S posledním rokem tisíciletí oslavil Yellowstonský národní park své 128. narozeniny. Ověnčen tituly, jako zasloužilý veterán, je nejstarším národním parkem této planety a současně i největším parkem ve Spojených státech v rámci “dolních 48” – tedy mimo Aljašku a Havaj. Byl prohlášen světovou biosférickou rezervací a figuruje na seznamu světového přírodního dědictví. Své mládí prožil v dobách, kdy výrazy jako “národní park”, “ochrana přírody” nebo “ekologie” byly mlhavými pojmy bez podstatného obsahu. Stal se důkazem, že dlouhá cesta, jež vedla k naplnění oněch pojmů, byla složitá, ale nikoliv marná.
 Pokud je Island ostrovem gejzírů, sopek a ostatních projevů vulkanické činnosti, pak Yellowstone je bezesporu národním parkem téhož. Na mnohem menší ploše tu naleznete nepřeberné množství úkazů a útvarů vulkanického původu. |
COLTEROVO PEKLO
Píše se podzim roku 1807, po náhorní plošině Skalnatých hor prochází osamělý traper. Nedaleko řeky, kterou Siouxové nazývají Mi-tsi-a-da-zi, což později Frankokanaďané přeloží jako řeka Žlutých skal, jej upoutá dýmu podobný závoj vznášející se nad špičkami borovic. Vzhledem k tomu, že je patrně jediným člověkem s bílou pletí pohybujícím se v těchto končinách, je třeba mít se na pozoru. Na druhou stranu ví, že kromě malé skupiny Šošonů se Indiáni této končině vyhýbají a loví tu jen výjimečně. Důvodem jsou prý místa, kde sídlí nedobří duchové. O několik okamžiků později se tento muž stane prvním bělochem, který pochopí, jaká místa mají Indiáni na mysli.
Rozlehlá pláň je pokryta dýmajícími otvory, řada z nich je vyplněna bublajícím bahnem, z bizarních vápencových útvarů vystřikuje vroucí voda a vše je zahaleno v oblacích páry. Ve vzduchu je cítit síra. Není třeba velké představivosti, aby člověk pochopil, že tady úřaduje sám ďábel.
John Colter byl zkušený horal a zálesák, ale do svých dvaatřiceti let podobnou věc nespatřil. Před pár lety se zúčastnil expedice Lewise a Clarka, která prošla napříč americkým kontinentem až k Pacifiku a zpět. Tehdy poprvé uslyšel od indiánských průvodců pověst o místech, kde se někdy “zem chvěje, že děti nemohou spát”. Ač byl jeho hlavní obživou lov kožešin, měl zvídavou duši objevitele, která ho zavedla do zdejších končin. Podobných míst pak našel v oblasti ještě několik.
Když se vrátil do civilizace, setkal se s Williamem Clarkem, kterému vše vylíčil. Clark pak části jeho popisu zahrnul do geografických záznamů a map. Colterovi současníci však brali jeho obraz geotermálních pánví s rezervou a velmi brzy se pro ně ujalo označení “Colterovo peklo”.
NÁRODNÍ PARK
Po Johnu Colterovi se v oblasti řeky Yellowstone začali objevovat lovci kožešin většinou frankokanadského původu. Jejich líčení oblasti byla stejně neuvěřitelná jako Colterova. Někteří si i přidali; např. slavný zálesák Jim Bridger popisuje zkamenělé stromy i se zpívajícími zkamenělými ptáky a řeku, která teče tak rychle, že se “ode dna rozpaluje”. První seriózní expedice prozkoumala oblast až šedesát dva let po Colterovi. Když však chtěla své poznatky uveřejnit v prestižním listu New York Tribune, byly články odmítnuty jako nevěrohodné.
V té době se už také ozývaly hlasy volající po ochraně takových unikátních oblastí před těžařskými a železničními společnostmi. Hlasy se postupně změnily v návrh zákona, který prošel poměrně snadno oběma komorami Kongresu. Bylo to zásluhou především třetí – Haydenovy expedice, která uspořádala přímo pod kopulí Kapitolu výstavu fotografií, kreseb a minerálů. Prezident Grant zákon podepsal 2. května 1872.
