Některé kmeny v západní Austrálii věří, že člověk bude umět dobře nebo špatně plavat podle toho, jestli matka hodila při porodu pupeční šňůru do vody nebo ne…
Vzato tímhle aboriginským měřítkem, člověk by soudil, že v případě česko-australské herečkyDáši Bláhové se tak stalo. Plave dobře ve své profesi, “doplavala” do víc než desetiletéhoaustralského exilu (a zpět), mluví, hraje, píše i překládá. Krom naznačených profesí se vesvém druhém australském domově začala intenzivně zajímat i o původní obyvatele, jejich náboženství, zvyky, kulturu, tradici i současnost. Prvním českým plodem tohoto koníčka se stala kniha s názvem Pohádky z klokaní kapsy, která potěšila české děti před Vánoci 1997. Teď pracuje k porodu plod druhý – Legendy Tichomoří.
 Dáša Bláhová |
V jedné z těch pohádek z klokaní kapsy sedí na břehu Vodní krysa. Ten Vodní krysa, protože je to kluk. Sedí a sní o krásné zemi naproti přes moře…
…A přijde druhý chlapec s rozcuchanými vlasy, podle nichž ho pojmenovali Chobotnice, a pomůže Vodní kryse přeplavat na ten vysněný druhý břeh. Nakonec, jak to bývá, se ti dva trochu poškorpí. Vodní krysa hodí po Chobotnici uhlík, který mu udělá černou skvrnu (ten inkoust, co chobotnice vypouštějí), a Chobotnice zas mrskne po Vodní kryse klacík z ohně, který se mu zasekne do zadečku. A z toho vznikne typický dlouhý ocas vodní krysy…
Jak to souvisí s aboriginskými legendami?
V nich jde vždycky o to, že aboriginové nemají svého boha stvořitele, jak ho známe z křesťanství. Na Zemi byly vyvolány duše a ty se svým přičiněním – dobrými i zlými skutky – převtělily do té podoby světa, který dneska máme. Vytvářely skály, stromy, zvířata, lidi. Zvláštní filozofie! Protože jakmile se lidi nebo zvířata nějak prohřešili proti tomu, jaká měla Země původně být, tak se znovu proměnili v nic. V našich pohádkách se za nějakou špatnost nebo zlobu lidé často mění třeba v kameny a musí si návrat nějak vysloužit. Aboriginové jsou jaksi důslednější – zlo je vrací do nicoty.
U kmene Mara v severní Austrálii jde přivolávač deště k tůni a zpívá nad ní kouzelnou píseň. Pak nabere trochu vody do dlaní, napije se a vyplivuje ji na všechny strany. Polévá se, postříká všechno kolem a vrátí se do tábora. Teď má začít pršet…
Jak žijí domorodci – podle legend, podle skutečnosti?
Možná by se to dalo trošku srovnat s romským problémem u nás, nebo spíš s indiánským problémem v Americe. Aboriginové byli a jsou v Austrálii také doma. A žili odedávna tak, jak o tom jejich legendy vyprávějí: ze země, pro zemi, a země je za to měla ráda. Pomáhali jí, nevykrádali ji, nerabovali. Před dvěma sty lety stoupla na australský břeh bílá noha, začalo ničení, rabování a genocida domorodců. Dnes dělá vláda všechno možné proto, aby věci napravila. Ale do hry vstupuje politika a peníze. Vzdělaní aboriginští mluvčí ovlivňovaní z pozadí některými politiky dnes žádají od vlády navracení rozsáhlých území. Vlastně cosi jako restituci. Což o to, půdy je dost pro každého! Ale mně to připadá protismyslné, protože podle původní aboriginské filozofie člověk přece patří zemi, a ne zem člověku. Jenže když jsem tohle připomněla v Austrálii, setkala jsem se s dost ostrou reakcí. Navracení půdy tedy probíhá. Aboriginů zbývá ovšem v dnešní australské populaci už jen nějaké jedno procento, a tak se často uzavírá paradoxní byznys: vláda jim přidělí půdu a oni ji zas vládě obratem ruky pronajmou… Napravovat křivdy staré dvě stě let je zkrátka hrozně těžké. Snad proto – z té politické nechuti – jsem se vrhla spíš do světa legend, do poznávání životní filozofie a aboriginských tradic. Pořád si hýčkám jeden nápad: spojit princip černého divadla jako typické evropské kulturní formy s aboriginskými legendami. Začala jsem se tím vším hodně zabývat, dost jsem přečetla, dost viděla na vlastní oči při svých cestách. Jednou se takhle prodírám bušem, přijdu do malé zátočiny na pobřeží, a na stromě visí cedulka: “Tady tou zátokou kdysi připlula velryba a přivezla do Austrálie všechna zvířata.” To se nedá nevyužít! A tak je z toho pohádka Austrálie.
