Ta patří soukromníkovi, který se rozhodl ukázat plody sedmadvacetiletého koníčka i jiným lidem. Jeho sen mu pomohl zrealizovat Klub přátel historických hodin. „Miroslav Svoboda se svému koníčku věnoval spoustu let, a když se sbírka příliš rozrostla, přemýšlel, co dál,“ říká Jana Langerová z Klubu přátel historických hodin. „Rozhodl se, že ji ukáže veřejnosti.“
Toto soukromé muzeum v Čechách je vlastně jediná stálá expozice svého druhu. Nabízí ojedinělou procházku časem – osm set unikátních historických hodin a časoměrných strojů z doby od renesance po secesi. Jsou zde i světové unikáty, které najdete jen tady anebo například v muzeu ve Vídni či Mnichově.
Hodiny tu jsou ze všech koutů světa. Nejvíce jsou zastoupeny evropské hodinářské velmoci – Anglie, Francie, Švýcarsko, Německo a Rakousko-Uhersko. Nejsou opomenuty Itálie a Holandsko a jsou tu i hodiny z Číny, Japonska a Ameriky. Výstava představuje časoměrné stroje všech typů a velikostí, od kapesních či náramkových chronometrů přes budíky a stolní a nástěnné hodiny až po takzvané podlahové hodiny a věžní stroje. A jsou tady dokonce i hodiny sluneční.
V muzeu visí na stěně obrazy dalo by se říci s hodinářskou tematikou. „Namaloval je a muzeu věnoval malíř pan Kessner, jehož obraz si oblíbil i Bill Gates a má ho u sebe v pracovně,“ říká Jana Langerová.
Následuje další kuriozita. Věžní hodiny, které nejsou žádnou starožitností, ani krásou neoplývají a navíc pocházejí z padesátých letminulého století. Zajímavé na nich ale je, že „ připluly“ do muzea po Berounce v době povodní v roce 2001. „Vycídili jsme je, a tak tu mají čestné místo,“ upozorňuje J. Langerová.
I když jde omuzeum převážně pokojových hodin, to, co tu návštěvníka na první pohled upoutá, jsou také různé hodiny kapesní. Najdou se zde i první náramkové hodinky od významného carského hodináře Pavla Bureho, jehož vnukové, sportovním fandům dobře známí, dnes hrají hokej v NHL. „Ale myslím si, že firmu udržují,“ říká Jana Langerová.
V muzeu se návštěvník dozví, jak se do výroby hodin promítá národní mentalita. Například Francouzi se prý vyznačovali tím, že dělali nádherné schránky, potrpěli si na dekor, ale strojům zpravidla nepřikládali takovou důležitost. Na přesnost strojů si tradičně potrpěli Němci, Rakušané a samozřejmě Švýcaři. V Rakousku-Uhersku patřili čeští hodináři vždy ktěm nejlepším.
Na počátku všeho byla nevinná návštěva u hodináře-sběratele, kde si zakladatel muzea historických hodin Miroslav Svoboda chtěl koupit jenom doplněk do interiéru – dekorativní pendlovky. Když ale uviděl všechnu tu tikající „krásu“, probudila se v něm nečekaná láska k tomuto úctyhodnému řemeslu. Sběratelská vášeň nezná mezí, a tak od té doby věnoval většinu svého volného času studiu tématu a shánění „časoměrných strojů“. Přesvědčit jsem se o tom mohl sám, když mi na chvíli dělal průvodce. Zná tisíc podrobností snad o každém stroji a mohl by o nich vyprávět hodiny a hodiny. Kolik večerů, sobot a nedělí asi strávil se svým koníčkem?
Pestrost světa hodin je obdivuhodná a umožňuje udělat si ucelenou představu o tom, co všechno to znamená, když se řekne hodiny. Protože mimo jiné – hodiny v minulosti zdaleka nedělali jenom hodináři. Na výrobě se podíleli i příslušníci dalších cechů a uměleckých řemesel – například truhlář, intarsista, pasíř a ciselér, cínař anebo kovolijec.
Miroslav Svoboda nechal v Domě hodin většinu časoměrů stát. A to nejen proto, že natáhnout je všechny by vyžadovalo denně spoustu hodin. Hodinky a hodiny nám totiž připomínají, že umění žít je i umění zastavit se. napsal Libor Michalec, vyfotografoval Jan Borecký
