Těsně před půlnocí z neděle na pondělí 20. prosince 1999 při slavnostní ceremonii předání Macaa Čínské lidové republice poslední portugalský guvernér generál Vasco Joachuim Rocha Vieira poeticky uvedl, že Macao bude zrcadlit staleté svazky mezi Portugalskem a Čínou, Evropou a Asií, Západem a Východem. Portugalský prezident Jorge Fernando Branco de Sampaio ve svém projevu připomněl očekávání Portugalska, že budou dodržována občanská práva a svobody. Šéf nové vlády Macaa, osmačtyřicetiletý finančník Edmund Ho, se zmínil o postupném růstu počtu přímo volených členů místního 25členného parlamentu a o dodržování občanských svobod. Za zvuku státní hymny byla úderem půlnoci spuštěna ze stožáru před rezidencí guvernéra portugalská vlajka a její místo zaujala rudá vlajka Čínské lidové republiky, objevily se i místní zelené vlajky se stylizovaným bílým květem stromu tzv. nepravé myrty (Melastoma sanguineum) a pěti zlatými hvězdičkami…
POSLEDNÍ MĚSÍCE PŘED “PŘEDÁNÍM”
Macao (portugalsky Macau, čínsky Aomen, 16,9 km², 500 000 obyvatel) se nachází ve vzdálenosti 65 km na jih od Hongkongu při ústí Perlové řeky na poloostrově vybíhajícím z čínské pevniny do Jihočínského moře. Patří k němu ještě ostrovy Taipa a Coloane, které jsou dnes s pevninou spojeny mosty, průliv mezi nimi je pomalu zasypáván.
 Tento výjev již patří minulosti – vztyčování portugalské vlajky na policejní akademii. |
Základem moderní ekonomiky území byly po dlouhou dobu hazardní hry, v sousedním Hongkongu i Číně zakázané. Z tohoto “herního průmyslu”, jak se oficiálně nazývají, pocházela koncem portugalské vlády asi třetina státního rozpočtu, a tento poměr jistě rychle nezmění ani nová čínská administrativa. Další třetinu příjmů eráru tvořily přímé a nepřímé daně, zbytek pronájem pozemků a poplatky za služby. Přitahováno hazardními hrami, možností laciných nákupů a historickými památkami, navštívilo v posledních letech portugalské vlády Macao ročně zhruba šest milionů turistů, z nichž téměř 90 % přijelo z Hongkongu. Rostoucím zdrojem příjmů byl také prodej poštovních známek sběratelům po celém světě. Střízlivá vydavatelská činnost, pečlivý výběr námětů a nejlepší místní i portugalští výtvarníci spolu s kvalitním tiskem portugalské tiskárny položili základ rostoucí obliby macajských poštovních známek.
Na ekonomickém modelu sousedního Hongkongu založený rozvoj Macaa umožnil také velké investice do veřejných projektů, z nichž největším byla stavba letiště a obrovského sídliště na ostrově Taipa a kontejnerový přístav na ostrově Coloane. Jak vypadalo Macao v době, kdy Portugalcům zde zbývalo ještě osmnáct měsíců, zatímco Hongkongu pod britskou správou se již počítaly poslední dny?
Do záležitostí Macaa – zejména šlo o kontrolu obyvatelstva – začala Čína zasahovat již po podpisu hlavní (rámcové) smlouvy o předání v roce 1987, přestože další jednání stále pokračovala.
