Jerzy Stuhr patřil na Pražském filmovém festivalu k hvězdám “nejmilejším”, jak uvedla mluvčí festivalu na tiskové konferenci. Bylo skutečně potěšením poslouchat tohoto herce, přestože nemá pro našince takovou gloriolu jako třeba Alan Alda. Ale o to nám je bližší, přístupnější. Uskutečnit s ním rozhovor nebylo tak obtížné a vyčerpávající jako u jiných slavných osobností. Jerzy Stuhr je velmi sdělný člověk a má příjemně uklidňující tvář. Zdá se, že není příliš těžké se dovtípit, co se za ní skrývá: upřímnost považuje za jednu z nejdůležitějších lidských vlastností. Ale jak sám říká, každý máme své tváře, které používáme tak, abychom pokud možno vypadali podle svých představ. Že je toto naše denodenní herectví často amatérský kousek, většinou nevíme. Pouze podvědomí nám to prozradí, ale málokdo do něj umí nahlédnout tak jako tento muž.
 Jerzy Stuhr |
Vy jste debutoval jako herec u Kieslowského, stejně tak jako on debutoval s vámi jako režisér hraného filmu. Svěřil jste se, že vás mnohé sbližovalo. Spojovalo vás něco víc než profese?
S naprostou jistotou. Byl to stejný pohled na skutečnost a též genealogie původu: stejné školy, oba pocházíme z provincie nikoli z Varšavy.
Myslíte si, že u umělce hraje velkou roli, pokud pochází z provincie? Jsou méně zkažení?
Ano, je u nich více skromnosti. Nebyli jsme pokřiveni hlavním městem, ale dnes už to nemá takový význam jako tenkrát. Ještě je tu jeden společný znak: já ve svých prvních hereckých pokusech, stejně tak i on na své dokumentární cestě filmaře, byl nesmírně soustředěn na člověka. Byl jsem díky škole psychologického realismu systému Stanislavského vůči individualitě velmi vnímavý a citlivý. A tady jsme se potkali. Jistě hrálo roli, že v minulém systému jsme museli bránit určitou etiku: věděli jsme, že morální zásady jsou v nás lámány, že už nevěříme tak silně v principy jako naši rodiče.
Čím myslíte, že to bylo?
Abychom se v té skutečnosti mohli nějak umístit, nějak existovat, museli jsme vstupovat do určitých nejednoznačných uspořádání: často jsme věděli, kde je pravda, ale přesto tak nejednali. Řekl bych, že dnes je to pro nás složitější.Dnes už naštěstí nemusím být v tom soukolí. To pouto s Kieslowským též způsobovalo, že jsem se v našich prvních filmech necítil jako herec, ale jako spolupracovník, jako vyjadřovatel myšlenky naší generace.
Stále je pro vás herectví víc poslání než profese?
Ano, je pro mne posláním. Pocházím z takové školy. Dlouhá léta jsem byl členem legendárního krakovského divadla a tam se po celou dobu etický aspekt nacházel na prvním místě. A ve filmu jsem to prožíval ještě více. Nikdy jsem nehrál ve filmu jenom proto, že jsem herec, že to umím. Jediný takový ústupek od mého poslání jsou komedie. Mám je velice rád, mám smysl pro humor a také nemohu být tak dlouho v unavujícím stavu plnění poslání.
Mám dojem, že Kieslowsky si nikdy od tohoto poslání nedpočinul. Netočil třeba komedie?
Kieslowského to vůbec nezajímalo. To je jako byste řekl, že neudělal žádnou detektivku. On nebyl jenom režisér, byl člověk, který se prostřednictvím filmu vyjadřoval. On mi několikrát říkal: “Kdybych uměl cokoli dělat lépe, než točit film, tak bych to dělal.” To byla jeho perspektiva (úsměv). Paradoxně někdy jeho filmy, ze společenských příčin, byly pojímány jako komedie. V jeho zejména polských filmech je tolik humoru. Pamatuji si, jak na festivalu v roce 1979 v Moskvě dostal cenu Grand prix za film AMATÉR. Předseda poroty nám vysvětlil, že je to dobrá komedie. Jsem oproti němu přece jen trochu jiným člověkem: mám rád bezstarostný smích a taky uvažuji o tom, že bych se v této oblasti chtěl realizovat. Možná ne na stálo, ale občas takovou potřebu pociťuji.
