TEXT A FOTO: Martin Mecnarowski
V blízkosti hlavního města Trinidadu – Port of Spain se v místě ústí řeky Caroni a jejích přítoků vytvořil mimořádný mokřadní ekosystém, největší na západním pobřeží ostrova. Místo, kde lze pozorovat hejna stovek ibisů rudých při jejich příletu na nocoviště.
Před každou cestou za určitým druhem živočicha pátrám na internetu po fotografiích spojených s lokalitou, kam mířím, a podle výsledku se snažím odhadnout, jak složité fotografování bude. Ibis rudý v Caroni Swamp se na fotografiích vyskytuje obvykle jen jako červená tečka. Bohužel, jak se později ukázalo, obavy byly na místě. Ibis rudý je bojácný a prchá do bezpečí při jakémkoliv vyrušení i přes to, že je v mokřadu přísně chráněn.
Existuje pouze jeden způsob, jak navštívit bažinu, a tím je pronájem člunu i s řidičem/průvodcem v jedné osobě. Odplouvá se kolem čtvrté odpoledne a návrat obvykle následuje po západu slunce. Kotviště na konci slepého ramene jednoho z kanálů se nedá minout. Čluny jsou poměrně robustní a odhadem uvezou školní třídu, což znamená menší problém. Pro fotografování, obzvlášť v takovém prostředí, je totiž třeba trocha volnosti. Sledujeme dění na obou březích a uvědomujeme si, že musíme jednat rychle. Další komplikace nepotřebujeme, a tak smlouváme o ceně člunu jen pro naši skupinu. Naštěstí nebyla okolo kotviště zrovna tlačenice, proto se daří cenu za celý člun stlačit o nějaký ten dolar dolů. Loď je jen naše a my vyrážíme o něco dřív, než je obvyklé, průvodce zjevně tuší, že plavba bude delší než jindy.
Mangrovové bludiště
Člun pomalu pluje mangrovovým lesem, který hustě lemuje oba břehy kanálu. Společnost nám dělají jen pisíci američtí (Actitis macularia), sem tam volavka modrošedá (Egretta caerulea) a volavka bělostná (Egretta thula), jinak pusto, prázdno. Průvodce jede opatrně na čtvrt plynu, ale stejně není co plašit. Sem tam mineme na větvi stočeného psohlavce hnědého (Corallus ruschenbergerii) a to je tak vše, co mangrovy nabídly. Jak se pomalu mění charakter vegetace a mangrovy řídnou, občasný červený záblesk v záplavě zeleně prozrazuje přítomnost ibise rudého.
Jsou tu, ale zcela mimo fotitelnou vzdálenost. A pokud jsou náhodou blíž, tak se hned stahují do hloubi lesa. Asi nemají s lidmi dobrou zkušenost. Nakonec několik exemplářů překvapíme dost blízko a těch pár sekund, než zmizí mezi stromy, stačí na pořízení několika použitelných fotografií.
Kanály ústí do větší laguny s brakickou vodou (směs sladké a mořské vody). Na březích ve větvích posedávají volavky bělostné a sem tam kvakoši noční. Jejich úniková vzdálenost je poctivých sto metrů i přes pomalé přibližování. V jiných částech ostrova není problém se k volavkám přiblížit na patnáct až dvacet metrů, tady je to však velká výzva. Projíždíme několika lagunami, které se později otvírají do velké vodní plochy, uprostřed které je ostrůvek s několika vyššími stromy. Otevřený prostor nabízí možnost přehlédnout celý mokřad až k pohoří na obzoru. Jasně bílé stopy na vegetaci naznačují, že jsme na místě, odkud budeme sledovat přílet ibisů na nocoviště. Bohužel člun kotví ve vzdálenosti okolo 150 metrů od nocoviště, takže tušíme, že to tentokrát bude hlavně o pozorování. Na naše nesmělé prosby o posunutí kotviště o pár metrů blíž průvodce s úsměvem odpovídá, že už jsme nejblíže, jak je to povolené. Když se objeví druhý člun, tak se potvrzuje, jak je důležité nebát se vyjednat podmínky – člun je plně obsazen, po nás snad musel dorazit autobus. Ještě že jsme vyrazili dřív…
Přírodní divadlo
Kolem 17. hodiny se začínají objevovat první ibisové, zprvu po jednotlivých ptácích nebo skupinkách po dvou či třech exemplářích. S postupujícím večerem počty ptáků rostou, aby těsně se západem slunce nastalo to pravé divadlo – stovky rudých ibisů, sem tam bílá volavka míří v hejnech okolo nás na nocoviště. Vracejí se z venezuelského pobřeží, pouze několik kilometrů vzdáleného. Pokoušíme se vymyslet snímek, který by vyjádřil, čeho jsme svědky.
Na nocovišti se vyskytuje v průměru několik tisíc ibisů rudých, různé prameny uvádějí až 10 tisíc jedinců (během naší návštěvy mohlo na nocovišti odpočívat 2–3 tisíce ptáků) a stovky dalších brodivých – hlavně volavek a kvakošů. Ptáci ve skupinkách o desítkách jedinců vylétají z ústí jednotlivých kanálů a nad volnou vodou se spojují do větších skupin. Je zážitkem sledovat obrovská hejna rudých ibisů, bílých volavek a šedých kvakošů, mířících jedním směrem. Nad ostrůvkem dlouho nekrouží, skupina se rychle rozpadá, jak si jednotliví ptáci obsazují místo na noc.
Slunce zapadlo, vychází měsíc, hlavní vlna je už za námi. Dostat tak pár posledních jedinců do měsíčního disku, to by byla perlička na závěr. Ale ne, měsíc rychle stoupá nad obzor a poslední ibisové kopírují vodní hladinu, už to nepůjde. Náhle několik ibisů přilétá z poza stromů a zvedají se do výšky – klapne to? Tak na půl… kolegům se daří víc.
ISO se posouvá někam nad hodnotu 4000, nocoviště je obsypáno rudými skvrnkami ibisů, druhý člun už je dávno pryč, a tak za svitu měsíce vyrážíme zpět. Cestu mangrovy nám osvětluje příruční reflektor, kuželem světla prolétá lelek a my přirážíme ke břehu. Majitel agentury už na nás čeká, takto pozdě se totiž čluny běžně nevracejí…