Do roku 1975 mohl každý Číňan, který dosáhl území Macaa, získat povolení k pobytu, později začali být nově příchozí považováni za ilegální přistěhovalce. Po roce mohl kdokoliv narozený v Macau získat portugalské občanství. Jako výsledek tlaku ČLR a také skandálu spojeného s prodejem portugalských pasů hongkongským Číňanům se tato pravidla změnila: od roku 1982 musel alespoň jeden z rodičů mít portugalské občanství, i když nemusel být etnický Číňan. Portugalský pas mělo v Macau asi 20 % Číňanů. Čína stále tlačila na to, aby rozhodující byla etnická příslušnost, nikoliv místo narození, a dvojí občanství nedovolila. Pozorně Čína také sledovala statisícovou demonstraci prodemokratických sil v Macau proti potlačení studentské manifestace na náměstí Tchien-an-men v Pekingu. Výkonný ředitel čínského Úřadu pro záležitosti Hongkongu a Macaa Lu Ping již v roce 1990 slovně zaútočil na vládu Macaa s požadavkem na odstranění pomníku guvernéra Joao Ferreiry do Amaral, který prý byl “příliš koloniální” (socha z roku 1940 byla v roce 1992 nakonec odvezena do Portugalska), odsoudil otevření tajwanské Obchodní a turistické kanceláře v Macau a trval na tom, aby místní vláda začala rychleji zavádět mandarínskou (pekingskou) čínštinu jako úřední jazyk (v Macau se mluví zcela odlišnou čínštinou kantonskou), zařídila překlad všech portugalských zákonů do čínštiny a aby všechny veřejné úřady byly řízeny místními Číňany, nikoliv Portugalci nebo míšenci, tzv. Macaenses. Čínský Přípravný výbor pro jmenování nové vlády v Macau byl vytvořen rok a půl před předáním, zatímco podobný výbor pro Hongkong byl jmenován čtyři roky před předáním Hongkongu Číně.
Při příležitosti předání území jeden z portugalských politiků vyjádřil názor, že zatímco z afrických kolonií do Portugalska utíkal téměř milion osadníků, “navrátilci z Macaa by se vešli do tří větších dopravních letadel”. To však neznamená, že jejich osudy byly méně smutné. Macajští Portugalci a Macaenses pozorně sledovali všechny zprávy o přípravách předání Hongkongu a o situaci po odchodu Britů z tohoto území. “Abychom věděli, co nás čeká,” jak mi řekl Portugalec António z městské správy, se kterým jsem se seznámil.
Jednou mi řekl: “Čím více čtu zdejší noviny, poslouchám rádio a dívám se na televizi, tím více je mi smutno. Otázka našich archivů, portugalského lycea, Přípravného výboru pro jmenování nové vlády – Číňané si nakonec stejně dělají, co chtějí, my jen trpně kýveme hlavou. Narodil jsem se v Portugalské Guineji, studoval jsem sice zemědělství na univerzitě v Lisabonu, ale jinak jsem v Portugalsku nikdy nežil ani tam nikoho nemám, jen dcery na vysoké škole. Po studiích jsem sloužil v Angole a už jsem tam zůstal, měl jsem na starosti bavlníkové plantáže. Po převratu v Portugalsku v roce 1974 a vypuknutí války v Angole mě vláda poslala sem do Macaa. Strávil jsem zde větší část svého života, mám zde pronajatý domek, líbilo se mi tu. Co budu dělat dál, nevím. Teď tu budou rozhodovat cizinci z Pekingu a ti, které oni určí. Všichni se musejí naučit čínsky. V televizi běží každý den kurz mandarínské čínštiny, kterou nemám šanci se naučit ani já, ani další, vždyť tím jazykem se tu nemluví. Pokud zde nějaký Portugalec vůbec mluví čínsky, tak kantonsky. Nevím, co se mnou bude. Macao bývalo krásné a příjemné město. Podívejte se, jak to tu vypadá nyní. Krásné historické nábřeží, kam jsme chodívali s dětmi na nedělní procházky a na zmrzlinu, je zničené, záliv zasypávají, všude se staví obrovské vysoké činžáky bez citu pro místo, jen v honbě za vysokými zisky. Mizí naše kultura, poroste zločinnost, korupce, však už to začíná. Bude z nás druhý Hongkong, Čína nás prostě převálcuje. Nemluvím o politických svobodách, mluvím o životě,” uzavřel chvějícím se hlasem.