Postrádal Kieslowsky humor v osobním životě?
Byl nesmírně vtipný a rád se smál, ale samozřejmě pouze v okruhu svých přátel.
Tipoval bych, že to byl člověk, který se často potýkal s depresemi?
On ze své přirozené povahy nebyl optimistou. Nechci říct, že byl pesimistou. Bral život takový, jaký je: že má více těch smutných aspektů.
Chcete říct, že neměl o člověku iluze?
Ano, byl nesmírným realistou a tím mě velice ovlivnil.
Ale vy máte lidi rád??
Ano, velice. Často si dokonce dovolím postavy, které důrazně ukazují lidi z té horší stránky, ale myslím si, že to dělám z pozice lásky k nim.
Nemyslíte si, že v lidech převládá více zla než dobra?
Ne, nikdy bych tak nechtěl uvažovat. Těžko by se mi pak žilo.
Ale historie nás přesvědčuje spíše o tom zlu.
Hrál jsem celá léta roli v Dostojevského BĚSECH, hrál jsem ve ZLOČINU A TRESTU a věřím, že Raskolnikov má šanci se obrátit. A Dostojevskij, který tak důrazně ukazoval slabosti a nedostatky lidstva, z druhé strany dával důraz na to, že Bůh dává člověku šanci. Právě v toto věřím.
Byl jste hercem, který dokázal na svou roli hned zapomenout, nebo ve vás i mimo profesi doznívala?
Těžko se mi na to odpovídá. Tady naprosto musím oddělit divadlo od filmu. V divadle hodinu po představení prožitek mizí a osvobozuji se. Ale když už se jednou rozhodnu pro roli ve filmu, tak se nerozhoduji hrát roli, ale ukázat sám sebe. A to bolí.
Spoluvytváří vás?
Myslím, že ano. Je to vzájemný proces, funguje v něm zpětná vazba. Pro roli se rozhoduji ze dvou důvodů. Především beru filmové diváky vážně: chci jim nezakrytou formou poskytnout trochu své pravdy. V divadle jsem schován do formy, ale ve filmu ne. A proto mě to hodně stojí. Druhý důvod je ten, že mi to pomáhá být normálním pozorovatelem.
Já bych řekl, že je to opačně. Role v divadle se mi zdá být mnohem intimnější, více rezonující osobní pocity?
Právě Kieslowsky ze mě tu formu pokaždé strhával. Ve filmu formu úlohy nedělá herec. On se rozhoduje ukázat svou stránku. Herec dokonce nemůže ovlivnit ani rytmus filmu. Pamatuji si, že při SEXMISI jsem proseděl mnoho hodin ve střižně a vysvětloval střihačce: “To musí být rychlé, jinak to nebude směšné.” Nevěděl jsem, jak ty obrázky položit vedle sebe, ale věděl jsem, v jakém tempu. Kieslowsky mě nutil, abych ze sebe vytahoval různé odstíny, protože my jsme různí. Záleží na okolnostech, tváří však máme několik. Některé rádi ukazujeme: zdají se nám přitažlivější, za ty jiné se stydíme.
Víte co říkáte? …Že hrajete i v osobním životě.
Velký polský spisovatel Gombrovicz měl takovou teorii, že jeden na druhého děláme hubu. Vy teď v tomto okamžiku na mě děláte hubu a já hraju roli odpovídajícího a dělám vám hubu novináře: vy přede mnou chcete být tím, který dává otázky. To je formální teorie. Chci teď říct, co zakouším sám, co pozoruju na svých studentech, že vždycky každý bude prezentovat ty své lepší stránky. Když chcete jít na ples, tak se necháte ostříhat, umyjete si vlasy, oholíte se, budete chtít být lepší, než jste. Celé tajemství těchto rolí spočívá v tom, abychom pochopili, že se nemáme zdát být lepší než jsme, že máme užívat svých slabostí. Chci tím říct, že když se teď pro roli rozhodnu pro mě jako zralého člověka je stále obtížnější vytahovat své nitro tak chci vyprávět o svých slabostech, komplexech?
Dá se říct, že čím jste starší, tím víc se snažíte být k sobě upřímný?
Ano. Ale strašně hodně to stojí.