Když je v Austrálii pozván cizí kmen na něčí území a blíží se k tábořišti kmene, jemuž země patří, nesou cizinci v rukou planoucí kůru nebo hořící větve, aby očistili vzduch a zbavili jej poskvrnění.
Jaký je tedy dnešní postoj vlády vůči aboriginům?
To, co se dělo ještě před dvaceti lety, srovnáváno s dnešním oficiálním postojem, byl horor. Aboriginům se například braly děti a dávaly se na vychování do bílých rodin! Moje kamarádka, aboriginská herečka, našla svou vlastní matku, teprve až dospěla, protože vyrostla v bílé rodině… Tenkrát aboriginové nesměli volit, neměli rovné životní ani mzdové podmínky, nebyli fakticky považováni za lidi. Teď se stát snaží s nimi různým způsobem vyrovnávat – i finančně. Jenže to také moc nefunguje. Aboriginská povaha je to, čemu se v australské angličtině říká “walk about”: aborigin se prostě často sebere a odejde do buše, místo aby šel do práce. No, někdy není snadné s nimi spolupracovat! Ani v divadle… A pokud jde o mzdovou nerovnost – i to už je jinak. Bohužel výsledkem je, že většina aboriginů žije z podpory, a dostává tak třeba i víc než jiný za práci. A pak, hodně jich “nasáklo” alkoholem, který je doslova ničí. Samozřejmě do oblastí, kde jsou víc soustředěni, ustavičně jezdí různé mise, lékaři, psychologové, sociální pracovníci. Snaží se jim pomáhat, vychovávat je, aby se sami starali o svěřené území, o jeho správu, o motivaci. Ale pořád je to složitý a dlouhodobý svízel.
Když mě napadlo to srovnání s romskou problematikou u nás, musím dodat, že integrace aboriginů je v Austrálii přeci jen dál. Možná je mezi nimi většina těch “walk about”, co žijí v plechových chatrčích a popíjejí u ohníčku, ale jsou i lékaři, herci, právníci, politici…
Muži kmene Aranda z totemové skupiny červa wičetty pořádají obřady za rozmnožení červa, který je jejich potravou. Z větví upletou úzkou konstrukci napodobující kuklu. V ní muži sedí a zpívají o tom, jak se červ vyvíjí. Pak se šourají v podřepu ven a zpívají o hmyzu vylézajícím z kukly.
Jsou pořád ještě místa, kam turista nesmí? A existuje vůbec ještě původní folklor, nebo jde jen o něco na způsob australské “Strážnice”?
Ano, dodnes jsou taková místa. Dřív jich bývalo víc. Teď už se ta území hodně otevřela, mimo jiné proto, že sami domorodci si uvědomili, že můžou žít taky z turistů. Zůstávají ovšem místa, například v oblasti Arnhem Landu, kde je koncentrace aboriginů poměrně vysoká a kam se člověk dostane jen se zvláštním povolením. Ale obecně se zatím žádný turistický exodus k domorodcům nekoná. Zato vzniká spousta domorodých kulturních center, kde aboriginové pěstují svou kulturu a své nesmírně zajímavé výtvarné projevy. Zjistili, že se to dobře prodává, ale taky tím získávají zaměstnání, motivaci, zřetelnější životní poslání. Často s nimi pracují instruktoři, takže je to jakási sociální terapie. A pokud jde o folklor, je to asi tak napůl: napůl “Strážnice”, napůl původní domorodá corroboree – rituální setkání u ohně, tanec, zpěv, modlitby. K těm opravdovým se ale bílý turista málokdy dostane, ledaže je to zase nějaká organizovaná akce pro diváky, kterou aboriginové nedělají pro vlastní potřebu. Tak či onak, vesměs jsou přitom moc dobří.