PROCHÁZKA MĚSTEM MACAO
 Senátní náměstí je faktickým centrem Macaa. Architektonický styl budov upomíná na portugalské koloniální časy. |
Středeční ráno mě uvítalo deštěm, pestrá dlažba Senátního náměstí (Largo do Senado) se leskne. Nebýt úzkých vysokých paneláků v pozadí, člověk by měl dojem, že je někde v Portugalsku. Bílá budova senátu s nápisem Leal Senado, kde sídlí městské úřady, budova hlavní pošty, červená budova s arkádami, kde sídlí turistické informační středisko – náměstí se mi brzy stalo hlavním orientačním bodem. Nápis Leal Senado na radnici znamená Loajální senát. Označení vzniklo proto, že úředníci odmítli uznat španělskou suverenitu, když území Portugalska v roce 1580 na šedesát let Španělsko obsadilo.
Nejznámější historická památka Macaa – katedrála svatého Pavla – je vlastně jen zřícenina, jen architektonicky bohatě zdobená čelní stěna. Katedrála, postavená na jednom ze sedmi kopců Macaa, patří k nejvýznamnějším křesťanským památkám na Východě. Jezuité, přítomní v Macau od roku 1565, se spolu s misijní činností soustřeďovali i na školství. V roce 1592 postavili v Macau první školu – colegium. Od roku 1602 mělo jezuitské colegium nový kostel, který nahradil předešlé, zničené požáry. Zakladatelem školy a stavitelem katedrály sv. Pavla byl italský jezuita páter Alessandro Valignano. Podle svědectví ze 17. a 18. století se jednalo o trojlodní baziliku s bohatou výzdobou, zhotovenou především japonskými křesťanskými umělci. V roce 1835 vypukl během ničivého tajfunu ve školní kuchyni požár, přenesl se na katedrálu a ta zcela vyhořela. Zůstala z ní jen čelní fasáda, “žalm v kameni”, jak ji označil jeden z návštěvníků. Jezuitům z katedrály a školy uděloval čínský císař hodnost mandarínů. Proto jsou na opačné straně náměstí naproti katedrále umístěny dvě kamenné desky s prohlubněmi, na nichž byly vystaveny v době procesí a při jiných slavnostních příležitostech mandarínské standarty.
V roce 1991 byly dokončeny na fasádě rekonstrukční práce a v roce 1996 vzniklo těsně za ruinou malé muzeum, v němž se nachází i hrobka pátera Valignana. Úzká stezka za katedrálou stoupá až k pevnosti Fortaleza do Monte, používané dnes jako observatoř a muzeum. Jezuité pevnost v samém středu města postavili v letech 1617 – 1627 jako součást výstavby katedrály. Z těchto míst na svátek sv. Jana Křtitele 24. června 1622 zaměřil a vypálil z děla jeden z obránců města, jezuita a známý matematik své doby Jeronimo Ró. Vystřelená koule zasáhla prachárnu holandských útočníků, a tak rozhodla o neúspěchu útoku mnohem početnějšího nepřítele. Na památku slavného vítězství byl sv. Jan Křtitel prohlášen patronem města a 24. červen se stal národním svátkem. Říká se, že jezuitům pevnost odejmul později jeden z guvernérů, který se od nich nechal pozvat na večeři. Když mu v pozdní hodinu naznačili, že už je čas odejít, guvernér je za pomoci své osobní gardy přesvědčil, že odejít by měli oni… Pevnost Guia z roku 1638 s kaplí má ve svých zdech také maják z roku 1865, nejstarší stavbu svého druhu na pobřeží Číny. Pokud právě hustě neprší, je odsud nejhezčí pohled na celé město.