Považujete upřímnost za jednu z nejdůležitějších lidských vlastností?
Ano.
Proč?
Protože ona vytváří pravdivý kontakt mezi lidmi. Nedávno jsem natočil svůj debut SEZNAM CIZOLOŽNIC. Je v něm hodně chyb, ale má jednu přednost. Šestnáctiletá dívka i sedmdesátiletá paní mi řekly totéž: “Je to upřímné. Kolem nás je tolik neupřímnosti a v tom se těžko žije.” Vidíte, jako by mi Kieslowsky kdysi jednou ten signál dal. On se možná té upřímnosti vyděsil. My jsme nikdy o tom nemluvili tolik do důsledku. Člověk v upřímnosti musí dojít k nějaké hranici. Najednou si začne říkat: Proč?? Už dost s tím! Nemůžu se do nekonečna veřejně zpovídat a najímat k tomu nějaké herce! Je to v podstatě hanebná činnost! Možná, že tyto myšlenky rozhodly o tom, že už má přestat točit. A to bylo vážné rozhodnutí.
Ale právě takovéto rozhodnutí ho mohlo zabít?
Ne, jeho zabil způsob života v posledních deseti letech. Ne, u něho to bylo osvobození. Ke konci života to byl člověk s nesmírnou pohodou, byl vyrovnaný, mluvil o lyžování v Alpách, ale jeho organismus to nevydržel.
Tušil, že se mu smrt blíží?
Na tuto otázku neodpovím. Dva dny před smrtí mi telefonoval, že jde na operaci a byl rád, že se konečně pro operaci rozhodli. Hlas měl velice radostný. Ale na druhou stranu byl na smrt připraven odedávna. To byla ještě jedna z variant našeho života.
Téma smrti je vám blízké?
Je mi blízké úplně jiným způsobem, protože já sám umíral na srdce. Měl jsem však větší štěstí než Kieslowsky: byl jsem o deset let mladší a přežil jsem. V souvislosti s tím mohu říct, že od té doby jsem jiným člověkem. Smrt kolem mě přešla tak těsně? Znovu jsem chtěl strašně žít: milovat a cítil jsem, že jsem milován. A to mi pomáhalo se vrátit. Od té doby, když mi někdo říká, že za rok budeme něco dělat, odpovídám: “Uvidíme za rok.” (smích) V podvědomí jsem na smrt připraven v každém okamžiku. Proto mám tak rád život.
Máte při svém povolání čas zastavit se a na chvíli si život vychutnat sám se sebou?
V mé nemoci jsem se jako samouk cosi naučil. Například má žena navštěvuje klub ZEN. Často odtamtud přichází a říká: “Víš, že tam mluvili o mnoha věcech, které ty děláš?” Umím vypínat, když se dostanu do emocionálního stavu. Dokážu být sám sebou, nenudí mě přítomnost se sebou samým.
Dříve se vám stávalo, že jste nebyl rád sám se sebou?
Předtím jsem byl v takovém zápřahu, v takové trvalé únavě. Dokonce ten stav ani nedokážu dobře definovat. Byl to nepříjemný stav, ale naštěstí jsem byl mladý člověk a můj organismus to vydržel. Totéž jsem se snažil vysvětlit i Kieslowskému, ale bylo to velice těžké: byl starší a jeho organismus nebyl tak silný.
Máte rád vašeho kolegu Maxe von Sydowa?
Mám.
Včera jsem s ním hovořil, a ten ke své profesi přistupuje naprosto odlišně. Pocitově ho nijak nezasahuje, snad ani neinspiruje, jako by šla mimo něho?
Také znám takové herce. To je právě tajemství tohoto povolání, že se tak odlišnými cestami k němu dospívá. Kdyby všechny existencionální problémy, které reprezentoval Marcello Mastroianni po dobu celé kariéry, se dotkly jeho osoby jenom z dvaceti procent, už by nežil. A to je neobyčejně jednoduchý Ital. (smích) Má rád víno, makarony, ale má neuvěřitelnou schopnost pozorovat a dovednost reprodukovat, intepretovat, a to z něho dělá velkého herce. Možná totéž platí o Maxi von Sydowovi. Dokonce totéž často pozoruji i u dnešních mladých lidí. Já takový nebyl.