TĚŽKÉ ZAČÁTKY
   Grand Prismatic Geyser je ojedinělým přírodním jevem. Poté co ztratil schopnost tryskat, vytvořil tento gejzír jezírko s teplou, smaragdově modrou vodou. Mikroorganismy přežívající v horké minerální vodě vytvářejí na dně tůněk žluté “koberce”. Pohled na něj je stále úchvatný, z výšky nápadně připomíná otevřené lidské oko. Škoda jen, že na území parku je zakázáno koupání. |
Zákon o Yellowstonském národním parku byl zákonem bezprecedentním. Park byl sice svěřen do péče ministerstva vnitra, ale Kongres neurčil žádnou peněžní částku na jeho údržbu. První ředitel parku nedostával dokonce ani mzdu a během své pětileté vlády navštívil park dvakrát. V parku se beztrestně lovila zvěř a první turisté, kterých bylo tehdy asi 500 ročně, si běžně odsekávali zajímavé kusy gejzíritu a travertinu na památku. Ani další ředitelé se příliš neosvědčili. Významnou součástí jejich činnosti byla spolupráce se železničními společnostmi, které se snažily získat monopol na parkovou dopravu nebo ubytování. V roce 1884 Kongres ustanovil skupinu deseti strážců, avšak nedal jim ani pravomoc pokutovat pytláky či rybáře, kteří lovili nezákonnými způsoby.
Situace se stala neudržitelnou a okolnostmi tlačený Kongres přinutil ministerstvo vnitra, aby povolalo armádu.
Od roku 1886 převzala ochranu parku americká kavalerie a situace se začala zlepšovat. Kavaleristé zabránili nejhorším projevům vandalismu a pytláctví. Nicméně legální lov byl v parku zakázán až o osm let později. Když na počátku 20. století sečetli bizoní stádo, které mělo v době vyhlášení parku kolem jednoho tisíce hlav, zbývalo 25 kusů!
RANGEŘI
V roce 1908 se počet návštěvníků parku zvýšil na 18 000. Pár let poté projel branami parku první automobil a další nápor turistů se dal očekávat. V té době už bylo jasné, že sebelepší armáda park neochrání, pokud návštěvníci nezmění své chování. Proto vznikla roku 1915 instituce, která si vedle své ochranářské funkce vzala za cíl organizovat vzdělávací programy a seznamovat veřejnost s neopakovatelností, výjimečností a křehkostí yellowstonské přírody. Typické uniformy příslušníků Národní parkové služby, jak byla nová instituce nazvána, v krátké době nahradily stejnokroje kavaleristů.
Národní parková služba se stala vzorem pro zrod podobných institucí v jiných zemích a jejich přezdívka – rangers – se běžně používá pro strážce rezervací v řadě jazyků, češtinu nevyjímaje. I rangers prošli svým vlastním vývojem a právě Yellowstone se stal zkušebním prostorem pro nejrůznější parkové koncepce. Ještě ve dvacátých letech rangeři lovili vlky, kojoty a pumy nebo vhazovali do gejzírů kameny či mýdlo, aby přítomným divákům předváděli následné reakce. Zdá se to neuvěřitelné dnes, kdy jediný krok mimo chodník na travertinové vrstvě vás může přijít na pokutu 500 dolarů.
Rangeři jsou v současnosti nejen bdělými a ostražitými strážci, ale také vzdělanými odborníky a ochotnými lektory. K jejich cti je nutno podotknout, že vedle zaměstnanců tvoří jejich řady velká armáda dobrovolníků, kteří svou práci dělají jako projev své občanské angažovanosti.
BIZONI A GEJZÍRY
Yellowstonský národní park je fenomenální ve dvou směrech. Jeden a čtvrt století jeho existence způsobuje, že park patří mezi nejlépe zachované přírodní komplexy Skalnatých hor včetně původní fauny. V yellowstonském ekosystému se pohybuje 300-400 kusů medvěda grizzlyho, který již kromě Aljašky na většině území USA vymizel. Park je také jedním z mála míst, kde může běžný návštěvník spatřit ve volné přírodě bizona. Z tragického stavu na počátku století se počet zvýšil zhruba na 3000 kusů. Stavy se podařilo rozšířit díky vysazení bizonů ze soukromých rančů z Montany. Jednalo se však o prérijní poddruh bizona, zatímco původním obyvatelem parku byl bizon lesní neboli horský. A tak následné křížení způsobilo, že současní huňatí krasavci jsou již geneticky odlišní od bizonů, které potkával John Colter. Nicméně pozorování majestátních zvířat pasoucích se poklidně podél cest patří k vrcholným zážitkům.
Bizoni sdílejí pastviny společně s losy a mohutnými jeleny wapiti. V důsledku dlouhé existence parku a nedostatku přirozených nepřátel nepatří už strach k jejich genetické výbavě. To sice oceňují turisté, ale způsobuje to – spolu s přemnožováním stád – nejednu vrásku rangerům. Zvláště u jelenů wapiti se začaly projevovat známky degenerace. Parková služba nakonec sáhla k opatření, které již delší dobu vyvolávalo odpor wyomingských farmářů i senátorů, a tím bylo vysazení vlka šedého. Posledního jedince této krásné šelmy zabili rangeři ve třicátých letech. V roce 1995 bylo vypuštěno do parku prvních 14 vlků a dnes je registrováno již 11 smeček, které by měly zaručit, že příští generace jelenů a losů budou zdravé a životaschopné.