 Hostel Bela Vista stále lpí na koloniálním stylu…  ….a čínská opera se provozuje přímo na ulicích Macaa. |
V Macau nejsou jen křesťanské kostely, ale i svatyně čínské. Chrám bohyně milosti a královny nebes Kun Iam na Avenidě Coronel Mesquita jsem navštívil několikrát. Tvoří jej několik nízkých budov v tradičním čínském stylu a byl postaven někdy v 16. století, i když na témže místě stál jeho předchůdce již o dvě stě let dříve. V roce 1844 byla na čedičovém stole v chrámu podepsána čínským místokrálem Yi a americkým velvyslancem Calebem Cushingem Smlouva o obchodu a přátelství mezi Čínou a USA. Číňané chrám hojně navštěvují, modlí se zde a zapalují vonné tyčinky. Na nádvoří jsou starobylé bronzové sochy želv a za nimi bonsaj – strom s nesmírně pokrouceným kmenem. Toto pokroucení tvoří čínský znak vyjadřující význam “dlouhý život”. V hlavní svatyni chrámu jsou umístěny zlaté lakované postavy osmnácti buddhistických mudrců, z nichž jedna prý zpodobňuje benátského kupce a cestovatele Marka Pola. Přes oblečení podobné ostatním ji rozliším celkem snadno podle kudrnatých vlasů a velkého nosu.
Venku opět prší. Na ulici leží v louži černá bankovka s hodnotou 10 000 dolarů, nevěřím svým očím. To je ale štěstí, říkám si a bankovku zdvíhám. Není hongkongská, jak se mi zdálo, ani místní. Nápis Hell Bank hovoří za vše – peníze vydala “Pekelná banka”! Nevěřím svým očím. Že by mě starý Číňan očaroval? Vysvětlení se dovídám večer: Číňané jako obětiny pálí ve svých chrámech kromě vonných tyčinek i peníze. V Hongkongu kdysi vydávali bankovky s nejnižší hodnotou na světě – jeden cent. Protože náklady na tisk těchto bankovek v oficiálních tiskárnách převyšovaly jejich skutečnou hodnotu a k placení je nikdo nepoužíval, sloužily jen jako obětiny, a tak je banka přestala vydávat. Efektní řešení nepříjemné situace se našlo rychle: místo jednoho centu teď Číňané jako oběti předkům pálí desetimiliony dolarů – ovšem v pestře zbarvených a na tenkém nekvalitním papíře vytištěných bankovkách “Pekelné banky”.
Návštěva Námořního muzea, o kterém jsem četl a slyšel jen samou chválu, skutečně stála za to. Ve vitrínách muzea je sbírka modelů portugalských lodí období velkých objevných cest – karavel, jsou zde různé typy čínských džunek, ale také diorámata zobrazující Macao v různých historických obdobích, muškety, lodní děla a další zbraně a jejich modely, uniforma japonského žoldnéře, navigační pomůcky, mapy, obrazy a fotografie, spojovací kladka z lanoví karavely, kterou kdysi v zálivu Macaa potopil tajfun, je zde model tzv. černé lodi – velké karaky známé z Caldwellova románu “Šógun”.
Zajímavá je historie pirátství v okolních vodách a úloha Portugalců při jeho potlačování pomocí flotily tzv. lorchas, menších lodí s evropským trupem a čínským (džunkovým) typem oplachtění, které byly obsluhovány smíšenými portugalsko-čínskými posádkami. Některé z těchto plachetnic se při pronásledování pirátů dostaly až k pobřeží vzdálené Koreje, ale rozloha Jihočínského moře a členitost jeho pobřeží byly příliš velké a pirátů příliš mnoho. Piráti si troufali dokonce i na mnohem větší vyzbrojené evropské a americké lodě. Je znám příklad klipru Christiana, kterého se v době opiových válek zmocnili při jeho cestě z Macaa do Bombaje i se 150 000 dolary ve stříbře. Osud lodi se podařilo objasnit až o dva roky později, kdy byly v jednom z čínských přístavů nabídnuty k prodeji její sextant a chronometr. Poslední bitva s piráty ve vodách Macaa byla svedena v roce 1910 nedaleko ostrova Coloane.
Součástí expozice je také akvárium a na krytém molu před budovou muzea vystavená jedna z dračích lodí, dosud používaných při tradičních veslařských závodech. Velké zámořské lodě tam ale nespatříte, protože mělké vody zanášené usazeninami Perlové řeky nutí větší plavidla hledat kotviště jinde, nejčastěji v Hongkongu.