BAŠTA Z BUŠE
Když jsem se nedávno vypravila s batohem na zádech na sever Austrálie do buše za krokodýly, aboriginové mi nabídli opravdovou “bush tucker” – baštu z buše. Říkají jí witchetty grub, a je to tlustá bílá larva dlouhá někdy až l0 centimetrů a vážící i kolem l0 gramů. Červíci vylíhnutí z vajíček utěšeně přibývají na váze v zetlelém dřevu akácií. Můj witchetty byl zlehka opečený a chutnal jako velká kreveta, snad byl jen trochu sladší. Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, ale vydržet a přežít v buši často vyžaduje vzít zavděk pochoutkami a způsobem obživy, na které jsou domorodci zvyklí od pradávna. Při zajišťování potravy v suchých končinách střední Austrálie uplatňují aboriginové zvláštní druh magie. Kmeny se dělí na mnoho totemových klanů a každý z nich má povinnost rozmnožovat magickými obřady svůj totem, představovaný obvykle poživatelnými zvířaty a rostlinami. Třeba u kmene Warramunga se snaží náčelník totemové skupiny bílého kakadu rozmnožit totem tak, že drží figuru ptáka a napodobuje jeho nepříjemné skřeky. Oproti tomu ve velkých městech jsou samozřejmě jedinou “magií” peníze. Najdete tam restaurace, kde vám lahůdky z buše naservírují za pořádnou sumu…
Přímo v buši – a obzvlášť v pouštních územích – je ale získávání potravy pro domorodý kmen časově velmi náročné. Je to kolektivní dřina, která dokáže zabrat, na naše poměry, i jednu celou pracovní směnu. Už jsem v Austrálii okusila ledacos – od mořských okurek po čínsku, syrových japonských mořských šneků až po krokodýla, pštrosa či klokana. A tak vám předkládám předběžný jídelníček, kdyby vás české “vepřo knedlo zelo” začalo nudit.
Čerstvě zabité zvíře se nejdřív hodí na ostrý oheň, aby se opálilo. Krev – částečně vařenou – muži vypijí a také si jí pomažou své zbraně. Aboriginové pečou všechno na zemi či pod zemí, v jámě vyložené uhlíky a kameny. Na to se přihodí ulovený klokan, přikryje se kůrou a navrch hlínou. Je to moc dobré.
Jinak se peče na povrchu, v horkém popelu. Červi se jen rychle poválí, aby neztvrdli. Chleba nebo ještěrka goana se dají na vrstvu popela a ještě se popelem přikryjí. Zelenina a brambory se zakopou do malých jamek kousek od hlavního žáru. Jako koření se občas používá listí keře čajovníku – tea tree – do kterého se zabalí maso.
Brambory “yams” (říkám jim “mňam”) rostou hlavně v Arnhem Land, jedné z rezervací na severu. Vydobýt podlouhlé tlusté kořeny z písečných plání je ženská práce. Domorodé ženy mistrně sledují dlouhé popínavé rostlinky mizející v písku a vykopou je mačetami.
Když jsem poprvé ochutnala emu berry – pštrosí třešně, zelené bobulky z popínavých keřů – ohodnotila jsem je slovy “jako čerstvý jalovec”. Žvýkání pštrosích třešní prý léčí napuchlé nohy.
Rostlina Pandanus reprezentuje na pohlednicích tropický ráj, ale je to snad nejvyužívanější rostlina aboriginů. Zrají na ní červené plody podobné ananasům, které se máčí ve vodě, aby vznikl sladký nápoj. Semena uzrálých plodů chutnají jako oříšky. Měkká část listů se jí čerstvá, nebo se z ní pletou košíky a provazy. Z kořenů se připravuje vodička na omývání ran a proti horečce.
Honey Ant je zázračný medový mravenec s nafouklým zadečkem plným medu. Mravenčí rodina si totiž mezi sebou vybírá některé jedince jako živé zásobníky pro období sucha. Cpe je medem, získaným u divokých včel.
Velmi vyhledávané ovoce, které domorodci sbírají obvykle popadané na zem v pomonzunovém období, má podivný, ale výstižný název: Rotten Cheesefruit – ovoce – zkažený sýr. Hrozně páchne, má silnou chuť a je prý výbornou medicínou při nachlazení, astmatu i průjmu. Z moře toho australští aboriginové jedí spoustu. O rybách a skvělých ústřicích snad netřeba mluvit. Krabi a želvy se loví v bažinách. V severní Austrálii je delikatesou dlouhokrká želva. V suché sezoně chodí ženy do bahnitých jezírek, protože vědí, že najdou ještě spící želvy. Ale zabíjení a pečení želv je dost kruté.
Bažiny udržují keře mangrovníků, jejichž kořeny požírají dlouzí červíci vypadající jako průsvitné mokré žížaly. Aboriginské děti je baští syrové s velkou chutí. Další pochoutkou z bažin je had, kterému se říká “had pilník”, protože má kůži jako smirkový papír. Ženy ho zabíjejí tak, že se mu zakousnou do hlavy a ostrým pohybem mu zlomí vaz.
Pokud máte žízeň, musíte vyhledat bílý strom s hrbem, který drží vodu jako velbloud. Stačí zatnout mačetu do kmene, a už pijete. Voda je trochu bahnitá, ale lepší než žádná. Nakonec si můžete umýt ruce díky Soap Tree – mýdlovému stromu, jehož lístečky se mnou s troškou vody mezi prsty a vytvářejí pěnu.
Mimochodem, když už jste dočetli až sem, nedali byste si přeci jen tu krevetu na ohni…?