Pokuste se mi říct podstatný rozdíl mezi vaší generací a tou, kterou učíte na akademii.
Nejdůležitější je poměr vztahu k citu. My jsme byli horší, pokud jde o postoj ke světu, byli jsme více provincionálnější, ale věděli jsme, že z citu máme dělat přednost. Stejně tak z dovednosti ho vyjádřit. Byli jsme taková postromantická generace. Styděli jsme se za cit, ale když už měla nastat jeho prezentace, lidem jsme ho dávali: věděli jsme, že to je to nejcennější. A s tím je největší potíž dnes. Oni ten citový základ mají stejný člověk je člověk touží po něm, ale vyjádřit ho neumí. Pouze v uvozovkách, ale přímo ne. Jsou znamenitě vzdělaní, znamenitě připravení. My jsme ovšem vyrostli na slově, oni jsou odkojeni obrazem, asociací, logikou prací počítače. To je jejich přednost. Naproti tomu jejich dětství provází osamocenost před televizí, před počítačem, před virtuální realitou, samota v hluku diskoték, neexistence rozhovoru. To všechno způsobuje, že nesmírně těžko navazují kontakt, jsou nedůvěřiví, v jejich světě chybí autorita, a tato neexistence způsobuje, že získat u nich autoritu je mnohem těžší, než tomu bývalo u nás. Já se umím učit věci, které nemám rád, ale moje děti to už nedokáží. Pozoruji, jak stále více jsou osamocené profese, které vyžadují důkladnou průpravu. Například stále méně je houslistů. Všimněte si, že na hudebních festivalech jsou Japonci nebo Rusové: jsou schopni se učit, co nemají rádi.
Já bych řekl, že dnešek více řeší estetické, nežli etické kategorie.
V tom s vámi naprosto souhlasím. Oni chtějí tou estetickou formou zastoupit rozhodnutí jednoduchého prostého citu. Jako rektor jsem se zúčastnil mnoha porad rektorů vysokých uměleckých škol. Když se nás ptali, jaká mládež přichází k přijímacím rozhovorům, tak představitelé divadelních fakult odpovídali: “Horší.” A rektoři výtvarných škol žasli: “Tak schopné adepty jsme neměli po léta.” Čili mění se způsob pohledu na umění. Jsme v takové etapě končícího období určité dekadence. Možná se to zase vrátí. V kinematografii se to už projevuje: o člověku se uvažuje skromnějším způsobem. Světový úspěch Kieslowského spočívá ve vyjádření citu. On vždycky říkal, že je vypravěčem příběhů citu. Divák se rád ztotožňuje. Ten na plátně mu odpovídá na jeho vnitřní problémy. To pomáhá. To už věděl Shakespeare. To přináší katarzi.Myslím, že právě katarze dnešnímu filmu chybí. Zvlášť americkému.Já jsem vyrostl na americkém filmu. Hovořili jsme o tom, že moje reakce na plátně je odvislá na mém chování, a ne na mé slovní deklaraci. My jsme nemuseli vyprávět o tom, že jsme smutní. A to nás naučila americká škola. V amerických filmech sedmdesátých let jsem nacházel potravu. To co následovalo, byla zrada. Začali vyprávět bajky pro dospělé.
Je to patrně tím, že se z amerického filmu stal průmysl?
Samozřejmě. Sežraly ho peníze. Náhle začala vládnout myšlenka: jestliže nám něco dokázalo přinést finanční zisk, musíme to opakovat. A vznikla tak šablona. A zaniklo umění. Protože umění začíná tenkrát, když šablonu odhodíme. Totiž: já vím, co chci říci, ale naprosto nevím jak. Tehdy začínám vymýšlet formu a mé dílo začíná být uměním. Proto se říká, že film bývá uměním, ale pro všední den je fabrikou. Proto mám rád festivaly, protože tady bývá společnost, která, krucinál, přece jenom něco chce. Víc než šablonu.
Co říkáte v této souvislosti svým studentům?
Vyhýbejte se klišé.
Myslíte, že ona změna, která film vrátí do kategorie umění, se odehraje na americké nebo na evropské půdě?