KASINA A LEHKÁ DĚVČÁTKA
Chci vidět proslulé kasino u hotelu Lisboa. V kasinu zvědavce s fotoaparátem ani bez něj nevítají, ostatně hrací automaty ani další atrakce, jako třeba baccarat, ruleta či blackjack, pro nezasvěcené zase tak poetické nejsou. Z dobrodružných románů známý mahdžong se v kasinech v Macau neprovozuje, hra zůstává omezena na soukromé příbytky. Typické zvuky házení hracími kostkami můžete zaslechnout při večerní procházce úzkými uličkami směřujícími z návrší od katedrály svatého Pavla dolů k pobřeží, kde ve špinavé vodě zálivu kotví obydlené džunky na dohled od novostaveb protilehlé čínské ekonomické zóny Zhuhai. Stačí jen přivřít oči, betonové budovy naproti si odmyslet, a iluze doby spisovatelů Hermana Melvilla, Roberta Louise Stevensona či Josepha Conrada, doby námořníků a velrybářů utrácejících své peníze v opiových doupatech při hazardních hrách, případně si užívajících krátké chvíle volnosti na pevnině s lehkými děvami někde za korálkovým závěsem začouzené čajovny, je téměř dokonalá. Staré město má svůj půvab, večer je klidný, na chvíli přestalo pršet. Za osvětlenou výlohou krámku omývá čínská rodina žraločí ploutve, některé jsou již ve výloze spolu s plátem sušeného masa jakéhosi mořského tvora, vzadu v koutě s červenými žárovkami stojí socha svatého.
Pomalu se od nábřeží vracím po širší ulici k Leal Senado, opět prší. V podloubí vedle autobusové zastávky se vesele baví skupina moderně oblečených nalíčených děvčat, sem tam některá osloví náhodného kolemjdoucího, většina ani nevypadá moc čínsky. Asi maturitní večírek nějaké elitní dívčí školy, napadá mě. Jedna mě oslovuje, ale nerozumím, odpovídám portugalsky, teď nerozumí zase ona. Déšť houstne, v odlesku dopadajících kapek se na tmavém asfaltu objevuje světlo reflektorů autobusu. Vyprávím později Portugalcům na hlavní poště své zážitky. “Kdeže to bylo? A maturantky? Ha ha, ty už mají maturitu dávno za sebou!” bouřlivě se smějí. “To byly noční holky, prostitutky, je to jejich oblíbené místo!” Jak jsem se později dočetl, v Macau převažují mezi prostitutkami Thajky a Filipínky, bohatí Číňané dávají přednost běloškám, mezi nimiž stále více převažují Rusky. Počet těchto “pracovnic zábavního průmyslu”, jak jsou oficiálně označovány, stále roste a já bych se velmi divil, kdyby na to měla změna politického postavení Macaa nějaký vliv.
STEJNOJMENNÝ POLOOSTROV
Zajímavostí je na poloostrově mnoho. Třeba starý protestantský hřbitov, kde odpočívají příslušníci nekatolických národností. Podle církevního zákona totiž bylo zakázáno pohřbívání protestantů na katolické půdě, což ve skutečnosti znamenalo v celém Macau, nebo alespoň uvnitř jeho zdí. Za nimi se rozkládala půda čínská, a ani tam si cizince nepřáli. Navzdory zákonu zakazujícímu cizincům vlastnictví macajské půdy povolil portugalský guvernér jednomu z místních obchodníků prodat menší pozemek zástupcům Britské východoindické společnosti, což umožnilo založit v roce 1821 protestantský hřbitov. Sem byly přeneseny starší hroby z míst za hradbami, což vysvětluje dřívější data na některých náhrobcích. Rok 1814, uvedený na bráně, je rokem ustavení výboru pro zřízení nového hřbitova. Mezi známější osoby zde pohřbené patří malíř George Chinnery, který svými akvarely města a jeho obyvatel podal cenné svědectví o životě v Macau počátkem 19. století. Na hřbitově je pochován také autor anglicko-čínského slovníku a první protestantský misionář v Číně Robert Morrison a jeho žena Mary s dítětem, která zemřela při porodu. Stala se tak prvním pohřbeným na této půdě. Jsou zde pochováni obchodníci, námořník, jenž zemřel po pádu ze stěžně, britští důstojníci, kteří zemřeli na následky chorob a zranění utrpěných při dobývání Kantonu v květnu 1841, pochován je zde jeden z předků britského ministerského předsedy sira Winstona Churchilla, “starší důstojník v čínských vodách, který zemřel v ulicích Macaa 2. června 1840 ve věku 45 let”, lord John Spencer Churchill, kapitán válečné lodi Druid. Součástí hřbitova je také anglikánská kaple, používaná pro bohoslužby v anglickém jazyce.
