pak by ovšem směnku nešlo zfalšovat.KDE JE PRAVDA? Zdroj, který si nepřeje být jmenován, mi prozradil, že v případě zahraničního podnikatele se jedná o Libanonce podnikajícího v České republice. Pokud je to pravda, i u tohoto podnikatele jsem shodu okolností v únoru 1994 byl, protože také jeho jméno bylo zapsáno v materiálu Ministerstva průmyslu a obchodu na seznamu dlužníků za zásoby z provozních jednotek vydražených v malé privatizaci. Při našem rozhovoru tedy padlo také jméno ing. Milana Vinklera. Libanonsky podnikatel se o něm nevyjadřoval jako člověk, který mu věří natolik, že by podepsal směnku pouze s číselným, nikoli slovním údajem. Ing. Milan Vinkler z vyšetřovací vazby prostřednictvím svého advokáta vysvětluje, že zahraniční podnikatel si měl od firmy Wika vypůjčit na obchod se železným šrotem dvě stě šedesát milionů korun a z uvedené obchodní transakce měla mít Wika zisk dvě stě milionů. Proto podle něho byla sepsána směnka na čtyři sta šedesát milionů. Zahraniční podnikatel naopak údajně nejdříve tvrdil, že si půjčil šedesát milionů, později prý přiznal, že částka činila sto deset milionů, což je stále ještě o sto padesát milionů méně, než tvrdí ing. Milan Vinkler. Ať je pravdivé tvrzení jednoho nebo druhého protivníka v tomto sporu, celá situace poměrně přesně ukazuje, co obnáší v této zemi být finančním magnátem. Jak ostré jsou boje o stovky milionů a jaké chvaty se přitom používají. Pokud by pravda byla na straně libanonského podnikatele, není třeba komentáře. Pokud má pravdu ing. Milan Vinkler, zbývá otázka: co je to za obchod s kovovým šrotem, který přináší skoro stoprocentní zisk, když z půjčených dvě stě šedesáti milionů měl být profit firmy Wika dvě stě milionů: Takovéhle zisky snad jde očekávat od obchodu s drogami nebo se zbraněmi. Ale s kovovým šrotem?PROČ SE TÍM ZABÝVAT? Aféra kolem firmy Wika a ing. Milana Vinklera provokuje základní otázky: Jak právní stát je náš „právní stát“, který v samém začátku malé privatizace vytvořil zákon zvýhodňující spekulanty a neplatiče před všemi, kteří poctivě platí dluhy? Jak mohli vůbec obstát v konkurenci podnikatelů s ostřejšími lokty ti, kteří se snažili své dluhy poctivě splatit, jak jim pravidla malé privatizace ukládala. A jaké typy obchodů vedou k majetk ům, které se vymykají představám běžných smrtelníků? Jak v této zemi vytvořit prostředí, v němž by se miliony vydělávaly poctivou usilovnou prací, tvorbou hodnot,, spíš než podvody? P. S.: Podle zdrojů blízkých policejnímu vyšetřovateli jsou dnes prý v případu firmy Wika prošetřovány další sporné dluhopisy, prošetřuje se údajně podezření z další trestné činnosti. Společnost Wika prý přibližně od března neplatí některé faktury, a proto byl údajně k ústeckému odchodnímu soudu podán návrh na prohlášení konkurzu. Společnost Wika byla prý navíc vystěhována ze svého bývalého sídla pro neplacení nájemného. Když jsem ing. Milana Vinklera sháněl v únoru tohoto roku, měl jsem šest telefonních čísel, na kterých byl v různé denní doby k zastižení. Během několika týdnů, kdy jsem připravoval materiál o ing. Milanu Vinklerovi tentokrát, ani na jednom z těchto telefonních čísel nešlo ověřit jakékoliv informace o společnosti Wika.
Category:
1994 / 10
