Napsal: Václav Rout
Potichu a opatrně jsem našlapoval na stezce, prst připravený na spoušti fotoaparátu. Náhle napravo zapraskaly větve. Otočil jsem hlavu a zůstal stát. Akorát včas. Deset metrů ode mne se zastavil ten, na nějž jsem tak dlouho čekal. Bison bison – relikt z pleistocénu, jehož stáda až do konce minulého století pokrývala v mnohamiliónovém počtu celý severoamerický kontinent. Není sám. Z porostu za ním vystupují další a další kusy a v nevelké vzdálenosti ode mě procházejí. Stačí jen natáhnout ruku a mohu se jich dotknout. Raději však stojím a ani nedutám. Yellowstonský národní park splnil moje očekávání.
V roce 1871 expedice dr. Ferdinanda V. Haydena prováděla již čtvrtým rokem geografický průzkum západu Spojených států na sever od proslulé Oregonské stezky. Členem týmu byl i mladý, tehdy 29letý fotograf William Henry Jackson. Jeho nádherné fotografie společně s kresbami dalšího člena expedice Thomase Morana, doplněné nadšeným popisem samotného Haydena, vedly v roce 1872 Kongres Spojených států k do této doby ojedinělému rozhodnutí – vyhlášení prvního národního parku na světě. A tak vznikl Yellowstonský národní park, který je svými 3472 čtverečními mílemi jedním z největších národních parků v USA a který se stal vzorem při zakládání dalších národních parků na celém světě. Začátky nebyly lehké. Pravda, davy turistů se do tohoto bohem zapomenutého (či snad naopak chráněného) koutu země nehrnuly, ale občas sem zabrousily tlupy dosud nezpacifikovaných Indiánů, či naopak prospektorů, kterým výraz národní park nic neříkal. A tak musela nastoupit armáda, která tento ostrov zapomnění měla nejen hlídat před nežádoucími elementy, ale též se starat o park jako takový. Armáda zde zůstala až do roku 1916, kdy prezident Woodrow Wilson založil National Park Service, která převzala ochranu a správu všech tehdejších národních parků (již jich bylo 14) s Kongresem stanovenou úlohou „udržovat ráz krajiny, přírodu, historické objekty, flóru a faunu v takovém stavu, abychom je zachovali neporušené pro radost i dalším generacím“.
PEKLO. „V pravé poledne nastala tma jako o půlnoci. Oblohu zakrývala těžká černá mračna dýmu. Náhle se nedaleko objevil sloup ohně. A druhý, třetí. Další a další plameny vyskakovaly a obkličovaly nás. Žár se stával naprosto nesnesiteln ým.“ To nepopisuje Dante ve svém slavn ém díle peklo, ale pouze jeden z ná- vštěvníků vzpomíná na nejčernější den v novodobé historii Yellowstonu – 7. září 1988. Tehdy požár, jenž v parku zuřil již od 20. srpna, dosáhl srdce Yellowstonu – Old Faithful Inn, hotelu z roku 1904 a jednu z největších dřevěných staveb na světě. Naštěstí se vítr obrátil, a tak stavba zůstala ušetřena. Požár nevzplanul náhle a nečekaně. Již počátkem léta se objevilo několik menších požárů, které byly pečlivě sledovány. Požáry se vyskytují v parku pravidelně každý rok, a tak nebyl důvod k znepokojení. Většinou přijde déšť, který je uhasí. I počátek léta nesvědčoval, že tomu bude stejně. Např. v květnu spadlo 181 % průměrných srážek, což je téměř dvakrát tolik. V následujících měsících však jako když utne. Ani kapka. Skutečnost, která se neudála ani jednou za 116 let dlouhé historie parku! A pak se to stalo. Po žár vzplanul a nic jej nemohlo zastavit. Od 20. srpna ničil vše, co mu přišlo do cesty. Staleté stromy, stejně jako právě vzrostlé keříky. Do likvidace požáru se zapojilo 25 000 záchranářů z celých Spojených států. Všichni se snažili zadržet postup ohně a s napětím toužebně očekávat déšť. Ten se dostavil až v sobotu 10. září. „Konečně déšť,“ s úlevou si vydechl nejeden záchranář. Podle následujících propočtů a měření, které byly ukončeny koncem roku 1988, zachvátil požár celkem 36 % plochy parku. Jednalo se tak o největší katastrofu od roku 1959, kdy Yellowstone zasáhlo ničivé zemětřesení.
WONDERLAND. Země se mi pod nohama začíná nepatrně chvět. Davy turistů a množství připravených fotoaparátů dávají tušit, že se bude něco dít. A vskutku. Z malé vyvýšeninky přede mnou vyrazil několikametrový sloupec horké páry. A opět. Každou další vteřinou se sloupe zvyšuje, až dosahuje výšky slušně vysoké budovy. Potom, stejně náhle jako se objevil, sloupec páry mizí. Erupce největšího a nejslavnějšího gejzíru Yellowstonu zvaného Old Faithful, k níž dochází jednou za asi 65 minut, právě skončila. To, co Yellowstone proslavilo, je jeho vulkanická činnost. Nový Zéland či Island jsou proslaveny svými gejzíry, ale nikde na světě není taková koncentrace geotermálních pramenů, gejzírů, jezírek a dalších na tak malé rozloze, jako zde. Jenom gejzírů se zde nachází téměř 250 a termálních jezírek nepočítaně. Jejich místy nádherně modrá barva svádí ke koupeli, ale teplota radí držet se raději zpátky. Jen jsem poodjel pár kilometrů, otevřel se mi pohled na Velký kaňon na řece Yellowstone se 103 metry vysokým vodopádem Lower Fall. Pohled, který jsem do té doby znal pouze v černobílé podobě z fotky staré více než 100 let. Autor fotky – William Henry Jackson. Je to jedna z jeho nejslavnějších a nejznámějších fotografií.
I po více než sto letech mi nezbývá, než konstatovat, že vodopád neztratil nic ze své majestátnosti a nádhery. Po několika dnech pobytu opouštím park. Auto se pomalu šine kolonou a já nadávám na řidiče, kteří brzdí provoz. Náhle mi klesá čelist do klína a chápu. Proti mně po silnici nevzrušeně kráčí ON – Bison bison. Krokem za ním, bez jakékoli známky nervozity, se táhne několik stovek metrů dlouhá kolona aut. A tehdy mi došlo, kdo je tu pán, před nímž všichni musí ustoupit, kdo je tu doma. Já, ani jiní tvorové živočišného druhu rodu Homo sapiens to nejsme.