Jednou z nejmalebnějších staveb na Avenidě da Praia Grande v jižní části poloostrova je růžová patrová budova s bílou terasou a balustrádou, která sloužila jako rezidence portugalského guvernéra. Na kdysi nejhezčí nábřežní ulici Macaa byla v 19. století postavena jako sídlo jedné z místních aristokratických rodin, později budovu převzala koloniální správa. Rezidenci guvernéra hlídal oddíl portugalských výsadkářů a veřejnosti nebyla přístupná.
OSTROVY MACAA
Podobně jako Hongkong na opačné straně Perlové řeky, tak má také Macao ostrovy, kde v porovnání s hlavním územím život běžel klidněji a kde zůstalo zachováno něco málo z původní přírody. Od konce sedmdesátých let, kdy byl postaven první most spojující oba ostrovy s pevninou, se však vše začalo rychle měnit.
 Tanec draka: podle čínské tradice krojovaní tanečníci tvořící draka vbíhají za pekelného randálu do dvorků, aby si odtamtud odnesli peněžitou výslužku. |
Ostrov Taipa (čínsky Tamzai) je pevnině, s níž jej spojují dva mosty o délce 2,5 a 4 km, bližší. Nyní je zhruba čtyři kilometry dlouhý a dva kilometry široký, původní rozloha 4,5 km² se ale mění zasypáváním okolních mělčin, přispěla také stavba nového mezinárodního letiště na pozemku získaném z moře na východě ostrova. Nejvyšší bod ostrova, Taipa Grande, dosahuje nadmořské výšky 162 m. V době příjezdu Portugalců tvořily Taipu dva blízké ostrovy, ale písečné nánosy Perlové řeky východní a západní část brzo spojily. První, co přijíždějící z pevniny spatří, jsou vysoké bílé panelové domy luxusního sídliště Ocean Gardens vpravo, velká budova hotelu-kasina Hyatt Regency vlevo a blízký komplex moderních budov univerzity Macaa. Avenida da Praia je centrální třídou hlavní (a jediné) stejnojmenné osady ostrova, ležící na protilehlém jižním pobřeží. To zde není lemováno pláží, jak by napovídalo jméno, ale spíš blátivými usazeninami. Kromě dvou velkých hotelů, komplexu univerzity a obrovského sídliště tu vybudovali v roce 1991 také Macau Jockey Club, i mezi hongkongskými sázkaři oblíbené dostihové závodiště pro 18 tisíc diváků. Obrovské moderní letiště, postavené nákladem 625 milionů amerických dolarů a otevřené v prosinci 1995, je v porovnání s novým hongkongským na ostrově Lantau zatím poměrně málo využívané, jeví se ale poměrně dobrou možností pro přímé spojení s Evropou z Lisabonu přes Brusel. Stavbě letiště nezabránila ani blízkost čínského hřbitova s třicetimetrovou sochou bohyně Země Tou Tei.
