„Nejprve se vypracuje územní archeologická studie, což je nedestruktivní sonda do zasaženého území. Nedestruktivní znamená, že nejde o archeologický výkop, ale jdeme do archivních pramenů a odborné literatury,“ vysvětluje PhDr. Jaroslav Peška, ředitel Archeologického centra v Olomouci. „Druhou možností, jak území prozkoumat, je letecká prospekce, která se v ideálním případě provádí opakovaně. Třetí důležitou součástí průzkumu je práce v terénu, kdy se území prochází a archeologové se snaží najít nějaké artefakty, které by dokládaly pravěké nebo středověké osídlení.“ Výsledkem této práce jsou pak rešerše osídlení na území, které stavba zasahuje.
Základy staveb, ale i hrobů našich předků leží až pod vrstvou ornice, takže zůstaly většinou zachovány. Jejich uložení se dá v současnosti zjistit geofyzikálním měřením. Moderními metodami se už dá i relativně přesně ohraničit území pravděpodobných nálezů. Do vytipovaného místa se zavrtá dutá pedologická tyč, kterou se vytáhnou na povrch vzorky zeminy se vším, co obsahuje. To se zopakuje o pár metrů vedle a vzorky se porovnají.
„Obrovské množství nálezů se našlo v lokalitě U Isidorka vmístě budoucí mimoúrovňové křižovatky D1, kde se větví cesty k Hulínu a k Přerovu. Odkryto bylo na sedm set padesát objektů a sto hrobů. Výzkum trval asi osm měsíců a prozkoumali jsme zhruba čtrnáct hektarů území,“ popisuje situaci Jaroslav Peška.
Veřejnost ovšem nakonec uvidí vystavenu jen část nálezů. Většina skončí v depozitářích. Ovšem než se tam dostanou, podrobují se pečlivému zkoumání. A to od první chvíle, kdy je archeologové objeví.
Například se najde nádoba, která sice ještě dokonce drží pohromadě, ale protože byla vystavena po tisíce let různým tlakům, popraskala. Nejprve se tedy v hlíně obnaží jen částečně, zakreslí se její poloha a pořídí se písemný popis místa. Pak se nádoba opatrně vyjme a putuje do laboratoře.
„Snažíme se mimo jiné zjistit, co původně obsahovala. Než se s ní cokoli děje, snažíme se její obsah velmi opatrně vyndat a na velmi jemných sítkách, kde se zachytí i makrozbytky, vše proplavíme. Co se najde, putuje k odborníkům, aby určili, oč jde. Mohou to být rostliny, kosti nebo něco jiného,“ prozrazuje fígle archeologického řemesla J. Peška. V rámci speciálního rozboru se pak dá zjistit i konkrétní potravina či nápoj, které v nádobě byly. Mohla to být třeba medovina, pivo nebo něco jiného. Zbytky pylu zase mohou ukázat, jestli nebyly do nádoby vloženy květiny, obětiny.
Pokud se nádoba po vyjmutí rozpadne, konzervátoři se ji snaží znovu sestavit. Chybějící kousky se doplňují sádrou.
Když jsou hotovy všechny odborné expertizy, nádoba se předá do depozitáře muzea. Tam zůstává k dispozici pro budoucí výzkumy, výstavy nebo další formu prezentace. Její doba může přijít kdykoli – jak postupuje vývoj technologií, pomocí kterých se odkrývá lidská minulost, může posloužit k dalším objevům. Nedávno se přišlo na to, že korozní vrstvy kovu (například mědi nebo bronzu) v sobě zachovávají množství zcela nových informací. Otiskuje se do ní struktura povrchu materiálu, na kterém kov ulpíval při pohřbu a po něm. Je-li tam kopí, zachová se struktura dřeva. A tak se dozvíme, že ratiště onoho kopí bylo z jehličnanu.
V nálezech ze starší doby bronzové byly v patině bronzů zjištěny otisky trav, nebo otisk blanokřídlého hmyzu. Například artefakt s otiskem „mouchy“ pochází z depozitáře Moravského zemského muzea. Je zvláštní, že se na nádobě zachytil otisk něčeho tak křehkého, jako je křídlo hmyzu, když se korozní vrstva vytváří delší dobu.
Podobně potřebovaly určitý čas na vytvoření i otisky lidské kůže, přičemž velkou roli sehrál chemický proces rozkládajícího se těla. Bylo to antropologické pracoviště Masarykovy univerzity v Brně, které dokázalo, že otisk prstu na Věstonické Venuši mohl patřit dítěti.
Pečlivě se ale nemusí zkoumat jen nové nálezy, stejně se postupuje i u těch starších. „Našli jsme záznam o hrobu, ve kterém byly stejné šperky jako v Hulíně. Půjčili jsme si je tedy z depozitáře a znovu prozkoumali. Zjistili jsme, že mají, podobně jako v Hulíně, zachovány v korozních vrstvách zbytky lidské kůže a negativy otisků prstů. Hrob byl vykopán v roce 1924 a v odborné zprávě bylo uvedeno, že pohřbená žena měla u sebe dva nápažníky. Otisky ale odpovídaly kůži zápěstí, takže evidentně šlo o náramky,“ popisuje dr. Peška jeden z mnoha úspěšných objevů společného projektu moravských archeologů a antropologů.
Kouzlo archeologie je v piplavé, přepečlivé detektivní práci. Když jsem se ptal, proč se konzervují i malé kousky bronzu velké jako odstřižený nehet na malíčku, odpověď byla docela stručná: „Protože tam byly.“ Jednou mohou zapadnout do nějaké větší skládanky… napsal a vyfotografoval Topí Pigula
