Text Jitka Mikešová a foto Linda Degerth
Z mlhy a drobného deště se pomalu začaly vynořovat nejasné siluety. Stály nehnutě jako načechrané šedobílé sochy a působily tak vznešeným dojmem, že člověku v tu chvíli ani nevadilo, že je vidí potupně zavřené v ohradě a ne volně se potulující tajgou Laponska.
Turisté však rádi vidí krásná a statná zvířata. A protože na turistech závisí život dnešních obyvatel Laponska především, museli se tomu přizpůsobit i sobi samotní. Téměř všichni sobi jsou někým vlastněni. Bohužel právě tato skutečnost narušuje to jedinečné kouzlo okamžiku, kdy narazíte uprostřed liduprázdné tajgy na tohoto krásného býložravce. Dnes máte jistotu, že máte před sebou dokonale evidovaný kus namísto skutečně volného zvířete. Systém vlastnění a sčítání sobů je velmi jednoduchý. Kdo vlastní samici, ten vlastní i její mládě. Každý rok na jaře se musejí majitelé vydat do lesů a očíslovat veškerá nově narozená mláďata. Šikovně při tom využívají přírodních zákonitostí. Na jaře celé Finsko zaplaví obrovská hejna komárů a sobi se jejich agresivním náletům brání shlukováním do velkých stád. Člověk pak už jen pátrá po jednotlivých stádech a odchytává samice. A protože mládě je vždy poblíž, chytnou i je, dostane do ucha malou visačku a oba jsou propuštěni zpět na svobodu. Stav populace se pak reguluje na podzim, kdy se sobi opět stahují do početných stád. Tentokrát to však nejsou komáři, ale rituály lásky, které je svolávají. Odstřelují se převážně samci a velká obliba sobího a losího masa po celém Finsku dává tušit, jaký je další osud zastřelených nešťastníků. Sobí krasavci, které turisté na farmách tak obdivují, si však mohou o rituálech lásky nechat jen zdát. Bývají to kastráti, jejichž jedinou povinností jsou projížďky se saněmi plnými turistů. Důvodem ke kastraci není samozřejmě nikdo jiný než turisté samotní. Divoce žijící sobí samci jsou totiž na podzim po páření tak vyčerpaní, že jim z původní krásy nezůstane zhola nic. Jsou kost a kůže a navíc u nich dojde k hormonální změně, po které shazují parohy. Jen pro zajímavost, parohy mají u tohoto druhu i samice. Mají je však mnohem menší a shazují je až po narození mláďat. Ve stádech na farmách přesto vždy bývá několik nekastrovaných samců. Rozlišit je lze snadno, neboť právě jako jediní nemají parohy a jsou zaručeně nejošklivější. Jejich role je však nezastupitelná – jsou to vůdci stáda. Ostatní kastrovaní samci mají kvůli chybějícím hormonům natolik utlumené pudy, že se mezi nimi nevyskytuje přirozená rivalita. Sobi bývají nejkrásnější v zimě. Jejich nenápadné hnědé letní zbarvení se na zimu mění v huňatý kožich v barvě od čistě sněhobílé až po šedou či světle hnědou. Nikdy se nedá dopředu odhadnout, s jakým odstínem srsti přijde mládě na svět. Stinnou stránkou věci zůstává stále hodně vysoká poptávka po zimních kožešinách ze sobů, a to i přes nemalé pořizovací náklady. Bohužel i taková se platí daň za pohodlný a bezstarostný život na farmě.