Ostrov Coloane (čínsky Luhuan) o původní rozloze 7,8 km² je nyní o něco málo menší než blízká Taipa a je také (zatím) daleko méně “moderní”. Býval znám svým venkovským charakterem a několika plážemi, které dnes lemují hotely, vily, a dokonce golfové hřiště. Vysoké sídlištní komplexy, které zohyzďují nábřeží Taipy a pevninské Macao, sem zatím nedorazily, a tak prvním příznakem změn je velký kontejnerový přístav, budovaný na severovýchodě ostrova. Péčí ostrovní radnice byl v roce 1985 vybudován dvacetihektarový park Seac Pai Van s 429 druhy stromů a keřů, zahradami, místy pro piknik, ptačí voliérou a malým muzeem s ukázkami vybavení venkovských domácností. Až do výšky 176 metrů nad mořem “ční” Alto Coloane, nejvyšší bod ostrova. Coloane je také jméno hlavní osady ostrova, lemující malý záliv na západě. I z této původně rybářské osady lze snadno dohlédnout do Číny. Na nábřežní Avenidě do Cinco de Outubro se nachází nejzajímavější stavba ostrova. Je jí kaple sv. Františka Xaverského, postavená v roce 1928 v barokním slohu, v níž bývaly uloženy skříňky s ostatky portugalských a japonských křesťanů umučených v roce 1597 v Nagasaki, vietnamských křesťanů zabitých během pronásledování počátkem 17. století a japonských křesťanů zabitých během neúspěšného povstání Shimabara v roce 1637. Mezi relikviemi byl také zlomek pažní kosti sv. Františka Xaverského. Všechny tyto ostatky, které se sem dostaly v roce 1978 z kaple semináře sv. Josefa, byly v roce 1995 vráceny zpět, o rok později byla relikvie sv. Františka přemístěna do nového muzea katedrály sv. Pavla. V čele malého náměstíčka před kaplí je malý památník připomínající vítěznou bitvu s piráty, kterou svedly portugalské námořní síly v blízkosti ostrova v roce 1910. Oslavy této bitvy se konají každoročně 13. července. Nedaleko se nachází malá svatyně bohyně Ťin-Chao, na konci avenidy je chrám Tam Kung s více než jeden metr dlouhou velrybí kostí, do níž je vyřezán motiv dračí lodě i s veslaři. Pláže Cheoc Van a Hac Sa mě ke koupání příliš nelákaly, zakalené jarní vody nejsou ani příliš teplé, a vesnice Kau-O na východním konci ostrova s leprosáriem, cementárnou, elektrárnou a kontejnerovým přístavem také není turistickým cílem. Z bývalého vietnamského utečeneckého tábora dnes již nezbylo nic.
Jsem rád, že jsem mohl vidět Macao ještě pod portugalskou vlajkou, i když již v době, kdy se zde stávala s blížícím se koncem přítomnost Portugalska po téměř 450 letech spíše formální. Jistě, minul jsem hudební festival, neviděl jsem automobilové závody o Velkou cenu v ulicích Macaa, na které každoročně v listopadu přijede až 50 tisíc diváků, Muzeum Grand Prix ani slavné psí závody, a ještě leccos, o čem by snad stálo za to napsat, a snad jsem i zapomněl na něco z toho, co jsem viděl. Možná někdy příště. To už ale bude Macao jiné…
 Mapa: Vladimír Žákovič |
NĚCO HISTORIE
 Chrám A-Ma je nejstarší svatyní ve městě. A-Ma byla podle legendy chudé děvče, které v těchto místech vstoupilo do nebes jako bohyně. Ve skutečnosti byl chrám vystavěn rybáři jako dík za záchranu v bouři. |
Historie portugalského Macaa začala již počátkem 16. století, tedy 300 let před příchodem Angličanů do dnes mnohem známějšího Hongkongu. Jméno znamená Město boží a pochází z čínského A-Ma-Kau, tj. záliv A-Ma. Podle legendy byla A-Ma chudé děvče, které hledalo převoz přes Perlovou řeku do Kantonu. Bohatí majitelé džunek odmítli, na palubu ji vzal až chudý rybář. Bouře pak potopila všechny džunky s výjimkou oné s děvčetem na palubě. Když rybář přistál, děvče odešlo na vrchol kopce Penha na nejjižnějším cípu poloostrova, odkud jako bohyně vystoupilo do nebes. Zde rybáři později postavili chrám. Tolik legenda. Ve skutečnosti byl tento chrám na mysu Barra postaven jako dík za záchranu v bouři někdy počátkem 16. století za vlády dynastie Ming (1368 – 1644) rybáři z provincie Fu-ťien, kteří byli pravděpodobně na území dnešního Macaa prvními osadníky.