Určitě to může nastat v Americe. Takové pokusy tam jsou, ale nejsou tak propagovány. Amerika je vlast filmu. O filmu vědí víc než my, jeho jazykem operují mnohem snáz než Evropa. Vždycky po určité době, a myslím, že tato doba nastává, se Američané strašně chtějí nabít Evropou. Potíž je v tom, že to dělají jednoduchým přímočarým způsobem. Oni jsou jednodušší. Prostě si vezmou Miloše Formana nebo Agnesku Hollandovou a řeknou: “Dělejte to u nás.” Problém je v tom, aby se tito režiséři a jejich následovníci ubránili.
Myslíte si, že se Miloš Forman ubránil?
Myslím si, že v duchu byl vždy na té straně, které jde o velkou humanitní myšlenku. Film, který ve mně zanechal snad nejhlubší dojem, byl PŘELET PŘES KUKAČČÍ HNÍZDO. Bylo to americké, ale já v něm dál viděl to soustředění na člověka z filmu LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY a hlavně ten smysl pro humor. Vracíme se teď na počátek našeho rozhovoru, jak strašně je v genech zakořeněný smysl pro humor. U jednotlivého člověka i v národu. Například Čechy na plátně poznám hned. Právě pro jejich smysl pro humor. Je tak rafinovaný, jako nemá žádný národ v Evropě. Teď jsem dva roky hrál v Polské televizi Švejka. Když se opravdu do něho do hloubky začtu, tak nad tím drsným humorem nacházím velkou absurditu. Je podaná tak specifickým způsobem, který se může vyskytovat jenom v této zeměpisné šířce.
Češi s Poláky mají velmi podobnou řeč. Týká se to i humoru?
Je tu rozdíl. Naše pojetí humoru je vždycky spjato s určitou intelektuální hrou. To znamená, často rafinovaným způsobem směřuje k absurditě, jenomže se současně jakoby vysmívá druhému člověku. Je v něm velká absurdita i ironie. Naproti tomu český humor je jednodušší, hravější, naivnější a v té naivitě vytvářející nepravděpodobné směšné variace. Češi se umějí smát víc sobě než Poláci. A toho si vysoce cením. Ve všech směšných řečech, které jsem vedl, jsem se hodně snažil, abych si nejdřív udělal legraci sám ze sebe a teprve potom jsem získal právo vymívat se druhému. Myslím, že mě to také trochu naučili Češi: nejdřív udělat blbce ze sebe, a potom se smát celému světu. Vy máte nedostatky v projevu temperamentu, proto se vám v Evropě smějí, ale vy to netajíte a fantasticky to ještě zahrajete. Nejste v humoru tolik jízliví jako Poláci.
Dalo by se říci, že Poláci se berou příliš vážně?
(zaváhání) Máme určité potíže s pohledem na sebe. Vždycky chceme být lepší, než jsme.
Co vám je bližší: německá nebo slovanská kultura?
Je to u nás smíšené. V tomto pohledu jsme na určitém pomezí. Z toho jsme často právě čerpali obrovskou sílu. Ctižádost, vědomí provincionalismu a náboženství nás hnalo k západní kultuře, kdežto temperament nás přibližoval k Východu. Proto mu i citově víc rozumíme. Rusové často říkali, že Dostojevského umíme hrát lépe než oni, a že jsme jejich autory fascinováni. Mozkem směřujeme k Západu.
Je vám blízký Franz Kafka?Mně osobně ano, protože má rodina pochází z Vídně. A přitom můj dědeček měl teorii, že pocházíme od velkého slovenského básníka Ludovíta Štúra. Každopádně jsem zakořeněn mezi Krakovem a Vídní. Například v Praze se cítím znamenitě. Velmi málo umím německy, ale jakmile překročím rakouské hranice, tak ze mě spadne nervozita a zapracují geny. Víc nervózní jsem v Itálii, přestože jsem tam deset let hrál v divadlech, učil a jejich řeč dokonale umím. V souvislosti s tím hluboce věřím, že sám v sobě hájím svůj původ, své město, že v mých genech je převaha uchovávajících elementů nad destruktivními. Někdo už řekl, že se lidé dělí podle genů na dva tábory: na jeden, který chce uchovávat a ten druhý, který chce ničit. Naštěstí v Krakově i v Praze zvítězil ten první. Když se po Praze procházím, tak vidím, kolik generací pracovalo na tom, aby to tu všechno zachovaly.