Krása yellowstonské přírody a bohatost zvěře by samy o sobě stačily přilákat mnoho milovníků přírody. Park má však druhý fenomén a tím je jeho geotermální aktivita. Náhorní plošina, na které se nachází, byla formována sopečnými silami před miliony let. Jejím centrem byl mohutný vulkán, jehož poslední erupce před 600 000 lety byla ohromnou explozí, při níž bylo vyvrženo do vzduchu téměř tisíc krychlových kilometrů popela a okolí se pokrylo silnou vrstvou horké lávy. Poté se vyprázdněný sopečný krb zhroutil a vznikla sopečná proláklina – tzv. kaldera. V její části se nachází i Yellowstonské jezero, které je největším vysokohorským jezerem ve Spojených státech. Na okrajích kaldery se objevuje největší množství geotermálních jevů. Jejich celkový počet se pohybuje okolo 10 000. Zahrnují otvory, z nichž s dýmem vyvěrají horké sopečné plyny, dále horké prameny, bahenní sopky a samozřejmě gejzíry. V parku se totiž nachází 60 % všech světových gejzírů, mezi nimi například i Steamboat, který je považován za nejvyšší gejzír na světě.
DIVADLO
 Příroda si na území parku opravdu pohrála. Tato “skulptura” je, jak jinak, jejím dílem. |
Na jižním okraji Horní gejzírové pánve se schyluje k divadlu. Od přeplněného parkoviště spěchají zástupy lidí a obsazují lavičky rozestavěné do kruhu. Na koho nezbude místo, postává na širokém dřevěném chodníku v zadních řadách. Jak se davy zhušťují, přibývá i nervozity. Lidé občas pohlédnou na hodinky, ale oči většiny se upírají na nevysoký travertinový pahorek, ze kterého stoupá pára. A pak to přijde. Za temného zahučení vyrazí ze země sloup horké vody. Spouště fotoaparátů cvakají, ale, jak výsledek později ukáže, většinou marně. Gejzír Old Faithful – volně přeloženo Starý poctivec – je cudný stařík a halí se do závojů páry. Za několik minut divadlo končí a lidé se rozcházejí. Kdo však nebyl spokojen, může vyčkat na další představení. V nedalekém návštěvnickém centru ranger vyvěšuje čas příští erupce. Starý poctivec je totiž opravdu spolehlivý a vystřikuje – kam až parkové záznamy sahají – každých 70-90 minut. Je prý nejnavštěvovanějším gejzírem na světě, a i když show nemusí být každému – zvláště v turistických špičkách – po chuti, jen málokdo si tuto podívanou nechá ujít.
JE TO FRUSTRUJÍCÍ?
Pro ty, kteří jsou v době vrcholné sezony nabaženi ruchu na gejzírových pánvích, je v parku připraveno přes 1200 km stezek. Protože většina Američanů se nerada vzdaluje od svého auta, lze tu vychutnávat samotu v divočině a blízký kontakt s přírodou uspokojí i náročné milovníky. Jediným předpokladem je patřičné tábornické vybavení a povolení k přenocování od parkové služby, které se vydává bezplatně.
Současná roční návštěvnost přesahuje 3 miliony lidí a v parku si dnes najdou aktivity všichni – od rodin s malými dětmi přes náročné turisty až k důchodcům a hendikepovaným lidem. Rangeři organizují naučné procházky, přednášky a několik návštěvnických center seznamuje se současnými problémy v parku. Mezi ně patří například boj se zavlečenými živočišnými i rostlinnými druhy nebo otázka požárů.
Řada z nás si pamatuje rok 1988, kdy se nejen v americkém tisku objevily titulky jako “Ohnivá bouře sežehla Yellowstone”. Suché léto a silný vítr tehdy způsobily, že požár spálil 70 % lesních porostů v parku. Byla to téměř národní katastrofa. “Je to frustrující,” řekla mi jedna návštěvnice při pohledu na smutně stojící kmeny spáleného lesa, jak jsou dnes stále viditelné. Ale je to opravdu tak? Mezi stromy se objevuje množství trávy a mladých stromků, deroucích se na svět a současně přinášejících potravu bizonům a jelenům. “Ten les prostě uzrál k tomu, aby shořel,” komentují to rangeři, “je potřeba dát šanci nové generaci.” Taková je dnešní parková koncepce – dát co největší šanci přírodě. Jakkoliv zní americky, její platnost se zdá být univerzální. Je to šance, která v sobě nese naději do nového tisíciletí. A to nejenom pro Yellowstonský národní park.