V roce 1557 se podařilo Portugalcům pronajmout si od kantonských císařských úředníků poloostrov, známý pod jmény Amagao, Amacon, Aomen nebo Macau, kde příležitostně kotvili již dříve. Výměnou se zavázali očistit oblast od pirátů. Rozvoj důležitého přístavu, zprostředkujícího výnosný obchod na trasách mezi Indií, Čínou, Filipínami a Japonskem, mohl začít. Časem začali s Čínou obchodovat také příslušníci jiných národností a Macao se stalo letní rezidencí těchto taipanů (velkých obchodníků), kteří museli na nátlak Číňanů své faktorie v Kantonu v období mezi zimními obchodními sezonami vždy opustit.
Macao se brzy stalo také branou pro šíření křesťanství na Dálném východě, zvláště činorodí zde byli jezuité. První jezuitskou misii v Číně založil již v roce 1558 páter Matteo Ricci, považovaný za zakladatele moderní západoevropské sinologie. Z Macaa vypluli v roce 1588 první dva misionáři do Vietnamu na žádost královského dvora v Tonkinu. Postupně se dostaly přes Macao do Číny více než čtyři stovky jezuitů, mezi nimiž byli významní astronomové, matematici, zeměměřiči, lékárníci, hudebníci a architekti.
V důsledku opiových válek (1839 – 1860) začaly růst mezi Portugalci a Čínou rozepře, které se podařilo ukončit v roce 1887 podepsáním smlouvy, podle níž Čína uznala portugalskou svrchovanost nad Macaem. Isidoro Francisco Guimaraes, guvernér v letech 1851 – 1863, založil novodobou prosperitu Macaa na tom, čím se stalo v budoucnosti proslulé – hazardní hry pod státní licencí. V té době již tvořila obyvatelstvo kromě portugalských úředníků a obchodníků i vrstva tzv. Macaenses, většinou portugalsko-čínských míšenců, ale i potomci dalších národností, hovořící zvláštním portugalsko-čínským dialektem a rozvíjející svéráznou kulturu s historickými kořeny v Portugalsku, Číně a Malajsii.
Dramatické změny v počtu obyvatel přinesla vlna uprchlíků po vítězství komunistů v Číně v roce 1949. Po vypuknutí čínské kulturní revoluce v roce 1966 začaly nepokoje i v Macau. Proti Rudým gardám zasáhlo vojsko. Vojáci z afrických kolonií pod velením portugalských důstojníků za sebou na dlažbě zanechali několik mrtvých. Tehdejší guvernér v obavách z čínské reakce prý dokonce navrhl opuštění kolonie, čínská vláda ale na odchodu Portugalců zájem neměla, vždyť Macaem a Hongkongem procházela většina čínského zahraničního obchodu. Po dubnové revoluci v Portugalsku v roce 1974 navrhla postoupení Macaa Číně také nová portugalská vláda, Čína ale dala přednost statu quo až do roku 1987, kdy byla podepsána již zmíněná dohoda o předání Macaa v roce 1999.Na rozdíl od Hongkongu nenastal v Macau před předáním území Číně masový odchod usedlíků. Boháčů ani politických disidentů zde nikdy nebylo mnoho. Portugalci na rozdíl od Angličanů nikdy ani politické demokratické reformy nezaváděli, a tak proti ČLR v Macau žádná silná opozice nevznikla. Čínští imigranti ve většině případů byli a nadále jsou imigranti ekonomičtí, nikoliv političtí.leden 2002
